ECLI:CZ:NS:2013:21.CDO.2206.2012.1
sp. zn. 21 Cdo 2206/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce R. J., zastoupeného JUDr. Janou Burleovou, advokátkou se sídlem ve Slaném, B. Václavka č. 923, proti žalované UMOE SCHAT-HARDING spol. s r.o. se sídlem ve Slaném, Netovická č. 353, IČO 26448394, zastoupené JUDr. Ivanem Burešem, advokátem se sídlem v Praze 6, Na Kotlářce č. 6, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 21 C 52/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. října 2011 č.j. 23 Co 301/2011-83, takto:
I. Dovolání žalované se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 2.12.2009 žalovaná sdělila žalobci, že mu dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §52 písm. e) zák. práce. Důvod výpovědi spatřovala v tom, že „na základě lékařského posudku ze dne 2.12.2009 závodní lékařky MUDr. Š. B. žalobce již není nadále zdravotně způsobilý k výkonu (dosavadní) práce údržbář-zámečník“ a žalovaná „není schopna mu umožnit převedení na jinou práci či pracoviště“.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Žalobu odůvodnil tím, že dne 16.12.2009 podal v zákonné lhůtě návrh na přezkoumání lékařského posudku, na který se výpověď odvolává, a že tedy v okamžiku dání výpovědi „výpovědní důvod neexistoval“, neboť lékařský posudek ve smyslu ustanovení §77 odst. 4 zákona č. 20/1966 Sb. „nebyl platný a příslušným správním orgánem, který posudek přezkoumává, dosud nebylo rozhodnuto“. Kromě toho z dotčeného lékařského posudku není podle názoru žalobce „patrno, že je vydáván lékařem závodní preventivní péče“, a „text výpovědi je neurčitý“, neboť vymezení výpovědního důvodu „neodpovídá“ jeho výslovnému znění uvedenému v ustanovení §52 písm. e) zák. práce, na který výpověď odkazuje.
Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 9.12.2010 č.j. 21 C 52/2010-54 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 9.700,- Kč k rukám advokátky JUDr. Jany Burleové. Soud prvního stupně zdůraznil, že dlouhodobá nezpůsobilost zaměstnance konat dále dosavadní práci „není důvodem pro výpověď podle ustanovení §52 písm. e) zák. práce sama o sobě, ale jen tehdy, byla-li zjištěna lékařským posudkem, který je platný nebo který byl potvrzen rozhodnutím příslušného správního úřadu“. Z ustanovení §77 odst. 3 a 4 zákona č. 20/1966 Sb. přitom vyplývá, že „lékařský posudek je platný, pokud nebyl podán návrh na přezkoumání (který lze podat do 15 dnů ode dne jeho prokazatelného předání pacientovi)“. Jestliže tedy žalovaná dala žalobci výpověď z pracovního poměru v době, kdy žalobci teprve začala běžet 15-ti denní lhůta k podání návrhu na přezkoumání lékařského posudku MUDr. Š. B. (tento posudek byl žalobci doručen ve stejný den jako výpověď, tj. 2.12.2009) a žalobce navíc následně této možnosti využil a dne 16.12.2009 podal návrh na přezkoumání ke jmenované lékařce, která návrh postoupila Krajskému úřadu Středočeského kraje, odboru zdravotnictví, je podle názoru soudu prvního stupně zřejmé, že „lékařský posudek MUDr. Š. B. v době, kdy byla na jeho základě dána žalobci výpověď z pracovního poměru, nebyl platný“, a „soud proto shledal neplatnou i výpověď z pracovního poměru danou žalobci žalovanou dne 2.12.2009“. Okolnost, že žalobce oznámil žalované až po uplynutí výpovědní doby dne 2.3.2010, že výpověď považuje za neplatnou a že trvá na dalším zaměstnávání, nemá podle názoru soudu prvního stupně „tato časová prodleva od okamžiku, kdy byla žalobci výpověď žalovanou doručena, vliv na právo žalobce podat v zákonem stanovené lhůtě upravené v §72 zák. práce k soudu žalobu na neplatnost rozvázání pracovního poměru“.
K odvolání žalované Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 4.10.2011 č.j. 23 Co 301/2011-83 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 8.100,- Kč k rukám advokátky JUDr. Jany Burleové. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, jestliže naplnění důvodu výpovědi podle ustanovení §52 písm. e) zák. práce použitého žalovanou k rozvázání pracovního poměru se žalobcem posuzoval podle stavu a se zřetelem k okolnostem, které tu byly v době doručení výpovědi žalobce, tj. dne 2.12.2009, kdy žalobce za přítomnosti svědků odmítl výpověď převzít, čímž nastaly účinky jejího řádného doručení. Podle jeho názoru soud prvního stupně „správně poukázal na to, že proti lékařskému posudku může ten, jehož se posudek týká podle §77 odst. 2 a 3 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, podat návrh na jeho přezkoumání do 15 dnů ode dne, kdy mu byl doručen“. Dala-li proto žalovaná žalobci výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §52 písm. e) zák. práce, „aniž by vyčkala uplynutí patnáctidenní lhůty pro možnost zpochybnění správnosti lékařského posudku návrhem na jeho přezkoumání“, ztotožnil se odvolací soud se závěrem soudu prvního stupně, že „nebyl v okamžiku výpovědi zákonný formální předpoklad dosud naplněn“. I když zákon č. 20/1966 Sb. v souvislosti s lékařským posudkem nepoužívá termínu „právní moc“, lze zde podle názoru odvolacího soudu „dovodit určitou analogii – neuplynula-li dosud lhůta k podání opravného prostředku (v případě lékařského posudku k podání návrhu na jeho přezkoumání), posudek dosud nenabyl právní moci a nelze z něj dovozovat žádné relevantní závěry či ho brát jako podklad pro tak zásadní úkon, jakým je výpověď z pracovního poměru“, a – jak dále zdůraznil – „je potom již bezpředmětné, zda následně byl či nebyl podán návrh na přezkoumání, a byl-li podán, jaký byl výsledek přezkoumání posudku“. Argumentaci žalované ustanovením §69 zák. práce spolu s námitkou, že žalobce jí před uplynutím výpovědní doby neoznámil, že s výpovědí nesouhlasí s že trvá na dalším zaměstnávání, odmítl s odůvodněním, že okamžik, kdy zaměstnanec učinil vůči zaměstnavateli oznámení o tom, že trvá na dalším zaměstnávání, „nemá žádný dopad na možnost uplatnění neplatnosti skončení pracovního poměru u soudu (srov. §72 zák. práce), ani na posouzení důvodnosti této žaloby“, nýbrž má vliv toliko „na případný vznik nároku na náhradu mzdy po neplatném skončení pracovního poměru, případně na okamžik a způsob skončení pracovního poměru, jehož skončení dřívějším právním úkonem bylo neplatné“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Vyjádřila přesvědčení, že v napadaném rozsudku „se jedná o řešení zásadních právních otázek, a to zda může být dána výpověď dle ustanovení §52 písm. e) zák. práce na základě lékařského posudku, který je zaměstnavateli k dispozici, a zaměstnavatel neví a vědět nemůže, že byl podán návrh na přezkum tohoto rozhodnutí, a to bez ohledu na výsledek tohoto přezkumu“. Podle jejího názoru „by měl zaměstnanec, pokud nesouhlasí s lékařským posudkem a podává návrh na přezkum, jednoznačně sdělit zaměstnavateli, že takový návrh na přezkum podává a s výpovědí nesouhlasí“. Jako „druhou takovou otázku“ dovolatelka označila „rozpor mezi požadavkem právní jistoty obou stran a výkladem ustanovení §69 zák. práce provedeným oběma soudy“ v tom smyslu, že „zaměstnanec, který nesouhlasí s výpovědí z pracovního poměru, nemusí o tom informovat zaměstnavatele ani do skončení pracovního poměru dle – byť údajně – neplatné výpovědi“. Otázkou podle názoru dovolatelky „zůstává i to, zda takový postup zaměstnance posvěcený citovanými rozhodnutími není v rozporu s dobrými mravy tak, jak má na mysli ust. §14 zák. práce“. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31.12.2012 (dále též jen „o.s.ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1.1.2013 (srov. Čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), se nejprve zabýval tím, zda v posuzovaném případě je dovolání přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst.2 písm.a) a §241a odst.3 o.s.ř. se nepřihlíží.
Žalovaná napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno žádné rozhodnutí ve věci samé, které by odvolací soud zrušil) může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci – mimo jiné - zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu nepodléhá - srov. §241a odst. 2 a §242 odst. 3 o.s.ř.), že na základě pracovní smlouvy ze dne 1.6.2006 žalobce pracoval u žalované, nejprve jako zámečník, poté jako zámečník-údržbář a naposledy od 1.8.2009 jako údržbář. Dne 2.12.2009 vyhotovila MUDr. Š. B., praktická lékařka vykonávající pro žalovanou závodní preventivní péči, lékařský posudek, podle kterého žalobce „není zdravotně způsobilý (resp. není dále schopen) vykonávat práci zámečníka, údržbáře - ze zdravotních důvodů“; v závěru posudku bylo obsaženo poučení, že „proti tomuto lékařskému posudku je možno podat podle §77 odst. 2 a 3 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění zákona č. 285/2002 Sb., návrh na jeho přezkoumání do 15 dnů ode dne, kdy byl posuzované osobě doručen“, s tím, že „návrh se podává písemně vedoucímu zdravotnického zařízení, který lékařský posudek vydalo, nebo lékaři provozujícímu zdravotnické zařízení svým jménem“. Uvedený posudek žalobce (jako posuzovaná osoba) převzal do vlastních rukou dne 2.12.2009 a téhož dne mu žalovaná dala výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §52 písm. e) zák. práce s odůvodněním, že podle tohoto posudku žalobce „již není nadále zdravotně způsobilý k výkonu (dosavadní) práce údržbář-zámečník“. Dne 16.12.2009 žalobce podal u MUDr. Š. B. písemný návrh na přezkoumání dotčeného lékařského posudku, který jmenovaná lékařka postoupila Krajskému úřadu Středočeského kraje, odboru zdravotnictví, který rozhodnutím ze dne 3.1.2011 „odvolání žalobce podle ustanovení §77a odst. 1 písm. a) zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů, zamítl a napadený lékařský posudek potvrdil v celém rozsahu“.
Za tohoto skutkového stavu řešil odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku - mimo jiné právní otázku, jaké požadavky musí splňovat lékařský posudek, aby byl způsobilým podkladem pro rozvázání pracovního poměru výpovědí podle ustanovení §52 písm. e) zákoníku práce. Protože tato právní otázka dosud nebyla dovolacím soudem ve všech souvislostech vyřešena, představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba posuzovat - vzhledem k tomu, že žalobce se domáhá určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, která byla žalobci doručena dne 2.12.2009 - podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31.12.2009, tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 306/2008 Sb., kterým se mění zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (dále jen „zák. práce“), a podle zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění účinném do 30.6.2010, tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 227/2009 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o základních registrech (dále jen „zákona o péči o zdraví lidu“).
Podle ustanovení §52 písm.e) zák. práce může zaměstnavatel dát zaměstnanci výpověď z pracovního poměru, pozbyl-li zaměstnanec vzhledem ke svému zdravotnímu stavu podle lékařského posudku vydaného zařízením závodní preventivní péče nebo rozhodnutí příslušného správního úřadu, který lékařský posudek přezkoumává, dlouhodobě způsobilosti konat dále dosavadní práci.
K výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení §52 písm. e) zák. práce smí zaměstnavatel - jak vyplývá z jeho znění - přistoupit, jen jestliže zaměstnanec vzhledem ke svému zdravotnímu stavu, který nebyl způsoben pracovním úrazem, nemocí z povolání nebo ohrožením nemocí z povolání, pozbyl dlouhodobě způsobilosti konat dále dosavadní práci a jen jestliže dlouhodobé pozbytí způsobilosti konat dále dosavadní práci vzhledem ke zdravotnímu stavu zaměstnance bylo lékařsky objektivizováno. Má-li pacient, k jehož zdravotnímu stavu byl lékařský posudek vydán, nebo osoby, pro které v souvislosti s vydáním tohoto posudku vyplývají povinnosti, za to, že lékařský posudek je nesprávný, mohou do 15 dnů od jeho prokazatelného obdržení podat návrh na přezkoumání lékařského posudku vedoucímu zdravotnického zařízení, a to prostřednictvím lékaře nebo klinického psychologa, který posudek vypracoval (srov. §77 odst. 2 a 3 zákona o péči o zdraví lidu).
Z uvedeného vyplývá, že lékařský posudek o způsobilosti k práci se nestává závazným již v okamžiku, kdy byl vydán, nýbrž až poté, co marně uplynula zákonem stanovená patnáctidenní lhůta počítaná od prokazatelného předání (doručení) posudku pacientovi, v níž je možno - jako řádný opravný prostředek - podat návrh na jeho přezkoumání. Podání tohoto opravného prostředku je dispozitivním úkonem, kdy záleží pouze na oprávněné osobě, tj. posuzovaném zaměstnanci (jako pacientovi) nebo zaměstnavateli (jako osobě, pro kterou v souvislosti s vydáním tohoto posudku vyplývají povinnosti), zda-li jej podá či nikoliv. Nebyl-li tento návrh (lhostejno z jakých důvodů) podán, nabude lékařský posudek platnosti, a to zpětně (ex tunc) od okamžiku jeho prokazatelného předání pacientovi - posuzovanému zaměstnanci (srov. §77 odst. 4 zákona o péči o zdraví lidu). V případě, že oprávněná osoba (posuzovaný zaměstnanec či jeho zaměstnavatel) na základě svého vlastního uvážení v zákonné lhůtě podá návrh na přezkoumání lékařského posudku, lze lékařský posudek použít jako způsobilý podklad pro výpověď podle ustanovení §52 písm. e) zák. práce až po skončení příslušného správního řízení.
Dovolací soud proto dospěl k závěru, že výpověď podle ustanovení §52 písm. e) zák. práce, která byla dána zaměstnanci ještě než uplynula lhůta k podání návrhu na přezkoumání lékařského posudku, je předčasná; způsobilým podkladem pro podání výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení §52 písm. e) zák. práce je jen takový lékařský posudek, který je ke dni, v němž byla výpověď řádné doručena zaměstnanci, platný ve smyslu ustanovení §77 odst. 4 zákona o péči o zdraví lidu, nebo který byl potvrzen vykonatelným rozhodnutím příslušného správního úřadu, který lékařský posudek přezkoumává.
Uvedené vztaženo na posuzovanou věc znamená, že lékařský posudek MUDr. Š. B. ze dne 2.12.2009 vydaný za účelem posouzení způsobilosti žalobce k výkonu dosavadní práce, který žalobce převzal téhož dne a v zákonné lhůtě dne 16.12.2009 proti němu podal u jmenované lékařky návrh na přezkoumání, nebyl způsobilým podkladem pro výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §52 písm. e) zák. práce, kterou dala žalovaná žalobci dne 2.12.2009, a to bez ohledu na pozdější výsledek správního řízení, ve kterém příslušný správní úřad svým rozhodnutím ze dne 3.1.2011 odvolání žalobce proti lékařskému posudku zamítl a napadený lékařský posudek potvrdil. Odvolací soud proto v souladu se zákonem dovodil, že, dala-li žalovaná žalobci s poukazem na zmíněný posudek výpověď z důvodu uvedeného v ustanovení §52 písm. e) zák. práce, „aniž by vyčkala uplynutí patnáctidenní lhůty pro možnost zpochybnění správnosti lékařského posudku návrhem na jeho přezkoumání“, nebyl v okamžiku dání výpovědi „naplněn formální zákonný předpoklad“ pro „účinné“ uplatnění výpovědního důvodu podle ustanovení §52 písm. e) zák. práce.
Namítá-li dovolatelka, že v okamžiku dání výpovědi nevěděla a ani vědět nemohla, že žalobce hodlá proti posudku podat návrh na jeho přezkoumání a že jí měl žalobce „jednoznačně sdělit, že takový návrh na přezkum podává“, potom přehlíží, že bylo zcela na vůli samotného žalobce, zda v zákonné lhůtě podá tento opravný prostředek, a že zaměstnanci ani zaměstnavateli ze žádného právního předpisu nevyplývá povinnost informovat druhého účastníka pracovního poměru o tom, že proti lékařskému posudku bude podávat (případně již podal) návrh na jeho přezkoumání. Přistoupila-li proto žalovaná k výpovědi v době, kdy žalobci tato zákonná patnáctidenní lhůta počítaná od data, kdy mu byl posudek předán, ještě neuplynula, měla počítat s rizikem (spočívajícím v neplatnosti podané výpovědi), které mohlo být (a v daném případě skutečně bylo) s tímto postupem (jestliže nevyčkala uplynutí zákonné lhůty k podání návrhu na přezkoumání posudku) spojeno.
Dovolací soud nesdílí ani námitku dovolatelky, jíž vytýká soudům, že nepovažovaly z hlediska platnosti předmětné výpovědi za podstatné, že žalobce v průběhu výpovědní doby neinformoval žalovanou o tom, že s výpovědí nesouhlasí, ale že tak učinil až po skončení pracovního poměru dopisem ze dne 2.3.2010, ve kterém žalované oznámil, že výpověď považuje za neplatnou a že trvá na dalším zaměstnávání, přičemž důvody neplatnosti pak (již prostřednictvím advokáta) vymezil až v následujícím dopise ze dne 4.3.2010. Podle názoru dovolatelky je „otázkou, zda takový postup zaměstnance (žalobce) není v rozporu s dobrými mravy, jak to má na mysli ust. §14 zák. práce“.
Dovolatelka ve svých úvahách nepřihlíží náležitě k tomu, že podle ustálené judikatury (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19.3.1997, sp. zn. 2 Cdon 475/96, uveřejněný pod č. 75 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997), chce-li zaměstnanec nebo zaměstnavatel dosáhnout toho, aby nenastaly právní účinky vyplývající z právního úkonu o rozvázání pracovního poměru, musí podle ustanovení §72 zák. práce podat u soudu žalobu o určení, že právní úkon o rozvázání pracovního poměru je neplatný, a to nejpozději ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit tímto rozvázáním. Nepodal-li zaměstnanec nebo zaměstnavatel u soudu žalobu o určení neplatnosti právního úkonu o rozvázání pracovního poměru, skončil pracovní poměr mezi účastníky podle tohoto právního úkonu, i kdyby byl jinak naplněn některý z důvodů neplatného rozvázání pracovního poměru; nebyla-li neplatnost právního úkonu o rozvázání pracovního poměru určena pravomocným rozhodnutím soudu, musí soud vždy (i v případném jiném řízení mezi účastníky) vycházet z toho, že pracovní poměr účastníků byl rozvázán platně.
Z uvedeného výkladu je zřejmé, že zaměstnanec, který nesouhlasí s rozvázáním pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, může dosáhnout neplatnosti tohoto rozvázání pouze tím, že v zákonem stanovené lhůtě podá u soudu žalobu. Nesouhlasné stanovisko zaměstnance s podanou výpovědí má tak právní relevanci pouze tehdy, je-li uplatněno žalobou, v níž se zaměstnanec domáhá určení neplatnosti tohoto rozvázání pracovního poměru spolu s uvedením důvodů, v nichž tuto neplatnost spatřuje. To, zda zaměstnanec ještě předtím oznámí svůj nesouhlas s rozvázáním pracovního poměru (včetně důvodů tohoto nesouhlasu) zaměstnavateli, nemá z hlediska procesu (možného) zneplatnění právního úkonu o rozvázání pracovního poměru žádný právní význam; právní předpisy proto ani zaměstnanci (ani zaměstnavateli) neukládají, aby projevil svůj nesouhlas s rozvázáním pracovního poměru vůči druhému účastníku pracovního poměru v určité lhůtě (například – jak uvažuje žalovaná v dovolání - do doby, než má pracovní poměr podle rozvazovacího projevu vůle skončit) ještě před podáním žaloby, v níž (nejpozději) se zaměstnavatel dozví o tom, že zaměstnanec s rozvázáním pracovního poměru nesouhlasí (považuje ho za neplatné) a z jakých důvodů. Nelze proto považovat za rozporné se zákonem či s „požadavkem právní jistoty“, a ani nelze důvodně uvažovat o tom, že by se ve smyslu ustálené judikatury (srov. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28.6.2000 sp. zn. 21 Cdo 992/99, uveřejněný pod č. 126 v časopise Soudní judikatura, roč. 2000) mohlo jednat o výkon práva v rozporu s dobrými mravy (souborem nepsaných společenských a mravních pravidel, která jsou ve společnosti v převážné míře uznávaná) ve smyslu ustanovení §14 odst. 1 zák. práce, kterým by žalobce sledoval především poškození žalované, jestliže žalobce svůj nesouhlas s výpovědí ze dne 2.12.2009 nesdělil žalované již v průběhu výpovědní doby (tj. do 28.2.2010), ale učinil tak jen několik dní po jejím skončení (a současně více než měsíc před podáním žaloby) dopisy ze dne 2.3.2010 a 4.3.2010.
Z hlediska platnosti posuzované výpovědi je podstatné – jak z tohoto správně vycházely rovněž soudy obou stupňů – že žalobce svůj nesouhlas s výpovědí, kterou mu žalovaná dala dopisem ze dne 2.12.2009, uplatnil žalobou podanou u soudu prvního stupně ve lhůtě uvedené v ustanovení §72 zák. práce. Stejně tak nemá na (možný) úspěch žalobce v daném sporu žádný vliv skutečnost, že žalobce až po skončení pracovního poměru v dopise ze 2.3.2010 oznámil žalované, že trvá na dalším zaměstnávání. Zaměstnanec totiž může oznámit zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, kdykoliv poté, co mu zaměstnavatel dal neplatnou výpověď, nejpozději však do rozhodnutí soudu, jímž bylo řízení o žalobě zaměstnance o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí pravomocně skončeno a kterým byla určena neplatnost rozvázání pracovního poměru (k tomu srov. například právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2905/2000, uveřejněném pod č. 77 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2002).
Z uvedeného vyplývá, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu věcně správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelkou tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst.1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované podle ustanovení §243b odst. 2, části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1, věty první o.s.ř., neboť žalovaná s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalobci v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly (§142 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. června 2013
JUDr. Zdeněk Novotný
předseda senátu