ECLI:CZ:NS:2013:21.CDO.2214.2012.1
sp. zn. 21 Cdo 2214/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Jiřího Doležílka ve věci dědictví po M. Č. , za účasti 1) J. Č. , 2) A. Č., obou zastoupených Mgr. Petrem Balabánem, advokátem se sídlem v Praze 2, Šafaříkova č. 1, 3 ) M. Č., zastoupeného JUDr. Stanislavem Hrochem, notářem se sídlem v Táboře, Nerudova č. 3078, a 4) Mgr. Y. P., vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 23 D 655/2003, o dovolání A. Č. proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 24. ledna 2012, č. j. 15 Co 885/2011-435, takto:
Usnesení krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Řízení o dědictví po M. Č., (dále též jen „zůstavitel“), bylo zahájeno usnesením vydaným Okresním soudem v Táboře dne 22.10.2003, č. j. 23 D 655/2003-2. Provedením úkonů v řízení o dědictví po zůstaviteli byla pověřena J. K., notářka v Táboře (§38 o.s.ř.).
Okresní soud v Táboře usnesením ze dne 12.1.2004, č.j. 23 D 655/2003-46, uložil Y. Č., aby ve lhůtě do dvou měsíců od právní moci tohoto usnesení podala žalobu u Okresního soudu v Táboře o určení, že je dědičkou po zůstaviteli M. Č. Okresní soud v Táboře poté rozsudkem ze dne 4.2.2005, č.j. 5 C 87/2004-51, určil, že Y. Č. je dědičkou po zůstaviteli, neboť důvody pro její vydědění nejsou dány.
Okresní soud v Táboře usnesením ze dne 2.7.2007, č. j. 23 D 655/2003-318, určil obvyklou cenu majetku, kterou měl zůstavitel ve společném jmění s pozůstalou manželkou J. Č., částkou 3.551.203,77 Kč a co z tohoto majetku patří „do dědictví“ a co „připadá“ pozůstalé manželce. Uvedl, že „součástí společného jmění zůstavitele a poz. manželky byl ke dni smrti mimo jiné dům čp. v Táboře s pozemky v kat. území Tábor“. Protože účastníci řízení se neshodli „na jiné obvyklé ceně nemovitostí, než jak je stanoveno ve znaleckém posudku“ a protože nebyly „důvody pochybovat o posudku znalkyně“, soud prvního stupně určil obvyklou cenu těchto nemovitostí na základě znaleckého posudku L. V. č. a dodatku ze dne 10.7.2006.
K odvolání pozůstalého syna M. Č. Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře usnesením ze dne 4.12.2007, č. j. 26 Co 599/2007-352, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud dovodil, že nájemní smlouva ze dne 26.3.2003 „smrtí zůstavitele zanikla splynutím ve smyslu §584 obč. zák.“ a že „postup znalkyně L. V. při stanovení obvyklé ceny nemovitostí byl správný“.
Nejvyšší soud České republiky dovolání pozůstalého syna M. Č. proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 4.12.2007, č.j. 26 Co 599/2007-352, odmítl jako nepřípustné, když dospěl k závěru, že „rozhodnutí odvolacího soudu (stejně jako soudu prvního stupně) je z hlediska posouzení otázek souvisejících se zánikem nájemního vztahu v daném případě v souladu s ustálenou judikaturou soudů“.
Okresní soud v Táboře usnesením ze dne 15.10.2010, č.j. 23 D 655/2003-408, určil obvyklou cenu majetku zůstavitele částkou 3.378.081,885 Kč, výši dluhů částkou 13.504,70 Kč a čistou hodnotu dědictví v době smrti zůstavitele částkou 3.364.577,185 Kč.
