ECLI:CZ:NS:2013:21.CDO.2026.2011.1
sp. zn. 21 Cdo 2026/2011-154
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobkyně A. S. , zastoupené Mgr. Martinem Greplem, advokátem se sídlem v Olomouci, Sokolská č. 3, proti žalované České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových v Praze 2 , Rašínovo nábřeží č. 390/42, IČO 69797111, Územnímu pracovišti v Brně, Příkop č. 11, o určení dědického práva, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 14 C 655/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. září 2010 č. j. 38 Co 279/2008-108, takto:
I. Dovolání žalobkyně se zamítá .
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Hodoníně dne 18.4.2003 proti G. H. a žalované domáhala, aby bylo určeno, že "je zákonným dědicem po zůstavitelce O. K.". Žalobu odůvodnila zejména tím, že od roku 1995 navázala se zůstavitelkou "velmi těsné vztahy", když o zůstavitelku denně pečovala, starala se o domácnost, zahradu a zvířectvo, vařila, prala, zajišťovala zůstavitelce osobní hygienu, obstarávala léky, jednala za ni na úřadech a vyřizovala věci související s domem. Žalobkyně se zůstavitelkou společně hospodařily se svými příjmy, hradily náklady na stravu, praní prádla a údržbu a opravy domu zůstavitelky, např. k vymalování vnitřních částí domu. Poslední dva roky života zůstavitelky se jejich vztah "zintenzívnil"; žalobkyně zůstávala u zůstavitelky do pozdních nočních hodin a podle potřeby u ní přespávala. Žalobkyně je přesvědčena, že má nárok na dědictví po zůstavitelce.
Žalovaná namítala, že žalobkyně nemohla vést se zůstavitelkou společnou domácnost, neboť v té době žila ve společné domácnosti se svým manželem v jejich bydlišti. Žalobkyně se o zůstavitelku starala "jako pečovatelka", popř. na základě "sousedské výpomoci".
Okresní soud v Hodoníně - poté, co usnesením ze dne 18.10.2007 č.j. 14 C 655/2003-39 zastavil řízení "mezi žalobkyní a G. H." z důvodu zpětvzetí žaloby v této části - rozsudkem ze dne 13.12.2007 č.j. 14 C 655/2003-67 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 10.270,- Kč k rukám advokáta JUDr. Oldřicha Navrátila. Z výsledků dokazování zjistil, že žalobkyně o zůstavitelku denně pečovala, že se starala o domácnost a o finanční záležitosti zůstavitelky a že měla "podpisové právo k vkladní knížce zůstavitelky". Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalobkyně a její manžel zařídili zůstavitelce v jejich domě pokoj se sociálním zařízením, kde zůstavitelka společně s nimi přebývala, a že zůstavitelka byla velmi špatně pohyblivá a "zcela odkázána" na péči žalobkyně a jejího manžela, a to jak po stránce zdravotní, tak po stránce osobní. Mezi žalobkyní a zůstavitelkou se vytvořil "silný citový vztah dvou blízkých si osob". Soud prvního stupně nejprve dovodil, že pojem společné domácnosti nelze vykládat tak, že se jedná o soužití osob "na jednom místě" a že ze skutečnosti, že osoby tvořící společnou domácnost vlastní či užívají několik nemovitostí, nelze dovozovat, že se mezi nimi nejedná o společnou domácnost, a poté dospěl k závěru, že zůstavitelka žila ve společné domácnosti se žalobkyní a jejím manželem "jako by byla členem jejich rodiny", že mezi žalobkyní, zůstavitelkou a manželem žalobkyně došlo k vytvoření "trvalého soužití osob ve společné domácnosti", když "střídavě přebývali v obou nemovitostech", a že se jednalo o "spotřební společenství trvalé povahy".
K odvolání žalované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 13.9.2010 č.j. 38 Co 279/2008-108 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl a že žalobkyni uložil, aby zaplatila žalované na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 389,- Kč; současně rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit "České republice na účet Okresního soudu v Hodoníně" soudní poplatek z odvolání ve výši 1.000,- Kč. Poté, co zopakoval důkazy listinami, co opětovně vyslechl svědky F. S. a M. Č. a co doplnil dokazování výslechem svědka MUDr. P. H., odvolací soud vzal za prokázané, že žalobkyně o zůstavitelku pečovala několik let a že pro ni zajišťovala veškeré záležitosti (léky, doprovod k lékařům, úklid, platby na poště, finančním úřadě či ve spořitelně, manžel žalobkyně prováděl údržbu domku zůstavitelky a péči o její zahradu), že však zůstavitelka poslední rok před smrtí bydlela "spíše ve svém domku než u žalobkyně", a že tvrzení žalobkyně ohledně společného bydlení se zůstavitelkou jsou v kontextu s dalšími důkazy "účelová". Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud dovodil, že ze žádného z provedených důkazů nevyplývá, že by žalobkyně žila se zůstavitelkou nejméně po dobu 1 roku před její smrtí ve společné domácnosti. Protože v době, kdy zůstavitelka přechodně bydlela u žalobkyně a jejího manžela, "bylo přesně rozlišováno, z jakých peněz se hradily potřeby manželů S. a zůstavitelky", tj. "co kupovali z finančních prostředků zůstavitelky a co z finančních prostředků žalobkyně a jejího manžela", a protože z peněz zůstavitelky nebylo nakupováno "pro žalobkyni a jejího manžela nic" a potřeby zůstavitelky hradila žalobkyně z peněz zůstavitelky, dospěl odvolací soud k závěru, že žalobkyně, její manžel a zůstavitelka netvořili spotřební společenství trvalé povahy. Odvolací soud dospěl k závěru, že - i když žalobkyně dlouhodobě pečovala o zůstavitelku a měla s ní úzký vztah - nelze dovodit, že by zůstavitelka žila se žalobkyní po dobu nejméně jednoho roku před svou smrtí ve společné domácnosti a že jejich společná domácnost nebyla prokázána.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Vytýká odvolacímu soudu, že ze stejných skutkových zjištění vyvodil zcela opačné právní závěry než soud prvního stupně. Opětovně argumentuje tím, že zůstavitelka bydlela před svou smrtí v jejich domě, kde měla zařízený svůj pokoj, sociální zázemí a kde s nimi žila "způsobem obdobným vedení společné domácnosti". Dovolatelka namítá, že vedení společné domácnosti nevylučuje, aby část příjmů jednoho z členů domácnosti tomuto členovi zůstala, resp. tuto si ponechal a sám s ní podle svého uvážení nakládal. Tak tomu bylo i v jejich případě, když část prostředků zůstavitelky byla použita na úhradu inkasa z domu zůstavitelky, část na společně vedenou domácnost a část příjmu si zůstavitelka ponechávala. Nesouhlasí s odvolacím soudem v tom, že by její tvrzení obsažená v žalobě a v protokolu o předběžném šetření ze dne 22.4.2002 byla "rozdílná", hodnocení těchto důkazů odvolacím soudem považuje za "tendenční" a domnívá se, že takto hodnocené důkazy "stojí osamoceně oproti důkazům ostatním". Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů účinných do 31.12.2012 (dále jen "o.s.ř."), neboť napadený rozsudek byl vydán v době do 31.12.2012 (srov. Čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Nedědí-li manžel ani žádný z rodičů, dědí ve třetí skupině stejným dílem zůstavitelovi sourozenci a ti, kteří žili se zůstavitelem nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti a kteří z tohoto důvodu pečovali o společnou domácnost nebo byli odkázáni výživou na zůstavitele (§475 odst. 1 občanského zákoníku ve znění účinném do 30.6.2006).
Domácnost tvoří fyzické osoby, které spolu trvale žijí a společně uhrazují náklady na své potřeby (§115 občanského zákoníku).
Společnou domácností ve smyslu ustanovení §115 a 475 odst. 1 občanského zákoníku se v ustálené judikatuře (srov. například rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 9.3.1967 sp. zn. 5 Co 54/67, které bylo uveřejněno pod č. 12 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1968, zprávu býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 10.6.1982 sp. zn. Cpj 163/81, která byla uveřejněná pod č. 34 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1982, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20.2.2002 sp. zn. 26 Cdo 463/2000, který byl uveřejněný pod č. 44 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16.1.2002 sp. zn. 21 Cdo 436/2001, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.8.2008 sp. zn. 21 Cdo 29/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.3.2009 sp. zn. 21 Cdo 1622/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24.3.2010 sp. zn. 21 Cdo 2013/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.10.2010 sp. zn. 21 Cdo 3233/2009, který byl uveřejněn pod č. 96 v časopise Soudní judikatura, roč. 2011, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.2.2012 sp. zn. 21 Cdo 4795/2009 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 10.10.2012 sp. zn. 21 Cdo 678/2011) rozumí soužití dvou nebo více fyzických osob, které spolu žijí trvale a které společně uhrazují náklady na své potřeby. Fyzické osoby si nemusí být blízké (ve smyslu ustanovení §116 občanského zákoníku), jejich společná domácnost zpravidla předpokládá společné bydlení v jednom nebo více bytech (k naplnění znaků společné domácnosti proto nepostačují například jen občasné návštěvy), přičemž výjimka z tohoto pravidla je možná jen tehdy, jde-li o dočasný a přechodný pobyt jinde z důvodu léčení, návštěvy příbuzných, výkonu práce nebo z jiných obdobných důvodů. Společná domácnost představuje spotřební společenství dvou nebo více fyzických osob trvalé povahy, a proto společnou domácnost představuje jen skutečné a trvalé soužití, v němž její členové přispívají k úhradě a obstarávání společných potřeb (nepostačuje tedy například jen příležitostná výpomoc v domácnosti, společné trávení dovolených apod.) a v němž společně a bez rozlišování hospodaří se svými příjmy. Spolužijící fyzická osoba musí žít ve společné domácnosti tak, jako by byla členem rodiny; vyžaduje se, aby pečovala o společnou domácnost (obstaráváním domácích prací, udržováním pořádku v bytě, obstaráváním prádla a údržby šatů, přípravou jídla apod.) nebo aby poskytovala prostředky na úhradu potřeb společné domácnosti anebo aby byla odkázána výživou na zůstavitele.
O společnou domácnost dvou nebo více fyzických osob jde - jak vyplývá z výše uvedeného - jen tehdy, jestliže spolu skutečně a trvale žijí na jednom nebo více místech a jestliže opravdu společně uhrazují náklady na své potřeby. Žádná fyzická osoba nemůže žít trvale ve spotřebním společenství s jinou fyzickou osobou proti své vůli; dvě nebo více fyzických osob tvoří společnou domácnost, jen jestliže všechny spolu opravdu chtějí trvale žít a společně uhrazovat náklady na své potřeby. I když je společná domácnost založena na skutečném (faktickém) soužití dvou nebo více fyzických osob a skutečném (faktickém) společném uhrazování nákladů na jejich potřeby, její vznik a další trvání nutně přepokládá, že každá z fyzických osob, které tvoří společnou domácnost, projevila vůli být členem takovéhoto spotřebního společenství a že v takovém spotřebním společenství vskutku i nadále setrvává.
Povaha společné domácnosti jakožto skutečného (faktického) a trvalého spotřebního společenství dvou nebo více fyzických osob zpravidla vylučuje, aby společnou domácnost tvořily fyzické osoby, které spolu nechtějí být členy téhož spotřebního společenství, a aby stejná fyzická osoba byla současně členem dvou nebo více společných domácností.
Odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku - při posouzení povahy "soužití" žalobkyně se zůstavitelkou O. K. z výše uvedených závěrů vycházel. S jeho názorem, že žalobkyně není dědičkou zůstavitelky podle ustanovení §475 odst. 1 občanského zákoníku, dovolací soud souhlasí, neboť skutková zjištění odvolacího soudu o tom, že žalobkyně nežila se zůstavitelkou ve společné domácnosti, mají oporu v provedeném dokazování [§241 odst. 3 písm. c) o.s.ř.].
Za skutkové zjištění, které má oporu v provedeném dokazování, je třeba považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který odpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků vyplynuly nebo jinak vyšly za řízení najevo, protože soud nepominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, není logický rozpor, nebo který neodporuje ustanovení §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění má oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování provedené u soudu prvního stupně, tak i dokazování u soudu odvolacího.
Dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu odvolací soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Důkazy soud hodnotí podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§132 o.s.ř.). Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě hodnota věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, popřípadě v jakém směru). Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem odpovídajícím zákonu nebo zda v tomto směru vykazují vady (zda jde o důkazy zákonné či nezákonné); k důkazům, které byly získány (opatřeny) nebo provedeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, soud nepřihlédne. Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoli. Vyhodnocení důkazů z hlediska pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem poskytované zprávy podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona provádí. Při důkazu výpovědí svědka musí soud vyhodnotit věrohodnost výpovědi s přihlédnutím k tomu, jaký má svědek vztah k účastníkům řízení a k projednávané věci a jaká je jeho rozumová a duševní úroveň, k okolnostem, jež doprovázely jeho vnímání skutečností, o nichž vypovídá, vzhledem ke způsobu reprodukce těchto skutečností a k chování při výslechu (přesvědčivost, jistota, plynulost výpovědi, ochota odpovídat na otázky apod.) a k poznatkům, získaným na základě hodnocení jiných důkazů (do jaké míry je důkaz výpovědi svědka souladný s jinými důkazy, zda jim odporuje, popřípadě zda se vzájemně doplňují); celkové posouzení z uvedených hledisek pak poskytuje závěr o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených (prokazovaných) skutečností.
Žalobkyně vytýká odvolacímu soudu, že ze stejných skutkových zjištění vyvodil opačné právní závěry než soud prvního stupně. Namítá, že část prostředků zůstavitelky byla použita na úhradu inkasa z domu zůstavitelky, částí prostředků zůstavitelka přispívala na domácnost vedenou společně s manžely S. a část příjmů si ponechávala. Žalobkyně nesouhlasí s odvolacím soudem v tom, že by její tvrzení obsažená v žalobě a v protokolu o předběžném šetření ze dne 22.4.2002 byla "rozdílná", hodnocení těchto důkazů odvolacím soudem považuje za "tendenční" a domnívá se, že takto hodnocené důkazy "stojí osamoceně oproti důkazům ostatním".
Odvolací soud na základě důkazů provedených již soudem prvního stupně, které zopakoval [výslech svědků F. S. a M. Č.], a po doplnění dokazování o výslech svědka MUDr. P. H., dospěl oproti soudu prvního stupně k závěru, že žalobkyně nežila se zůstavitelkou v posledním roce před její smrtí ve společné domácnosti, neboť nebylo prokázáno společné soužití žalobkyně (a jejího manžela) se zůstavitelkou ani vytvoření spotřebního společenství trvalé povahy.
Odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně (§213 odst. 1 o.s.ř.). Odvolací soud může zopakovat dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně (§213 odst. 2 o.s.ř.). Měl-li v posuzované věci odvolací soud pochybnosti o správnosti skutkového závěru soudu prvního stupně, správně přistoupil ke zopakování těch důkazů, které byly rozhodující pro zjištění skutkového stavu věci.
Ohledně spotřebního společenství trvalé povahy jako jedné z nezbytných podmínek společné domácnosti odvolací soud - jak dále vyplývá z napadeného rozsudku - důkazy zhodnotil způsobem vyplývajícím z ustanovení §132 o.s.ř. a v odůvodnění svého rozsudku vysvětlil, jakými úvahami se při hodnocení výsledků dokazování řídil (že z výpovědi svědka F. S. vyplývá, že "bylo rozlišováno, co bylo kupováno z finančních prostředků zůstavitelky a co z finančních prostředků S.", když "pro S. nebylo z peněz zůstavitelky nakupováno nic" a naopak potřeby zůstavitelky žalobkyně hradila z peněz zůstavitelky). Protože odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a přednesů účastníků, že nepominul žádné skutečnosti, které by v tomto směru byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, a že v hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti není logický rozpor, nejsou shora uvedené dovolací námitky žalobkyně opodstatněné.
S dovolatelkou lze souhlasit v tom, že spotřební společenství členů domácnosti nevylučuje, aby část příjmů jednoho z členů domácnosti tomuto členovi zůstala a ten s ní dle svého uvážení nakládal. Dovolatelka však přehlíží, že v řízení bylo prokázáno, že finanční prostředky žalobkyně a jejího manžela byly odděleny (rozlišovány) od finančních prostředků zůstavitelky a že zůstavitelka k úhradě a obstarávání společných potřeb (resp. potřeb žalobkyně a jejího manžela) nijak nepřispívala. Na uvedeném závěru nic nemění ani to, že žalobkyně měla dispoziční oprávnění k účtu zůstavitelky, neboť pouze z této skutečnosti nelze dovozovat společné hospodaření.
Protože žalobkyně se zůstavitelkou společně neuhrazovaly náklady na své potřeby, nebylo potřebné v projednávané věci se zabývat otázkou, zda byla naplněna podmínka společného soužití žalobkyně se zůstavitelkou. Ani případné kladné vyřešení této otázky by totiž nemohlo zvrátit závěr, že žalobkyně nežila se zůstavitelkou ve společné domácnosti a že z tohoto důvodu není dědicem zůstavitelky O. K.
Odvolacímu soudu lze sice vytknout, že opřel svůj závěr o tom, že se žalobkyni nepodařilo prokázat soužití se zůstavitelkou, mimo jiné o skutkové zjištění, že "zůstavitelka pobývala u žalobkyně a jejího manžela pouze omezenou dobu a většinu času trávila ve svém domku" a že nebylo prokázáno, že by zůstavitelka zrušila domácnost "ve svém domě" a vytvořila společnou domácnost se žalobkyní a jejím manželem "v jejich domě". Závěru o tom, že žalobkyně žila se zůstavitelkou ve společné domácnosti, totiž nebrání, bydlí-li její členové ve více bytech, jestliže spolu žijí trvale a jestliže společně uhrazují náklady na své potřeby. Tento názor odvolacího soudu však nemohl mít vliv - jak výše uvedeno - na věcnou správnost závěru, že žalobkyně nežila se zůstavitelkou O. K. po dobu nejméně jednoho roku před její smrtí ve společné domácnosti proto, že nebyl naplněn (jak je zřejmé z výše uvedeného) jiný zákonný znak společné domácnosti.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska žalobkyní uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalobkyně nebyla v dovolacím řízení úspěšná a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. února 2013
JUDr. Ljubomír Drápal
předseda senátu