ECLI:CZ:NS:2013:21.CDO.1054.2012.1
sp. zn. 21 Cdo 1054/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce M. T. , zastoupeného JUDr. Vladimírem Papežem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, nám. Přemysla Otakara II. č. 32, proti Dopravnímu podniku hl. m. Prahy, akciové společnosti , se sídlem v Praze 9, Sokolovská č. 217/42, IČO 00005886, o odškodnění pracovního úrazu, za účasti Kooperativy pojišťovny, a.s., Vienna Insurance Group se sídlem v Praze 8, Pobřežní 665/21, IČO 47116617, jako vedlejšího účastníka na straně žalované, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 7 C 53/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. října 2011 č.j. 70 Co 351/2011-571, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:.
Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13.10.2011 č.j. 70 Co 351/2011-571, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 25.2.2011 č.j. 7 C 53/2002-517 ve věci samé [tj. ve výrocích I. a III., jimiž byla žaloba o zaplacení částky 1.348.906,90 Kč a žaloba, aby žalovanému byla uložena povinnost platit žalobci od 1.1.2011 pravidelný měsíční peněžitý důchod ve výši 13.655,- Kč, zamítnuta a ve výroku II., jímž byla žalovanému uložena povinnost platit žalobci od 1.1.2011 pravidelný měsíční peněžitý důchod ve výši 11.271,- Kč, potvrdil] není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. [tj. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31.12.2012 (dále jen „o.s.ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1.1.2013 (srov. čl.II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony)], protože kasační usnesení odvolacího soudu ze dne 15.4.2010 č.j. 70 C 126/2010-412 nezavazovalo soud prvního stupně právním názorem ve věci samé, nýbrž obsahovalo pokyny procesní povahy k odstranění vad podání a k doplnění dokazování, a dovolání nebylo shledáno přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemůže mít po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř.
V projednávané věci soudy zjistily, že poté, co v důsledku pracovního úrazu ze dne 5.7.1997 měl vzniknout dnem 18.11.1998 nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, žalobce „s výjimkou krátkého období v dubnu 2000 po celou rozhodnou dobu nepracoval, byl evidován jako uchazeč o zaměstnání na úřadu práce, přičemž „žalobce je sice osobou zdravotně znevýhodněnou, netrpí však natolik závažným poškozením zdraví, aby nemohl pracovat, nepřísluší mu nárok ani na částečný invalidní důchod“.
Odvolací soud otázku podmínek vzniku nároku žalobce na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za situace, kdy v důsledku nedostatku pracovních příležitostí na trhu práce zaměstnanec nedosahuje žádných výdělků po pracovním úrazu, správně posuzoval podle ustanovení zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném v době vzniku nároku, a vycházel přitom z názoru přijímaného ustálenou soudní praxí, že z důvodu odpovědnosti za škodu vzniklou pracovním úrazem nemůže být zaměstnanci, který pro následky pracovního úrazu není schopen konat dosavadní práci, uhrazena újma spočívající v tom, že pro nedostatek vhodných pracovních příležitostí nemůže po pracovním úrazu mít příjem z vlastní výdělečné činnosti. Vzhledem k tomu, že smyslem a účelem náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity nebo částečné invalidity je - jak uvedeno výše - odškodnění snížení (omezení) nebo ztráty pracovní způsobilosti poškozeného zaměstnance a jeho neschopnosti dosahovat pro následky pracovního úrazu stejný výdělek jako před poškozením, odpovídá uvedeným požadavkům plně takový postup, který výdělek po pracovním úrazu určuje podle pravděpodobného výdělku (§17 odst. 4 zákona o mzdě), jehož by poškozený zaměstnanec dosáhl při práci, odpovídající jeho schopnostem, kvalifikaci a zdravotnímu stavu, kterou by prokazatelně vykonával, kdyby tomu nebránil nedostatek pracovních příležitostí. Pravděpodobný výdělek je současně třeba stanovit ke dni, v němž poškozenému zaměstnanci vznikl nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání částečné invalidity (srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1.12.2000, sp. zn. 21 Cdo 2805/99, uveřejněný pod č. 45 v časopise Soudní judikatura, roč. 2001).
Namítá-li dovolatel, že výše uvedenou „argumentaci nelze v dané věci užít“, a to především za situace, „kdy žalovaný dal žalobci výpověď ve smyslu ust. §46 odst. 1 písm. d) ZP“, pak nepřihlíží náležitě k tomu, že pro posouzení předpokladů a výše vzniku nároku podle ustanovení §195 zák. práce není významné, jakou formou zaměstnanec ukončil u zaměstnavatele, který nemá pro poškozeného zaměstnance jinou vhodnou práci, pracovní poměr, zda se tak stalo ze zdravotních důvodů jednostranným právním úkonem – výpovědí, anebo ze stejných důvodů dohodou.
Vyjadřuje-li dovolatel dále svůj nesouhlas s tím, ze kterých skutečností vycházel odvolací soud v rámci svých úvah o pravděpodobném výdělku po pracovním úraze, je podstatou jeho námitek nesouhlas s tím, jak odvolací soud hodnotil především závěry vyplývající ze znaleckého posudku Doc. MUDr. Evžena Hrnčíře, CS., MBA, ohledně pracovní způsobilosti žalobce. Žalobce v dovolání současně předestírá vlastní skutkový závěr (že „se pokusil pracovat, ale zdravotní stav mu neumožnil v zaměstnání pokračovat“), a na něm pak buduje vlastní, od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci. Protože tato výtka nepředstavuje uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., nemohl dovolací soud správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu přezkoumat, neboť k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. §237 odst. 3, část věty za středníkem o.s.ř.).
Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalované a vedlejšímu účastníkovi v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. června 2013
JUDr. Zdeněk Novotný
předseda senátu