ECLI:CZ:NS:2013:21.CDO.2226.2012.1
sp. zn. 21 Cdo 2226/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně PharmDr. M. Š. , zastoupené JUDr. Jiřím Stránským, advokátem se sídlem v Praze 9, Jandova č. 8, proti žalované České lékárně, a.s. se sídlem v Brně, Palackého třída č. 105, IČO 26230071, zastoupené JUDr. Ing. Ivanem Rottem, advokátem se sídlem v Brně, Křížová č. 18, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 49 C 19/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. ledna 2012 č.j. 15 Co 347/2010-182, takto:
I. Dovolání žalované se zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 4.901,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Jiřího Stránského, advokáta se sídlem v Praze 9, Jandova č. 8.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 3.12.2007 žalovaná sdělila žalobkyni, že s ní okamžitě zrušuje pracovní poměr podle ustanovení §55 odst. 1 písm. b) zák. práce. Důvod k tomuto opatření spatřovala v tom, že „dne 20.11.2007 žalobkyně ve funkci odborného zástupce v nestátním zdravotnickém zařízení – lékárně provozované zaměstnavatelem (žalovanou) na adrese Řevnická 1/121, Praha 5 – Zličín, PSČ 15500, neoprávněně a bez souhlasu zaměstnavatele uzavřela přibližně v 17.30 hod. lékárnu, ačkoliv její pracovní a ve vztahu k třetím osobám otevírací doba končila až ve 21.00 hod.“, a současně „neoprávněně odebrala všem zaměstnancům lékárny klíče od vstupu do lékárny, které jim byly svěřeny zaměstnavatelem, a tím jim znemožnila plnit jejich pracovní povinnosti vyplývající z pracovního poměru“; stejným způsobem pak žalobkyně „znemožnila fungování lékárny po celý další den 21.11.2007“. Protože žalobkyně po uvedenou dobu „nevykonávala osobně práce v rozvržené týdenní pracovní době, ačkoli neměla zaměstnavatelem schválenou dovolenou, ani nenahlásila důležitou osobní překážku v práci a neexistovala ani žádná překážka na straně zaměstnavatele“, považuje žalovaná vytčené jednání žalobkyně „za neomluvenou absenci v zaměstnání, čímž porušila povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahující se k jí vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem“.
Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné. Žalobu odůvodnila tím, že na základě pracovní smlouvy ze dne 1.11.2004 pracovala u firmy Pharmazet s.r.o. jako odborný zástupce lékárny na adrese Řevnická 1/121, Praha 5 – Zličín. Uvedenou funkci byla žalobkyně oprávněna vykonávat pro svého zaměstnavatele jako provozovatele lékárny na základě osvědčení vydaného Českou lékárnickou komorou (dále též jen „ČLnK“) podle ustanovení §2 odst. 2 písm. d) zákona č. 220/1991 Sb. V srpnu 2007 se žalobkyně bez jakýchkoli dalších podrobnějších informací dozvěděla, že dosavadní zaměstnavatel hodlá lékárnu prodat žalované, a v září 2007 ji pak zástupce žalované Mgr. Tomáš Slechan informoval o tom, že žalovaná „převezme lékárnu do své sítě, tedy že dojde k převodu činnosti dosavadního zaměstnavatele na žalovanou“, která se tak ve smyslu ustanovení §338 zák. práce stane „novým zaměstnavatelem“ žalobkyně. V souvislosti se změnou provozovatele lékárny však podle ustanovení §12 Licenčního řádu ČLnK zaniklo žalobkyni dosavadní osvědčení pro funkci odborného zástupce při vedení lékárny, a proto žalobkyně učinila vše potřebné k tomu, aby získala osvědčení nové (tj. vyzvedla si potřebný formulář žádosti, připojila všechny nezbytné doklady - potvrzení o praxi, atestacích, zdravotním stavu, morální bezúhonnosti atd.), a poté vše dala k dispozici regionálnímu řediteli žalované Mgr. M., neboť část formuláře měla být vyplněna také samotným provozovatelem lékárny. Žalovaná však doplněnou žádost žalobkyni nevrátila, ani ji nepodala na příslušném místě, ani neučinila jiná opatření, a tímto „nedostatkem součinnosti“, který žalobkyně „připisuje spíše úmyslu zaměstnavatele, bylo znemožněno vydání patřičného osvědčení jako nezbytného kvalifikačního předpokladu proto, aby mohla pro nového provozovatele plnit své povinnosti podle pracovní smlouvy“. Dotazem na Magistrátu hlavního města Prahy dne 19.11.2007 se žalobkyně dozvěděla, že dne 1.11.2007 bylo vydáno rozhodnutí o registraci lékárny na nového provozovatele (žalovanou) s tím, že žalobkyně je odborným zástupcem lékárny. Protože žalobkyně bez osvědčení od České lékárnické komory nebyla oprávněna vést lékárnu ve prospěch nového zaměstnavatele (žalované), a od původního ani nového zaměstnavatele se jí nedostalo žádného kvalifikovaného vyjádření, na základě kterého by mohla zhodnotit své právní postavení, „informovala dne 20.11.2007 v 17.40 obě firmy o tom, že nehodlá nést za této situace osobní odpovědnost za chod lékárny“, a lékárnu zavřela. Dne 21.11.2007 žalovaná obnovila bez přítomnosti žalobkyně chod lékárny, a přestože přestala s žalobkyní komunikovat a dne 3.12.2007 jí předala okamžité zrušení pracovního poměru, ještě v lednu 2008 byla lékárna vedena na jméno žalobkyně jako odborného zástupce. Žalobkyně za dané situace považuje okamžité zrušení pracovního poměru za nedůvodné, neboť neměla možnost postupovat jiným způsobem, jestliže žalovaná „bojkotovala vydání nového osvědčení“, neposkytla žalobkyni potřebnou součinnost a „nevytvořila potřebné podmínky pro to, aby žalobkyně mohla řádně vykonávat funkci odborného zástupce, jak měla podle pracovní smlouvy“, ačkoli si „musela být vědoma, že žalobkyně právní předpoklady pro výkon této funkce ztratila“.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 22.4.2010 č.j. 49 C 19/2008-126 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 25.204,60 Kč k rukám advokáta JUDr. Jiřího Stránského. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že, poté, co žalovaná koupila od dosavadního zaměstnavatele žalobkyně – firmy Pharmazet s.r.o. lékárnu, ve které žalobkyně vykonávala funkci odborného zástupce, „přešli pracovníci lékárny včetně žalobkyně k žalované“ a „mezi účastníky tak vznikl pracovní poměr“. Dále bylo po provedeném dokazování „prokázáno, že žalobkyně k tomu, aby mohla řádně vykonávat funkci odborného zástupce, musela mít souhlas (osvědčení) České lékárnické komory“, který však v souvislosti se změnou provozovatele lékárny zanikl. Žalobkyně proto „musela požádat o souhlas pro výkon odborného zastoupení pro nového provozovatele – žalovanou“ a „k souhlasu musela prokázat svoji kvalifikaci“ (tj. vzdělání, praxi, ukončenou atestaci) a doložit doklady o vlastnictví lékárny a o registraci vlastníka lékárny. Žalovaná, která si „zajistila registraci lékárny k 1.11.2007“, však žalobkyni „neposkytla součinnost k získání souhlasu s prováděním odborné činnosti“, a přestože žalobkyně z tohoto důvodu souhlas (osvědčení) od ČLnK neobdržela, byla „ještě i v prosinci 2007“ vedena jako odborný zástupce dotčené lékárny. Žalobkyně sice ve dnech 20. a 21.11.2007 skutečně „zavřela lékárnu na 1 a půl dne, nicméně z toho důvodu, že jí žalovaná neposkytla součinnost tak, aby mohla svoji funkci odborného zástupce řádně vykonávat a nevystavovala se postihu ze strany lékárnické komory“. Za tohoto stavu podle názoru soudu prvního stupně žalobkyně jednáním, vytčeným v dopise ze dne 3.12.2007, „neporušila povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jí vykonávané práci“, proto „nemohla být posuzována ani intenzita porušení“, a z tohoto důvodu je okamžité zrušení pracovního poměru neplatné.
K odvolání žalované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 31.1.2012 č.j. 15 Co 347/2010-182 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení 13.371,- Kč k rukám advokáta JUDr. Jiřího Stránského. Odvolací soud z provedených důkazů zjistil, že žalobkyně pracovala u právního předchůdce žalované ve funkci odborného zástupce lékárny v Praze - Zličíně, pro jejíž výkon měla řádné osvědčení vydané Českou lékárnickou komorou, a že poté, co žalovaná převzala dotčenou lékárnu, „došlo k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů ve smyslu §338 a násl. zák. práce“. Dále podle jeho názoru „lze mít za prokázáno“, že žalovaná, která „v průběhu let postupně a důsledně skupuje jiné lékárny, jichž se následně stává provozovatelem“, a má proto jistě „velkou praxi s nástupnictvím po předchozích provozovatelích lékáren“, však přesto ponechala dosavadní zaměstnance lékárny, včetně žalobkyně, v nejistotě a neposkytla jim potřebné relevantní informace ohledně provozu lékárny, ani relevantní poklady, ze kterých by mohli posoudit svoje právní postavení, zejména v oblasti pracovněprávních vztahů, a žalobkyně se tak až na základě své vlastní iniciativy dozvěděla, že dne 5.11.2007 bylo žalované vydáno rozhodnutí o registraci k provozování dotčené lékárny, ve kterém bylo jako odborný zástupce lékárny (§9 odst. 2 zákona č. 160/1992 Sb.) uvedeno jméno žalobkyně. Jako „povinnou členku České lékárnické komory“ ovšem žalobkyni „stíhala povinnost řídit se zákonem č. 220/1991 Sb. a dodržovat interní předpisy ČLnK, včetně Licenčního řádu“, podle kterých „musela mít při výkonu práce odborného zástupce lékárny řádné osvědčení získané rozhodnutím ČLnK“, jehož platnost – jak odvolací soud zdůraznil – „byla vázána k osobě žadatele a ke konkrétní lékárně a konkrétnímu provozovateli“. Změnou provozovatele lékárny však dosavadní osvědčení žalobkyně podle ustanovení §12 odst. 1 písm. f) Licenčního řádu ČLnK zaniklo, a proto byla žalobkyně povinna podat žádost o nové osvědčení, ke které však „nutně potřebovala“ prohlášení provozovatele a též „konkrétní informace a relevantní listiny týkající se nového provozovatele lékárny, tj. žalované“. Jelikož „není důvod nevěřit žalobkyni, že žádost řádně vyplnila“ a předala žalované, která „ani netvrdí, že by řádné prohlášení provozovatele k žádosti připojila“, vzal odvolací soud „shodně se soudem prvního stupně za prokázáno“, že „žalovaná jako právní nástupce původního zaměstnavatele žalobkyně neposkytla žalobkyni součinnost potřebnou k tomu, aby žalobkyně od České lékárnické komory získala osvědčení pro výkon práce odborného zástupce lékárny“, a „přenášela tak na žalobkyni riziko vyplývající z toho, že by práci odborného zástupce vykonávala bez řádného osvědčení“. Za tohoto stavu, kdy žalovaná navíc „již 22.11.2007 požádala Magistrát hlavního města Prahy o novou registraci s novým odborným zástupcem“ a „bylo tedy zřejmé, že nemá zájem se žalobkyní spolupracovat, tj. zejména vytvořit jí takové podmínky, aby svou funkci mohla řádně vykonávat (získání osvědčení)“, je podle názoru odvolacího soudu „třeba mít za to, že žalobkyně své povinnosti neporušila, jestliže lékárnu, za kterou nesla plnou odpovědnost, uzamčela a znemožnila její další provoz do doby, než bude mít řádného odborného zástupce“, a že proto vytčenou nepřítomnost žalobkyně v práci ve dnech 20. a 21.11.2007 „nelze považovat za porušení jejích povinností a neomluvenou absenci“, a tudíž ani důvod pro platné rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Namítala, že soudy obou stupňů vyřešily v rozporu s hmotným právem „otázku konkurence celkem tří obecně závazných právních předpisů (tj. zákoníku práce, zákona č. 160/1992 Sb. a zákona č. 220/1991 Sb.) s podzákonným předpisem České lékárnické komory, jenž onu obecnou závaznost nemá, a přesto jej oba soudy nad výše citované právní předpisy ve věci samé povýšily“. Tímto podzákonným předpisem má dovolatelka na mysli Licenční řád České lékárnické komory, tedy „interní normu ČLnK bez obecné závaznosti“, kterou soudy „bez dalšího relevantního odůvodnění upřednostňují před zákoníkem práce a ustanovením zákona č. 160/1992 Sb.“, jestliže v rozsudcích dospívají k závěru, že žalobkyně jako členka ČLnK „musí dodržovat Licenční řád ČLnK a nemusí dodržovat povinnosti dle zákoníku práce“. V daném případě – jak dále zdůraznila - pracovněprávní vztah žalobkyně k žalované „kontinuálně pokračoval dle §338 zák. práce“, soudy však přesto dovodily, že „vzhledem k ust. §12 odst. 1 písm. f) Licenčního řádu ČLnK zaniká funkce odborného zástupce v lékárně, tedy bez ohledu na kontinuitu pracovněprávního vztahu žalobkyně k žalované dle zákoníku práce, včetně kontinuity druhu práce vykonávaného žalobkyní“. U obou soudů tak podle názoru dovolatelky „zvítězilo právní posouzení nikoliv na základě obecně závazného právního předpisu (zákoník práce), ale podle ustanovení Licenčního řádu ČLnK, tedy interního organizačního předpisu“, nehledě na to, že žalovaná „podle příslušných ustanovení zákona č. 160/1992 Sb. nepotřebovala pro registraci nestátního zdravotnického zařízení (lékárny) osvědčení odborného zástupce ani žádné další potvrzení nebo jiný doklad od ČLnK“. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu je podle jejího názoru správné a námitky žalobkyně uplatněné v dovolání nelze považovat za opodstatněné.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31.12.2012 (dále též jen „o.s.ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1.1.2013 (srov. Čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), se nejprve zabýval tím, zda v posuzovaném případě je dovolání přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst.2 písm. a) a §241a odst.3 o.s.ř. se nepřihlíží.
Žalovaná napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno žádné rozhodnutí ve věci samé, které by odvolací soud zrušil) může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci – mimo jiné - zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu nepodléhá - srov. §241a odst. 2 a §242 odst. 3 o.s.ř.), že na základě pracovní smlouvy ze dne 1.11.2004 žalobkyně pracovala u právního předchůdce žalované – firmy Pharmazet, s.r.o. se sídlem v Brně, Netušilova č. 20 (nyní v Praze, Koulova č. 1568/3), IČO 25565907, jako odborný zástupce lékárny v Praze 5 – Zličíně, Řevnická ul. č. 1/121, registrované rozhodnutím Magistrátu hlavního města Prahy, odboru sociální péče a zdravotnictví č.j. MHMP/14990/05/ZDR ze 20.1.2005 na provozovatele Pharmazet, s.r.o. s oprávněním poskytování péče „veřejné lékárenství“ v rozsahu: „výdejní činnost pro veřejnost, výdej na žádanky pro ambulantní zdrav. zařízení – trvalá činnost, příprava léčiv – příprava léčivých přípravků, u kterých není požadována sterilita, kontrola vstupní“. Dne 23.11.2004 Česká lékárnická komora vydala žalobkyni podle ustanovení §2 odst. 2 písm. d) zákona č. 220/1991 Sb. osvědčení č. 294/2004 o tom, že žalobkyně „splňuje podmínky pro samostatný výkon činnosti při vedení lékárny v lékárně Rent – Pharm, OC Metropole Praha Zličín, Řevnická ul. č. 1/121, Praha 5“, jejímž „provozovatelem je firma Pharmazet, s.r.o.“, a „může provozovat lékárenskou péči v lékárně základního typu“ v rozsahu odpovídajícím registraci provozovatele. Kupní smlouvou ze dne 31.8.2007 byla tato lékárna jako část podniku firmy Pharmazet, s.r.o. prodána žalované, na kterou v této souvislosti přešla práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů k zaměstnancům dotčené lékárny, včetně žalobkyně, a to s účinností ke dni 5.11.2007, kdy nabylo právní moci rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, odboru sociální péče a zdravotnictví č.j. MHMP/454192/07/ZDR ze dne 1.11.2007 o změně registrace nestátního zdravotnického zařízení (lékárny v Praze 5 – Zličíně, Řevnická č. 1/121) na kupujícího (žalovanou) jako nového provozovatele s tím, že odborným zástupcem lékárny zůstává nadále pověřena žalobkyně. Vzhledem k tomu, že v souvislosti se změnou provozovatele lékárny dosavadní osvědčení žalobkyně vydané Českou lékárnickou komorou dne 23.11.2004 zaniklo, opatřila žalobkyně předepsaný formulář (tiskopis) žádosti o udělení nového osvědčení, který (vedle oddílu určeného pro vyjádření představenstva okresního sdružení lékárníků a pro údaje týkající se procesu vyřizování žádosti) obsahuje jednak část, do níž je třeba vyplnit údaje a doložit doklady (doklad o odborné způsobilosti, doklad o vykonání popromoční atestační zkoušky, doklad o průběhu a délce odborné praxe) týkající se žadatele (lékárníka), a jednak část, do níž je třeba vyplnit údaje a doložit doklady (kopii zakládací listiny nebo výpisu z obchodního rejstříku, kopii rozhodnutí SÚKL vydaného po 1.1.1998, doklad o vlastnictví či smlouvu o nájmu lékárny) týkající se provozovatele lékárny, s tím, že pravost veškerých údajů žadatel i provozovatel na závěr stvrzují svými podpisy. Zatímco žalobkyně v tiskopise žádosti řádně vyplnila veškeré náležitosti a přiložila požadované doklady týkající se její osoby jako žadatele a ve spolupráci s tehdejším předsedou Okresního sdružení lékárnické komory v Praze PharmDr. M. S. též zajistila na straně 2 tiskopisu souhlasné vyjádření představenstva okresního sdružení lékárníků, žalovaná jako nová provozovatelka lékárny, jíž byla neúplná žádost postoupena k doplnění, však zůstala v tomto směru nečinná a žalobkyni v důsledku toho nebylo nové osvědčení vydáno. Vzhledem k absenci tohoto osvědčení žalobkyně ve dnech 20. a 21.11.2007 bez souhlasu žalované uzavřela lékárnu, čímž znemožnila její provoz, a žalovaná z tohoto důvodu dne 3.12.2007 okamžitě zrušila se žalobkyní pracovní poměr.
Za tohoto skutkového stavu řešil odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku – mimo jiné právní otázku, zda je porušením pracovní kázně, jestliže zaměstnanec, který je na základě pracovní smlouvy zaměstnán jako odborný zástupce lékárny provozované zaměstnavatelem, odmítne výkon práce a znemožní tím provoz lékárny proto, že mu z důvodu neposkytnutí součinnosti zaměstnavatele nebylo Českou lékárnickou komorou vydáno podle ustanovení §2 odst. 2 písm. d) zákona č. 220/1991 Sb. osvědčení k výkonu soukromé lékárenské praxe (resp. k výkonu funkce odborného zástupce). Vzhledem k tomu, že tato právní otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, a protože posouzení uvedené otázky bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu z tohoto hlediska rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba posuzovat - vzhledem k tomu, že žalobkyně se domáhá určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, které jí bylo doručeno dne 3.12.2007 - podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31.12.2007, tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 261/2007 Sb., o stabilizaci veřejných rozpočtů (dále jen „zák. práce“).
Podle ustanovení §55 odst. 1 písm. b) zák. práce zaměstnavatel může výjimečně pracovní poměr okamžitě zrušit jen tehdy, porušil-li zaměstnanec povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem.
Z ustanovení §55 odst. 1 písm. b) zák. práce vyplývá že, zaměstnavatel může se zaměstnancem okamžitě zrušit pracovní poměr jen tehdy, jestliže zaměstnanec porušil povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci. Dodržovat povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci patří k základním povinnostem zaměstnance, vyplývajícím z pracovního poměru [srov. §38 odst. 1 písm. b) zák. práce]. Má-li být porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci právně postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, musí být porušení pracovních povinností ze strany zaměstnance zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí dosahovat určitý stupeň intenzity. Zákoník práce rozlišuje mezi soustavným méně závažným porušováním povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci, závažným porušením povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci a porušením povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem. Porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci nejvyšší intenzity (zvlášť hrubým způsobem) je důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru nebo k výpovědi z pracovního poměru [§55 odst. 1 písm. b), §52 odst. 1 písm. g) část věty před středníkem zák. práce].
Mezi základní povinnosti zaměstnance patří povinnost podle pokynů zaměstnavatele konat osobně práce podle pracovní smlouvy v rozvržené týdenní pracovní době a dodržovat povinnosti, které mu vyplývají z pracovního poměru [§38 odst. 1 písm. b), §301 – §303 zák. práce]. Tomu odpovídá povinnost (i oprávnění) zaměstnavatele přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy, platit mu za vykonanou práci mzdu nebo plat, vytvářet podmínky pro plnění jeho pracovních úkolů a dodržovat ostatní pracovní podmínky stanovené právními předpisy, smlouvou nebo stanovené vnitřním předpisem [srov. §38 odst. 1 písm. a) zák. práce]. Aby však zaměstnanec mohl řádně plnit své povinnosti z pracovního poměru, musí k tomu mít nejen odpovídající schopnosti a zdravotní způsobilost, ale musí splňovat rovněž všechny předpoklady stanovené právními předpisy pro řádný výkon sjednané práce.
Předpoklady pro výkon určitého druhu práce stanoví právní předpisy v zájmu zajištění odpovídající kvality práce, zabezpečení ochrany života a zdraví zaměstnanců a dalších fyzických osob a dodržení dalších pravidel, jejichž zachování nemusí odpovídat jen zájmům zaměstnavatele, ale také širším (obecným) zájmům společnosti. Předpoklady pro výkon sjednané práce mají obecnou platnost a dopadají na všechny zaměstnance u všech zaměstnavatelů, kteří konkrétní funkci (druh práce) vykonávají. Spočívají zejména v dosažení určitého vzdělání, stupně kvalifikace nebo určitých dovedností, v osvědčení znalostí zaměstnance složením stanovené zkoušky nebo jiným povinným přezkoušením anebo se týkají osoby zaměstnance. V případě, že zaměstnanec všechny předpoklady stanovené právními předpisy pro výkon sjednané práce nesplňuje, není způsobilý vykonávat sjednaný druh práce předepsaným způsobem a zaměstnavatel je oprávněn rozvázat s takovým zaměstnancem pracovní poměr výpovědí podle ustanovení §52 písm. f) zák. práce. Jestliže však zaměstnavatel k tomuto opatření nepřistoupí a zaměstnanec by se výkonem sjednaného druhu práce dopouštěl porušení povinnosti uvedené v ustanovení §301 písm. c) zák. práce (tj. dodržovat právní předpisy vztahující se k práci jím vykonávané), je zaměstnanec oprávněn (i zároveň povinen) výkon práce odmítnout, popřípadě přerušit do doby, než požadovaný předpoklad pro výkon sjednané práce nabude.
V projednávané věci je zaměstnavatelem žalobkyně právnická osoba (žalovaná), provozující nestátní zdravotnické zařízení poskytující lékárenskou péči (lékárnu). Oprávnění k provozování nestátního zdravotnického zařízení vzniká rozhodnutím o registraci krajského úřadu příslušného podle místa provozování nestátního zařízení (srov. §8 zákona č. 160/1992 Sb., o zdravotní péči v nestátních zdravotnických zařízeních, ve znění účinném do 30.6.2008). Vzhledem k tomu, že zdravotní péči (včetně lékárenské péče) v nestátních zdravotnických zařízeních jsou oprávněni poskytovat pouze odborně způsobilí zaměstnanci (srov. §6 cit. zákona), stanoví zákon jako podmínku registrace, že, je-li provozovatelem nestátního zdravotnického zařízení právnická osoba, má povinnost ustanovit odborného zástupce, který musí být plně způsobilý k právním úkonům, bezúhonný a mít odbornou způsobilost a zdravotní způsobilost odpovídající druhu a rozsahu zdravotní péče poskytované nestátním zdravotnickým zařízením. Odborný zástupce musí být v pracovním poměru nebo v obdobném pracovněprávním vztahu k provozovateli nestátního zdravotnického zařízení, pokud není společníkem obchodní společnosti, která je provozovatelem, a odpovídá za odborné vedení nestátního zdravotnického zařízení (srov. §9 cit. zákona).
Žalovaná dotčenou lékárnu (na adrese Řevnická ul. č. 1/121, Praha 5 – Zličín) nabyla na základě kupní smlouvy ze dne 31.8.2007 uzavřené s tehdejším zaměstnavatelem žalobkyně – firmou Pharmazet, s.r.o., u které byla žalobkyně zaměstnána od roku 2004 jako odborný zástupce této lékárny. Tato kupní smlouva nabyla účinnosti dnem 5.11.2007, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o registraci vydané Magistrátem hlavního města Prahy, odborem sociální péče a zdravotnictví, na jehož základě žalované vzniklo oprávnění k provozování lékárny, a to prostřednictvím dosavadního odborného zástupce, kterým byla nadále pověřena žalobkyně, jejíž práva a povinnosti z dosavadního pracovněprávního vztahu vůči firmě Pharmazet, s.r.o. (včetně sjednaného druhu a místa výkonu práce) přešla v této souvislosti podle ustanovení §338 zák. práce na žalovanou, která se tak stala „novou zaměstnavatelkou“ žalobkyně.
Právními předpisy, které v době, kdy žalovaná dopisem ze dne 3.12.2007 okamžitě zrušila se žalobkyní pracovní poměr, stanovily podmínky (předpoklady) pro výkon sjednané práce žalobkyně - funkce odborného zástupce lékárny, byly především zákon č. 95/2004 Sb., o podmínkách získávání a uznávání odborné způsobilosti a specializované způsobilosti k výkonu zdravotnického povolání lékaře, zubního lékaře a farmaceuta (ve znění účinném do 30.6.2008), a Licenční řád České lékárnické komory (ve znění účinném k 3.12.2007), vydaný na základě zmocnění obsaženého v ustanovení §2 odst. c) zákona č. 220/1991 Sb., o České lékařské komoře, České stomatologické komoře a České lékárnické komoře, ve znění pozdějších změn a doplňků.
Způsobilost k výkonu povolání farmaceuta (lékárníka) má ten, kdo je odborně způsobilý, zdravotně způsobilý a bezúhonný. Odborná způsobilost k výkonu povolání farmaceuta se získává absolvováním nejméně pětiletého prezenčního studia v akreditovaném zdravotnickém magisterském studijním programu farmacie (srov. §3, §10 odst. 1 zákona č. 95/2004 Sb.). Podmínkou pro samostatný výkon činnosti při vedení lékárny je specializovaná způsobilost farmaceuta, která se získává absolvováním doplňující odborné praxe podle vzdělávacího programu v akreditovaném zařízení, které vydá osvědčení o jejím ukončení [srov. §11 odst. 1 písm. b), §11 odst. 4 zákona č. 95/2004 Sb.]. Na odbornost poskytované lékárnické (farmaceutické) péče dbá u svých členů (farmaceutů) Česká lékárnická komora (dále též jen „ČLnK“), která zároveň zaručuje odbornost svých členů a potvrzuje splnění podmínek k výkonu lékárnického povolání podle zvláštních předpisů [srov. §2 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 220/1991 Sb., a §17 odst. 1 zákona č. 160/1992 Sb.]. Za tímto účelem je ČLnK především oprávněna stanovovat podmínky k výkonu soukromé praxe svých členů a k výkonu funkce odborných zástupců podle zvláštního předpisu a vydávat osvědčení o splnění těchto podmínek; proti rozhodnutí ČLnK ve věcech týkajících se tohoto osvědčení lze podat opravný prostředek, o kterém rozhoduje soud [srov. §2 odst. 2 písm. c) a d), §2 odst. 3 a 4 zákona č. 220/1991 Sb.].
Podmínky pro výkon soukromé praxe členů ČLnK a pro výkon funkce odborných zástupců právnických osob, které provozují nestátní zdravotnické zařízení poskytující lékárenskou péči (lékárnu) stanoví Licenční řád České lékárnické komory (srov. §1 odst. 3 tohoto řádu). Tyto podmínky zahrnují splnění požadavků na výkon zdravotnického povolání farmaceuta stanovených zákonem, splnění požadavků na zajištění odborného poskytování zdravotní péče v rozsahu poskytované lékárenské péče stanovených zákonem a splnění požadavků profesní schopnosti a profesní bezúhonnosti stanovených licenčním řádem (srov. §2 Licenčního řádu ČLnK). O splnění podmínek k výkonu soukromé lékárenské praxe nebo k výkonu funkce odborného zástupce lékárny vydává ČLnK (její představenstvo) podle ustanovení §2 odst. 2 písm. d) zákona č. 220/1991 Sb. osvědčení, jehož držitelem musí být každý, kdo chce odborně vést lékárnu výkonem soukromé lékárenské praxe nebo jako odborný zástupce lékárny. Osvědčení je vázáno na osobu lékárníka a místo výkonu praxe a na druh a rozsah poskytované lékárenské péče nebo jiné lékárnické činnosti (srov. §1 odst. 2, §4 odst. 1 a 2, §8 odst. 1 Licenčního řádu ČLnK). Osvědčení zaniká – mimo jiné – změnou provozovatele lékárny [srov. §12 odst. 1 písm. f) Licenčního řádu ČLnK].
Každý absolvent vysokoškolského studia v oboru farmacie, který vykonává své povolání v lékárenském zařízení na území České republiky, musí být členem České lékárnické komory a je povinen vykonávat své povolání odborně, v souladu s jeho etikou a způsobem stanoveným zákony a řády komory [srov. §3 odst. 3 a §9 odst. 2 písm. a) a b) zákona č. 220/1991 Sb.]. V případě porušení této povinnosti podléhá disciplinární pravomoci České lékárnické komory, kterou vykonává čestná rada okresního (obvodního) sdružení lékárníků a čestná rada komory [srov. §2 odst. 2 písm. f), §13 odst. 1 a 5, §18 odst. 1 zákona č. 220/1991 Sb.]. Veškerá porušení povinností člena ČLnK stanovených zákonem č. 220/1991 Sb., právními předpisy upravujícími podmínky pro výkon lékárnického povolání a příslušnými předpisy (řády) ČLnK, včetně chování poškozujícího dobrou pověst a vážnost lékárnického stavu, jsou považována za disciplinární delikty, pro které se vede disciplinární řízení podle Disciplinárního řádu České lékárnické komory (srov. §1 odst. 2 tohoto řádu). Za disciplinární delikt může být členu ČLnK uloženo jako disciplinární opatření důtka, pokuta od 2000 do 30.000 Kč, podmíněné vyloučení z komory, vyloučení z komory (srov. §13 odst. 3, §18 odst. 3 zákona č. 220/1991 Sb.). Pravomocná disciplinární (odsuzující) rozhodnutí jsou vykonatelná; pokuty, které disciplinárně odsouzený nezaplatí dobrovolně, vymáhá sekretariát komory správní nebo soudní exekucí (srov. §35 Disciplinárního řádu ČLnK).
Z uvedeného vyplývá, že podmínkou pro výkon sjednané práce žalobkyně – funkce odborného zástupce lékárny jsou nejen předpoklady stanovené zákonem č. 95/2004 Sb., tj. zdravotní způsobilost, bezúhonnost, odborná způsobilost farmaceuta, která se prokazuje diplomem o ukončení pětiletého prezenčního studia v akreditovaném zdravotnickém magisterském studijním programu farmacie, a specializovaná odborná způsobilost farmaceuta pro samostatný výkon činnosti při vedení lékárny, která se prokazuje osvědčením o ukončení doplňující odborné praxe podle vzdělávacího programu v akreditovaném zařízení. Přes opačný názor dovolatelky jsou jimi také předpoklady stanovené v Licenčním řádu České lékárnické komory, které – jak vyplývá ze shora podaného výkladu – jsou (pod hrozbou disciplinární sankce) závazné pro každého farmaceuta vykonávajícího své povolání v lékárenském zařízení na území České republiky. Jedná se zejména o podmínku uvedenou v ustanovení §1 odst. 2 Licenčního řádu ČLnK, jíž je osvědčení České lékárnické komory k výkonu soukromé lékárenské praxe (resp. k výkonu funkce odborného zástupce) vydané podle ustanovení §2 odst. 2 písm. d) zákona č. 220/1991 Sb., které osvědčuje nejen odbornou způsobilost a specializovanou způsobilost farmaceuta podle zákona č. 95/2004 Sb., ale i splnění všech ostatních legislativních podmínek s touto činností souvisejících a zavazuje držitele k osobnímu vedení lékárny. Smyslem této podmínky nepochybně je zajistit, aby služby v lékárnách poskytovaly osoby, které nejenže disponují příslušným vzděláním v oboru farmacie, ale též že budou svým vzděláním, morálními a charakterovými vlastnostmi garanty toho, že lékárna bude fungovat řádně v souladu s právními předpisy a lege artis. I když od roku 2004 již není tento doklad (osvědčení) vyžadován pro účely registrace nestátního zdravotnického zařízení – lékárny (srov. §10 zákona č. 160/1992 Sb.), přesto je třeba u osob (farmaceutů, lékárníků) pověřených výkonem funkce odborných zástupců (resp. vykonávajících soukromou praxi) na požadavku na získání osvědčení podle Licenčního řádu ČLnK trvat, neboť se zajisté jedná o požadavek ve prospěch veřejného zájmu na tom, aby v nestátním zdravotnickém zařízení poskytujícím lékárenskou péči (lékárně) působila odpovědná osoba, která bude činnost lékárny řídit a odpovídat za její chod tak, aby byla zákazníkům lékárny zajištěna náležitá kvalita služeb v podobě řádného a správného výdeje léků a léčivých přípravků.
Uvedené vztaženo na posuzovanou věc znamená, že od okamžiku, kdy se dne 5.11.2007 (nabytím právní moci rozhodnutí o registraci) stala novou provozovatelkou lékárny v Praze 5 – Zličíně, Řevnická ul. č. 1/121, a zároveň novou zaměstnavatelkou žalobkyně žalovaná, zaniklo žalobkyni ve vztahu k této lékárně, kde do té doby pracovala u právní předchůdkyně žalované (a tehdejší provozovatelky lékárny) jako odborný zástupce, dosavadní osvědčení k samostatnému výkonu činnosti při vedení lékárny (resp. k výkonu funkce odborného zástupce) vydané dne 23.11.2004 Českou lékárnickou komorou. Ačkoli žalobkyně v dotčené lékárně i nadále zůstala pověřena výkonem funkce odborného zástupce, bez platného osvědčení od České lékárnické komory, které zaniklo v souvislosti se změnou zaměstnavatele a provozovatele lékárny, nebyla oprávněna tuto funkci vykonávat a přestala tak splňovat (ztratila) předpoklady pro výkon sjednané práce. I když žalobkyně – jak bylo soudy zjištěno – včas učinila ze své strany vše nezbytné k obnovení příslušného osvědčení, žalovaná jí v tomto směru neposkytla potřebnou součinnost (spočívající především v doplnění údajů a dokladů týkajících se provozovatele lékárny, potvrzených jeho podpisem, v tiskopise žádosti o udělení osvědčení), a žalobkyni tak bez jejího zavinění nebylo nové osvědčení vydáno. Za tohoto stavu, kdy žalovaná v rozporu s ustanovením §38 odst. 1 písm. a) zák. práce svou nečinností nevytvořila žalobkyni podmínky pro plnění jejích pracovních úkolů, nebylo možno po žalobkyni spravedlivě požadovat, aby se výkonem sjednané práce (funkce odborného zástupce) bez platného osvědčení vystavovala nebezpečí disciplinárního postihu od České lékárnické komory, který (vedle důtky či uložení nemalé peněžní pokuty) může spočívat až ve vyloučení z komory, které pro lékárníka ve svém důsledku znamená nemožnost dalšího výkonu povolání v lékárenském zařízení na území České republiky.
Přes námitky dovolatelky je proto odůvodněn závěr, že žalobkyně, jíž z důvodu neposkytnutí součinnosti zaměstnavatele nebylo Českou lékárnickou komorou vydáno podle ustanovení §2 odst. 2 písm. d) zákona č. 220/1991 Sb. osvědčení k výkonu soukromé lékárenské praxe (resp. k výkonu funkce odborného zástupce), nebyla oprávněna (ani povinna) vykonávat práci podle pracovní smlouvy (funkci odborného zástupce) a žalovaná oproti tomu nebyla oprávněna (ani povinna) jí práci přidělovat. Jestliže žalobkyně za této situace odmítla výkon sjednané práce a uzavřela lékárnu, nejednalo se u ní o porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jí vykonávané práci, a tudíž ani o důvod pro rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením podle ustanovení §55 odst. 1 písm. b) zák. práce.
Z uvedeného vyplývá, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu věcně správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelkou tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované podle ustanovení §243b odst. 2, části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
Protože dovolání žalované bylo zamítnuto, dovolací soud jí podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. uložil, aby žalobkyni nahradila náklady potřebné k uplatňování práva. Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že výše odměny má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (§151 odst. 2 část věty první před středníkem o.s.ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení §147 nebo 149 odst. 2 o.s.ř. a ani okolnosti případu v projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§151 odst. 2 část věty první za středníkem o.s.ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17.4.2013 č. 116/2013 Sb. dnem 7.5.2013 zrušena. Nejvyšší soud za této situace určil pro účely náhrady nákladů dovolacího řízení paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem ve výši 3.750,- Kč. Kromě této paušální sazby odměny advokáta vznikly žalobci náklady spočívající v paušální částce náhrad ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů).
Vzhledem k tomu, že advokát JUDr. Jiří Stránský osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům, které žalobkyni za dovolacího řízení vznikly, rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 851,- Kč (§137 odst. 3, §151 odst. 2 věta druhá o.s.ř.). Žalovaná je povinna náhradu nákladů řízení v celkové výši 4901,- Kč žalobkyni zaplatit k rukám advokáta, který žalobkyni v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o.s.ř.) do 3 dnů od právní moci rozsudku (§160 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. května 2013
JUDr. Zdeněk Novotný
předseda senátu