ECLI:CZ:NS:2013:21.CDO.2002.2012.1
sp. zn. 21 Cdo 2002/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Doležílka v právní věci žalobce STEATIT s.r.o. se sídlem v Klenčí pod Čerchovem č. 181, IČO 43873545, zastoupeného JUDr. Julií Šindelářovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Mikulášská č. 455/9, proti žalovanému M. K. , zastoupenému JUDr. Marií Kostrůnkovou, advokátkou se sídlem v Táboře, Bělehradská č. 2759/6, o určení neúčinnosti právního úkonu, vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 5 C 172/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. května 2011 č.j. 12 Co 117/2011-241, takto:
Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Domažlicích ze dne 1. prosince 2010 č.j. 5 C 172/2006-207 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Domažlicích k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v Domažlicích dne 3.8.2006 domáhal, aby bylo určeno, že "právní úkon J. K. učiněný darovací smlouvou ze dne 11.8.2003, jejíž vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí byl povolen rozhodnutím Katastrálního úřadu v Domažlicích pod č.j. V 1689/2003 s právními účinky vkladu ke dni 12.8.2003, na základě kterého došlo k převodu nemovitostí zapsaných na listu vlastnictví 106 pro obec Díly, katastrální území Díly v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Plzeňský kraj, KP Domažlice, specifikovaných takto: ppč. St. 260 o výměře 221 m 2 vedená jako zastavěná plocha a nádvoří, ppč. 2488/1 o výměře 304 m 2 vedená jako trvalý travní porost, ppč. 2488/2 o výměře 332 m 2 vedená jako zahrada a dům čp. 48 na parcele St. 260 a všemi zákonnými součástmi a příslušenstvím (tj. stodola, trvalé porosty a venkovní úpravy)", je vůči žalobci právně neúčinný. Žalobu odůvodnil zejména tím, že má vůči J. K. pohledávku z titulu náhrady škody ve výši 5.100.369,- Kč, která mu byla přiznána rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 8.12.2005 sp. zn. 4 To 94/2005, že k protiprávnímu jednání J. K., ze kterého škoda vznikla, došlo v době od 30.9.2002 do 21.7.2003, že J. K. následně dne 11.8.2003 převedl označené nemovitosti darovací smlouvou na žalovaného (svého syna) a že tím se "připravil" na zkrácení uspokojení pohledávky žalobce.
Okresní soud v Domažlicích rozsudkem ze dne 1.12.2010 č.j. 5 C 172/2006-207 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 21.518,- Kč k rukám advokátky JUDr. Julie Šindelářové. Dospěl k závěru, že darovací smlouva ze dne 11.8.2003 je vůči žalobci podle ustanovení §42a občanského zákoníku právně neúčinná, neboť otec žalovaného byl odsouzen "pro zpronevěru ve výši cca 5.000.000,- Kč, které se dopustil v době od 30.9.2002 do 21.7.2003", a následně dne 11.8.2003 převedl nemovitý majetek na žalovaného jako osobu blízkou (svého syna). Za situace, kdy "úmysl dlužníka zkrátit věřitele musel být objektivně vzato poznatelný", žalovaný "žádnou iniciativu ohledně pečlivosti k rozpoznání takového úmyslu nepřinesl a neprokázal". Zákonné předpoklady přitom osobě blízké dlužníku ukládají povinnost prokázat, že o takovém úmyslu tato osoba nemohla vědět a nevěděla, a to přesto, že vyvinula dostatečnou pečlivost k tomu, aby takový úmysl poznala. Podle soudu prvního stupně "pasivní postoj žalovaného není náležitou pečlivostí ve smyslu zákonných předpokladů a judikatury".
K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 4.5.2011 č.j. 12 Co 117/2011-241 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 11.520,- Kč k rukám advokátky JUDr. Julie Šindelářové. Protože žalobce prokázal, že poskytl J. K. (otci žalovaného) postupně ve 14 platbách celkem 8.470.316,- Kč z důvodu, že měla proběhnout rekonstrukce areálu žalobce v H. T., protože J. K., který byl "jediným jednatelem a společníkem obchodní společnosti CHOSTA s.r.o.", měl jako "generální dodavatel" tyto částky použít na rekonstrukční práce, avšak minimálně částku 5.100.369,- Kč si ponechal pro svoji potřebu, a protože byl J. K. pravomocně uznán vinným spácháním trestného činu zpronevěry a bylo mu uloženo, aby žalobci zaplatil náhradu škodu ve výši 5.100.369,- Kč (a tedy již v době podání žaloby tak byla žalobci "pravomocně přisouzena" vymahatelná pohledávka proti otci žalovaného), J. K. převedl nemovitosti na žalovaného podle názoru odvolacího soudu "v úmyslu uchránit je před exekucí", neboť žalobce "zjistil únik finančních prostředků" a "požadoval po CHOSTA s.r.o. - jednateli J. K., aby peníze vrátil a podepsal smlouvu o narovnání". Nad nemovitostmi J. K. "neztratil kontrolu" ani po jejich převodu na žalovaného, když zajišťoval jejich "zařazení do kulturních památek", získání finančního příspěvku od státu na obnovu domu, vydání stavebního povolení a uzavření smlouvy o dílo. Žalovaný podle odvolacího soudu "neprokázal, že by nevěděl o finanční situaci rodiny", neboť se svými rodiči se často navštěvoval a "nepochybně musel být seznámen s tím, že otec má velké finanční problémy, pro které byl následně stíhán". Odvolací soud přitom vyšel ze "špatné hospodářské situace" společnosti CHOSTA s.r.o.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Odvolací soud podle názoru žalovaného nesprávně dovodil, že by žalovaný neprokázal, že by i při náležité pečlivosti nemohl poznat úmysl svého otce zkrátit žalobce jako svého věřitele darováním nemovitostí, neboť dne 11.8.2003, kdy došlo k uzavření posuzované darovací smlouvy, J. K. žalobci "ničeho nedlužil". Závazky vůči žalobci měla v té době pouze obchodní společnost CHOSTA s.r.o. (nikoliv J. K. jako její jednatel a společník) a teprve v budoucnu, na základě trestního stíhání, "vyvstal" dluh otce žalovaného jako fyzické osoby. V době převodu nemovitostí žalovaný nemohl zjistit úmysl svého otce zkrátit žalobce jako jeho věřitele, neboť v té době neměl otec "žádnou povinnost cokoli žalobci hradit"; tato povinnost mu vznikla až "na základě rozhodnutí soudu, kdy byl jako jednatel uznán povinným nahradit škodu, kterou způsobil porušením povinností jednatele hospodařit s péčí řádného hospodáře, případně trestním rozsudkem jako v tomto případě". O tom, že J. K. má jako jednatel nahradit škodu, se žalovaný dozvěděl "s konečnou platností až v prosinci 2005, tedy dva a půl roku po daru". Žalovaný navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů účinných do 31.12.2012 (dále jen "o.s.ř."), neboť napadený rozsudek byl vydán v době do 31.12.2012 (srov. Čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání žalovaného proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm. a) o.s.ř.] nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst.1 písm. b) o.s.ř.], anebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm. c) o.s.ř.].
Žalovaný dovoláním napadá výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst.1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží (§237 odst.3 o.s.ř.).
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Podle ustanovení §42a odst. 1 občanského zákoníku se věřitel může domáhat, aby soud určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, jsou vůči němu právně neúčinné; toto právo má věřitel i tehdy, je-li nárok vůči dlužníkovi z jeho odporovatelného úkonu již vymahatelný anebo byl-li již uspokojen.
Podle ustanovení §42a odst. 2 občanského zákoníku odporovat je možné právním úkonům, které dlužník učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám, a právním úkonům, kterými byli věřitelé dlužníka zkráceni a k nimž došlo v posledních třech letech mezi dlužníkem a osobami jemu blízkými (§116 a §117 občanského zákoníku), nebo které dlužník učinil v uvedeném čase ve prospěch těchto osob, s výjimkou případu, když druhá strana tehdy dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti nemohla poznat.
Podle ustanovení §42a odst. 3 občanského zákoníku právo odporovat právním úkonům lze uplatnit vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn, nebo které vznikl z odporovatelného úkonu dlužníka prospěch.
Podle ustanovení §42a odst. 4 občanského zákoníku právní úkon, kterému věřitel s úspěchem odporoval, je vůči němu neúčinný potud, že věřitel může požadovat uspokojení své pohledávky z toho, co odporovatelným úkonem ušlo z dlužníkova majetku; není-li to dobře možné, má právo na náhradu vůči tomu, kdo měl z tohoto úkonu prospěch.
Smyslem žaloby podle ustanovení §42a občanského zákoníku (odpůrčí žaloby) je - jak dovodila již ustálená judikatura soudů - dosáhnout rozhodnutí soudu, kterým by bylo určeno, že je vůči věřiteli neúčinný dlužníkem učiněný právní úkon, jenž zkracuje uspokojení jeho vymahatelné pohledávky. Rozhodnutí soudu, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno, pak představuje podklad k tomu, že se věřitel může na základě titulu způsobilého k výkonu rozhodnutí nebo exekuci (exekučního titulu), vydaného proti dlužníku, domáhat nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) postižením toho, co odporovaným (právně neúčinným) právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku, a to nikoliv proti dlužníku, ale vůči osobě, s níž nebo v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn. V případě, že uspokojení věřitele z tohoto majetku není dobře možné (například proto, že osobě, v jejíž prospěch dlužník odporovaný právní úkon učinil, již takto nabyté věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty nepatří), musí se věřitel - místo určení neúčinnosti právního úkonu - domáhat, aby mu ten, komu z odporovatelného právního úkonu dlužníka vznikl prospěch, vydal takto získané plnění (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27.5.1999 sp. zn. 2 Cdon 1703/96, který byl uveřejněn pod č. 26 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000).
K odpůrčí žalobě je - jak dále dovodila judikatura soudů - aktivně věcně legitimován (§42a odst. 1 občanského zákoníku) věřitel, jehož pohledávka za dlužníkem je vymahatelná (srov. rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13.11.1996 sp.zn. 15 Co 714/95, uveřejněný pod č. 12 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998), jestliže dlužníkovy právní úkony zkracují její uspokojení. Věřitelem je ten, kdo má za dlužníkem pohledávku (ať splatnou či nesplatnou, popř. budoucí). Vymahatelnou se rozumí taková pohledávka, jejíž splnění lze vynutit cestou výkonu rozhodnutí (exekuce), tj. pohledávka, která byla věřiteli přiznána vykonatelným rozhodnutím nebo jiným titulem, podle kterého lze nařídit výkon rozhodnutí (exekuci). Dlužníkovy právní úkony zkracují pohledávku věřitele zejména tehdy, jestliže vedou ke zmenšení majetku dlužníka a jestliže v důsledku nich nastalé zmenšení majetku má současně za následek, že věřitel nemůže dosáhnout uspokojení své pohledávky z majetku dlužníka, ačkoliv - nebýt těchto úkonů - by se z majetku dlužníka alespoň zčásti uspokojil (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22.1.2002 sp. zn. 21 Cdo 549/2001, uveřejněný pod č. 64 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2002). Břemeno tvrzení a důkazní břemeno o tom, že pohledávka je vymahatelná a že dlužníkovy právní úkony objektivně zkracují její uspokojení, nese věřitel.
Odporovatelným je - jak vyplývá z ustanovení §42a odst. 2 občanského zákoníku - takový právní úkon dlužníka, který učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám; břemeno tvrzení a důkazní břemeno v tomto směru nese věřitel. Prokázání úmyslu dlužníka cum animo fraudandi není podmínkou odporovatelnosti tehdy, jestliže "druhou stranou" jsou osoby dlužníkovi blízké (například osoby uvedené v ustanovení §116 občanského zákoníku); úmysl dlužníka zkrátit jeho věřitele v takovémto případě zákon předpokládá a je na osobách dlužníkovi blízkých, aby prokázaly, že úmysl dlužníka zkrátit věřitele tehdy (tj. v době právního úkonu) nemohly i při náležité pečlivosti poznat. V případě právního úkonu mezi dlužníkem a osobou jemu blízkou nebo právního úkonu učiněného dlužníkem ve prospěch osoby jemu blízké je tedy odpůrčí žaloba důvodná, bude-li v řízení prokázáno, že žalovaná dlužníkovi blízká osoba o jeho úmyslu zkrátit odporovaným právním úkonem věřitele věděla nebo musela vědět; i když tu zákon žalujícímu věřiteli neukládá povinnost tvrdit a prokazovat, že žalovanému byl nebo musel být znám úmysl dlužníka odporovaným právním úkonem zkrátit věřitele, procesní aktivitu mu v tomto směru nezakazuje a nebrání mu, aby tímto způsobem vyloučil úspěch případné obrany žalovaného o tom, že úmysl dlužníka zkrátit věřitele nemohl i při náležité pečlivosti poznat. Nebude-li v řízení prokázáno, že žalovaná dlužníkovi blízká osoba o jeho úmyslu zkrátit odporovaným právním úkonem věřitele věděla nebo musela vědět, nebo zjistí-li se, že o tomto úmyslu dlužníka nevěděla ani nemusela vědět, nepostačuje to samo o sobě k úspěšné obraně proti odpůrčí žalobě. Žalovaná dlužníkovi blízká osoba se za této situace odpůrčí žalobě ubrání, jen jestliže prokáže, že úmysl dlužníka zkrátit odporovaným právním úkonem věřitele nemohla i při náležité pečlivosti poznat. Podle ustálené judikatury soudů úspěšná obrana žalované dlužníkovi blízké osoby podle ustanovení §42a odst. 2 občanského zákoníku spočívá nejen v jejím tvrzení, že o úmyslu dlužníka zkrátit odporovaným právním úkonem věřitele nevěděla a ani nemohla vědět, ale také v tvrzení a prokázání toho, že o tomto úmyslu nevěděla a ani nemohla vědět, přestože vyvinula "pečlivost" k poznání tohoto úmyslu dlužníka a šlo o "náležitou pečlivost"; vynaložení náležité pečlivosti předpokládá, že osoba dlužníkovi blízká vykonala s ohledem na okolnosti případu a s přihlédnutím k obsahu právního úkonu dlužníka takovou činnost (aktivitu), aby úmysl dlužníka zkrátit věřitele, který tu v době odporovaného právního úkonu objektivně vzato musel být, z jejích výsledků poznala (tj. aby se o tomto úmyslu dozvěděla). Jestliže se jí to při vynaložení náležité pečlivosti nepodařilo, pak se může ve smyslu ustanovení §42a odst. 2 občanského zákoníku ubránit odpůrčí žalobě. Zákon po dlužníkovi blízké osobě požaduje, aby se při právních úkonech s dlužníkem nebo při právních úkonech, které dlužník učinil v její prospěch, tímto způsobem přesvědčila, že právní úkon nezkracuje věřitele dlužníka, a vede ji k tomu, aby nečinila právní úkony (nepřijímala podle nich plnění) na újmu práv věřitelů dlužníka; v případě, že se tak nezachová, musí být srozuměna s tím, že věřitel může požadovat uspokojení své pohledávky také z majetku, který na základě takového právního úkonu od dlužníka nabyla (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23.5.2001 sp. zn. 21 Cdo 1912/2000, který byl uveřejněn pod č. 35 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2002).
V projednávané věci bylo z hlediska skutkového stavu mimo jiné zjištěno (skutková zjištění soudů dovolacímu přezkumu nepodléhají), že předmětné nemovitosti převedl J. K. na žalovaného darovací smlouvou ze dne 11.8.2003, podle níž bylo ve prospěch žalovaného vloženo do katastru nemovitostí vlastnické právo na základě rozhodnutí Katastrálního úřadu v Domažlicích č.j. V 1689/2003 s právními účinky vkladu ke dni 12.8.2003, že žalobce a obchodní společnost CHOSTA s.r.o. uzavřeli dne 27.9.2002 smlouvu, kterou se obchodní společnost CHOSTA s.r.o. jako "generální dodavatel" zavázala zajistit "všechny potřebné stavební a rekonstrukční práce v areálu firmy STEATIT v H. T., v termínu od 30.9.2002 do 30.6.2003", a v níž se žalobce zavázal poskytnout "stavební firmě" zálohy "zhruba ve výši 8 milionů Kč, které budou zúčtovány po kolaudaci objektů (předpokládaný termín kolaudace 15.5.2003)", a že rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 8.12.2005 sp. zn. 4 To 94/2005, který nabyl právní moci dne 15.2.2006, byl otec žalovaného J. K. uznán vinným spácháním trestného činu zpronevěry, kterého se dopustil tak, že v době od 30.9.2002 do 21.7.2003 jako jediný jednatel a společník obchodní společnosti CHOSTA s.r.o. "postupně použil z celkové finanční částky 8.470.316,- Kč, která mu byla postupně ve čtrnácti platbách svěřena jako generálnímu dodavateli obchodní společnosti STEATIT v.o.s., se sídlem v okr. D., na základě smlouvy ze dne 27.9.2002 jako záloha na zajištění všech potřebných stavebních a rekonstrukčních prací v areálu společnosti STEATIT v.o.s v H. T., částku nejméně 5.100.369,- Kč v rozporu s uvedenou smlouvou, a to na úhradu závazků společnosti CHOSTA s.r.o. vzniklých v souvislosti s jinou podnikatelskou aktivitou", čímž způsobil žalobci škodu ve výši nejméně 5.100.369,- Kč, čímž spáchal trestný čin zpronevěry; současně bylo otci žalovaného J. K. uloženo zaplatit žalobci 5.100.369,- Kč.
Za tohoto stavu věci bylo pro rozhodnutí soudů významné mimo jiné vyřešení právní otázky, zda žalovaný vykonal takovou činnost (aktivitu), aby mohl poznat úmysl dlužníka zkrátit darovací smlouvou ze dne 11.8.2003 žalobce, s přihlédnutím k tomu, že žalobcova vymahatelná pohledávka nesměřovala proti osobě povinné ze závazkového právního vztahu (obchodní společnosti CHOSTA s.r.o.), ale proti J. K. z jeho protiprávního jednání "jako jediného jednatele a společníka obchodní společnosti CHOSTA s.r.o.". Uvedenou právní otázku soudy nevyřešily způsobem odpovídajícím ustálené judikatuře soudů. Vzhledem k tomu, že její posouzení bylo pro rozhodnutí odvolacího soudu významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu v dovoláním napadeném rozsahu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Darovací smlouva ze dne 11.8.2003 je právním úkonem, k němuž došlo mezi dlužníkem a osobou jemu blízkou. Žalovaný se tedy mohl ve smyslu ustanovení §42a občanského zákoníku ubránit odpůrčí žalobě, jen kdyby prokázal, že úmysl dlužníka zkrátit darovací smlouvou jeho věřitele nemohl i při náležité pečlivosti poznat. Protože vynaložení náležité pečlivosti - jak vyplývá z výše uvedeného - předpokládá, že osoba dlužníkovi blízká vykonala s ohledem na okolnosti případu a s přihlédnutím k obsahu právního úkonu dlužníka takovou činnost (aktivitu), aby úmysl dlužníka zkrátit věřitele z jejích výsledků poznala, bylo na žalovaném, aby v řízení uvedl (tvrdil), jaké aktivní kroky učinil k tomu, aby se přesvědčil o případných závazcích svého otce, a aby navrhl důkazy potřebné k prokázání těchto svých tvrzení.
Žalovaný v řízení před soudy namítal, že úmysl svého otce J. K. zkrátit darovací smlouvou ze dne 11.8.2003 žalobce nemohl i při náležité pečlivosti poznat, neboť v době uzavření darovací smlouvy jeho otec "nikomu nic nedlužil a neměl ani závazek jakékoli platby vůči žalobci". Závazky vůči žalobci měla obchodní společnost CHOSTA s.r.o.; i když jejím jediným jednatelem a společníkem byl J. K., nelze závazky (dluhy) této obchodní společnosti zaměňovat se závazky (dluhy) J. K. jako fyzické osoby. Otci žalovaného J. K. vznikly (jako fyzické osobě) závazky vůči žalobci až následně na základě "trestního stíhání a rozhodnutí trestního soudu, který mu uložil povinnost nahradit žalobci způsobenou škodu".
Se žalovaným lze souhlasit v tom, že závazky (dluhy) obchodní společnosti CHOSTA s.r.o. nelze zaměňovat se závazky (dluhy) J. K. jako fyzické osoby a že se proto ani jeho náležitá pečlivost poznat úmysl zkrátit žalobce nemohla týkat závazků (dluhů) obchodní společnosti CHOSTA s.r.o. (a jejího případného úmyslu zkracovat uspokojení pohledávek svých věřitelů), ale výlučně závazků (dluhů) J. K. jako fyzické osoby. Řečeno jinak, při posuzování otázky, zda žalovaný měl (vůbec) možnost při náležité pečlivosti rozpoznat úmysl J. K. jako fyzické osoby zkrátit darováním nemovitostí žalobce, bylo třeba vzít zejména v úvahu, zda žalovaný mohl (v době uzavření darovací smlouvy ze dne 11.8.2003) získat (svou aktivní činností) takové poznatky, z nichž by mohl dovodit, že jednání jeho otce J. K. "jako jediného jednatele a společníka obchodní společnosti CHOSTA s.r.o." bylo - jak posléze dovodily orgány činné v trestním řízení - natolik vybočující (excesivní) ze zákonných povinností statutárního orgánu obchodní společnosti, že založilo jeho osobní odpovědnost za škodu způsobenou žalobci tímto jednáním, byť jinak šlo o jednání obchodní společnosti CHOSTA s.r.o. jako právnické osoby ve smyslu ustanovení §13 odst. 1 věty druhé obchodního zákoníku.
Není tedy správný závěr odvolacího soudu, podle kterého dlužník J. K. získal od žalobce finanční prostředky jako "generální dodavatel" opravy a rozšíření areálu žalobce, tedy, že sám J. K. byl v obchodněprávním závazkovém vztahu se žalobcem a že z tohoto právního vztahu žalobci vznikla pohledávka za dlužníkem J. K. Závazky ze smlouvy uzavřené dne 27.9.2002 mohly vzniknout pouze společnosti CHOSTA s.r.o. a nikoliv J. K. jako jejímu jednateli a společníku.
Obstát nemůže ani závěr odvolacího soudu o tom, že žalovaný "musel být seznámen s tím, že otec má velké finanční problémy" v návaznosti na špatnou hospodářskou situaci společnosti CHOSTA s.r.o. a v návaznosti na obsah závazkových vztahů mezi žalobcem a společností CHOSTA s.r.o. Pohledávka žalobce za dlužníkem J. K. nevyplývá ze závazkového právního vztahu žalobce vůči společnosti CHOSTA s.r.o., ale z protiprávního jednání dlužníka, které dle rozhodnutí trestního soudu založilo osobní odpovědnost dlužníka za škodu způsobenou tímto jednáním. Veden tímto chybným právním názorem se odvolací soud nezabýval otázkou, zda žalovaný vynaložil náležitou pečlivost pro rozpoznání úmyslu dlužníka zkrátit věřitele za situace, kdy dlužník nebyl v době uzavření darovací smlouvy v žádném obchodně závazkovém vztahu s věřitelem a kdy o jeho odpovědnosti za škodu způsobenou žalobci protiprávním jednáním bylo rozhodnuto trestním soudem až po více než dvou letech po uzavření darovací smlouvy.
Protože rozsudek odvolacího soudu není správný, Nejvyšší soud České republiky napadený rozsudek podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu v Domažlicích) k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. května 2013
JUDr. Ljubomír Drápal
předseda senátu