ECLI:CZ:NS:2013:21.CDO.1590.2012.1
sp. zn. 21 Cdo 1590/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce J. Č. , zastoupeného JUDr. Marií Piekarzovou, advokátkou se sídlem v Šenově, Těšínská č. 1495, proti žalované STAVO-ČESTAV, s. r. o. se sídlem v Havířově - Šumbarku, Jarošova č. 31, IČO 64085236, o odškodnění pracovního úrazu, za účasti Kooperativa pojišťovny, a. s., Vienna Insurance Group , se sídlem v Praze 8, Pobřežní 665/21, IČO 47116617, jako vedlejšího účastníka na straně žalované, vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově, pod sp. zn. 110 C 4/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. června 2011 č.j. 16 Co 9/2008-391, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaná zaplatila z titulu odškodnění pracovního úrazu ze dne 24.4.2001 na náhradě za ztrátu na výdělku za dobu pracovní neschopnosti od 1.5.2003 do 31.3.2008 částku 362.320,- Kč a aby mu zaplatila 1.173.000,- Kč na náhradě za ztížení společenského uplatnění.
Poté co ve věci rozhodl Okresní soud v Karviné – pobočka v Havířově rozsudkem ze dne 23.10.2007 č.j. 110 C 4/2004-241 a potom k odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 6.1.2009 č.j. 16 Co 9/2008-330, Nejvyšší soud České republiky nato rozsudkem ze dne 10.2.2011 č.j. 21 Cdo 3885/2009-377 „dovolání žalobce proti rozsudku krajského soudu ve výroku IV., kterým byl potvrzen rozsudek okresního soudu pokud jím byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 239.649,- Kč s příslušenstvím a ve výroku V., jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 90.160,- Kč s příslušenstvím, odmítl“ a „rozsudek krajského soudu ve výroku VII., kterým byl potvrzen rozsudek okresního soudu v odstavci III., pokud jím byla zamítnuta žaloba o zaplacení 1.104.000,- Kč ve výrocích o nákladech řízení a ve výroku o soudním poplatku“ zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení. Vytkl odvolacímu soudu, že při úvaze o možnosti zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění považoval za základní počet bodů bodové ohodnocení určené podle sazeb bodového ohodnocení stanovených v přílohách č. 2 a 4 vyhlášky č. 440/2001 Sb., aniž do tohoto bodového ohodnocení zahrnul zvýšení bodového ohodnocení škody na zdraví, provedené lékařem o 50% ve smyslu §6 odst. 1 písm. c) vyhlášky č. 440/2001 Sb. Základním bodovým ohodnocením ztížení společenského uplatnění žalobce proto není 1150 bodů, kterému by – jak uvažoval odvolací soud – odpovídala částka 138.000,- Kč, nýbrž se zvýšením podle ustanovení §6 odst. 1 písm. c) vyhlášky 1750 bodů, čemuž odpovídá částka 210.000,- Kč. Teprve takto určená výše odškodnění může být základem úvah soudu, zda jsou dány podmínky pro zvýšení odškodnění ztížení společenského uplatnění ve smyslu ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb.
Krajský soud v Ostravě poté rozsudkem ze dne 20.6.2011 č. j. 16 Co 9/2008-391 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v odstavci III. výroku, „pokud jím byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 1.069.500,- Kč“, změnil rozsudek soudu prvního stupně v odstavci III. výroku, „pokud jím byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 34.500,- Kč tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 34.500,- Kč“, rozhodl, že žádný z účastníků ani vedlejší účastník „nemají právo na náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů“, že se České republice nepřiznává náhrada nákladů řízení před soudy všech stupňů a že žalovaná je povinna zaplatit České republice na účet okresního soudu v Karviné na soudních poplatcích za řízení před soudy všech stupňů 16.600,- Kč. Ve věci samé vycházeje v souladu s předestřeným právním názorem dovolacího soudu ze základního bodového hodnocení 1725 bodů „za nezměněného skutkového stavu“ dovodil, že žalobci přísluší zvýšení odškodnění o 50% z částky 207.000,- Kč tedy o 103.500,- Kč. Za situace, kdy žalobci byla pravomocně přiznána částka 69.000,- Kč, zbývá k doplacení částka 34.500,- Kč. Odvolací soud dovodil, že soud prvního stupně vyhodnotil všechny skutečnosti „vyjma věku žalobce v době úrazu, tedy 42 let, a vyjma té skutečnosti, že žalobce na rozdíl od doby, kdy rozhodoval soud prvního stupně, je plně invalidní, a je tedy namístě zvýšení podle §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb.“. Odvolací soud přihlížel k věku, kdy žalobce utrpěl úraz, k životnímu stylu, který žalobce vedl a který pro následky pracovního úrazu vést nemůže, tj. kdy žil na vesnici a mimo to, že pobíral příjem z pracovního poměru, pečoval o vlastní hospodářství, v čemž mu následky pracovního úrazu zabránily. Odvolací soud setrval na svém názoru, že stanovené mimořádné zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění respektuje zásadu přiměřenosti, když celková částka, která byla žalobci přiznána, je ve vztahu k utrpěným následkům pracovního úrazu přiměřená a představuje dostatečnou kompenzaci zdravotního omezení žalobce. Tvrdí-li žalobce, že v důsledku úrazu neustále přibírá na váze a v současné době se pohybuje o francouzských holích, tak k tomuto tvrzení přihlédnout nelze, neboť zde není příčinná souvislost s následky pracovního úrazu. Omezení v intimním životě již bylo též zohledněno.
Proti rozsudku odvolacího soudu v části, v níž byl potvrzen zamítavý výrok soudu prvního stupně ohledně částky 1.069.500,- Kč podal žalobce dovolání. Namítal, že zásadní význam spatřuje v porušení základní zásady právního systému - principu proporcionality, a s ním také porušení práva na spravedlivý proces. Podrobně popsal potíže, které mu působí následky pracovního úrazu, a zdůraznil, že jeho zdravotní stav je trvalý se všemi následky z toho vyplývajícími, a je poznamenán po zbytek svého života, neboť u něj došlo k velmi vážným a trýznivým následkům. Polytrauma, které utrpěl dne 24.4.2001 při pracovním úrazu, patří k nejzávažnějším zraněním, kterému odpovídá velmi komplikovaný průběh léčení s následnými kaskádami komplikací. Znaleckým dokazováním žalobce prokázal mimořádnou závažnost svého stavu a vzhledem k tomu, že odškodnění ztížení společenského uplatnění musí být přiměřené povaze následků a jejich budoucímu předpokládanému vývoji, lze u žalobce, který utrpěl velmi závažný úraz ve 42 letech, vycházet z toho, že následkem úrazu byla kvalita jeho života značně omezena a rozsah ztráty životních příležitostí pro celý zbytek života výrazně omezen. Žalobce navrhl, aby byl rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadené části zrušen a aby věc byla v tomto rozsahu vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31.12.2012 (dále též jen „o.s.ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1.1.2013 (srov. Čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal rozsudek odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Postup při určování výše náhrady za ztížení společenského uplatnění se v posuzované věci řídí vyhláškou č. 440/2001, o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, ve znění pozdějších změn a doplňků (dále jen „vyhlášky“).
V ustálené soudní praxi nejsou pochybnosti o tom, že již výše odškodnění za ztížení společenského uplatnění určená na základě celkového (základního) bodového ohodnocení stanoveného lékařem představuje sama o sobě náhradu za následky škody na zdraví, které jsou trvalého rázu a mají prokazatelně nepříznivý vliv na uplatnění poškozeného v životě a ve společnosti. Postup při určování bodového ohodnocení podle ustanovení §3 odst. 1 s přihlédnutím k ustanovení §5 a §6 odst. 1 písm. c) a odst. 2 vyhlášky totiž umožňuje v odůvodněných případech již lékaři přihlédnout k individuálním okolnostem posuzované věci tak, aby náhrada za ztížení společenského uplatnění určená uvedeným způsobem reflektovala nepříznivé důsledky poškození zdraví pro životní úkony poškozeného, pro uspokojování jeho osobních a společenských potřeb nebo pro plnění jeho společenských úkolů (srov. bod I. Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12.1.2011 sp. zn. Cpjn 203/2010 k výkladu stanovení výše odškodnění za ztížení společenského uplatnění, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 2011, pod č. 50).
Postup podle ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky, který přísluší pouze soudu, pak přichází v úvahu jen v případech, kdy základní bodové ohodnocení stanovené v lékařském posudku (včetně případného zvýšení podle ustanovení §6 odst. 1 vyhlášky), dostatečně nevyjadřuje následky, které jsou do budoucna v důsledku poškození zdraví trvale omezeny nebo ztraceny. Přitom je třeba mít na zřeteli, že ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky, které ze systematického hlediska na bodové ohodnocení stanovené lékařem navazuje a které umožňuje ve zvlášť výjimečných případech hodných mimořádného zřetele učinit korekci zvýšením základního odškodnění ztížení společenského uplatnění, patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, ale závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Uvedené ustanovení tak přenechává soudu, aby v každém jednotlivém případě sám vymezil hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, a aby sám podle svého uvážení posoudil, zda se jedná o „zvlášť výjimečný případ hodný mimořádného zřetele“, a – v případě kladného závěru - jaké zvýšení náhrady je v konkrétní posuzované věci „přiměřené“.
Úvaha soudu v tomto směru není tedy zcela volná, neboť právní předpis tím, že rámcově stanoví předpoklady pro vznik nároku na základní výměru odškodnění [srov. hlediska příkladmo uvedená v §3 odst. 1 větě první a v §6 odst. 1 písm. c) vyhlášky] a že stanoví předpoklady pro vznik nároku na jeho zvýšení (§7 odst. 3 vyhlášky), stanoví zároveň hlediska, ke kterým je třeba přihlížet a jimiž (jejich vzájemnou návazností a kombinací) je úvaha soudu o míře „přiměřenosti“ zvýšení v jednotlivých výjimečných případech hodných mimořádného zřetele usměrňována. Dospěje-li tedy soud v konkrétním případě k závěru, že je naplněna hypotéza ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky (že jde o zvlášť výjimečný případ hodný mimořádného zřetele), je dále usměrňován relativně neurčitou dispozicí právní normy v tom ohledu, že zvýšení odškodnění musí být „přiměřené“. Úsudek soudu o přiměřenosti míry zvýšení odškodnění podle ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky vycházející jak z individuálních okolností posuzované věci, tak z obecné zkušenosti soudu včetně poznatků z jiných posuzovaných případů, musí dbát o to, aby přiznaná výše náhrady za ztížení společenského uplatnění byla založena na objektivních a rozumných důvodech a aby mezi touto přiznanou výší (peněžní částkou) a způsobenou škodou na zdraví existoval vztah přiměřenosti (srov. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 29.9.2005 sp. zn. III. ÚS 350/03). Na uvedených právních názorech dovolací soud nadále setrvává a neshledává žádné důvody k jejich změně.
Mezi rámcová hlediska, k nimž soudy při úvaze o možnosti zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění přihlížejí, je zpravidla porovnání úrovně společenských, kulturních, sportovních či jiných aktivit poškozeného v době před vznikem škody s jeho možnostmi v době po zranění. Není to však hledisko jediné. Dovolací soud v této souvislosti vyslovil názor, jímž sjednotil dosavadní rozdílnou soudní praxi v otázce předpokladů pro postup soudu podle ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky, že předpokladem přiměřeného zvýšení odškodnění stanoveného na základě bodového ohodnocení v lékařském posudku ve smyslu ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky je existence takových výjimečných skutečností, které umožňují závěr, že zejména vzhledem k uplatnění poškozeného v životě a ve společnosti, kupříkladu při uspokojování jeho životních a společenských potřeb, včetně výkonu dosavadního povolání nebo přípravy na povolání, dalšího vzdělávání a možnosti uplatnit se v životě rodinném, politickém, kulturním a sportovním, i s ohledem na věk poškozeného v době vzniku škody na zdraví i na jeho předpokládané uplatnění v životě, nelze omezení poškozeného vyjádřit jen základním odškodněním za ztížení společenského uplatnění (srov. bod II. Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12.1.2011 sp. zn. Cpjn 203/2010 k výkladu stanovení výše odškodnění za ztížení společenského uplatnění, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 2011, pod č. 50).).
V posuzovaném případě odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku – k okolnostem významným pro stanovení výše náhrady za ztížení společenského uplatnění žalobce náležitě přihlédl. Veden závazným právním názorem dovolacího soudu vycházel ze základního počtu bodů, včetně jejich zvýšení provedeného lékařem pro zvlášť těžké následky ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. c) vyhlášky, tj. pro takové následky, které podstatně omezují nebo významně mění uplatnění v životě anebo znemožňují další uplatnění v životě, a to s ohledem na věk poškozeného i jeho předpokládané uplatnění v životě. Stejně jako soud prvního stupně přihlédl v rámci svých úvah k omezením, které v tomto směru má žalobce v intimním životě, k omezením „v souvislosti s pracemi okolo domku, hospodařením rodiny, omezení pokud jde o rekreační sportování, návštěvy plesů, dovolené, jeho depresivní nálady a potíže s hygienou“. Na rozdíl od soudu prvního stupně, který dovodil, že tyto zvlášť těžké následky reflektuje již lékařem zvýšené bodové ohodnocení, odvolací soud vycházeje z lékařem zvýšeného bodového ohodnocení jako ohodnocení „základního“ navíc důvodně akcentoval věk, v němž žalobce úraz utrpěl, způsob života na vesnici a skutečnost, že původně přiznaný částečný invalidní důchod jak na Slovensku, tak v České republice, byl v obou případech změněn na plný invalidní důchod, a po zvážení těchto skutečností dovodil, že jde o vyjímečný případ hodný mimořádného zřetele ve smyslu ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky. Odvolací soud v rámci svých úvah též přihlížel – jak ze shora uvedeného vyplývá – k odborným závěrům lékařů o zvlášť těžkých následcích pracovního úrazu (dovozuje-li žalobce v dovolání, že „ohodnocení podmínek mimořádného zřetele hodných, tak, jak to upravuje §7 odst. 3 vyhlášky závisí na znaleckém dokazování“, je třeba připomenout, že znalecký posudek je jen jedním z důkazů, který je spolu s jinými důkazy skutkovým podkladem pro úvahu soudu ve smyslu uváděného ustanovení) vzhledem k věku, v němž žalobce úraz utrpěl. Do rámce svých úvah musel ale zahrnout – jak ze závěru odůvodnění jeho rozsudku vyplývá - i skutečnosti, které ztěžují uplatnění žalobce v životě a ve společnosti, ale s následky úrazu nesouvisí.
Z uvedeného vyplývá, že skutečnosti uvažované odvolacím soudem z hlediska vymezení hypotézy právní normy, jak v posuzované věci vyplývá z ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky, jsou vzhledem k okolnostem případu dostatečné a úplné a poskytují náležitý podklad pro posouzení, jaká výše náhrady za ztížení společenského uplatnění žalobci náleží. Závěry, jaké odvolací soud v tomto směru učinil, jsou s výše podaným výkladem k otázce předpokladů přiměřeného zvýšení odškodnění podle ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky konformní a jeho konečný úsudek o výši náhrady za ztížení společenského uplatnění nevybočuje z mezí přiměřenosti.
Napadený rozsudek odvolacího soudu je tedy z hlediska uplatněného dovolacího důvodu věcně správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst.1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 2, části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1, věty první o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly (§142 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. července 2013
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý
předseda senátu