ECLI:CZ:NS:2013:21.CDO.1731.2012.1
sp. zn. 21 Cdo 1731/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce J. J. , proti žalovanému STATUTÁRNÍMU MĚSTU CHOMUTOV se sídlem městského úřadu v Chomutově, Zborovská č. 4602, IČO 00261891, zastoupenému JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem se sídlem v Brně, Těsnohlídkova č. 9, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 22 C 6/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. ledna 2012 č.j. 11 Co 480/2011-173, takto:
Řízení o dovolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Chomutově ze dne 30. března 2011 č.j. 22 C 6/2008-138 se zastavuje ; jinak se dovolání žalovaného odmítá .
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o.s.ř.):
Dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24.1.2012 č.j. 11 Co 480/2011-173, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Chomutově ze dne 30.3.2011 č.j. 22 C 6/2008-138 ve věci samé (tj. ve výroku, kterým bylo určeno, že „výpověď daná žalobci dopisem žalovaného ze dne 14.1.2008 je neplatná“), není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. [tj. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31.12.2012 (dále jen „o.s.ř“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1.1.2013 (srov. čl. II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony)], a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemůže mít po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř.
Otázku platnosti předmětné výpovědi z pracovního poměru je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že byla žalobci dána dne 14. 1. 2008 – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31. 12. 2008 (tj. do dne, než nabyly účinnosti zákony č. 305/2008 Sb., č. 382/2008 Sb. a č. 451/2008 Sb.) - dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení §52 písm. f) zák. práce může zaměstnavatel dát zaměstnanci výpověď tehdy, nesplňuje-li zaměstnanec předpoklady stanovené právními předpisy pro výkon sjednané práce nebo nesplňuje-li bez zavinění zaměstnavatele požadavky pro řádný výkon této práce; spočívá-li nesplňování těchto požadavků v neuspokojivých pracovních výsledcích, je možné zaměstnanci z tohoto důvodu dát výpověď, jen jestliže byl zaměstnavatelem v době posledních 12 měsíců písemně vyzván k jejich odstranění a zaměstnanec je v přiměřené době neodstranil.
Předmětem dovolacího přezkumu je otázka posouzení platnosti výpovědi z pracovního poměru z hlediska způsobu vymezení lhůty stanovené zaměstnavatelem zaměstnanci k odstranění neuspokojivých pracovních výsledků . Ustálená soudní praxe v této souvislosti vychází z názoru, že, má-li být dán výpovědní důvod ve smyslu ustanovení §52 písm. f) zák. práce, nepostačuje bez dalšího samotná skutečnost, že zaměstnanec bez zavinění zaměstnavatele neuspokojivé pracovní výsledky skutečně má. Zákon stanoví jako podmínku, která musí být ještě předtím splněna, aby zaměstnavatel v době posledních 12 měsíců zaměstnance písemně vyzval k odstranění neuspokojivých pracovních výsledků, a aby zaměstnanec neupokojivé pracovní výsledky neodstranil, ačkoliv mu k tomu byla poskytnuta přiměřená lhůta. Písemná výzva k odstranění neuspokojivých pracovních výsledků je hmotněprávním předpokladem platnosti výpovědi dané zaměstnanci podle ustanovení §52 písm. f) zák. práce, přičemž náležitostí tohoto faktického úkonu je stanovení lhůty, ve které má zaměstnanec neuspokojivé pracovní výsledky odstranit. Délka této lhůty musí být přiměřená vytýkaným nedostatkům v práci zaměstnance; je-li lhůta pro odstranění vytýkaných nedostatků nepřiměřená, nebo není-li stanovena vůbec, je výpověď z pracovního poměru již z tohoto důvodu neplatná. Rovněž nestanovení přesné lhůty v písemném upozornění má za následek neplatnost výpovědi. (srov. za obsahově shodné právní úpravy právní názor uveřejněný ve Sborníku Nejvyššího soudu o občanském soudním řízení a o řízení před státním notářstvím IV, SEVT Praha 1986, str. 190-191).
Z uvedeného je zřejmé, že dání výpovědi podle ustanovení §52 písm. f) zák. práce musí předcházet písemná výzva zaměstnavatele k odstranění neuspokojivých pracovních výsledků, v níž jsou dostatečně konkrétně vymezeny nedostatky v práci, které má zaměstnanec v přesně stanovené lhůtě odstranit; jen tak lze následně určit, zda zaměstnanec výzvě vyhověl či nikoliv. Platným právním úkonem následně může být pouze takový projev vůle zaměstnavatele směřující k rozvázání pracovního poměru výpovědí, v němž je zaměstnanci vytýkáno, že ve stanovené (přiměřené) lhůtě neodstranil právě ty nedostatky v práci, o nichž se zmiňuje předchozí písemná výzva. (obdobně srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2010 sp. zn. 21 Cdo 2894/2010).
V posuzované věci odvolací soud z výše uvedených obecně přijímaných právních názorů důsledně vycházel. Odvolací soud v souladu se zákonem dovodil, že „ve výzvě k odstranění neuspokojivých pracovních výsledků ze dne 8.10.2007 žalovaný stanovil žalobci lhůtu k odstranění neuspokojivých pracovních výsledků obecným termínem v přiměřené době“, a že „použitý slovní termín přiměřená doba není blíže konkretizován“ a žalobci „tak není stanovena konkrétní doba, do které po něm žalovaný požaduje, aby neuspokojivé pracovní výsledky odstranil“. Odvolacímu soudu nelze důvodně vytýkat, že lhůta byla zaměstnavatelem správně stanovena obecně jako „přiměřená“, tedy že nelze mít za to, že by žalovaný „lhůtu vůbec neuvedl, on naopak přesně citoval zákon“, neboť – jak odvolací soud rovněž správně uvedl – „pro konkrétní pracovněprávní vztah je třeba vždy vymezit konkrétní dobu“ pro odstranění neuspokojivých pracovních výsledků z toho důvodu, „aby bylo zaměstnanci zřejmé, jakou dobu má na jejich odstranění“, a aby v případě výpovědi pro neuspokojivé pracovní výsledky bylo možno určit, „zda zaměstnanec takové výzvě vyhověl či nikoliv“. Dospěl-li proto odvolací soud k závěru, že, výzva k odstranění neuspokojivých pracovních výsledků ze dne 8.10.2007 „nesplňuje náležitosti řádné výzvy k odstranění neuspokojivých pracovních výsledků, neboť nestanoví určitou konkrétní lhůtu v níž žalobce měl vytčené nedostatky v práci odstranit“, a proto „nebyl naplněn hmotněprávní předpoklad platnosti výpovědi dle §52 písm. f) zák práce“, bylo ve věci rozhodnuto v souladu s hmotným právem a ustálenou judikaturou, na níž dovolací soud nemá důvod cokoliv měnit.
Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto v této části dovolání žalovaného - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Z obsahu dovolání žalovaného vyplývá, že jeho dovolací námitky směřují rovněž proti rozsudku Okresního soudu v Chomutově ze dne 30.3.2011 č.j. 22 C 6/2008-138 („polemizuje pro právní jistotu i se závěry soudu prvního stupně“). Z ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř., podle něhož je dovolání mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, vyplývá, že rozhodnutí soudu prvního stupně nelze úspěšně napadnout dovoláním. Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je podle ustanovení §201 o.s.ř. odvolání, pokud to zákon nevylučuje; občanský soudní řád proto také funkční příslušnost soudu pro projednání „dovolání“ proti rozhodnutí soudu prvního stupně neupravuje. Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud České republiky v této části řízení o „dovolání“ proti rozhodnutí soudu prvního stupně trpící touto vadou podle ustanovení §104 odst. 1 věty první o. s. ř. zastavil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 4.9.2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 47, ročník 2006).
Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§243c odst. 1, §151 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. února 2013
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu