ECLI:CZ:NS:2013:20.CDO.733.2013.1
sp. zn. 20 Cdo 733/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D. a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněné I. F. , zastoupené Mgr. Pavlem Střelečkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Pouchovská 1255/109B, proti povinnému Ing. P. F. , zastoupenému Mgr. Jiřím Štanclem, advokátem se sídlem v Klatovech, Čs. Legií 172, pro dlužné a běžné výživné, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 16 EXE 2659/2011, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 28. června 2012, č. j. 23 Co 111/2012-189, 23 Co 112/2012, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Krajský soud napadeným rozhodnutím potvrdil usnesení okresního soudu ze dne 7. prosince 2011, č. j. 16 EXE 2659/2011-75, jímž byl zamítnut návrh povinného na zastavení nařízené exekuce (výrok I). Dále krajský soud potvrdil usnesení okresního soudu ze dne 6. ledna 2012, č. j. 16 EXE 2659/2011-89, jímž byl zamítnut návrh povinného na odklad provedení exekuce ohledně běžného výživného od 1. listopadu 2011 ve výši 7000,- Kč měsíčně po dobu šesti měsíců (výrok II.).
Okresní soud v případě návrhu na zastavení exekuce dospěl k závěru, že žádný důvod k zastavení exekuce podle §268 o. s. ř. není dán, že k platbám povinného ve výši 13 000,- Kč za měsíce červenec, srpen, září a říjen 2011 došlo ještě před rozhodnutím Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 29. září 2011, č. j. 23 Co 427/2011-50, kterým bylo změněno usnesení Okresního soudu v Pardubicích ze dne 20. července 2011, č. j. 15 C 77/2011-20 (na základě něhož byla exekuce nařízena), k zániku vymáhaného práva lze přihlédnout jen tehdy, jestliže k němu došlo po vydání rozhodnutí, které je podkladem nařízené exekuce. Rovněž konstatoval, že uvedenými platbami se zabýval již odvolací soud a dospěl k závěru, že těmito platbami povinný uspokojoval bytové potřeby oprávněné, a že je na místě, aby se ještě podílel na zajištění její výživy, výživné stanovil částkou 7 000,- Kč a návrh do částky 3 000,- Kč zamítl (tím změnil pokladové usnesení). Současně uzavřel, že není dán důvod pro zastavení exekuce ani proto, že by byla exekuce vedena v nepřiměřeném rozsahu. Zřízení exekutorského zástavního práva na nemovitostech má pouze zajišťovací funkci, v případě postihu movitých věcí nebyl dosud proveden ani jejich soupis a na účtu povinného byl zjištěn jen nepatrný zůstatek.
Rozhodnutí o zamítnutí návrhu na odklad exekuce pro běžné výživné, okresní soud odůvodnil tím, že zákonný důvod není dán, neboť návrh povinného na zastavení exekuce byl zamítnut.
Krajský soud stejně jako soud prvního stupně dospěl k závěru, že důvod pro zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. není dán, současně však dovodil, že není dán důvod k jejímu zastavení ani podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. z důvodu započtení uskutečněných plateb, neboť odvolací soud v nalézacím řízení uložil povinnému platit dalších 7 000,- Kč, i když povinný zasílal oprávněné již 13 000,- Kč. Rovněž tak odvolací soud neshledal, že by soudní exekutorka zvolila nevhodný způsob provádění exekuce. Za správné považoval i rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu na odklad exekuce.
Povinný v dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř., namítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věcí (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Uvedl, že „základem sporu se stalo zneužití institutů předběžného opatření a exekučního řízení oprávněnou, která sáhla k šikanóznímu výkonu práva“ . Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje ve dvou okolnostech. Jednak ve skutečnosti, že soudy v exekučním řízení fakticky vynutily plnění, které přesahuje plnění přiznané exekučním titulem. Takový postup považuje za zákon porušující a rovněž v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Dodal, že odvolací soud v nalézacím řízení uvedl, že je na místě předběžné opatření snížit, neboť povinný oprávněné poukazuje částku 13 000,- Kč měsíčně na uspokojení bytové potřeby. Tato „nešťastná formulace“ je zárodkem všech nejasností v exekučním řízení. Oprávněná na základě tohoto odůvodnění usoudila, že může po povinném požadovat a i vymáhat 20 000,- Kč měsíčně. Oprávněná se žalobou domáhala výživného 15 000,- Kč, přičemž v rámci návrhu na vydání předběžného opatření požadovala 10 000,- Kč, předběžným rozhodnutím bylo stanoveno výživné ve výši 7 000,- Kč měsíčně. Povinný zasílal oprávněné na její účet nejdříve 15 780,- Kč, vedle toho splácel hypotéku a náklady na nemovitost obývanou oprávněnou, posléze zasílal 13 000,- Kč, čímž nepochybně uspokojoval její potřeby. Za této situace podala oprávněná návrh na nařízení exekuce neoprávněně. Výklad, který zaujaly soudy obou stupňů, by však znamenal, že povinný má měsíčně zaplatit 20 000,- Kč. Dále uvedl, že určení účelu platby je výhradně jeho právem a že nikdo nikdy nezpochybnil, k jakému účelu peníze posílá.
Dle názoru dovolatele Nejvyšší soud dosud neřešil otázku, zda lze spatřovat důvod pro zastavení exekuce vedené zřízením exekutorského zástavního práva na více nemovitostech a v okolnosti, že toto zajištění je vzhledem k výši vymáhané pohledávky zřejmě nepřiměřené. K nepřiměřenosti vedené exekuce uvedl, že nemovitost v katastrálním území Ráby má hodnotu deseti milionů korun a výše nesplacené hypotéky činí 2,7 milionu Kč. Zřízení zástavního práva k dalším nemovitostem (u nichž povinný vlastní podíl ve výši ¼) je pak dle jeho názoru zjevnou nepřiměřeností, jíž by mělo být zabráněno. Navrhl, aby dovolací soud usnesení soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Oprávněná ve vyjádření k dovolání uvedla, že dosud výživné neobdržela. Pokud povinný v měsících červenec - říjen 2011 poskytoval na svůj účet, k němuž měla právo dispozice, částku po 13 000,- Kč, nejednalo se o výživné, neboť s těmito částkami také disponoval sám povinný a použil je k úhradě nákladů dosud společného domu. Dále uvedla, že zřízením exekutorského zástavního práva na dvou nemovitostech povinný není nijak krácen na svých právech. Otázku nepoměru výše pohledávky a ceny nemovitosti řešil Nejvyšší soud již v mnoha svých rozhodnutích, takže se nejedná o otázku dosud neřešenou. Uvedla dále, že institutu předběžného opatření nezneužila, že povinný za trvání manželství navázal známost s jinou ženou že a ji doslova vystavil hmotné nouzi. Navrhla proto, aby dovolací soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud rozhodl o dovolání podle občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. července 2009 do 31. prosince 2012 (srov. část první, čl. II Přechodná ustanovení, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb. a čl. II, Přechodná ustanovení, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.).
Dovolání proti výroku I. napadeného rozhodnutí není přípustné.
Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o návrhu na zastavení exekuce, je dovolání ve smyslu §238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. (ve spojení s §130 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, dále též jen „zák. č. 120/2001 Sb.“) přípustné za podmínek vymezených v §237 odst. 1 písm. b) nebo c) o. s. ř. (srov. §238a odst. 2 o. s. ř.). Protože použití ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je vyloučeno (usnesení soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější, odvolacím soudem zrušené, rozhodnutí téhož soudu), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (jež bylo k 31. prosinci 2012 zrušeno nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 21. února 2012, Pl. ÚS 29/11, avšak podle nálezu IV. ÚS 1572/11 ze dne 6. března 2012 zůstává pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. prosince 2012 i nadále použitelné), podle něhož rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatňovaným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – tedy i v rámci posouzení, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam – je Nejvyšší soud uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.).
Hodnocením všech námitek obsažených v dovolání nelze dospět k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Namítá-li povinný, že svou vyživovací povinnost vůči oprávněné splnil, zasílal-li jí měsíčně 13 000,- Kč, a že je jeho právem určit, k jakému účelu peníze oprávněné posílal, je třeba uvést, že exekuční soud je vázán obsahem exekučního titulu a je povinen z něho vycházet (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. dubna 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněného pod číslem 4/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Jestliže tedy nalézací soud přihlédl k platbě 13 000,- Kč, a rozhodl, že má povinný platit oprávněné výživné ve výši 7 000,- Kč (srov. usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 29. listopadu 2009, č. j. 23 Co 427/2011-50, v němž krajský soud uvedl, že…“byť lze dovodit, že žalovaný formou plnění částky 13 000,- Kč na účet zajišťuje uspokojení bytové potřeby žalobkyně, je na místě, aby se vedle toho podílel i za zajištění běžné výživy žalobkyně“), je exekuční soud výrokem rozhodnutí vázán; za účelem jeho výkladu však vychází z odůvodnění rozhodnutí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. července 2011, sp. zn. 20 Cdo 3077/2009, které je dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Námitkou týkající se zvoleného způsobu exekuce zřízením exekutorského zástavního práva na nemovitostech, jejichž vlastníkem či spoluvlastníkem povinný je, v níž povinný uplatňuje zásadu přiměřenosti i ve vztahu k hodnotě zástavním právem postižených nemovitostí, se dovolací soud zabývat nemohl, protože byla uplatněna až v dovolacím řízení (§241a odst. 4 o. s. ř.). V odvolání totiž povinný pouze zpochybnil závěr soudu prvního stupně o tom, že svou povinnost stanovenou předběžným opatřením dosud nesplnil (č. l. 96 až 99).
Dovolání není přípustné ani proti výroku II. napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně o návrhu na odklad exekuce (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2004, sp. zn. 20 Cdo 1520/2003, uveřejněné v časopise Soudní judikatura čísle 12 ročníku 2004 pod pořadovým číslem 233).
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu nemá po právní stránce z ásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., a dovolání proti němu podle §238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a §130 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb. není přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání povinného podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O případných nákladech dovolacího řízení bude rozhodnuto podle ustanovení hlavy VI zákona č. 120/2001 Sb.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. června 2013
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu