ECLI:CZ:NS:2013:21.CDO.1371.2012.1
sp. zn. 21 Cdo 1371/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně J. H. (dříve Š.), jako dědičky po P. Š., zemřelém dne 3.4.2004, zastoupené JUDr. Marií Cupalovou, advokátkou se sídlem ve Žďáře nad Sázavou, Nádražní č. 21, proti žalované Železárny Štěpánov, spol. s r.o. se sídlem v Brně, Peroutkova č. 290/5, IČO 46992651, zastoupené JUDr. Jiřím Všetečkou, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Orlická č. 163, o odškodnění nemoci z povolání, za účasti Kooperativy pojišťovny, a.s., Vienna Insurance Group se sídlem v Praze 8, Pobřežní č. 665/21, IČO 47116617, jako vedlejšího účastníka na straně žalované, vedené u Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou pod sp. zn. 7 C 60/2000, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. prosince 2011 č.j. 15 Co 179/2011-242, takto:
Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 15. února 2011 č.j. 7 C 60/2000-211 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu ve Žďáře nad Sázavou k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
P. Š. se žalobou podanou dne 14.7.2000 u Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou domáhal, aby mu žalovaná zaplatila na náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za dobu od 1.8.1998 do 31.7.1999 částku 84.924,- Kč s úrokem z prodlení. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že u žalované pracoval jako slévač - formíř za podmínek, za kterých vzniká nemoc z povolání, že dne 1.12.1997 byla u něj zjištěna nemoc z povolání (profesionální traumatická vazoneuróza), v jejímž důsledku byl v pracovní neschopnosti, že po dobu pracovní neschopnosti mu žalovaná vyplácela náhradu mzdy do výše průměrného výdělku, který dosahoval před vznikem nemoci z povolání, a vyplatila mu též bolestné a ztížení společenského uplatnění, a že po skončení pracovní neschopnosti byl ode dne 1.5.1998 převeden na práci dělníka v máčírně, kde pracoval až do 31.7.1998, kdy s ním byl ukončen pracovní poměr na základě výpovědi dané žalovanou podle ustanovení §46 odst. 1 písm. d) zákoníku práce. Rozhodnutím ČSSZ v Praze ze dne 6.10.1998 mu byl přiznán s účinností ode dne 1.5.1998 z důvodu nemoci z povolání částečný invalidní důchod. Před zjištěním nemoci z povolání poškozený dosahoval měsíční příjem asi 11.000,- Kč, po převedení na jinou práci (po skončení pracovní neschopnosti) byl jeho příjem asi 8.752,- Kč, došlo tedy k poklesu výdělku a ke škodě, která byla "později vyrovnána vyplacením částečného invalidního důchodu". Poškozený nesouhlasí s tím, že mu žalovaná (prostřednictvím pojišťovny Kooperativy) poskytuje náhradu mzdy do výše průměrného výdělku, kterého dosahoval ve druhém čtvrtletí roku 1998 (v době před skončením pracovního poměru); domnívá se, že rozhodným obdobím pro výpočet jeho průměrného výdělku je třetí čtvrtletí roku 1997 (před onemocněním nemocí z povolání). Z uvedeného důvodu požaduje doplatek náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti.
Podáním ze dne 25.7.2001 P. Š. změnil žalobu tak, že se domáhal, aby mu žalovaná zaplatila na náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za dobu od 1.8.1998 do 30.11.2000 částku 212.313,- Kč s úrokem z prodlení a aby mu ode dne 1.12.2000 platila měsíčně náhradu mzdy "rovnající se rozdílu hrubé mzdy ve výši 14.523,- Kč po odpočtu invalidního důchodu". Při jednání u soudu prvního stupně dne 11.6.2002 žalobce uvedl, že bere "základ za jednotlivé měsíce do výše 277,- Kč, to je rozdíl původní žaloby a změněné za dobu od 1.9.1998 do 31.1.1999, zpět".
Okresní soud ve Žďáře nad Sázavou rozsudkem ze dne 11.6.2002 č.j. 7 C 60/2000-53 rozhodl, že "základ žalobního nároku je opodstatněn", že "po právní moci tohoto rozsudku bude soud rozhodovat o výši nároku a o nákladech celého řízení" a že se zastavuje řízení "ohledně 23% úroku z částky 277,- Kč od 1.9.1998 do zaplacení, od 1.10.1998 do zaplacení, ohledně 20% úroku z prodlení z částky 277,- Kč od 1.11.1998 do zaplacení, od 1.12.1998 do zaplacení a ohledně 15% úroku z částky 277,- Kč o 1.1.1999 do zaplacení". Soud prvního stupně rozhodl o žalobě mezitímně; vycházel přitom ze závěru, že "rozhodným obdobím pro výpočet výše náhrady mzdy je čtvrtletí před vznikem škody prvotní, tedy 3. čtvrtletí roku 1997, kdy byla zjištěna nemoc z povolání", na základě níž byl P. Š. v pracovní neschopnosti, poté převeden na jinou, méně placenou práci a posléze s ním byl ukončen pracovní poměr, neboť "nemoc z povolání je již od nastoupení pracovní neschopnosti nepřetržitě důvodem poklesu výdělku a tato škoda nebyla ničím přerušena". Protože P. Š. vzal žalobu zčásti zpět, soud prvního stupně v tomto rozsahu řízení zastavil.
K odvolání žalované a vedlejšího účastníka Krajský soud v Brně usnesením ze dne 17.3.2004 č.j. 49 Co 175/2002-83 zrušil rozsudek soudu prvního stupně (s výjimkou výroku o zastavení řízení) a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Vytknul soudu prvního stupně, že neposoudil řádně základ projednávané věci (zabýval-li se pouze otázkou průměrného výdělku), když nezohlednil podání P. Š. ze dne 25.7.2001, z něhož vyplývá, že důvod nesprávně vyplacené náhrady za ztrátu na výdělku spatřuje též ve skutečnosti, že mu žalovaná z náhrady odečítá částku 75% minimální mzdy, a že nepostupoval správně, když nerozhodl o navrhované změně (rozšíření) žaloby. Rozhodujícím východiskem pro výpočet náhrady je podle odvolacího soudu průměrný výdělek před vznikem škody (nikoliv před zjištěním nemoci z povolání) a soud prvního stupně neučinil taková skutková zjištění, z nichž by vyplývalo, v jakém okamžiku skutečně došlo ke ztrátě na výdělku po skončení pracovní neschopnosti. Odvolací soud uložil soudu prvního stupně, aby nejdříve rozhodl o změně žaloby a aby se poté "vypořádal se všemi spornými otázkami vyplývajícími z uplatněného nároku".
V průběhu dalšího řízení před soudem prvního stupně P. Š. dne 3.4.2004 zemřel. Okresní soud ve Žďáře nad Sázavou usnesením ze dne 13.12.2004 č.j. 7 C 60/2000-99 rozhodl, že v řízení bude pokračováno se žalobkyní jako s dědičkou P. Š.
Okresní soud ve Žďáře nad Sázavou poté nejprve usnesením vyhlášeným při jednání dne 15.2.2011 připustil změnu žaloby "učiněnou podáním žalobce ze dne 25.7.2001" a posléze rozsudkem ze dne 15.2.2011 č.j. 7 C 60/2000-211 rozhodl, že "žaloba je co do základu důvodná", že "rozhodným obdobím pro výpočet náhrady škody - ztráty na výdělku po skončení pracovní neschopnosti je první čtvrtletí roku 1998" a že "o výši nároku a o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku". Poté, co dovodil, že o žalobě lze rozhodnout mezitímně, soud prvního stupně vycházel z mezi účastníky "nesporného skutkového stavu", podle kterého byla u P. Š., jenž pracoval u žalované jako slévač - formíř, zjištěna dne 1.12.1997 nemoc z povolání, pro níž byl v době od 17.10.1997 do 30.4.1998 v pracovní neschopnosti a v důsledku níž byl ode dne 1.5.1998 převeden na méně placenou práci slévárenského dělníka v máčírně, podle kterého žalovaná dala P. Š. dopisem ze dne 29.5.1998 výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst.1 písm.d) zákoníku práce s odůvodněním, že se na základě lékařského posudku ze dne 26.2.1998 "stal ze zdravotních důvodů trvale nezpůsobilý k plnění pracovních povinností podle pracovní smlouvy, tzn. vykonávat práci slévárenského dělníka" (pracovní poměr skončil na základě této výpovědi dnem 31.7.1998), a podle kterého byl žalobci rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení v Praze ze dne 6.10.1998 přiznán s účinností ode dne 1.5.1998 z důvodu nemoci z povolání částečný invalidní důchod, a dospěl k závěru, že "u P. Š. došlo po skončení pracovní neschopnosti ke snížení výdělku (ke vzniku škody) již při převedení na jinou, méně placenou práci, tedy ke dni 1.5.1998", a že na tom "nic nemění skutečnost, že později mu byl přiznán částečný invalidní důchod od 1.5.1998, kterým mu byla náhrada mzdy doplacena, neboť ke vzniku škody již došlo"; rozhodným obdobím pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku je proto první čtvrtletí roku 1998. Opačný výklad by podle názoru soudu prvního stupně "vedl k poškození zaměstnance a neodpovídal by ani logice zákona č. 1/1992 Sb.", neboť by zaměstnavateli "umožňoval převést zaměstnance na jinou práci a následně si tím snížit povinnost k náhradě škody". "Odpočet 75% minimální mzdy" provedený žalovanou považoval soud prvního stupně za správný.
K odvolání žalované a vedlejšího účastníka Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 13.12.2011 č.j. 15 Co 179/2011-242 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Nejprve dovodil, že předmětem řízení je náhrada škody z titulu nemoci z povolání - náhrada mzdy po skončení pracovní neschopnosti "za dobu od 1.8.1998 do 31.7.1999" a že J. H. (dříve Š.) je v řízení aktivně legitimována, neboť je "právní nástupkyní po zemřelém P. Š.", a uzavřel, že soud prvního stupně "rozhodl správně, když mezitímním rozsudkem určil, že žaloba je co do základu důvodná", a že "správně určil rozhodné období pro výpočet náhrady škody, neboť ke škodě na ztrátě na výdělku po skončení pracovní neschopnosti došlo dnem převedení na jinou, méně placenou, práci 1.5.1998, když přiznaný částečný invalidní důchod je rozhodný pro určení výše škody nikoliv pro určení okamžiku, kdy škoda vznikla".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítá, že soudy při posuzování důvodnosti "základu žaloby" nevzaly v úvahu, že poškozený P. Š. dne 3.4.2004 zemřel a že "rozhodné období pro výpočet náhrady škody zahrnuje omezení osobního nároku původního žalobce, který se zřetelem k formulaci žalobního petitu nemůže náležet dědicům, a je třeba v mezitímním rozsudku o něm přijmout závěr", a dovozuje, že za okolností, které v projednávané věci nastaly (předmět sporu i změna v okruhu účastníků řízení), nebylo na místě rozhodovat mezitímním rozsudkem, ale mělo být rozhodnuto o celé věci. Žalovaná dále soudům vytýká, že není správný jejich závěr, podle kterého vznikla P. Š. škoda již v okamžiku převedení na jinou práci (ke dni 1.5.1998). Poškozenému totiž v době od 1.5. do 31.7.1998 náležel částečný invalidní důchod a "současně dosahoval výdělku, který byl vyšší než průměrný výdělek, kterého by dosahoval, kdyby u něho nebyla zjištěna nemoc z povolání". Protože škodou je to, oč se majetek poškozeného zmenšil, nemohla P. Š. vzniknout škoda dříve než dnem 1.8.1998. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání žalované zamítl. Uvedla, že soudy obou stupňů postupovaly při svých rozhodnutích v souladu se zákonem a že se s jejich závěry plně ztotožňuje.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů účinných do 31.12.2012 (dále jen "o.s.ř."), neboť napadený rozsudek byl vydán v době do 31.12.2012 (srov. Čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání žalované proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o.s.ř. je mimo jiné založena na rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozsudku odvolacího soudu s rozsudkem soudu prvního stupně. O nesouhlasný rozsudek jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovené účastníkům rozhodnutími jsou podle závěrů těchto rozsudků odlišná. Odlišností nelze ovšem rozumět rozdílné právní posouzení, které nemělo vliv na obsah práv a povinností účastníků, ale jen takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků. Okolnost, zda odvolací soud rozhodl podle ustanovení §219 občanského soudního řádu nebo zda postupoval podle ustanovení §219a občanského soudního řádu, popřípadě podle ustanovení §220 občanského soudního řádu, a jak z tohoto pohledu formuloval výrok svého rozsudku (usnesení), není sama o sobě významná; pro posouzení přípustnosti dovolání z hlediska ustanovení §237 o.s.ř. je podstatné porovnání obsahu obou rozsudků (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.4.1998 sp. zn. 2 Cdon 931/97, které bylo uveřejněno pod č. 52 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1999).
Odvolací soud v napadeném rozsudku, kterým potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, dospěl - jak vyplývá z odůvodnění rozsudku - ke shodnému závěru jako soud prvního stupně, že žaloba je co do základu důvodná. Soudy obou stupňů tedy dospěly při vymezení práv a povinností účastníků ke shodným závěrům, a proto je třeba rozsudek odvolacího soudu považovat z hlediska přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o.s.ř. za potvrzující rozsudek.
Dovolání žalované není v projednávané věci přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm. b) o.s.ř., a to již z toho důvodu, že soud prvního stupně ve svém rozsudku ze dne 15.2.2011 č.j. 7 C 60/2000-211 rozhodl ve věci samé stejně jako v rozsudku ze dne 11.6.2002 č.j. 7 C 60/2000-53, který byl usnesením odvolacího soudu ze dne 17.3.2004 č.j. 49 Co 175/2002-83 zrušen. Dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu proto může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst.2 písm.a) a §241a odst.3 o.s.ř. se nepřihlíží (§237 odst.3 o.s.ř.).
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V projednávané věci bylo soudy mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu nepodléhá - srov. §241a odst. 2 a 3 o.s.ř.), že u P. Š., který pracoval u žalované jako slévač - formíř za podmínek, za nichž vzniká nemoc z povolání, byla dne 1.12.1997 zjištěna nemoc z povolání (profesionální traumatická vazoneuróza), že v době od 17.10.1997 do 30.4.1998 byl v souvislosti s touto nemocí v pracovní neschopnosti, že po skončení pracovní neschopnosti byl ode dne 1.5.1998 převeden na jinou, méně placenou práci, slévárenského dělníka v máčírně a že pro následky nemoci z povolání mu byl přiznán s účinností ode dne 1.5.1998 částečný invalidní důchod. Pracovní poměr P. Š. u žalované skončil dnem 31.7.1998 na základě výpovědi, kterou mu dala žalovaná podle ustanovení §46 odst.1 písm.d) zákoníku práce. Ke ztrátě na výdělku po skončení pracovní neschopnosti došlo u P. Š. teprve ode dne 1.8.1998, neboť jeho výdělek po skončení pracovní neschopnosti spolu s částečným invalidním důchodem přesahoval jeho průměrný výdělek před zjištěním nemoci z povolání. P. Š., který požadoval (na základě změny žaloby učiněné podáním ze dne 25.7.2001, připuštěné usnesením soudu prvního stupně, které bylo vyhlášeno při jednání dne 15.2.2011) náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za dobu od 1.8.1998 do 30.11.2000 ve výši 212.313,- Kč s úrokem z prodlení a ode dne 1.12.2000 měsíčně ve výši "rovnající se rozdílu hrubé mzdy ve výši 14.523,- Kč po odpočtu invalidního důchodu", dne 3.4.2004 zemřel a jeho dědičkou se stala - jak bylo potvrzeno usnesením Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 9.11.2004 č.j. D 505/2004-41 - žalobkyně.
Za tohoto stavu věci bylo pro rozhodnutí soudů mimo jiné významné vyřešení právních otázek, jaké jsou předpoklady pro vydání rozhodnutí o základu věci (tzv. mezitímního rozhodnutí), v jaké podobě nárok poškozeného na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti podle ustanovení §195 zákoníku práce přechází na dědice a kdy vzniká poškozenému ve smyslu ustanovení §195 zákoníku práce škoda. Protože uvedené právní otázky odvolací soud posoudil v rozporu s ustálenou judikaturou soudů, představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání žalované je opodstatněné.
Rozsudkem rozhoduje soud o věci samé; zákon stanoví, kdy soud rozhoduje ve věci samé usnesením (srov. §152 odst.1 občanského soudního řádu). Rozsudkem má být rozhodnuto o celé projednávané věci; jestliže to však je účelné, může soud rozsudkem rozhodnout nejdříve jen o její části nebo jen o jejím základu (srov. §152 odst. 2 občanského soudního řádu).
Zákon - za podmínky, že je to účelné - připouští, aby soud rozhodl samostatným (tzv. mezitímním) rozsudkem jen o základu projednávané věci. Základem věci se - jak již v minulosti dovodila soudní praxe - rozumí posouzení všech otázek, které vyplývají z uplatněného nároku, s výjimkou okolností, které se týkají jen výše nároku; to, že soud rozhodl jen o základu projednávané věci, je třeba uvést nikoliv (jen) v záhlaví rozsudku, ale především v jeho výroku, v němž musí být rovněž vyjádřeno, že o výši nároku a o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku. Rozhodnutím o základu projednávané věci není - jak dále dovodila ustálená judikatura soudů - řešení předběžné otázky pro rozhodování o věci samé nebo jiné pouze dílčí sporné právní otázky, týkající se uplatněného nároku; posouzení těchto otázek nemůže být vyjádřeno ve výroku rozsudku, ale může se projevit pouze ve způsobu rozhodnutí o nároku ve věci samé a může být uvedeno jen v odůvodnění rozsudku (srov. například Sborník I, Nejvyšší soud o občanském soudním řízení v některých věcech pracovněprávních, občanskoprávních a rodiněprávních, SEVT, Praha 1974, str. 116, nebo rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21.3.1995 sp. zn. 11 Co 502/94, který byl uveřejněn pod č. 44 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1996).
V projednávané věci soudy ve výroku rozsudku rozhodly, že "rozhodným obdobím pro výpočet náhrady škody - ztráty na výdělku po skončení pracovní neschopnosti je první čtvrtletí roku 1998", ačkoliv se nejedná o rozhodnutí o základu věci, ale jen o řešení jedné ze (sporných) právních otázek, která měla pro rozhodnutí ve věci pouze předběžnou povahu pro závěr o uplatněném nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti a kterou proto lze vyjádřit pouze v odůvodnění rozsudku.
Soudy navíc tuto právní otázku neposoudily v souladu se zákonem.
Podle ustanovení §195 odst.1 věty první zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů, účinného v době, kdy u P. Š. došlo (mělo dojít) ze ztrátě na výdělku v důsledku nemoci z povolání (dále jen "zák. práce"), náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity nebo částečné invalidity se poskytne zaměstnanci v takové výši, aby spolu s jeho výdělkem po pracovním úrazu nebo zjištění nemoci z povolání s připočtením případného invalidního nebo částečného invalidního důchodu poskytovaného z téhož důvodu se rovnala jeho průměrnému výdělku před vznikem škody.
Za škodu se obvykle považuje majetková újma, která je vyjádřitelná v penězích. Při odpovědnosti za škodu při nemocech z povolání je pro určení majetkové újmy, která spočívá ve ztrátě na výdělku o skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity nebo částečné invalidity, rozhodný - jak vyplývá ze znění ustanovení §195 odst.1 věty první zák. práce a jak dovodila ustálená judikatura soudů (srov. například Závěry býv. Nejvyššího soudu SSR ve věcech odškodňování pracovních úrazů a nemocí z povolání ze dne 19.6.1980 sp. zn. Cpj 11/80, které byly uveřejněny pod č. 28 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1980) - průměrný výdělek zaměstnance určený z období před vznikem škody a nikoliv z období před vznikem nebo zjištěním nemoci z povolání.
V případě, že zaměstnanec byl pro následky nemoci z povolání převeden po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání částečné invalidity na jinou práci, vznikne mu škoda, jen jestliže jeho výdělek po převedení (s připočtením případného částečného invalidního důchodu poskytovaného z téhož důvodu) je nižší než průměrný výdělek na původní práci, a to dnem, kterým po převedení začal dosahovat takový nižší výdělek. S názorem soudů, podle něhož by zohlednění částečného invalidního důchodu "vedlo k poškození zaměstnance", nelze souhlasit. Částečný invalidní důchod přiznaný (a pobíraný) z důvodu nemoci z povolání totiž vyjadřuje, že zaměstnanec není (z důvodu poškození zdraví následkem nemoci z povolání) schopen dosahovat takový výdělek jako před poškozením, a má za účel odčinit (nebo alespoň snížit) majetkovou újmu, která zaměstnanci vzniká snížením jeho výdělečných možností následkem nemoci z povolání. Přesahuje-li tedy po skončení pracovní neschopnosti (při uznání částečné invalidity) výdělek zaměstnance, který byl pro následky nemoci z povolání převeden na jinou práci, spolu s přiznaným částečným invalidním důchodem jeho průměrný výdělek, jaký dosahoval před převedením, nevznikla tím zaměstnanci škoda (a tedy ani právo na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání částečné invalidity).
Správný není ani názor soudů, že by závěr, podle kterého v projednávané věci vznikla škoda dnem 1.8.1998, vedl "k poškození P. Š." a "neodpovídal by ani logice zákona č. 1/1992 Sb.". Vznikne-li totiž zaměstnanci škoda teprve v době po přiznání částečného invalidního důchodu (například proto, že pro následky nemoci z povolání musel být převeden na jinou, ještě méně placenou práci, než na jakou byl převeden bezprostředně po skončení pracovní neschopnosti nebo po přiznání částečného invalidního důchodu), je třeba k výši přiznaného částečného invalidního důchodu přihlédnout při určení jak průměrného výdělku před vznikem škody, tak i příjmů zaměstnance po poškození.
Ode dne vzniku pracovního poměru je povinen (mimo jiné) zaměstnanec konat podle pokynů zaměstnavatele osobně práce podle pracovní smlouvy [srov. §35 odst.1 písm.b) zák. práce] a zaměstnavatel platit zaměstnanci za vykonanou práci mzdu nebo plat [srov. §35 odst.1 písm.a) zák. práce]. Protože obsahem pracovního poměru je osobní výkon práce zaměstnancem, smrtí zaměstnance zaniká pracovní poměr (srov. §42 odst.4 zák. práce) a tím také končí povinnost zaměstnavatel platit zaměstnanci mzdu za vykonanou práci. V případě, že zaměstnanec není pro následky nemoci z povolání schopen dosahovat stejný výdělek jako před poškozením a že mu proto vznikl nárok na náhradu za ztrátu na výdělku podle ustanovení §195 odst.1 zák. práce, přísluší mu náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity) jen do jeho smrti, nejdéle - jak vyplývá z ustanovení §195 odst.4 zák. práce - do konce kalendářního měsíce, ve kterém dovršil 65 let věku.
P. Š. se v projednávané věci domáhal nejen náhrady za ztrátu na výdělku za dobu od 1.8.1998 do 31.7.1999 (jak se mylně domníval odvolací soud), ale - jak je zřejmé ze změny žaloby učiněné podáním ze dne 25.7.2001 připuštěné usnesením soudu prvního stupně usnesením vyhlášeným při jednání dne 15.2.2011 - také (formou "renty") za dobu od 1.8.1999 do budoucna. P. Š. dne 3.4.2004 zemřel; tímto dnem zanikl jeho nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání částečné invalidity) a předmětem dědění tedy mohl být jen jeho nárok na náhradu za ztrátu na výdělku za dobu od 1.8.1998 do 3.4.2004, který nebyl uspokojen a ani jinak za jeho života nezanikl. Žalobkyně je dědičkou P. Š.; i když podle usnesení Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 9.11.2004 č.j. D 505/2004-41 nabyla pouze "pohledávku vůči Železárnám Štěpánov, s.r.o. uplatněnou u Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou pod spis. zn. 7 C 60/2000 ve výši 84.924,- Kč s příslušenstvím" (tj. nárok zůstavitele na náhradu za ztrátu na výdělku za dobu od 1.8.1998 do 31.7.1999), je z titulu svého dědického práva legitimována požadovat také další P. Š. uplatněnou náhradu škody. Vzhledem k tomu, že předmětem dědění nemohl být P. Š. uplatněný nárok na náhradu mzdy za dobu od 4.4.2004 do budoucna, který jeho smrtí zanikl nemohl přejít na jeho dědice, dovolatel důvodně soudům vytýká, že o něm "v mezitímním rozsudku nepřijaly závěr"; o tomto zaniklém nároku soudy neměly rozhodovat co do jeho základu, ale správně měly řízení v tomto směru podle ustanovení §107 odst.5 věty první občanského soudního řádu zastavit, neboť povaha věci neumožňovala, aby o něm řízení pokračovalo.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; Nejvyšší soud České republiky jej proto zrušil (§243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř.). Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí také na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu ve Žďáře nad Sázavou) k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1, §243d odst. 1 část věty první za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. května 2013
JUDr. Ljubomír Drápal
předseda senátu