Protože v průběhu dědického řízení vznikl mezi dědici spor o platnost závěti sepsané formou notářského zápisu dne 29.7.1992, Okresní soud v Táboře usnesením ze dne 26.7.2011, č.j. 23 D 655/2003-419, rozhodl, že po právní moci tohoto usnesení bude jednat „s dědici ze závěti M. Č. a A. Č. tak, že jsou podle závěti zůstavitele ze dne 29.7.1992 dědici ideální jedné poloviny domu čp. v Táboře na pozemku parc. č. a ideální jedné poloviny stavební parcely parc. č. v katastrálním území Tábor stejným dílem“. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že „zůstavitel zanechal závěť sepsanou notářským zápisem dne 29.7.1992“, v níž „odkázal dům čp. se st. parcelou (restaurací) v k.ú. Tábor svému synovi M. Č.“, přičemž „stanovil, že syn bude povinen vyplatit své sestře A. Č. finanční částku rovnající se jedné polovině hodnoty“ těchto nemovitostí, a to „do pěti let od úmrtí zůstavitele“ a dovodil z toho, že posouzení otázky platnosti závěti zůstavitele ze dne 29.7.1992 je „otázkou právní“. Uvedl, že „dědici zaujali k platnosti závěti různá stanoviska“; že J. Č. a A. Č. namítly jednak, že „zůstavitel v závěti nakládal s majetkem, ke kterému neměl výlučné vlastnické právo“, a jednak „neplatnost podmínky odkladu zaplacení vypořádání ceny, ke které by se podle §478 nemělo přihlížet“ a že M. Č. „prohlásil, že považuje závěť za platnou“, „k termínu výplaty částky se nepřihlíží“ a A. Č. má podle něj „nabýt polovinu hodnoty nemovitostí v penězích, tj. čtvrtinu vzhledem k celku“. Soud prvního stupně poté dospěl k závěru, že zůstavitel mohl nakládat „jen s majetkem, který by mu připadl na základě vypořádání SJM“; že proto „je závěť ze dne 29.7.1992 platná pouze ohledně ideální poloviny domu čp. v Táboře na pozemku parc. č. a ideální poloviny stavební parcely parc. č. “; že „pokud není možno vyplatit dědici podíl v penězích, stane se dědicem stanoveného podílu nemovitostí“; že „lhůta pro výplatu dědického podílu A. Č. neovlivňuje platnost závěti zůstavitele“, neboť v případě dědické dohody „by se dědici museli na lhůtě pro výplatu dědického podílu dohodnout“ a „v případě potvrzení nabytí dědictví podle §484 obč. zák. soud nemůže stanovit žádnou lhůtu pro výplatu dědického podílu, ale jen potvrdit nabytí dědictví jako celku podle zjištěných dědických podílů“, a že závěť ze dne 29.7.1992 je „jasně formulovaná“ a „není třeba provádět další dokazování“.
K odvolání pozůstalého syna M. Č. Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře usnesením ze dne 24.1.2012, č.j. 15 Co 885/2011-435, usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že „po právní moci tohoto usnesení bude soud jednat jako s dědicem ze závěti zůstavitele ze dne 29.7.1992 s M. Č.“. Se soudem prvního stupně se ztotožnil v tom, že „námitky proti platnosti závěti uplatněné J. Č. a A. Č. se týkají právního posouzení věci“ a že soud prvního stupně „byl oprávněn podle §175k odst. 1 o.s.ř. vyšetřit podmínky dědického práva“. Na rozdíl od soudu prvního stupně však dospěl k závěru, že „v usnesení vydaném podle §175k odst. 1 o.s.ř. nelze řešit případný spor dědiců o výši jejich dědických podílů“, ale „pouze to, se kterou osobou jako se závětním dědicem bude dále jednáno“; dále že „zůstavitel mohl v závěti ze dne 29.7.1992 nakládat pouze s celými nemovitostmi spadajícími do BSM (nyní SJM), neboť žádný ideální či jiný podíl na majetku v BSM ke dni pořízení závěti nevlastnil“, a že „právo zůstavitele pořídit závětí o majetku náležejícím do BSM nelze omezovat ani tím, jakým způsobem bude následně v rámci dědického řízení BSM vypořádáno“, a uzavřel, že „závěť zůstavitele ze dne 29.7.1992 není neplatná (ať již absolutně či relativně) proto, že jí zůstavitel pořídil o majetku náležejícím do BSM“. Odvolací soud dále z textu závěti ze dne 29.7.1992 dovodil, že zůstavitel „zcela jednoznačně uvedené nemovitosti odkázal svému synovi M. Č.“, a dospěl k závěru, že „příkaz zůstavitele“, aby pozůstalý syn M. Č. vyplatil své sestře A. Č. polovinu hodnoty nemovitostí, je „podmínkou ve smyslu §478 obč. zák., která nemá žádné právní následky“, a že „závětním dědicem dle závěti zůstavitele ze dne 29.7.1992 je pouze pozůstalý syn M. Č.“.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala A. Č. dovolání. Namítá, že „výklad závěti ze dne 29.7.1992 provedený odvolacím soudem je po právní stránce chybný“, neboť „druhou větu prvního článku závěti nelze oddělovat od věty první ani tuto druhou větu vykládat jako podmínku ve smyslu §478 obč. zák.“. Je přesvědčena, že „vůlí zůstavitele bylo učinit ji dědičkou s dědickým podílem na pozůstalosti ve výši odpovídající ½ hodnoty uvedených nemovitostí“ a že „soud by s ní měl jednat jako s dědicem ze závěti zůstavitele ze dne 29.7.1992“. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil usnesení odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Pozůstalý syn M. Č. k dovolání A. Č. uvedl, že „souhlasí s právním názorem odvolacího soudu“ a navrhuje, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 občanského soudního řádu, že jde o usnesení, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu dovolání přípustné, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení §242 občanského soudního řádu bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první občanského soudního řádu) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Vzhledem k tomu, že zůstavitel M. Č., je třeba v řízení o dědictví v prvním a druhém stupni i v současné době postupovat podle "dosavadních právních předpisů", tj. podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 1.7.2009 - dále jen "o.s.ř." (srov. Čl. II. body 7. a 10. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Z dosavadních výsledků řízení vyplývá, že dědické právo po M. Č. svědčí ze zákona manželce zůstavitele J. Č. a dětem zůstavitele A. Č., M. Č. a Mgr. Y. P.
V průběhu řízení před soudem prvního stupně byla soudu (soudnímu komisaři) předložena závěť sepsaná ve formě notářského zápisu býv. státní notářkou L. T. dne 29.7.1992, jež mimo jiné obsahuje text: „Po své smrti odkazuji dům čp. se st. parcelou (restauraci) v k.ú. Tábor svému synovi M. Č.“, doplněný v odděleném odstavci slovy: „Můj syn M. Č., shora jmenovaný, bude povinen vyplatit své sestře A. Č., finanční částku rovnající se jedné polovině hodnoty shora uvedeného domu čp. se st. parcelou v k.ú. Tábor, a to do pěti let od mého úmrtí“. V dalším odstavci následují slova: „Veškerý ostatní majetek, nechť se dědí ze zákona“.
V souzené věci z obsahu spisu vyplývá, že v řízení před soudy nebylo účastníky zpochybňováno, že by skutečná vůle zůstavitele k okamžiku sepsání závěti ze dne 29.7.1992 neodpovídala jazykovému vyjádření slov užitých v textu závěti, a lze proto souhlasit se závěrem soudů, že posouzení platnosti závěti je - pouze v situaci, nejsou-li pochybnosti o obsahu právního úkonu z hlediska jeho určitosti nebo srozumitelnosti (srov. §35 odst. 2 obč. zák.) - otázkou právní nikoli skutkovou.
Odvolací soud dospěl ve svém rozhodnutí mimo jiné k závěru, že příkaz zůstavitele obsažený v závěti ze dne 29.7.1992, aby pozůstalý syn M. Č. vyplatil A. Č. polovinu hodnoty nemovitostí označených v závěti, představuje „podmínku ve smyslu §478 obč. zák., která nemá žádné právní následky“. Dovolatelka s tímto závěrem nesouhlasí, neboť má za to, že vůlí zůstavitele – jak vyplývá z textu samotné závěti - bylo, aby z této závěti dědila také ona.
Podle ustanovení §478 obč. zák. jakékoliv podmínky připojené k závěti nemají právní následky; ustanovení §484 věty druhé tím není dotčeno.
Podmínkou připojenou k závěti ve smyslu tohoto ustanovení není příkaz k započtení toho, co dědic nebo jeho předek za života pořizovatele od pořizovatele bezplatně nabyl nad rámec obvyklých darování, na jeho dědický podíl (§484 věta třetí obč. zák.), ustanovení náhradního dědice (náhradních dědiců) pro případ, že by se osoba pořizovatelem povolaná k dědění nestala dědicem, a zřízení věcného břemene v závěti, kterým bude omezen dědic nemovitosti (§151o obč. zák.).
Judikatura soudů již dříve dospěla k závěru, že za podmínku v závěti, která nemá právní následky, nelze považovat ani ustanovení, jež stanoví dědici povinnost vyplatit peněžní podíly dalším osobám. Toho, komu má být podle závěti zůstavitele vyplacena peněžitá částka, lze důvodně považovat za dědice, a tedy za účastníka dědického řízení. Takto ustanovený dědic je zůstavitelovým dědicem jako každý jiný závětní dědic s tím, že jeho dědické právo se omezuje na peněžitou výplatu dědického podílu a je odvozeno od majetku, který nabývá vyplácející dědic (popřípadě majetku, který může být v závěti přímo určen). Přesahuje-li určená výše výplaty obvyklou cenu tohoto majetku nabývaného vyplácejícím dědicem, má dědic výplaty nárok jen na poměrnou část svého podílu. Není-li předmětem dědictví majetek, z něhož je výplata odvozena, nelze toho, kdo měl výplatu obdržet, považovat za dědice (srov. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28.2.2001, sp. zn. 24 Co 51/2001, publikované v časopise Ad Notam pod č. 3, ročník 2001; usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22.5.2009, sp. zn. 21 Cdo 427/2008, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 14, ročník 2010). Stejný názor byl opakovaně – byť s určitými výhradami - vysloven také v právní literatuře (srov. Holub, R.: Komentář k občanskému zákoníku, Právo dědické, Orbis - Praha, 1957, str. 137; Holub, M. a kolektiv: Občanský zákoník, komentář, Linde Praha, 2002, str. 673-674; Eliáš, K. a kolektiv: Občanský zákoník, Velký akademický komentář, Linde Praha, 2008, str. 477-478; Fiala, J., Kindl, M. a kolektiv: Občanský zákoník, komentář, Wolters Kluwer, 2009, str. 844).
Z uvedeného vyplývá, že názor odvolacího soudu, že příkaz zůstavitele, aby závětní dědic M. Č. vyplatil A. Č. peněžitou částku (ve výši poloviny nemovitostí označených v závěti), je podmínkou podle §478 obč. zák., která nemá právní účinky, není v souladu s ustálenou judikaturou. Proto také závěr odvolacího soudu, že A. Č. není dědičkou ze závěti zůstavitele ze dne 29.7.1992, je nesprávný.
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není správné, neboť spočívá na chybném právním posouzení věci. Nejvyšší soud České republiky proto napadené usnesení podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc podle ustanovení §243b odst. 3 věta první o.s.ř. vrátil odvolacímu soudu (Krajskému soudu v Českých Budějovicích) k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§226 odst. 1 a §243d odst. 1 část první věty za středníkem o.s.ř.). O náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§243d odst. 1 věta druhá, §151 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. června 2013
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu