ECLI:CZ:NS:2013:21.CDO.1884.2012.1
sp. zn. 21 Cdo 1884/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Ljubomíra Drápala v právní věci žalobkyně J. S. , zastoupené JUDr. Markem Bilejem, advokátem se sídlem v Praze 4, Hvězdova č. 1716/2b, proti žalovaným 1) J. P. , zastoupenému JUDr. Jiřím Sobotkou, advokátem se sídlem v Nymburku, Palackého č. 223/5, 2) H. M. M. , 3) W. M. , a 4) I. H. , o určení dědického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 11 C 476/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. března 2011 č. j. 18 Co 443/2010-125, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 5 dne 15. 10. 2007 domáhala, aby bylo určeno, že „je dědičkou zemřelé M. M., zemřelé 25. 8. 2006“. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že se zůstavitelkou žila od července 2005, kdy přijala její nabídku, aby odešla ze zaměstnání, nastěhovala se k zůstavitelce a starala se o ni, do dne smrti zůstavitelky ve společné domácnosti, společně se zůstavitelkou hospodařila a „starala se jak o domácnost, tak o zůstavitelku“. Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 6. 9. 2007 č. j. 32 D 1248/2006-185 vyzval žalobkyni, aby podala proti A. P. (sestře zůstavitelky), žalovaným 2) a 3) [synovcům zůstavitelky] a žalované 4) [neteři zůstavitelky] žalobu o určení, že je „dědičkou zůstavitelky“, s odůvodněním, že její dědické právo se jeví jako méně pravděpodobné a „slabší“ vůči dědickému právu žalovaných.
Žalovaní namítali, že žalobkyně nežila se zůstavitelkou ve společné domácnosti, ale že byla pouze její ošetřovatelkou (pečovatelkou).
Obvodní soud pro Prahu 5 – poté, co usnesením ze dne 18. 6. 2009 č. j. 11 C 476/2007-49 rozhodl, že na straně žalovaného 1) bude v řízení namísto původně žalované A. P. pokračováno se žalovaným 1), neboť A. P. dne 22. 7. 2008 zemřela a žalovaný 1) je jejím jediným dědicem - rozsudkem ze dne 21. 4. 2010 č. j. 11 C 476/2007-83 ve znění usnesení ze dne 5. 11. 2010 č. j. 11 C 476/2007-102 žalobu zamítl, uložil žalobkyni povinnost zaplatit na náhradě nákladů řízení žalovanému 1) 17.086,73 Kč k rukám advokáta JUDr. Jiřího Sobotky a žalovaným 2) – 4) 15.840,- Kč k rukám advokáta JUDr. Jaroslava Bellinga a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit České republice „na účet Obvodního soudu pro Prahu 5“ na náhradě nákladů řízení státu 1.075,- Kč. Na základě zjištění, že zůstavitelka za poskytovanou péči žalobkyni do měsíce října 2005, od kterého žalobkyně pobírala příspěvek na péči o osobu blízkou poskytovaný jí Úřadem městské části Praha 5 ve výši „5.310,- Kč resp. 5.400,- Kč“, platila a že žalobkyně užívala byt v domě zůstavitelky, za jehož užívání „bylo zůstavitelce placeno“ (ať už platby za byt prováděla žalobkyně nebo za ni Z. K.), dospěl k závěru, že žalobkyně a zůstavitelka nevedly společnou domácnost po dobu alespoň jednoho roku před smrtí zůstavitelky a že proto žalobkyně nemůže být dědičkou po zůstavitelce podle ustanovení 475 odst. 1 občanského zákoníku.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 3. 2011 č. j. 18 Co 443/2010-125 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit na náhradě nákladů odvolacího řízení žalovanému 1) 13.486,10 Kč k rukám advokáta JUDr. Jiřího Sobotky a žalovaným 2), 3) a 4) 16.320,- Kč k rukám advokáta JUDr. Jaroslava Bellinga. Vycházel ze zjištění, že důvodem, pro který zůstavitelka poskytla žalobkyni možnost bydlení ve svém domě a umožnila jí „neomezený přístup do své domácnosti“, byl zdravotní stav zůstavitelky v červenci 2005, kdy byla zůstavitelka hospitalizována a kdy „zajištění celodenní domácí péče pro ni bylo alternativou k poskytování této péče ústavní formou v léčebně dlouhodobě nemocných“, a že nutnost zajistit si potřebnou péči byla důvodem pro to, že zůstavitelka vytvořila žalobkyni takové podmínky, za nichž byla ochotna tuto péči poskytovat. Dovodil, že žalobkyně nemůže důvodně vyvozovat závěr o vedení společné domácnosti se zůstavitelkou ze samotné péče o zůstavitelku, bydlení v jejím domě a z dalších okolností souvisejících s péčí o ni. Shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že podmínky dědického práva žalobkyně podle ustanovení §475 odst. 1 občanského zákoníku nebyly splněny.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá, že „v předcházejících řízeních nepochybně vyšlo najevo“, že žila se zůstavitelkou od července 2005 do její smrti dne 25. 8. 2006 ve společné domácnosti, neboť zůstavitelka byla na žalobkyni závislá „péčí pro svoji bezmocnost“ a žalobkyně, která kvůli péči o zůstavitelku opustila své dosavadní zaměstnání a zůstala bez příjmu, byla na zůstavitelce „závislá svojí výživou“; zatímco zůstavitelka jejich společnou domácnost „financovala“, žalobkyně na ni vynakládala celodenně veškerou svoji péči a byla zůstavitelkou „vyživována“. Vytýká odvolacímu soudu, že ve zjištěném skutkovém stavu „zcela absentují“ zjištění, jimiž by se soud „pokusil blíže zjistit kvalitu a důvěrnost“ vztahu zůstavitelky a žalobkyně, aniž by byly „akcentovány“ výpovědi svědků, u nichž lze s ohledem na zájem o dědictví oprávněně předpokládat jejich „podjatost ve prospěch žalovaných“, že jeho skutkové zjištění, že žalobkyně platila zůstavitelce nájemné, je nepodložené a nepravdivé a že odvolací soud odmítl návrh na provedení důkazů výslechy svědků „pana F. mladšího“ a O. V., přestože „soudem zjištěný skutkový stav je nedostatečný“ a „zakládající“ nesprávné právní posouzení otázky dědického práva žalobkyně. Žalobkyně dovozuje přípustnost dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc „vrátil k dalšímu řízení“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov. Čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o. s. ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
Žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobkyně proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Protože dovolání může být podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu především z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]; z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], a z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o. s. ř.), lze - jak vyplývá ze znění ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. - rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. Dovolací důvody uvedené v ustanoveních §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě nesprávného postupu soudu z hlediska zachování (dodržení) procesněprávních předpisů a k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že odvolací soud dospěl ke skutkovému zjištění (a na něm založil své rozhodnutí), které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Protože pouze posouzení právních otázek, které byly v rozhodnutí odvolacího soudu řešeny, může vést k závěru o zásadním významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce, nejsou dovolací důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. způsobilým podkladem pro úvahu dovolacího soudu, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam.
Žalobkyně ve svém dovolání mimo jiné zpochybňuje správnost skutkových zjištění odvolacího soudu o povaze vzájemných vztahů mezi žalobkyní a zůstavitelkou a o tom, že žalobkyně (za ni Z. K.) platila zůstavitelce nájemné za užívání bytu, a namítá vadu řízení při zjišťování skutkového stavu věci spočívající v tom, že soudy neprovedly důkazy výslechy svědků „pana F. mladšího“ a O. V.; tím uplatnila dovolací důvody podle ustanovení §241a odst. 3 a §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. I kdyby (snad) byly její výhrady v tomto směru opodstatněné, nelze na základě okolností uplatněných dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. činit - jak vyplývá z výše uvedeného - závěr o zásadním významu napadeného rozsudku odvolacího soudu po právní stránce.
Podle ustanovení §475 odst. 1 občanského zákoníku nedědí-li manžel, partner ani žádný z rodičů, dědí ve třetí skupině stejným dílem zůstavitelovi sourozenci a ti, kteří žili se zůstavitelem nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti a kteří z tohoto důvodu pečovali o společnou domácnost nebo byli odkázáni výživou na zůstavitele.
Domácnost tvoří fyzické osoby, které spolu trvale žijí a společně uhrazují náklady na své potřeby (§115 občanského zákoníku).
Společnou domácností ve smyslu ustanovení §115 a 475 odst. 1 občanského zákoníku se v ustálené judikatuře (srov. například rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 3. 1967 sp. zn. 5 Co 54/67, které bylo uveřejněno pod č. 12 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1968, zprávu býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 10. 6. 1982 sp. zn. Cpj 163/81, která byla uveřejněna pod č. 34 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1982, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2002 sp. zn. 26 Cdo 463/2000, který byl uveřejněn pod č. 44 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2002 sp. zn. 21 Cdo 436/2001, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2008 sp. zn. 21 Cdo 29/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2009 sp. zn. 21 Cdo 1622/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2010 sp. zn. 21 Cdo 2013/2009 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2010 sp. zn. 21 Cdo 3233/2009, který byl uveřejněn pod č. 96 v časopise Soudní judikatura, roč. 2011) rozumí soužití dvou nebo více fyzických osob, které spolu žijí trvale a které společně uhrazují náklady na své potřeby. Fyzické osoby si nemusí být blízké (ve smyslu ustanovení §116 občanského zákoníku), jejich společná domácnost zpravidla předpokládá společné bydlení v jednom nebo více bytech (k naplnění znaků společné domácnosti proto nepostačují například jen občasné návštěvy); výjimka z tohoto pravidla je možná jen tehdy, jde-li o dočasný a přechodný pobyt jinde z důvodu léčení, návštěvy příbuzných, výkonu práce nebo z jiných obdobných důvodů. Společná domácnost představuje spotřební společenství dvou nebo více fyzických osob trvalé povahy, a proto společnou domácnost představuje jen skutečné a trvalé soužití, v němž její členové přispívají k úhradě a obstarávání společných potřeb (nepostačuje tedy například jen příležitostná výpomoc v domácnosti, společné trávení dovolených apod.) a v němž společně a bez rozlišování hospodaří se svými příjmy. Spolužijící fyzická osoba musí žít ve společné domácnosti tak, jako by byla členem rodiny; vyžaduje se, aby pečovala o společnou domácnost (obstaráváním domácích prací, udržováním pořádku v bytě, obstaráváním prádla a údržby šatů, přípravou jídla apod.) nebo aby poskytovala prostředky na úhradu potřeb společné domácnosti anebo aby byla odkázána výživou na zůstavitele.
O společnou domácnost dvou nebo více fyzických osob jde - jak uvedl Nejvyšší soud České republiky v odůvodnění svého rozsudku dne 10. 10. 2012 sp. zn. 21 Cdo 678/2011 - jen tehdy, jestliže spolu skutečně a trvale žijí na jednom nebo více místech a jestliže opravdu společně uhrazují náklady na své potřeby. Žádná fyzická osoba nemůže žít trvale ve spotřebním společenství s jinou fyzickou osobou proti své vůli; dvě nebo více fyzických osob tvoří společnou domácnost, jen jestliže všechny spolu opravdu chtějí trvale žít a společně uhrazovat náklady na své potřeby. I když je společná domácnost založena na skutečném (faktickém) soužití dvou nebo více fyzických osob a skutečném (faktickém) společném uhrazování nákladů na jejich potřeby, její vznik a další trvání nutně přepokládá, že každá z fyzických osob, které tvoří společnou domácnost, projevila vůli být členem takovéhoto spotřebního společenství a že v takovém spotřebním společenství vskutku i nadále setrvává.
V posuzovaném případě odvolací soud při svém závěru, že soužití žalobkyně a zůstavitelky v jejím domě, jehož důvodem a účelem bylo zajištění péče o zůstavitelku vzhledem k její bezmocnosti z důvodu nepříznivého zdravotního stavu, nepředstavovalo vedení společné domácnosti jako spotřebního společenství trvalé povahy, v němž jeho členové přispívají k úhradě a obstarávání společných potřeb a v němž společně a bez rozlišování hospodaří se svými příjmy, z uvedených východisek vycházel. Vznik takového spotřebního společenství žalobkyně a zůstavitelky vylučovala již okolnost, že žalobkyně – jak bylo soudy zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu nepodléhá – srov. §241a odst. 2 a 3 o. s. ř.) - platila zůstavitelce (ať už sama ze svých prostředků, nebo prostřednictvím Z. K. z jejích prostředků) úhradu za užívání bytu v domě zůstavitelky. Žalobkyni nelze považovat za osobu odkázanou výživou na zůstavitelku, neboť zůstavitelka vůči ní neměla vyživovací povinnost stanovenou zákonem a ani jí fakticky výživu neposkytovala. Poskytování příspěvku na péči Úřadem městské části Praha 5 a uhrazování nákladů na živobytí žalobkyně ze strany zůstavitelky patřilo podle zjištění soudů mezi podmínky, za nichž žalobkyně pečovala o zůstavitelku, a nepředstavovalo poskytování výživy žalobkyni zůstavitelkou.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť odpovídá ustálené judikatuře soudů, a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně proti tomuto rozhodnutí podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalovaným v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. června 2013
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu