ECLI:CZ:NS:2013:20.CDO.528.2013.1
sp. zn. 20 Cdo 528/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., v exekuční věci oprávněné FAST HYPO, a.s. , se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 846/1, identifikační číslo osoby 264 85 893, zastoupené Mgr. Jaromírem Kráčalíkem, advokátem se sídlem v Hodoníně, Lipová alej 6, adresa pro doručování: Praha 1, Václavské náměstí 1, proti povinnému Č. H. , zastoupenému Mgr. Ondřejem Malinou, advokátem se sídlem v Praze 7, Komunardů 36, pro 2.380.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 15 Nc 4545/2008, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 22. června 2012, č. j. 36 Co 241/2012 - 143, takto:
Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 22. června 2012, č. j. 36 Co 241/2012 - 143, se ve výroku I., jímž ve výroku I. „změnil“ usnesení Okresního soudu v České Lípě ze dne 16. 3. 2012, č. j. 15 Nc 4545/2008 - 131, tak, že exekuce se zastavuje do částky 1.559.610,- Kč, a ve výroku o nákladech řízení před soudy obou stupňů, se ruší a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Na návrh oprávněné Okresní soud v České Lípě usnesením ze dne 10. 12. 2008, č. j. 15 Nc 4545/2008 - 12, nařídil exekuci na majetek povinného podle notářského zápisu sp. zn. NZ 168/2007, N 170/2007, se svolením k vykonatelnosti, sepsaného JUDr. Josefem Holobrádkem, notářem v Břeclavi dne 14. 8. 2007, k vymožení pohledávky oprávněné ve výši 2.380.000,- Kč a pro náklady exekuce, které budou v průběhu řízení stanoveny, jejímž provedením pověřil JUDr. Petra Kociána, soudního exekutora Exekutorského úřadu Brno-venkov.
Povinný se návrhem domáhal zastavení exekuce, jenž odůvodnil zejména tím, že označený notářský zápis není materiálně vykonatelný, neboť smlouva o úvěru ze dne 14. 8. 2007, kterou uzavřel s oprávněnou a jež byla podkladem pro jeho sepis, je neplatná pro rozpor se zákonem, pro obcházení zákona a kromě toho ji uzavřel „v tísni za nápadně nevýhodných podmínek“, a proto od ní dne 23. 4. 2010 podle §49 obč. zák. odstoupil. Dále tvrdil, že ujednání v úvěrové smlouvě, které oprávněné umožňuje požadovat zaplacení úroků z úvěru za 20 let dopředu, je „v rozporu s účelem úroků“ a odporuje zásadám poctivého obchodního styku, že ujednání o výši úroků stanovené pevnou částkou za rok „je neobvyklé a mohlo by být obcházením zákona“, že úvěr mu byl poskytnut až dva měsíce po sepisu notářského zápisu, že v něm není jednoznačně stanovena doba plnění, která je navíc závislá na tom, zda a kdy oprávněná v budoucnu poskytne úvěr, a že oprávněná uplatnila nárok na zaplacení celého úvěru dne 22. 7. 2008, ačkoliv se měl stát splatným dne 16. 1. 2008, když nesplatil v termínu třetí splátku, takže oprávněná měla podle §565 obč. zák. toto právo uplatnit nejpozději do 15. 2. 2008, kdy se stala splatnou další splátka; proto „nemůže požadovat vrácení celého úvěru, pokud neprokáže, že od úvěrové smlouvy pro prodlení povinného odstoupila“.
Okresní soud v České Lípě usnesením ze 20. 10. 2010, č. j. 15 Nc 4545/2008 - 26, návrh povinného na zastavení exekuce zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání povinného Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci usnesením ze dne 15. 3. 2011, č. j. 36 Co 470/2010 - 39, usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud okresnímu soudu vytkl, že se důsledně nezabýval tím, zda ujednání účastníků obsažená v úvěrové smlouvě, na niž notářský zápis odkazuje, jsou v souladu s hmotným právem, a to zejména vzhledem k §3 odst. 1 obč. zák., jenž lze aplikovat i „v obchodně právních vztazích“. Podle krajského soudu je „porušením §3 odst. 1 obč. zák.“ především dohoda o smluvní pokutě ve výši úvěru, na niž odkazuje notářský zápis v článku VIII. bod 8.9., neboť sjednaná smluvní pokuta by dosahovala 800.000,- Kč, avšak „sankce za porušení povinností ze smlouvy nesmí v těchto případech převyšovat sankce (úroky z prodlení) stanovené občanskoprávními předpisy (§262 odst. 4 obch. zák.)“. Tuto úpravu však soud prvního stupně přehlédl, „když i při smluvní pokutě rovnající se výši úvěru neshledal rozpor úvěrové smlouvy s hmotným právem v rozsahu, ve kterém smluvní sankce přesahují úpravu občanskoprávní (nařízení vlády č. 142/1994 Sb., a 33/2010 Sb.)“. Stejně tak je tomu i ohledně dalšího ujednání o povinnosti dlužníka platit náklady, které má nést věřitel uvedené v článku I. notářského zápisu jako „peněžité závazky dlužníka dle smlouvy o úvěru“ pod písm. a), b) a i), neboť každoroční poplatek za znovuposouzení schopnosti dlužníků splácet svoje závazky ve výši 10.000,- Kč a poplatek za vyhotovení smluv ve výši 10.000,- Kč souvisí s předmětem podnikání věřitele, kterým je dle výpisu z obchodního rejstříku též poskytování hypotečních úvěrů“. Závěr soudu prvního stupně „o bezvadnosti exekučního titulu z pohledu, zda oprávněná má na vymáhané plnění nárok podle hmotného práva“, proto považoval za předčasný s tím, že „bude třeba přepočítat na zákonnou výši požadované sankce nad rámec zákonné sazby a exekuci zastavit pro nepřípustnost“ podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.; dále mu uložil provést listinné důkazy navržené povinným.
Okresní soud v České Lípě usnesením ze dne 16. 3. 2012, č. j. 15 Nc 4545/2008 - 131, exekuci zastavil co do částky 1.610.000,- Kč (výrok I.), návrh povinného na zastavení exekuce ohledně částky 770.000,- Kč zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení o návrhu na zastavení exekuce (výrok III.). Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že povinný neprokázal své tvrzení o tom, že smlouvu o úvěru uzavřel (a notářský zápis podepsal) v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek, takže jeho odstoupení od smlouvy o úvěru je neplatné, navíc k němu nelze přihlížet i proto, že úvěrová smlouva byla uzavřena podle §497 a násl. obch. zák., avšak dle §267 odst. 2 obch. zák. ve vztazích upravených tímto zákon neplatí §49 obč. zák. Dále dovodil, že oprávněná mohla využít svého práva vyvolat splatnost celého dluhu při vynechání některé splátky; učinila-li tak dne 22. 7. 2008, využila tím tohoto práva v okamžiku, kdy byl povinný v prodlení se splátkou splatnou dne 15. 7. 2008. Dále se okresní soud zabýval tím, zda „úvěrová smlouva uzavřená mezi účastníky dne 14. 8. 2007 je v souladu s hmotným právem a je tedy platným právním titulem zavazujícím povinného k plnění“. Vyšel ze zjištění, že úvěr byl sjednán ve výši 800.000,- Kč, že oprávněný vyplatil povinnému částku 750.000,- Kč, jelikož odečetl 30.000,- Kč za sepis notářského zápisu, 10.000,- Kč za vyhotovení smlouvy a 10.000,- Kč za první splátku a že povinný uhradil jen první dvě splátky, poté úplně přestal úvěr splácet. Dále dovodil, že úvěrová smlouva je v ujednání o úroku z úvěru neplatná pro rozpor s dobrými mravy, neboť sjednaný úrok 80.000,- Kč nelze fakticky podřadit pod žádnou úrokovou sazbu a nelze jej ani řádně porovnat s obvyklým úrokem, který poskytovaly jiné peněžní ústavy, jak z vyžádaných zpráv vyplývá. Pro vymáhání úroku ve výši 1.586.666,60 Kč je proto notářský zápis v rozporu s hmotným právem a nemůže být vykonatelným exekučním titulem; exekuci proto v tomto rozsahu pro nepřípustnost podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavil. Ohledně dlužné jistiny ve výši 793.333,40 Kč soud shledal důvod k zastavení exekuce ((§268 odst. 1 písm. g) o. s. ř.)) pouze pro částku 23.333,40 Kč, neboť povinný po sepisu notářského zápisu uhradil 20.000,- Kč na splátky, avšak oprávněná na ně započetla pouze 6.666,30 Kč, a zbývající částku započetla na úhradu úroku, jenž byl však sjednán neplatně, a je tedy třeba na jistinu započítat i zbývající částku 13.333,70 Kč, a podle závazného právního názoru odvolacího soudu i částku 10.000,- Kč, neboť poplatek za sepis smlouvy souvisí s předmětem podnikání oprávněné a „je tedy nepřípustný“. Ohledně zbývající části jistiny ve výši 770.000,- Kč považoval soud notářský zápis za formálně i materiálně vykonatelný, neboť byl sepsán řádně v souladu s §71 notářského řádu a obsahuje všechny formální náležitosti, přičemž doba plnění vázaná na podmínku rovněž není v rozporu s tímto právním předpisem. Uzavřel, že po výzvě oprávněné se dluh stal splatným najednou k datu 25. 7. 2008 (§565 obč. zák.), že povinný ztratil výhodu splátek a že byl-li návrh na nařízení exekuce soudu doručen dne 11. 8. 2008, je notářský zápis formálně i materiálně vykonatelný.
K odvolání oprávněné krajský soud v záhlaví označeným rozhodnutím usnesení okresního soudu ve výroku I. změnil tak, že exekuce se zastavuje co do částky 1.559.610,- Kč (výrok I.), ve výroku II. je potvrdil (výrok II.) a ve výroku III. je změnil tak, že žádnému z účastníků řízení nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III.). Odvolací soud především dovodil, že rozhodnutí v dané věci nebrání skutečnost, kterou zjistil z listin předložených povinným, že usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci bylo podle zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobu jeho řešení, zahájeno na návrh povinného insolvenční řízení a že dne 23. 1. 2013 bylo vydáno rozhodnutí o schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře, neboť soud může i po zahájení tohoto řízení rozhodnout o návrhu povinného na zastavení exekuce (viz §109 citovaného zákona). Poté se krajský soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že notářský zápis je „platným“ exekučním titulem, neboť splňuje náležitosti vyžadované zákonem, že „má základ“ v úvěrové smlouvě uzavřené mezi účastníky dne 14. 8. 2007, v níž se povinný zavázal vrátit úvěr poskytnutý mu oprávněnou ve výši 800.000,- Kč ve 240 měsíčních splátkách po 10.000,- Kč vždy do každého 15. dne kalendářního měsíce, a že povinný „notářský zápis neuzavřel v tísni za nápadně nevýhodných podmínek“. Dále vzal z obsahu spisu za prokázáno a „mezi účastníky za nesporné“, že oprávněná přípisem ze dne 22. 7. 2008, který byl povinnému doručen do vlastních rukou dne 28. 7. 2008, od smlouvy o úvěru odstoupila ke dni 22. 7. 2008 pro neplacení sjednaných splátek po dobu delší než 3 měsíce (§506 obch. zák.) a požadovala zaplacení zapůjčené částky včetně poplatků a úroků ve výši 2.380.000,- Kč do 3 dnů od doručení urgence. Přisvědčil námitce oprávněné, že „sjednání obchodního „úvěru“ (zřejmě myšleno smluvního úroku) ve výši 80.000,- Kč ročně není neurčité a neplatné, jak dovodil soud prvního stupně, neboť při převodu na procenta představuje roční úrok za poskytnutí peněz 10 % z jistiny; tato výše sjednaného úroku dle názoru odvolacího soudu nepřesahuje podstatně obvyklou výši úroku účtovaného ostatními bankami, když šetřením provedeným okresním soudem bylo zjištěno, že tato se pohybuje zhruba mezi 9-12,5 % ročně. Soud prvního stupně tedy měl exekuci zastavit pouze co do částky převyšující obvyklý úrok, neboť v opačném případě by byl úvěr poskytnut bezúročně. Protože však oprávněná od smlouvy o úvěru ke dni 22. 7. 2008 odstoupila (§48 odst. 1 obč. zák), je v souladu s §506 obch. zák. oprávněna požadovat, aby jí dlužník (povinný) „vrátil“ dlužnou částku úroku. Odvolací soud uzavřel, že úroky lze přiznat pouze za dobu existence smlouvy o úvěru, tj. s ohledem na odstoupení oprávněné od smlouvy o úvěru pouze za dobu od 5. 11. 2007 (kdy povinný obdržel prostředky z úvěru) do 22. 7. 2008 (kdy smlouva o úvěru odstoupením zanikla), a že (podle jeho výpočtu) činí po zaokrouhlení částku 50.390,- Kč (při sjednané výši ročního úroku 80.000,- Kč a době trvání smlouvy o úvěru v délce 7 měsíců a 17 dní).
Proti výroku I. usnesení odvolacího soudu podala oprávněná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., a podává je z důvodů, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které podle obsahu spisu nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Namítá, že od uzavřené smlouvy o úvěru neodstoupila (§506 obch. zák.), nýbrž že jen využila možnosti „zesplatnění úvěru“ sjednané v čl. 10.2 této smlouvy. Smlouva o úvěru tedy nebyla ke dni 22. 7. 2008 zrušena, jak nesprávně uvedl odvolací soud, nýbrž oprávněná pouze uplatnila právo žádat celý úvěr i s úroky, jelikož povinný dlouhodobě neplnil své povinnosti ze smlouvy o úvěru. Podle přesvědčení oprávněné tedy účinky smlouvy o úvěru trvají i nadále. Není proto správný závěr odvolacího soudu, že smlouva o úvěru byla zrušena od počátku a že oprávněné vznikl nárok na vrácení jistiny úvěru a úroků pouze za dobu od poskytnutí úvěru dne 5. 11. 2007 do zániku smlouvy odstoupením dne 22. 7. 2008. V této souvislosti poukazuje na to, že účastníci se ve smlouvě o úvěru dohodli na tom, že v případě neuhrazení peněžitých závazků ze smlouvy o úvěru se stává splatným nejen celý zbytek úvěru, ale i celá vypočítaná částka úroků za celou dobu splatnosti. Strany se tedy dohodly, že v případě porušení povinností povinným vzniká oprávněné nárok na úroky v „pevné a spočitatelné“ výši. Protože dovolatelka dne 22. 7. 2008 zesplatnila úvěr a úroky, neboť povinný nesplácel splátky řádně a včas, vznikl jí ke dni 22. 7. 2008 nárok na úhradu částky 2.380.000,- Kč, odpovídající nesplacené části úvěru a úroků vypočítaných za celou sjednanou dobu plnění. Navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolací soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2012 (viz článek II., bod 12. části první zákona č. 7/2009 Sb. a článek II., bod 7. části první zákona č. 404/2012 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, účastnicí řízení, řádně zastoupenou advokátem, se nejprve zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno usnesení soudu prvního stupně ve věci zastavení výkonu rozhodnutí (exekuce) podle §238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je založena na rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozhodnutí odvolacího soudu s rozhodnutím soudu prvního stupně. Pro určení, že usnesení je ve smyslu tohoto ustanovení měnící, však není rozhodující to, jak jej odvolací soud označil, ale jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníků, resp. zda práva a povinnosti účastníků stanovil oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně či nikoli. Odlišností však nelze rozumět toliko rozdílné právní posouzení, ale jen takový závěr, který na základě rozdílného posouzení okolností významných pro rozhodnutí rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků. Měřeno z těchto (obsahových) hledisek, není usnesení odvolacího soudu v napadeném výroku I. o věci samé usnesením měnícím, nýbrž potvrzujícím; odvolací soud totiž v tomto výroku dospěl ke shodnému závěru jako soud prvního stupně, když exekuci co do částky 1.559.610,- Kč zastavil.
V posuzované věci tedy oprávněná dovoláním napadá výrok usnesení odvolacího soudu ve věci samé, kterým bylo usnesení soudu prvního stupně v uvedeném rozsahu potvrzeno, a jedná se přitom o případ přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť napadeným výrokem byl v uvedeném rozsahu potvrzen výrok rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším usnesení proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Dovolání je tudíž přípustné podle §238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a s §130 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění účinném do 31. 12. 2012.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání - jako v projednávaném případě - přípustné, je dovolací soud povinen přihlédnout také k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Podle §241a odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a 238a), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Dovolatelka nesouhlasí se skutkovým závěrem odvolacího soudu, že přípisem ze dne 22. 7. 2008, doručeným povinnému dne 28. 7. 2008, od smlouvy o úvěru odstoupila ke dni 22. 7. 2008; uplatnila tedy dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř.
Tento dovolací důvod míří na pochybení soudu ve zjištění skutkového stavu věci, spočívající ve vadnosti skutkových zjištění a z nich vyplývajícího skutkového závěru, jenž byl podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly v řízení najevo, nebo naopak soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly v řízení najevo, případně v hodnocení důkazů či poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti logický rozpor (srov. blíže rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. července 1998, sp. zn. 3 Cdon 10/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 22, ročníku 1998, pod č. 161).
Z hlediska tohoto dovolacího důvodu je nutno námitce oprávněné přisvědčit. V jejím dopise ze dne 22. 7. 2008, adresovaném povinnému, označeném jako urgence (viz čl. 8 spisu), se uvádí: „Vážený kliente, na základě Smlouvy o úvěru (dále jen „Smlouva“) ze dne 14. 8. 2007 Vám společnost FAST HYPO, a.s. poskytla Úvěr ve výši 800.000,- Kč, který jste se spolu s Poplatkem dle č. 1.2 Smlouvy a Úroky dle čl. 1.3 Smlouvy zavázal splatit ve 240ti měsíčních splátkách ve výši 10.000,- Kč, a to vždy do 15.dne kalendářního měsíce na bankovní účet společnosti č…., vedený u ČSOB, a.s. S politováním jsme nuceni konstatovat, že k dnešnímu dni nebyla z Vaší strany řádně uhrazena v pořadí 8. splátka. Vyzýváme Vás tímto dle článku X. Smlouvy k úhradě dosud nesplacené části Úvěru, Poplatku a Úroků v celkové výši 2.380.000,- Kč do 3 dnů od doručení tohoto dopisu na účet společnosti…“.
Jestliže tedy odvolací soud vzal za prokázáno (aniž to ovšem některý z účastníků vůbec tvrdil či namítal), že oprávněná tímto dopisem od smlouvy o úvěru odstoupila ke dni 22. 7. 2008 pro neplacení sjednaných splátek po dobu delší než 3 měsíce (jiný dopis oprávněné ze dne 22. 7. 2008 adresovaný povinnému se ve spise nenachází), pak je jednoznačné, že takový skutkový závěr je nesprávný (z obsahu tohoto dopisu jej učinit nelze), a že tedy jde o skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. byl tudíž naplněn.
Logicky nesprávný je tudíž též právní závěr odvolacího soudu, že oprávněná má podle exekučního titulu (předmětného notářského zápisu) právo na smluvní úroky z prodlení „pouze za dobu existence smlouvy o úvěru, tj. s ohledem na odstoupení oprávněné od smlouvy o úvěru pouze za dobu od 5. 11. 2007 (kdy povinný obdržel prostředky z úvěru) do 22. 7. 2008 (kdy smlouva o úvěru odstoupením zanikla)“, jakož i jeho konečný závěr o rozsahu, v jakém je naplněn důvod k zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Rovněž dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. dovolatelka uplatnila právem.
Odvolacímu soudu je nutno též vytknout, že k projednání odvolání oprávněné nenařídil jednání, ačkoliv tato jeho povinnost vyplývá z §254 odst. 8 o. s. ř. Řízení před odvolacím soudem je tak zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., k níž dovolací soud podle §242 odst. 3 o. s. ř. přihlédl, i když nebyla v dovolání namítána.
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu ve výroku I., jímž ve výroku I. „změnil“ usnesení Okresního soudu v České Lípě ze dne 16. 3. 2012, č. j. 15 Nc 4545/2008 - 131, tak, že exekuce se zastavuje do částky 1.559.610,- Kč, není správné. Nejvyšší soud je proto v tomto výroku a v závislém výroku o nákladech řízení před soudy obou stupňů zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1, věta druhá o. s. ř.). V novém rozhodnutí rozhodne soud nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, tedy i řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.), popřípadě bude o náhradě nákladů rozhodováno ve zvláštním režimu (§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb.).
V další fázi řízení odvolací soud nepřehlédne, že usnesením ze dne 22. června 2012, č. j. 36 Co 241/2012 - 143, v rozporu s §152 odst. 2 větou první o. s. ř. nevyčerpal celý předmět řízení, když nerozhodl o části vymáhané pohledávky ve výši 50.390,- Kč, pro niž byla exekuce nařízena (zastavil-li soud prvního stupně výrokem I. usnesení ze dne 16. 3. 2012, č. j. 15 Nc 4545/2008 - 131, exekuci co do částky 1.610.000,- Kč, a výrokem II. tohoto usnesení návrh povinného na zastavení exekuce ohledně částky 770.000,- Kč zamítl (1.610.000,- Kč + 770.000,- Kč rovná se 2.380.000,- Kč) a odvolací soud jeho usnesení ve výroku II. potvrdil (nesprávně, neboť povinný proti tomuto výroku odvolání nepodal a tento výrok nabyl samostatně právní moci) a výrok I. usnesení „změnil“ tak, že se exekuce zastavuje do částky 1.559.610,- Kč), zbývalo rozhodnout o odvolání oprávněné právě ohledně částky 50.390,- Kč (2.380.000,- Kč - 1.559.610,- Kč - 770.000,- Kč rovná se 50.390,- Kč).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. září 2013
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu