ECLI:CZ:NS:2013:21.CDO.1358.2012.1
sp. zn. 21 Cdo 1358/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně L. S. , zastoupené JUDr. Evou Nýdlovou, advokátkou se sídlem v Českých Budějovicích, Krajinská č. 5 proti žalovanému ČD Cargo a. s. , se sídlem v Praze 7 -Holešovicích, Jankovcova č. 1569/2c, IČ 28196678, o 2.788 EUR, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 5 C 207/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. listopadu 2010 č.j. 28 Co 397/2010-99, takto:
I. Dovolání žalovaného se zamítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 12.100,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Evy Nýdlové, advokátky se sídlem v Českých Budějovicích, Krajinská č. 5.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaný zaplatil na zahraničním stravném částku 2.788 EUR. Žalobu odůvodnila tím, že na základě pracovní smlouvy pracovala v železniční stanici Horní Dvořiště v turnusových dvanáctihodinových směnách. Na počátku směny nastoupí do práce v železniční stanici Horní Dvořiště, přepraví se nákladním nebo osobním vlakem do stanice Summerau na území Rakouska, kde komerčně přebírá nákladní vlaky, a po ukončení práce se vrací zpět do stanice Horní Dvořiště. V období od 1.1.2007 do 31.12.2007 odpracovala 82 denních směn a 82 nočních směn, za které jí podle jejího názoru vznikl nárok na náhradu stravovacích výdajů v cizí měně „ve smyslu §172a, §166 písm. d) zák. práce ve spojení se směrnicí S-8454/2006-010. Vyhláška MF 549/2006 pro Rakousko určuje denní stravné na rok 2007 ve výši 45 EUR, podle směrnice jí pak přísluší nárok na jednu polovinu z částky 34 EUR, tedy 17 EUR denně. Protože v roce 2007 odpracovala 164 směn, její nárok představuje částku 2.788 EUR.
Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 7.10.2009 č.j. 5 C 207/2009-71 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vycházel ze zjištění, že pro účely poskytování cestovních náhrad, a tedy i stravného, se na základě pracovní smlouvy považuje za pravidelné pracoviště Horní Dvořiště, Summerau. Žalobkyně vykonává práci na svém pravidelném pracovišti, je jí poskytována ze strany žalovaného možnost stravování a žádné jiné zvláštní výdaje jí při výkonu práce nevznikají. Nebylo rovněž prokázáno, že by jiným zaměstnancům v téže funkci byly poskytovány v uvedeném místě výkonu práce požadované náhrady, a proto se nemůže jednat ani o diskriminaci ve smyslu ustanovení §13 zák. práce.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15.11. 2010 č.j. 28 Co 397/2010-99 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovanému uložil zaplatit žalobkyni 2.788 EUR a na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 24.816,- Kč a 26.396,- Kč na náhradě nákladů odvolacího řízení, vše k rukám advokátky JUDr. Evy Nýdlové. Po doplnění dokazování vycházel ze zjištění, že žalobkyně na základě pracovní smlouvy ze dne 3.8.1975, která byla naposledy měněna dodatkem ze dne 29.12.2006, byla zaměstnána jako „odborný referent dopravy a přepravy agent Summerau“, místem výkonu práce byl „obvod UŽST České Budějovice“ a pravidelným pracovištěm pro účely cestovních náhrad „Horní Dvořiště, Summerau“. Žalobkyně dojížděla pravidelně k výkonu práce z Horního Dvořiště do Summerau a po vykonané práci se vracela zpět do Horního Dvořiště. Protože žalobkyně v rozhodném období odpracovala 164 směn v přechodové stanici Summerau v Rakousku, vznikl jí na základě §172 věty první zák. práce a §166 odst. 1 písm. d) zák. práce nárok podle směrnice S-8454/2006-010 na zahraniční stravné ve výši 17 EUR za každou směnu.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítal, že ustanovení §172 zák. práce na posuzovanou věc nedopadá, neboť „pro případy dle §172 z.p. je typická dlouhodobost nepřetržitého pobytu zaměstnance v místě výkonu práce v zahraničí. To plyne i z dikce, že cestovní náhrady se poskytují pouze za dny cesty z České republiky do místa výkonu práce nebo pravidelného pracoviště a zpět, tedy nikoli za dny, kdy se zaměstnanec k výkonu práce v zahraničí zdržuje“. Část IV. směrnice 8454/2006-010 na posuzovaný případ nedopadá, a ani nemůže dopadat na všechny zaměstnance dojíždějící do pohraničních stanic, když v opačném případě by zcela pozbyl významu institut sjednání pravidelného pracoviště pro účely cestovních náhrad. Zejména z kapitoly I. vyplývá, že „upravuje pravidla pro poskytování cestovních náhrad při pracovních cestách a při jiných změnách výkonu práce“. Z dohody o změně pracovní smlouvy ze dne 29.12.2006 zcela jasně plyne, že žalobkyně měla jako pravidelné pracoviště pro účely cestovních náhrad sjednáno pracoviště Horní Dvořiště, Summerau, a tato dohoda je pak zcela v souladu s principem autonomie vůle zaměstnance i zaměstnavatele ohledně možnosti dohody místa výkonu práce nebo pravidelného pracoviště pro účely cestovních náhrad. U žalobkyně se jedná o pravidelnou cestu zaměstnance do místa výkonu její práce, byť se nachází v zahraničí. Pro poskytování požadovaných náhrad nelze nalézt ani materielní oporu, kdy žalobkyni v souvislosti s výkonem práce těsně za hranicemi žádné zvýšené výdaje nevznikají, neboť jde v zásadě o její cestu do zaměstnání. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně uvedla, že poskytování cestovních náhrad není vázáno na dlouhodobý a nepřetržitý výkon práce v zahraničí, neboť délka pobytu má vliv jen na výši zahraniční diety. Směrnice Č.j.: S – 8454/2006 – 010, která některé náhrady upravuje v širším rozsahu, než stanoví zákoník práce, výslovně upravuje podmínky náhrady cestovních výdajů zaměstnanců dojíždějících na přechodové stanice v zahraničí.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb. ve znění účinném do 31.12.2012 (dále jen „o.s.ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1.1.2013 (srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst.1 písm. a) o.s.ř dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno, že žalobkyně pracovala u žalovaného v pracovním poměru na základě pracovní smlouvy ze dne 3.8.1975 - na základě její změny ze dne 29.12.2006 – jako „odborný referent dopravy a přepravy agent Summerau“, s místem výkonu práce „UŽST České Budějovice“ s tím, že „pravidelným pracovištěm pro účely cestovních náhrad je Horní Dvořiště, Summerau“. Výkon práce žalobkyně probíhal ve stanici Summerau ÖBB, kam denně dojížděla ze svého bydliště v Horním Dvořišti.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - vzhledem k tomu, že žalobkyně uplatňuje zahraniční stravné za období od 1.1.2007 do 31.12.2007 - podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31.7.2007 a do 31.12.2007 (tj. přede dnem, kdy nabyly účinnosti zákony č. 181/2007 Sb., č. 261/2007 Sb., č. 296/2007 Sb. a č. 362/2007 Sb.) - dále též jen „zák. práce“.
Podle ustanovení §42 odst. 1 zák. práce pracovní cestou se rozumí časově omezené vyslání zaměstnance zaměstnavatelem k výkonu práce mimo sjednané místo výkonu práce. Zaměstnavatel může vyslat zaměstnance na dobu nezbytné potřeby na pracovní cestu jen na základě dohody s ním. Zaměstnanec na pracovní cestě koná práci podle pokynů vedoucího zaměstnance, který ho na pracovní cestu vyslal.
Podle ustanovení §154 zák. práce zahraniční pracovní cestou se rozumí cesta konaná mimo území České republiky. Dobou rozhodnou pro vznik práva zaměstnance na náhradu cestovních výdajů v cizí měně je doba přechodu státní hranice České republiky, kterou oznámí zaměstnanec zaměstnavateli, nebo doba odletu a příletu letadla při letecké přepravě.
Z těchto ustanovení vyplývá, že o zahraniční pracovní cestu se může jednat jen v případě, jestliže jde o časově omezené vyslání zaměstnance na dobu nezbytné potřeby k výkonu práce mimo sjednané místo výkonu práce mimo území České republiky. O takový případ dočasného výkonu práce v zahraničí, popřípadě výkonu práce v zahraničí na dobu nezbytné potřeby, se v posuzovaném případě nejedná. Z pracovní smlouvy se spíše naznačuje – je-li sjednané místo výkonu práce vykládáno v souvislosti se sjednaným druhem práce – že se účastníci dohodli na tom, že žalobkyně bude zcela konkrétně sjednaný druh práce „odborný referent dopravy a přepravy agent Summerau“ vykonávat výlučně v ŽST Summerau (ÖBB), neboť její zaměstnavatel nebyl oprávněn a ani fakticky schopen přidělovat žalobkyni tuto práci sjednanou v pracovní smlouvě jinde, než právě v Summerau; okolnost, že místo, kde má být sjednaný druh práce vykonáván, bylo sjednáno široce „obvodem UŽST České Budějovice“ nemůže mít praktický význam.
Podle ustanovení §172 věty první zák. práce, bylo-li sjednáno místo výkonu práce, popřípadě i pravidelné pracoviště mimo území České republiky, poskytne zaměstnavatel zaměstnanci za dny cesty z České republiky do místa výkonu práce nebo pravidelného pracoviště a zpět cestovní náhrady jako při zahraniční pracovní cestě.
Z uvedeného je zřejmé, že právní úprava sice umožnila sjednat místo výkonu práce nebo pravidelné pracoviště v zahraničí, finanční zabezpečení však v těchto případech nestanoví a plně ji ponechává vzájemné dohodě zaměstnance a zaměstnavatele. Bylo založeno pouze povinné poskytování náhrad výdajů zaměstnance spojených s cestou do místa výkonu práce nebo pravidelného pracoviště v zahraničí a zpět, a to jako při zahraniční cestě. Reakcí na úpravu provedenou nově s účinností od 1.1.2007 zákonem č. 262/2006 Sb., zákoníkem práce, bylo též vydání vnitřního předpisu - Směrnice Č.j.: S – 8454/2006 – 010, o cestovních náhradách, ve které – jak z toho též vychází odvolací soud – se v Kapitole IV. upravují náhrady cestovních výdajů zaměstnanců dojíždějících na přechodové stanice v zahraničí k výkonu služby tak, že náhrada stravného jim přísluší podle stanovené základní sazby zahraničního stravného pro příslušný cizí stát, a to, trvá-li „zahraniční pracovní cesta“ (tj. výkon služby) déle než 6 hodin, nejvýše však 12 hodin, v poloviční výši stanovené základní sazby.
Ve prospěch opačného názoru nelze důvodně namítat, že podle Staničního řádu ŽST Horní Dvořiště je „pracoviště odborného referenta dopravy a přepravy – agenta pohraniční přechodové kanceláře“ ve stanici Summerau (ÖBB) jedním z pracovišť v rámci obvodu UŽST České Budějovice, neboť podstatné je, že stanice Summerau byla účastníky sjednána – jak je na to též poukázáno výše - jako pravidelné pracoviště žalobkyně v zahraničí. Okolnost, že žalobkyně na toto pracoviště dojížděla každý den, nelze považovat za rozpornou s ustanovením §172 věty první zák. práce (ve znění před novelou provedenou s účinností od 1.1.2012 zákonem č. 365/2011), a ostatně ani se Směrnicí Č.j.: S – 8454/2006 – 010, která od „dlouhodobosti nepřetržitého výkonu práce v místě výkonu práce v zahraničí“ vznik nároku zaměstnanců dojíždějících na přechodové stanice v zahraničí rovněž neodvíjí.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení §229 odst. 1 o.s.ř., §229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo v §229 odst. 3 o.s.ř. anebo jinou (další) vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
Protože dovolání žalovaného bylo zamítnuto, dovolací soud mu podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst.1 a §142 odst. 1 o.s.ř. uložil, aby žalobkyni nahradil náklady potřebné k uplatňování práva. Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že výše odměny má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (§151 odst. 2 část věty první před středníkem o.s.ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení §147 nebo 149 odst. 2 o.s.ř., a ani okolnosti případu v projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§151 odst. 2 část věty první za středníkem o.s.ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17.4.2013 č. 116/2013 Sb. dnem 7.5.2013 zrušena. Nejvyšší soud za této situace určil pro účely náhrady nákladů dovolacího řízení paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem ve výši 9.700,- Kč. Kromě této paušální sazby odměny advokáta vznikly žalobkyni náklady spočívající v paušální částce náhrad ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů).
Vzhledem k tomu, že advokátka JUDr. Eva Nýdlová osvědčila, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům, které žalobkyni za dovolacího řízení vznikly, rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 2.100,- Kč (§137 odst. 3, §151 odst. 2 věta druhá o.s.ř.). Žalovaný je povinen náhradu nákladů řízení v celkové výši 12.100,- Kč žalobkyni zaplatit k rukám advokátky, která žalobkyni v tomto řízení zastupovala (§149 odst. 1 o.s.ř.) do 3 dnů od právní moci rozsudku (§160 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 25. června 2013
JUDr. Zdeněk Novotný
předseda senátu