ECLI:CZ:NS:2013:21.CDO.1673.2012.1
sp. zn. 21 Cdo 1673/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Ljubomíra Drápala v právní věci žalobce AZS 98, s. r. o. se sídlem v Praze 4, U Habrovky č. 247/11, IČO 25227254, zastoupeného Mgr. Bc. Tomášem Hodysem, advokátem se sídlem v Plzni, Lochotínská č. 18, proti žalovaným 1) H E R B S T akciové společnosti se sídlem v Ústí nad Labem, Ve stromkách č. 196/3, IČO 00526835, zastoupenému JUDr. Richardem Třeštíkem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Masarykova č. 1120/43, a 2) JUDr. Marcele Štemberové se sídlem v Ústí nad Labem, Veleslavínova č. 14, jako správkyni konkurzní podstaty úpadce KOMASTAV a. s. v likvidaci se sídlem v Ústí nad Labem, Přístavní č. 483/27, IČO 47307536, o 798.811,- Kč s úroky z prodlení, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 10 C 845/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. října 2011 č. j. 14 Co 245/2011-161, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 798.811,- Kč s úroky z prodlení ve výši a za dobu, jež rozvedl. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že se dne 16. 12. 2006 zúčastnil veřejné dobrovolné dražby, kterou organizoval žalovaný 1) jako dražebník na návrh žalované 2), a že na základě toho, že učinil nejvyšší podání ve výši 5.700.000,- Kč, se stal vydražitelem předmětu dražby (souboru movitých věcí specifikovaných ve dražební vyhlášce ze dne 15. 11. 2006). Dne 18. 12. 2006 zjistil, že stav předmětu dražby neodpovídá popisu v dražební vyhlášce ani stavu v době jeho prohlídky před konáním dražby, jíž se žalobce zúčastnil. Podle názoru žalobce „muselo být s předmětem dražby, respektive s jednotlivými movitými věcmi – nákladními automobily – manipulováno“; některé nákladní automobily byly žalovanou 2) „dány do užívání třetímu subjektu“, který je zřejmě užíval „i po proběhnuvší dražbě“, z některých nákladních automobilů „byly demontovány různé podstatné věci – zejména hydraulická zařízení, vývěvy, byly vyměněny pneumatiky apod.“, a několik automobilů dne 18. 12. 2006 na místě, kde se měly po dražbě nacházet, vůbec nebylo. Z protokolu o ohledání tohoto místa sepsaného Policií ČR, na kterou se žalobce obrátil, je podle žalobce patrné, že plnění ze strany žalovaného 2 (předání automobilů) se stalo nemožným a že „povinnost žalobce plnit (doplatit finanční částku) zanikla“. Žalovaný 1) poté „prohlásil předmětnou dražbu za neplatnou“ a vyúčtoval žalobci náklady zmařené dražby v celkové výši 798.811,- Kč, které si započetl vůči dražební jistotě zaplacené žalobcem ve výši 1.400.000,- Kč. Tím se žalovaný 1) podle názoru žalobce bezdůvodně obohatil „nejméně“ o částku 228.811,- Kč, neboť nejvýše přípustná odměna dražebníka činí podle ustanovení §18 odst. 3 zákona č. 26/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) 10 % ceny dosažené vydražením, tj. v posuzované věci 570.000,- Kč. Zaplacení zbývající částky 570.000,- Kč se žalobce po žalovaných domáhá z důvodu náhrady škody, neboť žalovaný 1) nesplnil svou povinnost připojit ke dražební vyhlášce dodatek, kterým by specifikoval změnu stavu předmětu dražby, a žalovaný 2) „s největší pravděpodobností“ nepředal žalovanému 1) „informace o stavu předmětu dražby“ a „zcela jednoznačně nezabezpečil stav předmětu dražby“.
