ECLI:CZ:NS:2013:21.CDO.2078.2012.1
sp. zn. 21 Cdo 2078/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Jiřího Doležílka v právní věci žalobce A. V. , zastoupeného Mgr. Jiřím Ježkem, advokátem se sídlem v Ostravě, Dvořákova č. 937/26, proti žalované Z. V. , zastoupené JUDr. Jaroslavou Heřmanovou, advokátkou se sídlem v Opavě, Olomoucká č. 153/25, o úpravu užívání nemovitostí, o žalobě pro zmatečnost podané žalovanou proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. února 2010, č. j. 8 Co 26/2010-130, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 8 Co 26/2010 (u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 6 C 135/2007), o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. prosince 2011, č. j. 4 Cmo 365/2011-231, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Jiřího Ježka, advokáta se sídlem v Ostravě, Dvořákova č. 937/26.
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o. s. ř.) :
Dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 12. 2011, č. j. 4 Cmo 365/2011-231, jímž bylo potvrzeno usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 8. 2011, č. j. 8 Co 26/2010-199, kterým bylo rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost (tak, že žaloba pro zmatečnost podaná proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 2. 2010, č. j. 8 Co 26/2010-130, se zamítá), a dále rozhodnuto, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 10.345,30 Kč k rukám „zástupce žalobce“, není přípustné podle ustanovení §238a odst. 1 písm. b), §238a odst. 2 a §237 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád [ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napadeno usnesení odvolacího soudu, které bylo vydáno před 1. 1. 2013 (srov. Čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony)], a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno usnesení o žalobě pro zmatečnost, které by odvolací soud zrušil, a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §238a odst. 1 písm. b), §238a odst. 2, §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadené usnesení odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř.
V posuzovaném případě žalovaná v žalobě pro zmatečnost napadla rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 2. 2010, č. j. 8 Co 26/2010-130, kterým byl změněn rozsudek Okresního soudu v Opavě ze dne 7. 9. 2009, č. j. 6 C 135/2007 (jímž bylo rozhodnuto o úpravě užívání nemovitostí v katastrálním území K., zapsaných na LV č. 235 u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, katastrální pracoviště Opava, tam blíže specifikovaných), z důvodu uvedeného v ustanovení §229 odst. 3 o. s. ř. a z pohledu tohoto zmatečnostního důvodu také soudy věc posuzovaly.
Odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění jeho usnesení - v souladu s ustálenou judikaturou soudů dovodil, že okolnost, že soud neprovedl důkaz výslechem účastníka, není porušením zásad ústnosti a přímosti (bezprostřednosti) občanského soudního řízení, že se tedy nejedná o odnětí možnosti jednat před soudem a že tedy žalobou pro zmatečnost napadený rozsudek není postižen zmatečností podle ustanovení §229 odst. 3 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 1998, sp. zn. 23 Cdo 75/98, které bylo uveřejněno v časopise Soudní judikatura pod č. 146, roč. 1998).
Způsobilým podkladem pro závěr o zásadním významu napadeného usnesení po právní stránce nemůže být ani kritika usnesení odvolacího soudu z pohledu dovolacích důvodů podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř., které byly žalovanou v dovolání – jak vyplývá z jeho obsahu (srov. §41 odst. 2 o. s. ř.) - rovněž uplatněny. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. totiž nemůže být – jak je zřejmé již ze znění ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. - při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto.
Ani námitkou, že „ve věci žaloby pro zmatečnost byla přítomna u Krajského soudu v Ostravě, ale nebylo jí umožněno se vyjádřit a její přítomnost nebyla krajským soudem brána v úvahu“, žalovaná nezpochybňuje správnost rozhodnutí odvolacího soudu o žalobě pro zmatečnost; neuplatňuje tedy dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., ale dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., případně (nově) zmatečnostní vadu podle ustanovení §229 odst. 3 o. s. ř. spočívající v tom, že v řízení o žalobě pro zmatečnost jí byla odňata možnost jednat před soudem. Zmatečnosti nejsou - jak vyplývá z ustanovení §241a odst. 2 a 3 o.s.ř. - způsobilým dovolacím důvodem [dovolací soud sice smí ke zmatečnostem podle ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout (a to i když nebyly v dovolání uplatněny), avšak jen tehdy, je-li dovolání přípustné – srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 21 Cdo 496/2005, které bylo uveřejněno pod č. 82 v časopise Soudní judikatura, roč. 2006].
Na přípustnost dovolání nelze důvodně usuzovat ani z chybného poučení o dovolání uvedeného v písemném vyhotovení usnesení odvolacího soudu (je v něm totiž uvedeno, že „proti tomuto rozsudku lze podat dovolání k Nejvyššímu soudu do dvou měsíců od jeho doručení prostřednictvím soudu prvního stupně“). Nesprávné poučení odvolacího soudu o dovolání může mít - jak vyplývá z ustanovení §240 odst. 3 o. s. ř. - význam jen tehdy, jestliže spočívalo v uvedení delší než zákonné lhůty k podání tohoto mimořádného opravného prostředku nebo poskytlo-li účastníkům v rozporu se zákonem informaci, že dovolání není přípustné; v uvedených případech, jakož i tehdy, neobsahuje-li poučení o dovolání, o lhůtě k dovolání nebo o soudu, u něhož se podává, lze podat dovolání buď ve lhůtě, která byla v poučení uvedena v delším trvání než dva měsíce od doručení rozhodnutí (v prvním z uvedených případů) nebo do čtyř měsíců od doručení (ve zbývajících případech). Nesprávné poučení odvolacího soudu, že dovolání je přípustné, nezakládá samo o sobě přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže není založena podle hledisek uvedených v ustanovení §238a odst. 1 písm. b), §238a odst. 2 a §237 o. s. ř.
Další námitky uplatněné žalovanou v dovolání již nepolemizují se závěry odvolacího soudu z hlediska opodstatněnosti posuzované zmatečnostní žaloby. Tyto námitky vyjadřují pouze nesouhlas dovolatelky s rozsudkem napadeným zmatečnostní žalobou, a to z důvodů, jež pro posouzení tohoto rozhodnutí z pohledu existence zmatečnostních vad nemohou být významné; nejsou tedy způsobilé založit přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §238a odst. 1 písm. b), §238a odst. 2, §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolání žalované proti výroku usnesení odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť se nejedná o rozhodnutí ve věci samé, ani podle ustanovení §238, §238a o. s. ř., neboť nebylo rozhodnuto ve věcech tam taxativně vyjmenovaných, a přípustnost dovolání nevyplývá ani z ustanovení §239 o. s. ř., protože nejde o žádný z případů procesních rozhodnutí v něm uvedených (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31.1.2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003).
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm.c) o. s. ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalobci náklady (spojené s vyjádřením k dovolání), které v rozsahu, v jakém byly potřebné k účelnému bránění jeho práva, spočívají v odměně za zastupování advokátem ve výši 2.000,- Kč [srov. §10 odst. 2 a 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb., č. 277/2006 Sb. a Čl. II vyhlášky č. 64/2012 Sb.] a v paušální částce náhrad výdajů ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb., č. 276/2006 Sb. a č. 399/2010 Sb.), tedy celkem 2.300,- Kč; náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a paušální částky náhrady výdajů k nákladům řízení nepatří, neboť advokát Mgr. Jiří Ježek, který žalobce zastupoval, ve vyjádření k dovolání uvedl, že „není plátcem DPH“. Protože dovolání žalované bylo odmítnuto, soud jí ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. uložil, aby tyto náklady žalobci nahradila; ve smyslu ustanovení §149 odst. 1 o. s. ř. je žalovaná povinna náhradu nákladů řízení v celkové výši 2.300,- Kč zaplatit k rukám advokáta, který žalobce v tomto řízení zastupoval.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. května 2013
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu