ECLI:CZ:NS:2013:21.CDO.1650.2012.1
sp. zn. 21 Cdo 1650/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce Mgr. M. Š. , zastoupeného Mgr. Markétou Tillerovou, advokátkou se sídlem v Čelákovicích, V Zátiší č. 547, proti žalovanému Gymnáziu Čelákovice, příspěvkové organizaci se sídlem v Čelákovicích, J.A. Komenského č. 414, IČO 43755054, zastoupenému JUDr. Martinem Páskem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Senovážné nám. č. 23, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Okresního soudu Praha – východ pod sp. zn. 19 C 154/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. prosince 2011 č.j. 23 Co 427/2011-181, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.388,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Martina Páska, Ph.D., advokáta se sídlem v Praze 1, Senovážné nám. č. 23.
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o. s. ř.):
Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soud v Praze ze dne 13. 12. 2011 č.j. 23 Co 427/2011-181, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Praha - východ ze dne 19.5.2011 č.j. 19 C 154/2008-147, ve věci samé (tj. ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba na určení, že „okamžité zrušení pracovního poměru z důvodu dle §55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce, provedené dopisem žalovaného ze dne 17.6.2008, je neplatné“), není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. [tj. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31.12.2012 (dále jen „o.s.ř“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1.1.2013 (srov. čl. II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony)], a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemůže mít po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř.
Odvolací soud (vázán právním názorem vysloveným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12.10.2010 č.j. 21 Cdo 3533/2009-96, kterým byly zrušeny rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 10.3.2009 č.j. 23 Co 54/2009-54 a rozsudek Okresního soudu Praha-východ ze dne 23.10.2008 č.j. 19 C 154/2008-31, a věc byla vrácena Okresnímu soudu Praha-východ k dalšímu řízení) vyložil otázku platnosti okamžitého zrušení pracovního poměru podle ustanovení §55 odst. 1 písm. b) zák. práce, uzavřel-li zejména, že „ke dni okamžitého zrušení pracovního poměru zde nebyla překážka k tomuto postupu ze strany žalovaného ve smyslu ustanovení §55 odst. 2 zák. práce“, neboť žalobce „nesplňoval předpoklady pro poskytnutí rodičovské dovolené ve smyslu ustanovení §196 zák. práce“, ani „neprokázal, že by na základě rozhodnutí příslušného orgánu převzal nezl. T. Š. (nyní Š.) do péče nahrazující péči rodičů“ ve smyslu ustanovení §197 zák. práce, a že z hlediska důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru „útok na spoluzaměstnance, natož nadřízeného, v jakékoliv formě nepochybně je“ porušením povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci, a to zvlášť hrubým způsobem; v souladu se zákonem, ustálenou judikaturou, i právním názorem Nejvyššího soudu vyjádřeným ve výše uvedeném rozsudku, na němž dovolací soud i v současné době setrvává a nemá důvod jej jakkoliv měnit.
Žalobce v dovolání zejména uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a že rozhodnutí odvolacího soudu „má v řadě ohledů zásadní právní význam“. Z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) však vyplývá, že nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž že namítá vadu řízení ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., spočívající podle jeho názoru v tom, že, soud prvního stupně vyhlásil rozsudek, aniž by před tím proběhla „řádná porada senátu“, přičemž odvolací soud považuje vliv této skutečnosti na „zákonnost přijatého rozsudku“ za „bezpředmětný“ a „upírá tak žalobci právo na spravedlivý proces“, a zároveň nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu (a soudu prvního stupně, s jehož skutkovými zjištěními se odvolací soud ztotožnil) vychází (zejména, že „ze strany žalobce nebylo řádně požádáno o poskytnutí rodičovské dovolené, že nenastoupil řádnou rodičovskou dovolenou, neboť „nebyl v době svého domnělého nástupu na rodičovskou dovolenou otcem dítěte nezletilého T. Š.“, a „nemohl tedy ani za stavu, že byl otcem biologickým, ve smyslu ustanovení §196 zák. práce nastoupit platně na rodičovskou dovolenou s jmenovaným nezletilým dítětem“, a „žádným způsobem neprokázal, že by ze strany příslušného orgánu bylo vydáno rozhodnutí“ podle ustanovení §7 odst. 10 zák. č. 117/1995, „na základě kterého by žalobce převzal nezletilého T. Š. do péče nahrazující péči rodičů ve smyslu §197 odst. 1 zák. práce“, když takovým rozhodnutím není „ani rozhodnutí Úřadu práce Praha – východ ze dne 6.6.2008, kterým bylo vyhověno žádosti žalobce ze dne 29.5.2008 o přiznání rodičovského příspěvku na dítě T. Š.“, že žalobce porušil povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci, neboť „došlo k fyzickému napadení nadřízené“, jež byla „následně v pracovní neschopnosti“ v rozsahu 16 dnů, a že je třeba přihlédnout ke skutečnosti, že „k útoku došlo v prostředí školy“, tohoto „excesu se dopustil pedagog“, „který by měl na výchovu dětí naopak působit kladným příkladem“, a že napadenou byla žena).
Dovolatel předestírá vlastní (opačné) skutkové závěry (zejména, že byl „v dobré víře, že nastoupil řádnou rodičovskou dovolenou“, a že řádně o nastoupení na rodičovskou dovolenou požádal „v souladu s praxí u zaměstnavatele“, přičemž mu „nebyla doručena dodatečná výzva zaměstnavatele k objasnění okolností jeho překážek v práci“, když od 11.6.2008 nadále žalobce „beze sporu na rodičovské dovolené nesporně byl, neboť k tomuto dni „dodatečně“ „nabylo právní moci rozhodnutí soudu o určení otcovství“, a byla tak „odstraněna vada“, pro kterou „nesplňoval formální požadavky pro čerpání“ rodičovské dovolené), na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci o tom, že v době, kdy s ním zaměstnavatel okamžitě zrušil pracovní poměr (tj. 17. 6. 2008), byl již „objektivně oprávněně na rodičovské dovolené“, neboť ke dni 11. 6. 2008 nabylo právní moci „rozhodnutí o určení otcovství syna žalobce“, a byly tak „splněny podmínky vzniku nároku“ žalobce „na poskytnutí rodičovské dovolené“, a okamžité zrušení jeho pracovního poměru je tak „protiprávní a neplatné“.
Protože námitky žalobce uplatněné v dovolání nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., ale dovolacích důvodů podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř., nemohl dovolací soud správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska těchto dovolacích důvodů přezkoumat, neboť skutečnost, že řízení je případně postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá – jak výše uvedeno – přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 2.500,- Kč [srov. §8, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č.110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb., č. 277/2006 Sb. a vyhlášky č. 64/2012 Sb.] a v paušální částce náhrad výdajů ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb., č. 276/2006 Sb. a č. 399/2010 Sb.), celkem ve výši 2.800,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalovaného advokát JUDr. Martin Pásek, Ph.D. osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15.12.2004 sp. zn. 21 Cdo 1556/2004, který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005) k nákladům řízení, které žalovanému za dovolacího řízení vznikly, vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrad (srov. §137 odst. 1 a 3 a §151 odst. 2 větu druhou o. s. ř.) ve výši 588,- Kč. Protože dovolání žalobce bylo odmítnuto, dovolací soud mu podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. uložil, aby žalovanému náklady dovolacího řízení v celkové výši 3.388,- Kč nahradil. Žalobce je povinen přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. března 2013
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu