ECLI:CZ:NS:2013:21.CDO.1980.2012.1
sp. zn. 21 Cdo 1980/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce M. K. , zastoupeného JUDr. Petrem Prokopiusem, advokátem se sídlem v Opavě, Lidická č. 792/17, proti žalované Slezské univerzitě v Opavě, příspěvkové organizaci se sídlem v Opavě, Na Rybníčku č. 626/1, IČO 47813059, zastoupené JUDr. Tomášem Hulvou, advokátem se sídlem v Opavě, nám. Republiky č. 2/1, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 6 C 190/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. ledna 2011, č. j. 16 Co 303/2011 - 140, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 6.413,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Tomáše Hulvy, advokáta se sídlem v Opavě, nám. Republiky č. 2/1.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 29. 9. 2009 (doručeným žalobci téhož dne) žalovaná sdělila žalobci, že „vypovídá pracovní smlouvu ze dne 2. 1. 2002 ve znění pozdějších změn a doplňků (dohoda o změně pracovní smlouvy ze dne 11. 6. 2002, dohoda o změně pracovní smlouvy ze dne 11. 11. 2008), a to ve smyslu §52 písm. g) zákoníku práce pro soustavné, méně závažné porušování povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci“. Důvod k tomuto opatření spatřovala v tom, že, ač byl žalobce na možnost výpovědi pro soustavné porušování pracovních povinností písemně upozorněn dopisem ze dne 27. 5. 2009 („z důvodu opakovaného nedostavování se do zaměstnání, resp. neomluvených absencí v pracovní době, kterých se v minulosti dopustil mimo jiné dne 6. 5. 2009 v době minimálně od 20.50 hodin do 21.30 hodin, dále dne 7. 5. 2009, a to minimálně v době od 20.25 hodin do 21.30 hodin“), nenastoupil do zaměstnání ve dnech 14. 9. 2009 - 18. 9. 2009, ač mu v tom nebránila žádná skutečnost, a aniž jakkoli svoji nepřítomnost v zaměstnání zaměstnavateli omluvil.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Žalobu odůvodnil zejména tím, že ve dnech 6. 5. 2009 a 7. 5. 2009 byl na pracovišti a k nedorozumění došlo pro rozlehlost objektu, který má na starosti. Ve dnech 14. 9. až 18. 9. 2009 skutečně nebyl v práci, v té době však čerpal předem projednanou dovolenou.
Okresní soud v Opavě rozsudkem ze dne 16. 5. 2011, č. j. 6 C 190/2009-85, určil, že „rozvázání pracovního poměru žalobce u žalované výpovědí danou žalovanou žalobci dne 29. 9. 2009“ je neplatné, a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci k rukám „jeho zástupce“ na nákladech řízení 14.320,- Kč. Vycházeje z toho, že z dopisu ze dne 27. 5. 2009 a textu výpovědi vyplývá, že „žalovaná žalobci vytýkala tato dvě porušení a nepřítomnost 6. a 7. 5. 2009 chápala jako jedno porušení a nepřítomnost v době od 14. do 18. 9. 2009 jako druhé porušení“, dovodil, že podmínka platnosti výpovědi spočívající v tom, že zaměstnanec se musí dopustit nejméně tří méně závažných porušení pracovněprávních povinností, je-li mezi nimi přiměřená časová souvislost, není splněna, a že již z těchto důvodů by bylo možno žalobě vyhovět. Zabývaje se přesto nepřítomností žalobce v době od 14. do 18. 9. 2009 dovodil dále, že „žalovaná sama zavedla takovou praxi, že za určení dovolené bylo lze považovat vymezení tohoto termínu dovolené svědkem J. R. v rozpisu docházky na pracoviště vyhotovovaném vždy s měsíčním předstihem na ten který měsíc, příp. bylo lze toto určení v praxi vyvozovat i z telefonicky vyjádřeného souhlasu svědka R. s určitou dovolenou zaměstnance“, a že „žalovaná žalobci dovolenou na období 14. až 18. 9. 2009 určila, což nalezlo svůj projev v rozpisu přítomnosti na měsíc září 2009 vyhotoveném v měsíci srpnu 2009“.
K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 12. 1. 2011, č. j. 16 Co 303/2011–140, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 26.411,- Kč, k rukám advokáta JUDr. Tomáše Hulvy. Souhlasil se soudem prvního stupně, že ve dnech 6. 5. 2009 a 7. 5. 2009 žalobce porušil základní povinnost zaměstnance vyplývající z pracovního poměru upravenou v §38 odst. 1 písm. b) zákoníku práce, tj. povinnost konat podle pokynů zaměstnavatele osobně práce podle pracovní smlouvy v rozvržené týdenní pracovní době, resp. povinnost upravenou v §301 písm. b) zákoníku práce využívat pracovní dobu k vykonávání svěřených prací; na rozdíl od soudu prvního stupně měl však za to, že se jedná o dvě porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k žalobcem vykonávané práci. Po zopakování v řízení již provedených důkazů uzavřel, že zaměstnanci zařazení na technicko-provozním úseku byli povinni požádat předem o určení čerpání dovolené v určitém konkrétním termínu písemně, a to formou tzv. žádanky o dovolenou s tím, že byli povinni vyčkat rozhodnutí (souhlasu) svědka J. R., že uvedený postup se vztahoval i na předem plánovanou dobu čerpání dovolené, která byla uvedena v rozvrhu (plánu) čerpání dovolené, resp. následně v měsíčním rozvrhu pracovních směn, a že žalobce sice po ukončení dočasné pracovní neschopnosti dne 11. 9. 2009 písemně požádal o určení čerpání dovolené v plánovaném termínu od 14. 9. 2009 do 18. 9. 2009, ovšem minimálně nevyčkal rozhodnutí (souhlasu) příslušného nadřízeného zaměstnance (svědka J. R.) a bez jeho schválení nekonal v uvedených dnech práci, resp. „nastoupil“ na tuto plánovanou dovolenou, přestože byl prostřednictvím své tehdejší přítelkyně (svědkyně I. Ž.) uvědomen o tom, že příslušný nadřízený zaměstnanec udělení souhlasu s čerpáním dovolené odmítl, čímž se dopustil porušení povinnosti upravené v §38 odst. 1 písm. b) a §301 písm. b) zákoníku práce. Vycházel přitom z výpovědí svědků J. R., J. S. a J. K., které „jsou v tomto směru ve shodě, vzájemně se doplňují, logickým způsobem na sebe navazují a korespondují i s ostatními provedenými důkazy“; proto neshledal žádný důvod k pochybnostem o věrohodnosti výpovědí těchto svědků. Naproti tomu výpověď svědkyně I. Ž., která tvrdila, že svědek J. R. jí nenechal pro žalobce žádný vzkaz, tj. nesdělil jí, zda s čerpáním dovolené žalobcem souhlasí či nikoliv, stojí zcela osamocena a odvolacímu soudu se jeví jako nelogická a nepravděpodobná a tudíž nevěrohodná. Svědeckou výpověď J. R. odvolací soud považoval za věrohodnou, neboť zcela koresponduje s výpověďmi ostatních svědků, a to zejména J. S., J. K., J. S. a O. Č. Jiné skutkové zjištění podle jeho názoru nelze učinit ani z výpovědi svědkyně Z. K., která sice uvedla, že při čerpání dovolené se řídila měsíčním rozvrhem pracovních směn, ve kterém bylo uvedeno, zda svědek R. čerpání dovolené v konkrétním termínu schválil či nikoliv, na druhou stranu ovšem potvrdila - ve shodě s výpověďmi ostatních svědků - že před nástupem na předem plánovanou dovolenou vypisovala žádanku o dovolenou, kterou poslala svědku J. R., a v případě, že se jí tento svědek „neozval“, vycházela z toho, že s čerpáním dovolené souhlasí, tj. na rozdíl od ostatních svědků si pouze sama neověřovala, zda svědek J. R. žádanku o dovolenou podepsal či nikoliv. Obdobný postup u čerpání dovolené popsala ve shodě s výpovědí svědka J. R. i svědkyně I. Ž., a to u zaměstnanců zařazených na ekonomickém úseku. Při hodnocení věrohodnosti výpovědi svědka J. R. odvolací soud přihlédl i k tomu, že svědek u žalované nepracuje již cca dva roky, jedná se tedy o nestrannou osobu, která již nemá žádný vztah ani k jednomu z účastníků.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobce namítá, že mezi porušením pracovní kázně dne 6. 5. 2009 a dne 7. 5. 2009 a mezi údajným porušením pracovní kázně dne 14. 9. 2009 až 18. 9. 2009 pokračujícím jednáním jako jediným skutkem chybí přiměřená časová souvislost. Mezi skutkem dne 7. 5. 2009 a skutkem trvajícím ode dne 14. 9. 2009 do dne 18. 9. 2009 totiž uplynula doba delší než čtyři měsíce. Žalobce má za to, že takováto délka doby mezi jednotlivými porušeními pracovní kázně vylučuje přiměřenou časovou souvislost, byť byl žalobce v této době necelý jeden měsíc v pracovní neschopnosti. Podle jeho názoru nemají oporu v provedeném dokazování ani závěry odvolacího soudu, že žalobce byl prostřednictvím své tehdejší přítelkyně (svědkyně I. Ž.) uvědomen o tom, že příslušný nadřízený zaměstnanec udělení souhlasu s čerpáním dovolené odmítl, a že výpověď svědkyně Z. K., která vypovídala o způsobu čerpání dovolené jinak, než svědek K., byla osamocena. Domnívá se dále, že řízení trpí vadou, neboť o svém právu vyjádřit se k osobám soudců ve smyslu ustanovení §15a o. s. ř. nebyl odvolacím soudem poučen. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil, a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby bylo dovolání odmítnuto, neboť rozhodnutí odvolacího soudu, včetně jeho odůvodnění, považuje za správné.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) projednal dovolání žalobce podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění do 31. 12. 2012 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán přede dnem 1. 1. 2013 (srov. Čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozsudek, proti jehož dovoláním napadenému výroku o věci samé je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - vzhledem k tomu, že žalobce se domáhá určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, která mu byla doručena dne 29. 9. 2009 - podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31. 10. 2009, tj. do dne než nabyl účinnosti zákon č. 286/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 119/2001 Sb., kterým se stanoví pravidla pro případy souběžně probíhajících výkonů rozhodnutí, zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců a státních zástupců, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů – dále též jen „zák. práce“.
Podle ustanovení §52 písm. g) zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, jsou-li u zaměstnance dány důvody, pro které by s ním zaměstnavatel mohl okamžitě zrušit pracovní poměr, nebo pro závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci; pro soustavné méně závažné porušování povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci je možné dát zaměstnanci výpověď, jestliže byl v době posledních 6 měsíců v souvislosti s porušením povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci písemně upozorněn na možnost výpovědi.
Žalovaná v dopise ze dne 29. 9. 2009 spatřuje důvod k výpovědi z pracovního poměru též v tom, že žalobce porušil povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci tím, že nenastoupil do zaměstnání ve dnech 14. 9.2009 - 18. 9. 2009, ač mu v tom nebránila žádná skutečnost a aniž jakkoli svoji nepřítomnost v zaměstnání zaměstnavateli omluvil. Žalobce se bránil tvrzením, že v uvedených dnech čerpal dovolenou. Odvolací soud ve vztahu k tomuto skutku uzavřel, že žalobce sice po ukončení dočasné pracovní neschopnosti dne 11. 9. 2009 písemně požádal o určení čerpání dovolené v plánovaném termínu od 14. 9. 2009 do 18. 9. 2009, ovšem minimálně nevyčkal rozhodnutí (souhlasu) příslušného nadřízeného zaměstnance (svědka J. R.) a bez jeho schválení nekonal v uvedených dnech práci, resp. „nastoupil“ na tuto plánovanou dovolenou.
Dovolatel s uvedeným závěrem odvolacího soudu nesouhlasí a namítá, že žalobce ve dnech 14. 9. až 18. 9. 2009 čerpal předem projednanou dovolenou.
Podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. lze dovolání, které je přípustné mimo jiné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. (a tak je tomu v projednávané věci), podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly z řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování provedené u soudu prvního stupně, tak i dokazování u soudu odvolacího.
Dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu odvolací soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, kterému svědkovi měl soud uvěřit, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr nebo že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Skutkové zjištění o tom, že žalobce sice po ukončení dočasné pracovní neschopnosti dne 11. 9. 2009 písemně požádal o určení čerpání dovolené v plánovaném termínu od 14. 9. 2009 do 18. 9. 2009, ovšem minimálně nevyčkal rozhodnutí (souhlasu) příslušného nadřízeného zaměstnance (svědka J. R.) a bez jeho schválení nekonal v uvedených dnech práci, resp. „nastoupil“ na tuto plánovanou dovolenou, že tento postup byl v rozporu s tím, že zaměstnanci zařazení na technicko-provozním úseku byli povinni požádat předem o určení čerpání dovolené v určitém konkrétním termínu písemně, a to formou tzv. žádanky o dovolenou, že byli povinni vyčkat rozhodnutí (souhlasu) svědka J. R. a že uvedený postup se vztahoval i na předem plánovanou dobu čerpání dovolené, která byla uvedena v rozvrhu (plánu) čerpání dovolené, resp. následně v měsíčním rozvrhu pracovních směn, učinil odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku – z výsledků dokazování, zejména z výpovědi svědků J. R., J. S., J. K., J. S., O. Č., Z. K. a I. Ž., které zhodnotil způsobem vyplývajícím z ustanovení §132 o. s. ř. Vysvětlil, proč výpověď svědka J. R. považuje za věrohodnou („zcela koresponduje s výpověďmi ostatních svědků, a to zejména J. S., J. K., J. S. a O. Č.“, „jiné skutkové zjištění nelze učinit ani z výpovědi svědkyně Z. K., která sice uvedla, že při čerpání dovolené se řídila měsíčním rozvrhem pracovních směn, ve kterém bylo uvedeno, zda svědek R. čerpání dovolené v konkrétním termínu schválil či nikoliv, na druhou stranu ovšem potvrdila - ve shodě s výpověďmi ostatních svědků - že před nástupem na předem plánovanou dovolenou vypisovala žádanku o dovolenou, kterou poslala svědku R., a v případě, že se jí tento svědek neozval, vycházela z toho, že s čerpáním dovolené souhlasí, tj. na rozdíl od ostatních svědků si pouze sama neověřovala, zda svědek R. žádanku o dovolenou podepsal či nikoliv“, „obdobný postup u čerpání dovolené popsala ve shodě s výpovědí svědka J. R. i svědkyně I. Ž., a to u zaměstnanců zařazených na ekonomickém úseku“, „přihlédl i k tomu, že svědek u žalované nepracuje již cca dva roky, jedná se tedy o nestrannou osobu, která již nemá žádný vztah ani k jednomu z účastníků“). Naproti tomu výpověď svědkyně I. Ž., která tvrdila, že svědek R. jí nenechal pro žalobce žádný vzkaz, tj. nesdělil jí, zda s čerpáním dovolené žalobcem souhlasí či nikoliv, stojí zcela osamocena a odvolacímu soudu se jeví jako nelogická a nepravděpodobná a tudíž nevěrohodná.
Z odůvodnění napadeného rozsudku a z obsahu spisu je zřejmé, že odvolací soud pro uvedená zjištění vzal v úvahu jen skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a přednesů účastníků, že žádné skutečnosti, které v tomto směru byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, a které byly současně významné pro věc, nepominul a že v jeho hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, není z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti logický rozpor, popřípadě že by hodnocení důkazů odporovalo ustanovením §133 až §135 o. s. ř. Dovozuje-li žalobce v dovolání jiné závěry než odvolací soud, polemizuje s hodnocením důkazů, které samo o sobě – jak výše uvedeno – nemůže být dovolacím důvodem.
Jak správně uvedl v dovoláním napadeném rozsudku odvolací soud, o soustavné méně závažné porušování povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci se jedná tehdy, dopustil-li se zaměstnanec nejméně tří porušení takových povinností, která nedosahují intenzity zvlášť hrubého nebo závažného porušení pracovních povinností, mezi nimiž je přiměřená časová souvislost. O soustavné porušování pracovní kázně z hlediska přiměřené časové souvislosti jde tehdy, navazuje-li jedno porušení pracovní povinnosti na druhé (další) tak (v takovém časovém intervalu), že lze hovořit o sledu jednotlivých na sebe navazujících porušení pracovní povinnosti (srov. závěry vyjádřené v rozsudku býv. Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 4. 1992, sp. zn. 6 Cdo 1/92, uveřejněném pod č. 52 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1994, nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2009, sp. zn. 21 Cdo 441/2008, který byl uveřejněn pod č. 151 v časopise Soudní judikatura, roč. 2009).
Proto lze souhlasit i se závěrem odvolacího soudu (oproti názoru dovolatele), že, dopustil-li se žalobce porušení pracovních povinností ve dnech 6. 5. 2009 a 7. 5. 2009, dopisem ze dne 27. 5. 2009 byl upozorněn na možnost výpovědi, ve dnech 14. 8. 2009 až 11. 9. 2009 byl v pracovní neschopnosti a ve dnech 14. 9. 2009 až 18. 9. 2009 se dopustil dalšího porušení pracovních povinností, je odůvodněn závěr, že lze hovořit o sledu jednotlivých na sebe navazujících porušení pracovní povinnosti, tedy o soustavné porušování povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k žalobcem vykonávané práci ve smyslu ustanovení §52 písm. g) věty za středníkem zák. práce.
Obstát nemůže ani námitka dovolatele, že řízení trpí vadou, neboť o svém právu vyjádřit se k osobám soudců ve smyslu ustanovení §15a o. s. ř. nebyl odvolacím soudem poučen; netvrdí ale (a ani ze spisu nevyplývá), že by ve věci rozhodoval vyloučený soudce. Nedostatek poučení podle ustanovení §15a odst. 1 o. s. ř. však nepředstavuje vadu, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2520/2004, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 121, ročník 2005).
Z uvedeného vyplývá, že napadený měnící rozsudek odvolacího soudu o věci samé je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání podle ustanovení §243b odst. 2, části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 5.000,- Kč [srov. §8, §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb., č. 277/2006 Sb. a č. 64/2012 Sb.] a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb., č. 276/2006 Sb. a č. 399/2010 Sb.), celkem ve výši 5.300,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalovaného, advokát JUDr. Tomáš Hulva, osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům řízení, které žalované za dovolacího řízení vznikly, vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrad (srov. §137 odst. 1 a 3 a §151 odst. 2 větu druhou o. s. ř.) ve výši 1.113,- Kč. Protože dovolání žalobce bylo zamítnuto, dovolací soud mu podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. uložil, aby žalované náklady v celkové výši 6.413,- Kč nahradil. Žalobce je povinen přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalovanou v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o. s. ř.), do 3 dnů od právní moci rozsudku (§160 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. dubna 2013
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu