ECLI:CZ:NS:2013:21.CDO.2241.2012.1
sp. zn. 21 Cdo 2241/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Ljubomíra Drápala v právní věci žalobce Cominvest Associated Limited se sídlem 33 Porter Road, P.O. BOX 3169, PMB 103 Road Town Tortola, Britské Panenské ostrovy, IČO 626279, zastoupeného JUDr. Barborou Bumanovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Jungmannova č. 34, proti žalovaným 1) M. F. , zastoupenému JUDr. Filipem Princem, advokátem se sídlem v Praze 4 - Podolí, Na Vrstvách č. 827/11, 2) B. U. , 3) L. U. , žalovaní 2) a 3) zastoupeni JUDr. Radomilem Ondruchem, advokátem se sídlem v Praze 2, Šafaříkova č. 371/22, o určení že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 211/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. listopadu 2011, č. j. 21 Co 409, 410/2011 - 330, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o. s. ř.):
Dovolání žalobce proti výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2011, č. j. 21 Co 409, 410/2011 - 330, kterým byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 3. 3. 2011, č. j. 14 C 211/2006-257, ve spojení s opravným usnesením téhož soudu ze dne 30. 5. 2011, č. j. 14 C 211/2006 – 266, ve výroku II. změněn tak, že žaloba „na určení neexistence zástavního práva zřízeného na základě smlouvy ze dne 11. 3. 2004 mezi Ing. B. U. a L. U. jako zástavci a M. F. jako zástavním věřitelem vložené pod č. j. V-9917/2204-101 k nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí na LV č. vedeném KÚ pro Prahu - Hlavní město pro obec Praha, k. ú. Vinohrady, a to bytu č. jednotky a spoluvlastnického podílu ve výši 87/1000 na společných částech budovy č. p. a spoluvlastnického podílu ve výši 87/1000 na pozemku parc. č. - zastavěná plocha a nádvoří“, se zamítá, a kterým bylo rozhodnuto, že „žalobce je povinen zaplatit společně a nerozdílně náklady řízení před soudem prvního stupně“ ve výši 30.120,- Kč a náklady odvolacího řízení ve výši 33.360,- Kč k rukám „právního zástupce“ JUDr. Radomila Ondrucha, je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu ve znění do 31. 12. 2012, když dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov. Čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) - dále jen „o. s. ř.“. Protože ale odvolací soud vyřešil dovolatelem napadenou právní otázku, kdo je věcně legitimován v řízení o určení, zda tu zástavní právo je či není, v souladu s judikaturou (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2002, sp. zn. 21 Cdo 679/2001, který byl uveřejněn pod č. 77 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 21 Cdo 661/2009), je dovolání žalobce v této části zjevně bezdůvodné; Nejvyšší soud ČR je proto podle ustanovení §243b odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Žalobce podává dovolání také proti výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2011, č. j. 21 Co 409, 410/2011 - 330, kterým byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 3. 3. 2011, č. j. 14 C 211/2006-257, ve spojení s opravným usnesením téhož soudu ze dne 30. 5. 2011, č. j. 14 C 211/2006 – 266, ve výroku I. změněn tak, že „řízení o určení neexistence zástavního práva zřízeného na základě smlouvy ze dne 11. 3. 2004 mezi Ing. B. U. a L. U. jako zástavci a M. F. jako zástavním věřitelem vložené pod č. j. V-9917/2204-101 k nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí na LV č. vedeném KÚ pro Prahu - Hlavní město pro obec Praha, k.ú. Vinohrady, a to bytu č. jednotky a spoluvlastnického podílu ve výši 87/1000 na společných částech budovy č. p. 2280 a spoluvlastnického podílu ve výši 87/1000 na pozemku parc. č. – zastavěná plocha a nádvoří“ se ve vztahu k prvnímu žalovanému M. F. „nezastavuje, a ve výroku IV. se zrušuje a v tomto rozsahu se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení“.
Podle ustanovení §240 odst. 1 věty první o. s. ř. účastník může podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni.
Z obecného závěru, že k dovolání jsou legitimováni účastníci řízení, nelze dovozovat, že by dovolání mohl podat kterýkoliv z nich. Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník, kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu vyhověno, popř. kterému byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech. Rozhodujícím přitom je výrok rozhodnutí odvolacího soudu, protože existenci případné újmy lze posuzovat jen z procesního hlediska. Při tomto posuzování také nelze brát v úvahu subjektivní přesvědčení účastníka řízení, ale jen objektivní skutečnost, že rozhodnutím soudu mu byla způsobena určitá, třeba i ne příliš významná újma, kterou lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí. Oprávnění podat dovolání tedy svědčí jen tomu účastníku, v jehož neprospěch vyznívá poměření nejpříznivějšího výsledku, který odvolací soud pro účastníka mohl založit svým rozhodnutím, a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil, je-li zároveň způsobená újma odstranitelná tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí zruší (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné pod č. 28 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998).
Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu též ve výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že řízení se ve vztahu k žalovanému M. F. nezastavuje (v tomto rozsahu jej zrušil a vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení). Protože v tomto směru bylo žalobcově odvolání vyhověno (žalobce sám v odvolání toto rozhodnutí odvolacího soudu navrhoval – požadoval) a protože tím žalobci nevznikla (nemohla vzniknout) žádná újma na jeho právech, nemůže mít žalobce z objektivního hlediska žádný skutečný zájem, aby v této části bylo rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno. K podání dovolání proti uvedenému výroku rozsudku odvolacího soudu tedy žalobce není oprávněn (subjektivně legitimován), a proto Nejvyšší soud ČR jeho dovolání i v této části podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. b) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovaným v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. června 2013
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu