ECLI:CZ:NS:2013:20.CDO.868.2012.1
sp. zn. 20 Cdo 868/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D. a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněné REALIS spol. s r. o. , se sídlem v Praze 2, Korunní 313/13, identifikační číslo osoby 43870180, zastoupené Mgr. Jaroslavem Tajbrem, advokátem se sídlem v Praze 5, U Nikolajky 5, proti povinnému P. B. , zastoupenému Mgr. Dagmar Rezkovou Dřímalovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Muchova 9/223, pro 634 679,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 14 Nc 9769/2008, o dovolání oprávněné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2010, č. j. 68 Co 347/2010-100, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Oprávněná je povinna zaplatit povinnému k rukám jeho advokáta do tří dnů od právní moci tohoto usnesení náklady dovolacího řízení ve výši 2783,- Kč.
Odůvodnění:
Městský soud napadeným rozhodnutím změnil usnesení ze dne 8. 3. 2010, č. j. 14 Nc 9769/2008-86, kterým Obvodní soud pro Prahu 8 zamítl návrh na zastavení exekuce, tak, že exekuci nařízenou usnesením téhož soudu prvního stupně ze dne 20. 5. 2008, č. j. 14 Nc 9769/2008-18, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2008, č. j. 68 Co 438/2008-37, zastavil (výrok I). Oprávněné uložil zaplatit povinnému na náhradě nákladů řízení 5 200,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení (výrok II). Dále rozhodl, že soudní exekutorka JUDr. Jana Tvrdková nemá právo na náhradu nákladů exekuce (výrok III). Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že v dohodě uzavřené mezi účastníky dne 7. 9. 2005 je třeba spatřovat tzv. jiný důvod, pro který nelze exekuční titul vykonat, a je třeba exekuci zastavit (§268 odst. 1 písm. h/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „o. s. ř.“). Dohodou oprávněná poskytla povinnému možnost dobrovolně zaplatit další část vymáhané pohledávky, a pokud tak učiní, zavázala se v exekuci nepokračovat. Tento závazek je podle názoru odvolacího soudu třeba vztáhnout na jakoukoli další exekuci předmětného titulu vůči povinnému, neboť v opačném případě by uzavření dohody postrádalo smysl.
Oprávněná v dovolání tvrdí, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Namítá, že uzavřenou dohodou se v žádném případě nevzdala práva uplatňovat pohledávku vůči povinnému, pouze došlo mezi účastníky ke změně vzájemných práv a povinností za trvání stávajícího závazkového vztahu, jež spočívala v tom, že oprávněná ukončí probíhající exekuci. Jednalo se tedy o kumulativní novaci podle §516 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „obč. zák.“). Navrhla proto, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Povinný ve svém vyjádření k dovolání uvedl, že v dohodě si účastníci sjednali, že oprávněná již nebude po povinném vymáhat žádné finanční prostředky a že další exekuci povede pouze proti druhému povinnému P. K. Jiný výklad dohody podle jeho názoru není možný. Povinný proto souhlasí s právním názorem odvolacího soudu a navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2012 (srov. část první, čl. II Přechodná ustanovení, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb. a čl. II, Přechodná ustanovení, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb
Dovolání – přípustné podle §237 odst. 1 písm. a), §238a odst. 1 písm. c) a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §130 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů (dále též jen „ex. řád“) – není důvodné.
Jelikož vady podle §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jež by řízení činily zmatečným, ani jiné vady řízení (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), k nimž je dovolací soud – je-li dovolání přípustné – povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), je předmětem dovolacího přezkumu závěr odvolacího soudu, že je dán důvod k zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., neboť na základě dohody účastníků se oprávněná zavázala, že nebude po povinnému vymáhat část pohledávky.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy (práva hmotného i procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy vyvodil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).
Podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. bude výkon rozhodnutí či exekuce (§130 zákona č. 120/2001 Sb.) zastavena, jestliže jsou nepřípustné, protože tu je jiný důvod, pro který rozhodnutí nelze vykonat.
Ze srovnání znění tohoto ustanovení s §268 odst. 1 písm. a) - g) o. s. ř. plyne, že zatímco důvody zastavení exekuce uvedené pod písmeny a) – g) jsou definovány konkrétně, je důvod pod písmenem h) formulován obecně, jelikož jeho účelem je umožnit, aby exekuce byla zastavena i v jiných závažných případech, které pro jejich možnou rozmanitost nelze s úplností předjímat resp. podrobit konkrétnímu popisu.
Nauka i soudní praxe jsou jednotné potud, že důvody, pro které je namístě exekuci mít za (z jiných důvodů) nepřípustnou, se typicky spojují
a) s vadami exekučního titulu (pokud nezpůsobují jeho /materiální/ nevykonatelnost zakládající důvod zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.),
b) s pochybeními při nařízení exekuce,
c) s rušivými okolnostmi při provádění exekuce, případně
d) se specifickým jednáním povinného (způsobí-li například započtením zánik vymáhané pohledávky před vydáním vykonávaného rozhodnutí).
Z povahy věci (včetně logického požadavku srovnatelnosti jednotlivých důvodů zastavení exekuce) musí jít o takové okolnosti, pro které je další provádění exekuce způsobilé založit kolizi s procesními zásadami (byť mohou mít podklad v právu hmotném), na nichž je exekuce jakožto procesní institut vybudována (srov. §268 odst. 1 písm. a/, b/, c/, d/ a f/ o. s. ř.) anebo je protichůdné účelu, který se jí sleduje, totiž zajistit efektivní splnění povinnosti vyplývající z vykonávaného titulu (srov. §268 odst. 1 písm. e/ a g/ o. s. ř.). Z toho, že se žádá, aby exekuce byla nepřípustná, plyne, že musí jít o okolnosti, které se v uvedených směrech vyznačují odpovídající relevancí, resp. působí intenzivně a v podstatné míře; přirozeným smyslem exekuce totiž je, aby byla provedena, nikoli zastavena. Tomu odpovídá i míra ochrany, poskytované povinnému, která je (osobně) limitována též tím, že dobrovolně nesplnil to, co mu bylo autoritativním výrokem uloženo.
Rušivými okolnostmi (viz bod c/ posledního odstavce předchozí strany tohoto usnesení) při provádění exekuce se rozumí kupříkladu případy, kdy oprávněný odmítne poskytnout součinnost při exekuci odebráním věci podle §345 a násl. o. s. ř., nebo případy, kdy se oprávněný s povinným dohodl, že své právo nebude vymáhat výkonem rozhodnutí (exekucí), případně že se takového práva vzdává (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2005, sp. zn. 20 Cdo 1962/2004).
V projednávané věci účastníci uzavřeli dne 7. 9. 2005 dohodu , v níž dle bodu I konstatovali, že exekučním titulem je směnečný platební rozkaz ze dne 27. 2. 1998, sp. zn. Sm 291/96, který nabyl právní moci 3. 4. 1998, a jímž Krajský soud v Praze uložil 1) povinnému P. B. a 2) povinnému P. K. zaplatit oprávněné 700 000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 6 % p. a. od 22. 3. 1996 do zaplacení, odměnu 2 333,- Kč a náhradu nákladů řízení 60 536,- Kč. Bod II dohody zní: „Vzhledem k tomu, že povinní svůj dluh vůči oprávněnému neuhradili, podal oprávněný vůči nim návrh na exekuci, která byla nařízena usnesením nadepsaného soudu ze dne 4. 8. 2003, č. j. 13 Nc 16250/2003-5. Provedením byla pověřena exekutorka Dr. Katarína Maisnerová. Povinný 1) dosud v exekuci uhradil částku 479 057,- Kč, z toho 381 405,50 Kč, povinný 2) dosud neuhradil nic.“ Bod III dohody zní: „ Oprávněný a povinný 1) se dohodli, že v případě, pokud povinný 1) uhradí oprávněnému do 19. 9. 2005 částku 210 000,- Kč, nebude oprávněný vůči němu v exekuci pokračovat a pokračovat bude pouze proti povinnému 2) . Po zaplacení částky 210 000,- Kč podá oprávněný návrh na zastavení exekuce, jehož text je přílohou této dohody. Návrh na zastavení exekuce podepíší obě strany po předání částky dle předchozího odstavce s tím, že bude zároveň sloužit jako doklady o zaplacení.“ V návrhu na zastavení exekuce ze dne 13. 9. 2005 je v bodě III uvedeno: „Oprávněný a povinný 1) se dohodli, že v případě, pokud povinný 1) uhradí oprávněnému do 15. 9. 2005 částku 210 000,- Kč, nebude oprávněný vůči němu v exekuci pokračovat a pokračovat bude pouze proti povinnému 2). Vzhledem k tomu, že povinný 1) P. B. zaplatil ve lhůtě popsané v odst. III oprávněnému částku 210 000,- Kč, navrhuje oprávněný, aby nadepsaný soud vůči povinnému 1) exekuci zastavil. Tento společný návrh podá oprávněný nejpozději do tří pracovních dnů do podatelny Obvodního soudu pro Prahu 4.“
Podle §35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Citované ustanovení předpokládá, že o obsahu právního úkonu může vzniknout pochybnost, a pro ten případ formuluje pravidla, která ukládají soudu, aby tyto pochybnosti odstranil výkladem. Jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být vykládáno nejprve prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Soud posoudí, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Interpretace obsahu právního úkonu soudem podle §35 odst. 2 obč. zák. nemůže nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle. Použití zákonných výkladových pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy, který učinili účastníci ve vzájemné dohodě, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době jejich smluvního ujednání. Je-li obsah právního úkonu zaznamenán písemně, určitost projevu vůle je dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán.
Výkladem ujednání obsažených v dohodě ze dne 7. 9. 2005 z hlediska jejich jazykového vyjádření a účelu, které jimi její účastníci sledovali, vzhledem k tomu, jakou částku měli povinní na základě exekučního titulu oprávněné zaplatit a jakou částku s přihlédnutím k platbě 210 000,- Kč celkově povinný P. B. oprávněné zaplatil, lze dospět jen k závěru, že oprávněná se s povinným dohodla, že své právo nebude nadále – v po povinném vymáhat exekucí (výkonem rozhodnutí) a že částku bude exekučně vymáhat jen po povinnému 2). Výklad, že se jednalo o zastavení exekuce jen v konkrétním řízení a že dohoda nezbavuje oprávněnou možnosti podat kdykoliv nový návrh na exekuci a vymáhat po povinnému znovu dosud nezaplacenou část pohledávky, je nelogický, a jak již konstatoval odvolací soud, uzavření takové dohody by pro povinného postrádalo smysl. I v případě vedení exekuce lze totiž plnit dobrovolně a takové dobrovolné plnění ovlivňuje i výši nákladů exekuce.
Protože se oprávněné prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu nepodařilo zpochybnit správnost napadeného usnesení, Nejvyšší soud dovolaní zamítl (§243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
Povinný byl v dovolacím řízení úspěšný, a proto mu přísluší právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř.). Ty jsou tvořeny odměnou advokátky za jeden úkon právní služby (vyjádření povinného ze dne 5. 4. 2012) ve výši 2000,- Kč (§12 odst. 1 písm. b/, §18 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášky č. 277/2006 Sb.), náhradou hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů) a 21% sazbou daně z přidané hodnoty ve výši 483,- Kč. Náklady povinného v dovolacím řízení činí celkem 2783,- Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. ledna 2013
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D., v. r.
předsedkyně senátu