ECLI:CZ:NS:2013:21.CDO.2082.2012.1
sp. zn. 21 Cdo 2082/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce M. H. , zastoupeného JUDr. Pavlem Kvíčalou, advokátem se sídlem v Prostějově, T.G. Masaryka č. 18, proti žalované Bothe-Schnitzius CZ, spol. s r.o. se sídlem v Přerově, Kabelíkova č. 2975/1a, IČO 47668610, zastoupené JUDr. Zdeňkem Novákem, advokátem se sídlem v Přerově, Čechova č. 2, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 15 C 217/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. října 2011 č.j. 16 Co 273/2011-103, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.631,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Pavla Kvíčaly, advokáta se sídlem v Prostějově, T.G. Masaryka č. 18.
Odůvodnění:
Dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6.10.2011 č.j. 16 Co 273/2011-103, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Přerově ze dne 9.3.2011 č.j. 15 C 217/2010-66 ve věci samé [tj. ve výroku, jímž bylo určeno, že výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §52 písm. g) zák. práce daná žalovanou žalobci dopisem ze dne 31.5.2010 je neplatná], není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (ve znění účinném do 31.12.2012 – srov. Čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř.
Žalobou podanou v této věci se žalobce domáhal určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení §52 písm. g) zák. práce, kterou mu po trojím písemném upozornění (dopisy ze dne 21.4.2010, 5.5.2010 a 12.5.2010) dala žalovaná dopisem ze dne 31.5.2010 z důvodu soustavného méně závažného porušování povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k žalobcem vykonávané práci, kterého se žalobce (pracující u žalované od září 2009 jako řidič mezinárodní kamionové dopravy) měl dopustit tím, že:
1) dne 11.3.2010 nedodržel pracovní postup ohledně mytí silocisterny a její následné kontroly, kdy opustil pracoviště - myčku bez ohlášení pověřenému zaměstnanci, který je povinen vykonávat kontrolu čistoty soupravy po vymytí,
2) dne 19.4.2010 neprovedl kontrolu soupravy (ve složení tahač a silocisterna) před jízdou, neohlásil mimořádný stav (ztrátu hadice na silocisterně) technikovi a dispečerovi a neprovedl zápis do denního záznamu výkonů vozidla,
3) dne 11.5.2010 neprovedl vyúčtování svěřených finančních prostředků při dojetí do sídla společnosti.
Otázku platnosti předmětné výpovědi, která byla žalobci doručena dne 31.5.2010, je třeba i v současné době posuzovat podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31.12.2010 (tj. do dne, než nabyly účinnosti zákony č. 347/2010 Sb., č. 377/2010 Sb. a č. 427/2010 Sb.) – dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení §52 písm. g) zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, jsou-li u zaměstnance dány důvody, pro které by s ním zaměstnavatel mohl okamžitě zrušit pracovní poměr, nebo pro závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci; pro soustavné méně závažné porušování povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci je možné dát zaměstnanci výpověď, jestliže byl v době posledních 6 měsíců v souvislosti s porušením povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci písemně upozorněn na možnost výpovědi.
Podle ustálené judikatury, vztahující se k obsahově shodné dřívější právní úpravě, se o soustavné méně závažné porušování povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci jedná tehdy, dopustil-li se zaměstnanec nejméně tří porušení pracovní povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci, která nedosahují intenzity zvlášť hrubého nebo závažného porušení pracovních povinností, mezi nimiž je přiměřená časová souvislost, kdy jedno porušení pracovní povinnosti navazuje na druhé (další) tak (v takovém časovém intervalu), že lze hovořit o sledu jednotlivých na sebe navazujících porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci (srov. též rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.4.1992, sp. zn. 6 Cdo 1/92, uveřejněný pod č. 52 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1994). Nižší stupeň intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci než je méně závažné porušení zákoník práce neupravuje; proto každé porušení pracovní povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci, které nedosahuje intenzity porušení pracovní povinnosti zvlášť hrubým způsobem nebo závažného porušení pracovní povinnosti, je vždy méně závažným porušením povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 12.4.2001 sp. zn. 21 Cdo 3019/2000, uveřejněný pod č. 56 v časopise Soudní judikatura, roč. 2003, na který poukazuje i sama dovolatelka). Na těchto právních názorech, z nichž v projednávané věci důsledně vycházel též odvolací soud, dovolací soud i nadále setrvává a neshledává žádné důvody na nich cokoliv měnit.
Namítá-li žalovaná v dovolání, že v daném případě, kdy „bylo objektivně prokázáno“, že zaměstnanec (žalobce) porušil povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci „a nad rámec prokázaného se k porušení sám doznal“, byly soudy „oprávněny hodnotit pouze intenzitu porušení povinnosti, a to v intencích termínů, kterých používá zákoník práce“, potom přehlíží, že porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci – jak lze rovněž odvolacímu soudu přisvědčit – je výpovědním důvodem podle ustanovení §52 písm. g) zák. práce jen tehdy, bylo-li zaměstnancem zaviněno. Zatímco protiprávní jednání (protiprávnost) na straně zaměstnance je objektivně existující rozpor mezi určitým jednáním (opomenutím určitého jednání) zaměstnance a stanovenou právní povinností (stanoveným pravidlem chování), zavinění je kategorií subjektivní. Podle právní teorie i soudní praxe je třeba zaviněním rozumět psychický (vnitřní) vztah zaměstnance k porušení svých pracovních povinností, který se projevuje buď ve formě úmyslu (přímého či nepřímého), kdy jednající si je vědom protiprávnosti svého jednání, nebo ve formě nedbalosti (vědomé či nevědomé), kdy jednající vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům by si protiprávnosti svého jednání měl být vědom. Z toho je zřejmé, že, i když se zaměstnanec dopustí jednání, jímž objektivně poruší povinnosti, které jsou mu stanoveny právními předpisy, pracovním řádem, pracovní smlouvou nebo pokynem přímo nadřízeného vedoucího zaměstnance, nelze v jeho jednání spatřovat porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci, chybí-li subjektivní vztah zaměstnance k tomuto závadnému jednání. Při řešení otázky zavinění (jeho formy) je třeba mít na zřeteli, že se jedná o vnitřní psychický stav zaměstnance, na který lze usuzovat jen ze skutečností (okolností vnějšího světa), jejichž prostřednictvím se vnitřní psychický stav navenek projevuje.
Žalovaná akcentujíc jiné skutkové okolnosti v dovolání na jejich základě předestírá vlastní (jiné) závěry (zejména že „žalobci lze přičítat minimálně nedbalost vědomou“, neboť si musel „být vědom skutečnosti, že svým jednáním může žalované způsobit škodu, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že se tak nestane“), na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci o opodstatněnosti uplatněného výpovědního důvodu. Tím, že dovolatelka na odlišných „okolnostech vnějšího světa“ buduje odlišný právní názor na věc, však nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem v otázce zavinění rozhodující. Protože výtky žalované obsažené v dovolání nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., nemohl dovolací soud správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu přezkoumat, neboť k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. §237 odst. 3, část věty za středníkem o.s.ř.).
Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalobci v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 1.875,- Kč [srov. §7 písm. c), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb., č. 277/2006 Sb.a Čl. II vyhlášky č. 64/2012 Sb.] a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb., č. 276/2006 Sb. a č. 399/2010 Sb.), tedy celkem ve výši 2.175,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalobce advokát JUDr. Pavel Kvíčala osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům řízení, které žalobci za dovolacího řízení vznikly, vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty určená z odměny za zastupování, z náhrad a z jeho hotových výdajů (srov. §137 odst. 1 a 3 a §151 odst. 2 větu druhou o.s.ř.) podle sazby daně z přidané hodnoty [21% - srov. §47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty], tedy částka 456,- Kč. Protože dovolání žalované bylo odmítnuto, soud jí ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby tyto náklady žalobci nahradila. Přiznanou náhradu nákladů dovolacího řízení v celkové výši 2.631,- Kč je žalovaná povinna zaplatit k rukám advokáta, který žalobce v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. dubna 2013
JUDr. Zdeněk Novotný
předseda senátu