Okresní soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 9. 9. 2010 č. j. 10 C 845/2009-111 uložil žalovanému 1), aby zaplatil žalobci 2.850,- Kč s úroky z prodlení ve výši a za dobu, jež rozvedl, zamítl žalobu ve vztahu k žalovanému 1) co do zaplacení 795.961,- Kč s úroky z prodlení, ve vztahu k žalované 2) zamítl žalobu „v celém rozsahu“ a rozhodl, že ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou 2) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení a že žalobce je povinen zaplatit žalovanému 1) na náhradě nákladů řízení 64.906,- Kč k rukám advokáta JUDr. Richarda Třeštíka. Rozhodnutí o přiznání částky 2.850,- Kč s úroky z prodlení žalobci odůvodnil tím, že žalovaný v průběhu řízení nárok uplatněný žalobou v tomto rozsahu uznal, neboť o tuto částku překročila odměna vyúčtovaná žalovaným 1) žalobci nejvýše přípustnou odměnu dražebníka stanovenou v ustanovení §18 odst. 3 zákona č. 26/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů). Neshledal důvody k zaplacení náhrady škody žalovanými žalobci, neboť „žalobci nevznikla v příčinné souvislosti mezi jednáním žalovaných popsaným v žalobě škoda na majetku ve výši 798.811,- Kč“, protože „jedinou přímou příčinou“ vzniku povinnosti žalobce zaplatit náklady dražby byla nečinnost žalobce, který nezaplatil cenu dosaženou vydražením ve stanovené lhůtě, a odpovědnosti žalovaných za vady vydražené věci podle ustanovení §63 odst. 1 a 4 zákona č. 26/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) by se žalobce mohl dovolávat jen za předpokladu, že by na něj přešlo vlastnické právo k předmětu dražby, tj. že by uhradil cenu dosaženou vydražením. Soud prvního stupně uzavřel, že částku 795.961,- Kč nelze žalobci přiznat ani z důvodu bezdůvodného obohacení, neboť tuto částku představují náklady dražby (náklady na zveřejnění na centrální adrese, na zpracování znaleckých posudků a na komerční inzerci) ve výši 117.661,- Kč včetně daně z přidané hodnoty (DPH) a odměna dražebníka ve výši odpovídající ustanovení §18 odst. 3 zákona č. 26/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), tj. 570.000,- Kč, zvýšená o DPH ve výši 19 %.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 25. 10. 2011 č. j. 14 Co 245/2011-161 změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba ve vztahu k žalovanému 1) co do částky 795.961,- Kč, tak, že žalovanému 1) uložil povinnost zaplatit žalobci 108.300,- Kč s úroky z prodlení ve výši a za dobu, jež rozvedl, jinak rozsudek v tomto výroku a ve výrocích o zamítnutí žaloby vůči žalované 2) a o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou 2) potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému 1) na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 47.071,- Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení 46.500,- Kč k rukám advokáta JUDr. Richarda Třeštíka a že ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou 2) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že nejsou splněny předpoklady odpovědnosti žalovaných za škodu vzniklou žalobci, neboť žalobce zmařil dražbu nezaplacením ceny dosažené vydražením, a nenabyl proto vlastnictví k předmětu dražby; bylo-li s předmětem dražby „manipulováno způsobem, který po dražbě vydražené věci znehodnotil“, nevznikla škoda žalobci, nýbrž žalované 2), resp. úpadci. Na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že nejvýše přípustnou odměnu dražebníka stanovenou v ustanovení §18 odst. 3 zákona č. 26/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), která v posuzované věci činila 570.000,- Kč, nelze zvýšit o daň z přidané hodnoty, a že proto v rozsahu částky 108.300,- Kč odpovídající této dani, kterou žalovaný 1) vyúčtoval žalobci v rámci nákladů zmařené dražby a kterou započetl na jím zaplacenou dražební jistotu, získal žalovaný 1) majetkový prospěch plněním žalobce bez právního důvodu, který je povinen mu vydat podle ustanovení občanského zákoníku o bezdůvodném obohacení.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, podle jehož obsahu (srov. §41 odst. 2 občanského soudního řádu) napadá rozsudek odvolacího soudu v jeho potvrzujících výrocích o věci samé. Namítá, že odvolací soud (ani soud prvního stupně) neposkytl žalobci „adekvátní ochranu“, neboť neprovedl důkazy, které žalobce navrhl k prokázání svých tvrzení a které představovaly jím označené spisy Policie České republiky a „smlouvy o pronájmu automobilů tvořících předmět dražby společnosti KOMASTAV Trans, s. r. o., včetně dohody o ukončení nájmu“, přestože již z důkazů provedených odvolacím soudem „jednoznačně vyplynulo“, že „došlo ke škodě na majetku“. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že je nadbytečné vést dokazování o tom, zda dražba byla provedena v souladu se zákonem, či nikoliv, neboť platnost dražby soud může posuzovat jen v řízení podle ustanovení §24 odst. 3 zákona č. 26/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů); zdůrazňuje, že „ne jakékoliv porušení tohoto zákona je důvodem pro vyslovení neplatnosti dražby“, a upozorňuje na „speciální konstrukci“ odpovědnosti za škodu podle ustanovení §63 zákona č. 26/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů). Žalobce je přesvědčen, že jeho jednání spočívající v nezaplacení zbývající části ceny dosažené vydražením dražebníkovi a v jejím „složení na bankovní účet soudu a požádání o přijetí do soudní úschovy“ bylo přiměřené „okolnostem ohrožení majetku žalobce“. Přípustnost dovolání dovozuje z toho, že v řízení má být podle jeho názoru řešena otázka zásadního právního významu [„zda je přijatelné, aby soud nezkoumal, zda skutkový děj vylíčený žalobcem je nutné subsumovat pod právní úpravu náhrady škody či bezdůvodného obohacení“; „zda je přijatelné, aby soud, je-li z provedeného dokazování jednoznačně seznatelný vznik majetkové újmy a dalšími žalobcem navrženými důkazy by bylo možné prokázat další aspekty této škody (moment vzniku, rozsah atd.), tyto důkazy odmítl provést“; „zda za situace, kdy bylo konstatováno porušení zákona (§18 odst. 3 zákona o veřejných dražbách) v souvislosti s napadenou dražbou, nebyly zkoumány soudem následky tohoto porušení zákona, ačkoliv je žalobce tvrdí“]. Žalobce navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) projednal dovolání žalobce podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění do 31. 12. 2012 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán přede dnem 1. 1. 2013 (srov. Čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o. s. ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu v části, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží [§237 odst. 3 o. s. ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Protože dovolání může být podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu především z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]; z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], lze - jak vyplývá ze znění ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. - rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. Dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě nesprávného postupu soudu z hlediska zachování (dodržení) procesněprávních předpisů. Protože pouze posouzení právních otázek, které byly v rozhodnutí odvolacího soudu řešeny, může vést k závěru o zásadním významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce, není dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. způsobilým podkladem pro úvahu dovolacího soudu, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam.
Žalobce ve svém dovolání mimo jiné namítá vady řízení při zjišťování skutkového stavu věci spočívající v tom, že soudy neprovedly jím navržené listinné důkazy; tím uplatnil dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. I kdyby (snad) byly jeho výhrady v tomto směru opodstatněné, nelze na základě okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. činit - jak vyplývá z výše uvedeného - závěr o zásadním významu napadeného rozsudku odvolacího soudu po právní stránce.
Projednávanou věc je třeba i v současné době – vzhledem k tomu, že veřejná dražba, se kterou žalobce spojuje nároky uplatněné v žalobě, se konala dne 16. 12. 2006 – posuzovat podle zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, ve znění zákonů č. 120/2001 Sb., č. 517/2002 Sb. a č. 257/2004 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 181/2005 Sb., zákonů č. 377/2005 Sb., č. 56/2006 Sb. a č. 315/2006 Sb., tedy podle zákona č. 26/2000 Sb. ve znění účinném do 31. 5. 2007 (dále jen „zákona o veřejných dražbách“).
Veřejnou dražbou prováděnou podle zákona o veřejných dražbách se rozumí - jak vyplývá z ustanovení §2 písm. a) tohoto zákona - veřejné jednání, jehož účelem je přechod vlastnického nebo jiného práva k předmětu dražby na osobu, která za stanovených podmínek učiní nejvyšší nabídku, jakož i veřejné jednání, které bylo ukončeno z důvodu, že nebylo učiněno ani nejnižší podání. Vlastnictví nebo jiné právo k předmětu veřejné dobrovolné dražby přechází na vydražitele k okamžiku udělení příklepu, a to za předpokladu, že uhradil ve stanovené lhůtě cenu dosaženou vydražením (§30 odst. 1 zákona o veřejných dražbách). V případě, že cena nebyla vydražitelem ve stanovené lhůtě uhrazena, dochází ke zmaření dražby [§2 písm. n) zákona o veřejných dražbách] a vydražitel nenabývá vlastnické nebo jiné právo k předmětu dražby (§24 odst. 1 zákona o veřejných dražbách).
Veřejná dobrovolná dražba je - jak dovodila již ustálená judikatura soudů (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. 1. 2006 sp. zn. 21 Cdo 32/2005, který byl uveřejněn pod č. 52 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2006, nebo rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 1. 2006 sp. zn. 21 Cdo 20/2005, který byl uveřejněn pod č. 53 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2006) - neplatná, jen jestliže její neplatnost vyslovil soud; neplatnost této dražby přitom soud nemůže posuzovat v jiném řízení než v řízení podle ustanovení §24 odst. 3 zákona o veřejných dražbách, a to ani jako otázku předběžnou.
Byla-li dražba zmařena tím, že vydražitel neuhradil cenu dosaženou vydražením ve stanovené lhůtě, uskuteční se opakovaná dražba, dohodl-li se na tom dražebník s navrhovatelem předchozí dražby; smlouva o provedení opakované dražby musí být uzavřena do 10 dnů po doručení vyrozumění o zmaření dražby (srov. §25 odst. 1 zákona o veřejných dražbách).
Náklady dražby se rozumí [srov. §2 písm. m) zákona o veřejných dražbách] odměna dražebníka a náklady účelně vynaložené dražebníkem na materiální a organizační zabezpečení přípravy a průběhu dražby; mezi náklady účelně vynaložené dražebníkem patří rovněž přiměřené náklady na zabezpečení informovanosti o dražbě, včetně informací v tisku, a náklady na uveřejnění dražební vyhlášky způsobem v místě obvyklým, jakož i náklady vynaložené dražebníkem na zvýšení jeho pojistného za pojištění odpovědnosti za škodu, pokud s ohledem na hodnotu dražené věci bylo nutno sjednat zvýšení pojistného dražebníka o více než 10 % původního pojistného.
Výše odměny dražebníka se sjednává dohodou; je-li navrhovatelem dražby správce konkursní podstaty, nesmí výše odměny dražebníka překročit 10% z ceny dosažené vydražením, nejvýše však 1.000.000,- Kč zvýšených o 1% z ceny dosažené vydražením přesahující 10.000.000,- Kč (§18 odst. 1 a 3 zákona o veřejných dražbách).
Byla-li dražba zmařena vydražitelem, dražební jistota složená vydražitelem včetně jejího příslušenství se použije na náklady zmařené dražby. Koná-li se opakovaná dražba, zúčtuje se zbývající část dražební jistoty složené vydražitelem, který způsobil zmaření dražby, na náklady opakované dražby. Po úhradě nákladů dražby a opakované dražby se zbývající část vrátí vydražiteli, který způsobil zmaření dražby (§28 odst. 3 zákona o veřejných dražbách). Vydražitel, který způsobil zmaření dražby, je povinen na vyzvání dražebníka uhradit tu část nákladů dražby, kterou nepokrývá dražební jistota jím složená; to platí i pro náklady opakované dražby konané v důsledku zmaření předchozí dražby vydražitelem (§28 odst. 4 zákona o veřejných dražbách).
V projednávané věci bylo z hlediska skutkového stavu soudy mimo jiné zjištěno (správnost zjištění soudů v tomto směru dovolatel nezpochybňuje a ani přezkumu dovolacího soudu nepodléhá - srov. §242 odst. 3 o. s. ř. a §241a odst. 2 a 3 o. s. ř.), že dne 16. 12. 2006 se na návrh žalované 2) konala veřejná dobrovolná dražba souboru movitých věcí specifikovaných ve dražební vyhlášce vydané žalovaným 1), v níž dražební jistota byla stanovena ve výši 1.400.000,- Kč a nejnižší podání ve výši 4.900.000,- Kč. Žalobce, který při dražbě učinil nejvyšší podání 5.700.000,- Kč, cenu dosaženou vydražením (její zbylou část po započtení dražební jistoty a jejího příslušenství - srov. §29 odst. 2 zákona o veřejných dražbách) ve lhůtě stanovené ve dražební vyhlášce nezaplatil a u Okresního soudu v Ústí nad Labem podal návrh na přijetí 4.300.000,- Kč do úschovy, který vzal následně zpět. Žalovaný 1) vyúčtoval žalobci náklady zmařené dražby v celkové výši 798.811,- Kč (odměna dražebníka ve výši 5 % z ceny dosažené vydražením podle smlouvy uzavřené mezi žalovanými a 6 % z ceny dosažené vydražením podle dražební vyhlášky, tj. celkem 681.150,- Kč, a náklady spojené s provedením dražby ve výši 117.661,- Kč), na jejichž úhradu použil dražební jistotu složenou žalobcem. Žaloba o určení neplatnosti dražby podaná žalobcem byla rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 4. 2008 č. j. 9 C 40/2007-109 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 11. 2009 č. j. 12 Co 424/2008-155 zamítnuta.
Předpokladem vzniku nároku vydražitele na náhradu škody (ať již podle ustanovení §63 zákona o veřejných dražbách nebo podle ustanovení §420 občanského zákoníku) je mimo jiné příčinná souvislost mezi porušením právní povinnosti a vznikem škody a - kdyby majetková újma měla spočívat v nedostatcích předmětu dražby - také nabytí předmětu dražby vydražitelem do vlastnictví. K tomu ovšem nedochází, jestliže vydražitel neuhradí ve stanovené lhůtě cenu dosaženou vydražením (srov. §30 odst. 1 a §24 odst. 1 zákona o veřejných dražbách); v takovém případě se v důsledku vlastního jednání (opomenutí) stává bez dalšího obmeškalým vydražitelem a osud jím složené dražební jistoty se nadále řídí ustanovením §28 odst. 3 zákona o veřejných dražbách. Mezi případným porušením právní povinnosti ze strany dražebníka a navrhovatele dražby (spočívající v chybném popisu předmětu dražby) a majetkovou újmou vydražitele v důsledku složení dražební jistoty proto není příčinná souvislost a v poměrech vydražitele nemůže dojít ani ke vzniku škody jako majetkové újmy, jež by měla spočívat v nedostatcích předmětu dražby. Pro plnění (složení) dražební jistoty dražebníku ze strany obmeškalého vydražitele jako účastníka dražby je právní důvod uvedený v ustanovení §14 zákona o veřejných dražbách; jedná se tedy o zákonné plnění tohoto účastníka a nikoliv o majetkovou újmu, která by mu měla tímto plněním v souvislosti s porušením určité právní povinnosti vzniknout (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 11. 2011 sp. zn. 21 Cdo 4444/2010).
Funkce dražební jistoty - jak vyplývá z ustanovení §2 písm. d) zákona o veřejných dražbách - spočívá též v zajištění budoucích závazků účastníků dražby ve stanovené výši a formě. Jestliže dražebník žádá, v souladu s ustanovením §14 odst. 1 zákona o veřejných dražbách, po účastníkovi dražby složení dražební jistoty, je účastník, který se opravdu hodlá dražby zúčastnit, povinen žádosti dražebníka vyhovět (srov. §14 odst. 2 cit. zákona). Dojde-li posléze ke zmaření dražby, je dražebník povinen s dražební jistotou naložit způsobem, popsaným v ustanovení §28 odst. 3 zákona o veřejných dražbách. Z toho také vyplývá, že po zmaření dražby je oprávněn uvedenou dražební jistinu pro účely uvedeného použití zadržet. Obmeškalý vydražitel má vůči dražebníkovi právo na vrácení složené dražební jistoty jen v rozsahu, v jakém nebyla dražebníkem použita na úhradu nákladů zmařené a případné opakované dražby (srov. již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 11. 2011 sp. zn. 21 Cdo 4444/2010).
Odvolací soud při svém závěru, že žalobce, který se v důsledku nezaplacení ceny dosažené vydražením ve stanovené lhůtě stal obmeškalým vydražitelem, nemá vůči žalovaným právo na náhradu škody v souvislosti s jím tvrzenými nedostatky předmětu dražby a že žalobci nepřísluší ani právo na vrácení části jím složené dražební jistoty, která byla dražebníkem v souladu se zákonem použita na úhradu nákladů zmařené dražby, z uvedených východisek vycházel. Z toho vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť odpovídá ustálené judikatuře soudů, a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce proti tomuto rozsudku podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalovaným v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. května 2013
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu