ECLI:CZ:NS:2013:21.CDO.1853.2012.1
sp. zn. 21 Cdo 1853/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Romana Fialy ve věci dědictví po P. Č. , za účasti 1) P. Č. , zastoupeného JUDr. Vladislavou Růžičkovou, advokátkou se sídlem v Praze 10 - Kolovratech, Na Předevsi č. 681/10, a 2) M. S. , zastoupeného JUDr. Danielou Maršálkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Bílkova č. 132/4, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 34 D 3225/2008, o dovolání M. S. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2011 č.j. 24 Co 129/2011-328, takto:
I. Dovolání M. S. se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Řízení o dědictví po P. Č., zemřelém, bylo zahájeno usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 2.12.2008 č.j. 34 D 3225/2008-2. Provedením úkonů v řízení o dědictví po zůstaviteli byl pověřen JUDr. Ondřej Holub, notář v Praze 4 (§38 občanského soudního řádu).
V průběhu řízení bylo o dědickém právu zjištěno, že zůstavitel P. Č. pořídil závěť ze dne 25.9.2001 ve formě notářského zápisu sepsaného notářem JUDr. Radimem Drášilem, kterou povolal za dědice své syny P. Č., a M. S.; P. Č. odkázal "nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu Praha - město pro katastrální území N." a "veškerý ostatní majetek", který neurčil, M. S. odkázal "námořní plachetnici MIRACLE II," a "veškeré zůstatky na účtech u bank", oba syny současně ustanovil navzájem náhradními dědici a vyslovil "žádost", aby se jeho dcera K. M. (B.) "nedovolávala jako neopomenutelná dědička svého povinného dílu". Zůstavitel dále dne 25.9.2001 pořídil ve formě notářského zápisu sepsaného notářem JUDr. Radimem Drášilem listinu o vydědění své dcery K. M. (B.), neboť o něj trvale neprojevuje opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měla, což spočívalo v tom, že ji "spatřil pouze jedenkrát, a to v jejím raném věku z iniciativy její matky", když "sama jej nikdy nenavštívila ani jiným způsobem mu nedala o sobě vědět". Dcera zůstavitele K. B. platnost závěti v řízení o dědictví nenapadla.
Obvodní soud pro Prahu 4 nejprve usnesením ze dne 18.12.2009 č.j. 34 D 3225/2008-225 opraveným usnesením ze dne 3.8.2010 č.j. 34 D 3225/2008-281 určil obvyklou cenu majetku zůstavitele částkou 9.495.817,- Kč, výši jeho dluhů částkou 23.280,- Kč a čistou hodnotu dědictví částkou 9.472.537,- Kč, a poté usnesením ze dne 17.3.2011 č.j. 34 D 3225/2008-288 potvrdil, že "celé dědictví po zůstaviteli" sestávající se z majetku v usnesení označeného nabyli synové zůstavitele P. Č. a M. S. "stejným dílem"; současně "stanovil" odměnu soudního komisaře JUDr. Ondřeje Holuba, náhradu jeho hotových výdajů a náhradu za daň z přidané hodnoty částkou 35.832,- Kč a uložil P. Č. a M. S., aby každý z nich zaplatil notáři JUDr. Ondřeji Holubovi 17.916,- Kč, "stanovil" odměnu notáře JUDr. Radima Drášila, náhradu jeho hotových výdajů a náhradu za daň z přidané hodnoty částkou 462,91 Kč a uložil P. Č. a M. S., aby zaplatili notáři JUDr. Radimu Drášilovi tuto částku "rovným dílem", a rozhodl, že P. Č. a M. S. jsou povinni "stejným dílem" zaplatit "na účet Obvodního soudu pro Prahu 4" na náhradě nákladů řízení 6.061,- Kč a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vycházel ze zjištění, že po zůstaviteli dědí ze závěti ze dne 25.9.2001 jeho děti P. Č. a M. S., kteří dědictví neodmítli, a dovodil, že zákonný dědický podíl M. S. a činí "jednu polovinu dědictví", neboť byl v době smrti zůstavitele nezletilý. Protože podle závěti ze dne 25.9.2001 se M. S. tohoto podílu "nedostává", soud prvního stupně uzavřel, že závěť je "v tomto ohledu relativně neplatná". Ohledně zápočtu "údajného daru osobního automobilu zn. OPEL, v obvyklé ceně v době darování 800.000,- Kč a daru 200.000,- Kč a 20.000,- Kč", soud prvního stupně dospěl k závěru, že "v řízení nebylo prokázáno, že k takovýmto darům došlo".
K odvolání P. Č. Městský soud v Praze usnesením ze dne 28.11.2011 č.j. 24 Co 129/2011-328 změnil usnesení soudu prvního stupně "jen v tom", že potvrdil, že "celé dědictví po zůstaviteli" popsané v usnesení soudu prvního stupně nabývají P. Č. "dvěma třetinami" a M. S. "jednou třetinou", že odměnu, náhradu hotových výdajů a náhradu za daň z přidané hodnoty soudního komisaře JUDr. Ondřeje Holuba v celkové výši 35.832,- Kč "hradí syn P. Č. dvěma třetinami, tj. částkou 23.888,- Kč, a nezl. syn M. S. jednou třetinou, tj. částkou 11.944,- Kč", že odměnu, náhradu hotových výdajů a náhradu za daň z přidané hodnoty notáře JUDr. Radima Drášila stanovil ve výši 849,66 Kč, přičemž "tuto částku jsou povinni uhradit P. Č. dvěmi třetinami, tj. částkou 566,44 Kč, a nezl. M. S. jednou třetinou, tj. částkou 283,22 Kč, a že uložil zaplatit "na účet Obvodního soudu pro Prahu 4" P. Č. 4.040,66 Kč a M. S. 2.020,33 Kč; jinak usnesení soudu prvního stupně ve výrocích o odměně, náhradě hotových výdajů a náhradě za daň z přidané hodnoty notářů JUDr. Ondřeje Holuba a JUDr. Radima Drášila a o náhradě nákladů řízení státu potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud při stanovení "povinného dílu" M. S. a dospěl k závěru, že podíl neopomenutelného dědice je třeba určit "také s přihlédnutím k zákonným dědicům, kteří z nějakého důvodu nedědí", například pro dědickou nezpůsobilost některého dědice, protože dědic byl zůstavitelem platně vyděděn apod. Ustanovení §479 občanského zákoníku totiž představuje zásah do projevu vůle zůstavitele, který je odůvodněn jen "nezbytnou ochranou potomků v nejnutnější míře", a důsledky toho, že někdo z dalších zákonných dědiců z nějakého důvodu nedědí, se nemohou odrazit ve "zlepšení situace" neopomenutelného dědice a v dalším "zkracování podílů závětních dědiců". Odvolací soud současně dovodil, že zákonný podíl M. S. a se rovná jedné třetině, neboť ze zákona by dědily tři děti zůstavitele rovným dílem. Námitky P. Č. směřující proti potvrzení nabytí dědictví podle dědických podílů odvolací soud odmítl s poukazem na dosavadní judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž soud musí, nebyla-li uzavřena dohoda o vypořádání dědictví, stanovit dědický podíl zlomkem (procentem) odpovídajícím ceně konkrétní věci nebo práv, jež podle závěti dědici připadají, v poměru k ceně celého dědictví. Proto muselo být oběma dědicům potvrzeno nabytí podílu na každé majetkové položce, na kterou závěť dopadá, a to P. Č. podílem dvou třetin a M. S. podílem jedné třetiny.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal M. S. dovolání. Namítá, že jeho podíl "měl činit jednu polovinu a nikoli jednu třetinu celého dědictví", a odvolacímu soudu vytýká, že "nesprávně použil §479 v kombinaci s §473 a 469a občanského zákoníku". Domnívá se, že podle nového občanského zákoníku nelze v současné době postupovat a že se nelze na něj ani odvolávat. Dovolatel považuje za určující, že v době sepsání závěti "byla hodnota obou dědických podílů přibližně stejná", zatímco ke dni smrti zůstavitele se hodnota plachetnice výrazně snížila a naopak ceny nemovitostí zůstávají "na stejné úrovni". Dovolatel navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil.
P. Č. uvedl, že se zcela ztotožňuje se závěry odvolacího soudu, a navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31.12.2012 (dále jen "o.s.ř."), neboť dovoláním je napadeno usnesení odvolacího soudu, které bylo vydáno před 1.1.2013 (srov. Čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání M. S. a bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) a že jde o usnesení, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, Nejvyšší soud České republiky přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Vzhledem k tomu, že zůstavitel P. Č. zemřel, je třeba v řízení o dědictví v prvním a druhém stupni i v současné době postupovat podle "dosavadních právních předpisů", tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 - dále jen "OSŘ" (srov. Čl. II. body 7. a 10. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Dědické právo po zůstaviteli a vypořádání dědictví se řídí právní úpravou účinnou v době jeho smrti, tedy zákonem č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů účinném do 31.12.2012 (dále jen "obč. zák.").
V první skupině dědí zůstavitelovy děti a manžel nebo partner, každý z nich stejným dílem (§473 odst. 1 obč. zák.). Nedědí-li některé dítě, nabývají jeho dědického podílu stejným dílem jeho děti; jestliže nedědí ani tyto děti nebo některé z nich, dědí stejným dílem jejich potomci (§473 odst. 2 obč. zák.).
Nezletilým potomkům se musí dostat aspoň tolik, kolik činí jejich dědický podíl ze zákona, a zletilým potomkům aspoň tolik, kolik činí jedna polovina jejich dědického podílu ze zákona; pokud závěť tomu odporuje, je v této části neplatná, nedošlo-li k vydědění uvedených potomků (§479 obč. zák.). Jde-li o důvod neplatnosti závěti podle ustanovení §479 obč. zák., považuje se závěť za platnou, pokud se ten, kdo je takovou závětí dotčen, neplatnosti závěti nedovolá (srov. §40a odst. 1 větu první obč. zák.).
Každý, koho musí zůstavitel podle zákona při pořízení závěti povolat za svého dědice, je tzv. neopomenutelným dědicem. Neopomenutelní dědici, kterými jsou (zletilé i nezletilé) děti zůstavitele, popřípadě jejich potomci, mají právo na tzv. povinný díl, který představuje právo na poměrnou část dědictví (na dědický podíl). Zůstavitelova závěť je relativně neplatná - jak se uvádí v ustanovení §479 obč. zák. - potud, pokud se z dědictví nedostává nezletilému potomku zůstavitele alespoň tolik, kolik činí jeho dědický podíl ze zákona, a zůstavitelově zletilému potomku tolik, kolik činí polovina jeho dědického podílu ze zákona. Pořídil-li zůstavitel o svém majetku závěť a neodkázal-li zůstavitel neopomenutelnému dědici v ní větší podíl, zaručuje se uvedeným způsobem, že každý neopomenutelný dědic obdrží z dědictví takový podíl (tzv. povinný díl), který vymezuje ustanovení §479 obč. zák. Právní úprava tímto způsobem omezuje testovací svobodu zůstavitele nakládat se svým majetkem pro případ smrti se zřejmým záměrem posílit rodinné vazby mezi zůstavitelem a jeho potomky a jejich osobní a citové vztahy, nicméně je třeba ji vykládat, stejně jako každé jiné omezení volnosti v právním jednání, zásadně restriktivně.
Tzv. povinný díl neopomenutelných dědiců se odvozuje od jejich dědického podílu ze zákona. Neopomenutelnými dědici jsou jen ti potomci zůstavitele, kteří jsou jeho dědici ze zákona v první dědické skupině, a jejich podíl na dědictví se odvíjí od dědického podílu dědiců ze zákona v první dědické skupině podle ustanovení §473 obč. zák. Východiskem pro vyměření (stanovení) tzv. povinného dílu je tedy hypotetický stav zákonné dědické posloupnosti, který by nastal, kdyby zůstavitel o svém majetku nepořídil závěť a kdyby jeho majetek dědili dědici v první dědické skupině, a v němž jsou práva jednotlivých dědiců vyjádřena podílem na celkovém dědictví. Manžel nebo partner a potomci zůstavitele patří do první dědické skupiny, i když odmítnou dědictví (§463 až 467 obč. zák.), i když se k nim vzhledem k neznámému místu jejich pobytu nepřihlíží (§468 obč. zák.), i když jsou dědicky nezpůsobilí (§469 obč. zák.), i když byli (platně) vyděděni (§469a obč. zák.) nebo i když soud v řízení o dědictví postupuje bez zřetele na tyto dědice (§175k odst. 2 věta třetí OSŘ). Při určování výše tzv. povinného dílu každého neopomenutelného dědice se proto také uvažuje se všemi osobami, které patří do první dědické skupiny, aniž by bylo současně významné, zda z uvedených důvodů nemohou (nechtějí) nabýt dědictví. Na tomto závěru nic nemění ani to, že se k těmto osobám při projednání a vypořádání dědictví nepřihlíží, neboť tu nejde o nabytí dědictví, ale (jen) o vyměření (stanovení) tzv. povinného dílu, při němž se vychází jen z hypotetického stavu dědické posloupnosti ze zákona tak, jak vyplývá z první dědické skupiny vymezené v ustanovení §473 obč. zák. Pro vyměření (stanovení) tzv. povinného dílu není rozhodný stav v době pořízení závěti nebo v době vypořádání dědictví, ale vždy - jak vyplývá též z ustanovení §460 obč. zák. - stav v době zůstavitelovy smrti. Velikost tzv. povinného dílu každého neopomenutelného dědice tedy závisí na počtu osob, které tvoří první dědickou skupinu v době (v den) smrti zůstavitele, a na jejich (hypotetických) dědických podílech (§473 obč. zák.). Z uvedených důvodů Nejvyšší soud ČR dospěl již dříve k závěru, že při určení výše dědického podílu dědice neopomenutelného podle ustanovení §479 obč. zák. (tzv. povinného dílu) se vychází z počtu dědiců, kteří tvořili v době smrti zůstavitele první dědickou skupinu (§473 obč. zák.) a kterým by dědictví připadlo, kdyby zůstavitel nepořídil závěť; to platí i tehdy, odmítnou-li dědictví, nepřihlíží-li se k nim vzhledem k neznámému místu jejich pobytu, jsou-li dědicky nezpůsobilí, byli-li (platně) vyděděni nebo postupuje-li soud v řízení o dědictví bez zřetele na tyto dědice (srov. právní závěry vyjádřené v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.10.2012 sp. zn. 21 Cdo 3977/2010, které bylo uveřejněno pod č. 19 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2013).
V projednávané věci soudy postupovaly v řízení o dědictví bez zřetele k dceři zůstavitele K. B. (rozené M.), kterou zůstavitel vydědil, protože své vydědění nezpochybnila a relativní neplatnost závěti ze dne 25.9.2001 nenamítla. Vzhledem k tomu, že v době smrti zůstavitele patřila mezi osoby, které tvořily první dědickou skupinu, odvolací soud k ní přihlédl při určení (vyměření) tzv. povinného dílu M. S. a v souladu se zákonem.
Protože usnesení odvolacího soudu je správné a protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by usnesení odvolacího soudu bylo postiženo vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud dovolání M. S. a podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 1 písm. a) a §151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť dovolací soud neshledal ve věci žádnou okolnost případu, která by odůvodňovala (výjimečné) přiznání náhrady nákladů řízení některému z účastníků řízení.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. září 2013
JUDr. Ljubomír Drápal
předseda senátu