ECLI:CZ:NS:2013:21.CDO.1996.2012.1
sp. zn. 21 Cdo 1996/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně R. M. , zastoupené Zdeňkem Machálkem, advokátem se sídlem v Uherském Hradišti, Růžová č. 1254, proti žalované Uherskohradišťské nemocnici a. s. se sídlem v Uherském Hradišti, J. E. Purkyně č. 365, IČO 27660915, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 6 C 157/2000, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 15. listopadu 2011 č. j. 60 Co 371/2011-173, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o. s. ř.):
Dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 15. 11. 2011 č. j. 60 Co 371/2011-173, kterým byl ve výroku o věci samé potvrzen rozsudek Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 1. 7. 2011 č. j. 6 C 157/2000-142, jímž bylo vyhověno žalobě o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru dané žalobkyni dopisem žalované ze dne 27. 3. 2000 a jímž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 76.502,- Kč k rukám advokáta Zdeňka Machálka, kterým byl rozsudek Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 1. 7. 2011 č. j. 6 C 157/2000-142 ve výroku o nákladech řízení změněn tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 63.542,- Kč k rukám advokáta Zdeňka Machálka, a kterým byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení 10.560,- Kč k rukám advokáta Zdeňka Machálka, není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád [ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu bylo vydáno před 1. 1. 2013 (srov. Čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony)], protože soud prvního stupně nerozhodl v rozsudku ze dne 1. 7. 2011 č. j. 6 C 157/2000-142 ve věci samé jinak než ve svých dřívějších rozsudcích ze dne 31. 1. 2001 č. j. 6 C 157/2000-25 a ze dne 28. 1. 2004 č. j. 6 C 157/2000-51 proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který tyto rozsudky zrušil (rozsudek soudu prvního stupně ze dne 31. 1. 2001 č. j. 6 C 157/2000-25, kterým byla žaloba zamítnuta, byl odvolacím soudem zrušen z důvodu nedostatku skutkových zjištění významných pro rozhodnutí o věci samé a rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 28. 1. 2004 č. j. 6 C 157/2000-51 bylo rozhodnuto stejně jako v jeho rozsudku ze dne 1. 7. 2011 č. j. 6 C 157/2000-142), a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemůže mít po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., protože v dovolání žalované byl uplatněn - jak vyplývá z jeho obsahu (srov. §41 odst. 2 o. s. ř.) - jen dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř.
Žalovaná sice v dovolání uvedla, že podle jejího názoru byly „zjištěné skutkové okolnosti“ odvolacím soudem „nesprávně právně posouzeny“, z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) však vyplývá, že žalovaná nezpochybňuje právní posouzení věci (závěr o tom, jaký právní předpis má být ve věci aplikován, popřípadě jak má být právní předpis vyložen) odvolacím soudem, ale že nesouhlasí s jeho skutkovými zjištěními, že žalobkyně nemohla po skončení další mateřské dovolené dne 9. 2. 2000 zajistit péči o své dítě jeho umístěním v předškolním zařízení a že o této skutečnosti žalovanou řádně vyrozuměla, na nichž odvolací soud založil svůj závěr, že žalobkyně se tím, že po skončení další mateřské dovolené nenastoupila do práce, nedopustila porušení pracovní kázně. Protože podstatou námitek žalované je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak provedené důkazy vyhodnotil, nepředstavují její námitky uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., ale dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř.
Uvedené námitky nemohou založit závěr o přípustnosti dovolání žalované podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. K okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. totiž nemůže být - jak je zřejmé již ze znění ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. - při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto.
Protože dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné, Nejvyšší soud České republiky je - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř., neboť žalovaná s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalobkyni v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. dubna 2013
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu