ECLI:CZ:NS:2013:20.CDO.575.2013.1
sp. zn. 20 Cdo 575/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D. a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněného J. S. , zastoupeného Mgr. Milanem Chytilem, advokátem se sídlem v Brně, Česká 12, proti povinnému P. Š. , zastoupenému JUDr. Martinou Janečkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Živného 21, pro 38 539,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 111 EXE 2137/2010, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. října 2012, č. j. 20 Co 4/2012-69, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Krajský soud napadeným rozhodnutím potvrdil usnesení ze dne 31. října 2011, č. j. 111 EXE 2137/2010-59, jímž Městský soud v Brně zamítl návrh povinného na zastavení exekuce, nařízené usnesením téhož soudu ze dne 20. srpna 2010, č. j. 111 EXE 2137/2010-22. Ztotožnil se se závěry soudu prvního stupně, že v době doručování exekučního titulu byl povinný v centrální evidenci obyvatel registrován na adrese Brno – střed, Husova 165/5 (sídlo ohlašovny), že soudní písemnosti lze v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 30. června 2010, sp. zn. II. ÚS 1308/10, doručovat účastníkovi řízení i na adresu ohlašovny, je-li dle evidence obyvatel adresou místa trvalého bydliště, že je věcí adresáta, aby se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel tím, že uvede soudu adresu pro doručování, o níž ví, že mu na ni bude zásilka bezpečně doručena. Nevyužití této možnosti znamená, že písemnost se bude považovat za doručenou, i když si ji účastník nevyzvedne. Povinný nezvolil ani postup podle §50d o. s. ř., kdy na návrh účastníka může odesílající soud rozhodnout o neúčinnosti doručení, pokud se účastník nemohl z omluvitelného důvodu s písemností seznámit. Proto k doručení exekučního titulu došlo postupem podle §49 odst. 4 o. s. ř. desátým dnem ode dne, kdy byla výzva povinnému vyvěšena na úřední desce soudu, tj. dne 9. listopadu 2009, bez ohledu na to, že si povinný písemnost nevyzvedl. Tvrzení povinného, že se v době doručování zdržoval u příbuzných na Slovensku, by mohlo mít vliv jen v návaznosti na rozhodování odesílajícího soudu o neúčinnosti doručení podle §50d o. s. ř.
Povinný v dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. a zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spojuje s „aplikací §46b a §49 o. s. ř. při současném respektování §2 o. s. ř. a §3 obč. zákoníku“ , namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. a/ a b/ o. s. ř.). Má za to, že v soudních rozhodnutích by měl být „v rovnováze formálně právní přístup s přístupem spravedlnosti, a v daném případě vzít v úvahu omluvitelný důvod pro event. nečinnost účastníka při hlášení doručovací adresy, především však vzít v úvahu i nečinnost samotného soudu v rámci obecné povinnosti státního orgánu předcházet ohrožování a porušování práv z občanskoprávních vztahů, když k výsledku doručení fikcí a tedy faktickému nedoručení mé osobě (povinnému) přispělo současně více okolností, které nezavinil a které uvedl v odvolání“ . Podle jeho názoru to byl právě oprávněný, kdo přispěl ke vzniklé situaci. Jeho právní zástupce totiž prokazatelně věděl, že si povinný zvolil „pro právní věc i s ohledem na jeho zdravotní stav a problémy“ právního zástupce, neboť tito spolu ještě v únoru 2007 komunikovali. Následně se právní zástupce oprávněného odmlčel a v červenci 2007 zaslal korespondenci přímo povinnému, a když byl odkázán na jeho právního zástupce, již se neozval, a hned podal žalobu. Tímto cíleným postupem byl povinný poškozen, povinný vymáhanou pohledávku neuznává a je připraven se v soudním řízení „neoprávněnému nároku“ bránit. Uvedl, že celé nalézací řízení proběhlo tím nejjednodušším způsobem, „neboť byly aplikovány zákonné fikce doručování“. Na některých soudních rozhodnutích byl dokonce uveden jeho právní zástupce, ačkoliv žádná plná moc ve spise založena nebyla. Podle povinného taková situace vyhovovala i soudu, „protože ten neučinil jediný pokus ke skutečnému doručení zásilky, nepokusil se kontaktovat v žalobě žalobcem označenou právní zástupkyni, když však na druhou stranu na svých rozhodnutích ve věci 50 C 236/2007 klidně jméno právní zástupkyně figuruje“. Výkon práv oprávněného zasahuje do jeho práv a oprávněných zájmů a je v rozporu s dobrými mravy, neboť „ani soud neučinil v nalézacím řízení nic proto, aby k ohrožení a porušení jeho práv z občanskoprávních vztahů nedošlo , ačkoliv v soudním spise měl k dispozici informaci o možném doručení zástupci účastníka“ . K formálnímu doručování by měl soud proto přistoupit až tehdy, vyčerpá-li dostupné informace a možnosti pro faktické doručení adresátovi, což také soud v jiných případech činí. Navrhl proto, aby dovolací soud usnesení obou soudů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Oprávněný ve vyjádření k dovolání uvedl, že exekuční titul byl povinnému řádně doručen, „že povinný se vlastní nedůslednou ochranou svých práv (nejprve ve vztahu ke změně trvaného pobytu a nenahlášení doručovací adresy ohlašovně, poté nevyužitím institutu neúčinnosti doručení) přičinil k tomu, že exekuce byla nařízena“. Navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl, popř. zamítl.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění účinném od 1. července 2009 do 31. prosince 2012 (viz. Čl. II Přechodných ustanovení, bod 12. části první zákona č. 7/2009 Sb. a článek II, bod 7. části první zákona č. 404/2012 Sb.).
Dovolání není přípustné.
Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně zamítl návrh na zastavení exekuce, je dovolání přípustné za podmínek vymezených v §237 odst. 1 písm. b) nebo c) o. s. ř. (srov. §238a odst. 2 o. s. ř.), ve spojení s §130 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů (dále též jen „ex. řád“). Protože použití ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je vyloučeno (usnesení soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější, odvolacím soudem zrušené, rozhodnutí téhož soudu), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (jež bylo k 31. prosinci 2012 zrušeno nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 21. února 2012, Pl. ÚS 29/11, avšak podle nálezu IV. ÚS 1572/11 ze dne 6. března 2012 zůstává pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. prosince 2012 i nadále použitelné), podle něhož je dovolání přípustné, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní právní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatňovaným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Při přezkumu napadeného rozhodnutí – tedy i v rámci posouzení, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní právní význam – je Nejvyšší soud uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.).
Dovolatel přisuzuje napadenému rozhodnutí po právní stránce zásadní význam, jenž spojuje s otázkou „aplikace §46b a §49 o. s. ř. při současném respektování §2 o. s. ř. a §3 občanského zákoníku“ ; takto vymezená otázka však zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založit nemůže.
Zákon č. 7/2009 Sb., jímž byl novelizován občanský soudní řád, zavedl změny v doručování písemností v tom směru, že při doručování prostřednictvím doručujícího orgánu se doručuje na adresu pro doručování, kterou je u fyzické osoby adresa evidovaná v informačním systému evidence obyvatel, na niž jí mají být doručovány písemnosti; není-li taková adresa evidována, adresa místa trvalého pobytu vedená podle zvláštního předpisu (§46a odst. 1, §46b písm. a/ o. s. ř.). Stejně tak §49 o. s. ř. stanoví, jak se doručuje písemnost, která má být doručena do vlastních rukou.
Ústavní soud přitom již v usnesení ze dne 30. června 2010, sp. zn. II. ÚS 1308/10, uzavřel, že je věcí adresáta, aby se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel tím, že uvede soudu adresu pro doručování, o níž ví, že mu na ni bude zásilka bezpečně doručena. Tím má také možnost eliminovat problém související s tím, že na ohlašovně nelze zanechat výzvu k převzetí zásilky. Jde o legitimní tlak na adresáta, aby soudu ohlásil adresu pro doručování, tedy adresu, kam lze zásilku spolehlivě doručit. Obecně je pak věcí adresáta (který dosud žádný úkon vůči soudu neučinil), aby sám podal písemnou žádost, aby v evidenci obyvatel byl veden též údaj o adrese, na kterou mu mají být doručovány písemnosti podle zvláštního právního předpisu (§10b zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných číslech a o změně některých zákonů).
Postupoval-li soud v nalézacím řízení v souladu se zákonnou úpravou doručování, nelze mu vytýkat, že tím došlo k porušení práv povinného či k výkonu práva na jeho úkor.
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., a dovolání proti němu podle §238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není tudíž přípustné. Nejvyšší soud je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (hlava VI. ex. řádu).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. června 2013
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu