ECLI:CZ:NS:2013:21.CDO.2394.2012.1
sp. zn. 21 Cdo 2394/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně České spořitelny, a.s. se sídlem v Praze 4, Olbrachtova č. 1929/62, IČO 45244782, proti žalované M. (dříve L.) L. , zastoupené Mgr. Danem Modlitbou, advokátem se sídlem v Praze 6, K Horoměřicům č. 584/10, o 200.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 8 C 302/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. ledna 2012 č.j. 39 Co 354/2009-56, takto:
Rozsudek městského soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 8. února 2011 č.j. 8 C 202/2010-30 se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 6 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou podanou dne 27.5.2010 u Obvodního soudu pro Prahu 6 domáhala, aby jí žalovaná zaplatila 200.000,- Kč. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že žalovaná, která je u ní zaměstnána na základě pracovní smlouvy ze dne 6.12.2006 a se kterou sjednala dne 11.12.2006 dohodu o hmotné odpovědnosti, vykonávala dne 7.7.2008 "pokladní činnost na pokladně č. 032" a při pokladní uzávěrce byl zjištěn schodek ve výši 200.000,- Kč. I když se šetřením nepodařilo objasnit příčinu "pokladního schodku", žalobkyně požaduje, aby jí žalovaná jako hmotně odpovědná zaměstnankyně nahradila škodu vzniklou schodkem na svěřených hodnotách. Jako bydliště žalované uvedla žalobkyně v žalobě adresu "P.".
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 8.2.2011 č.j. 8 C 202/2010-30 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 8.000,- Kč. Dospěl k závěru, že ve věci je třeba rozhodnout rozsudkem pro zmeškání (§153b občanského soudního řádu), neboť žaloba a předvolání k prvnímu jednání byly žalované doručeny dne 31.12.2010, žalovaná se k jednání nedostavila bez důvodné a včasné omluvy, ačkoliv byla o následcích nedostavení se poučena, a žalobkyně, která se k jednání dostavila, navrhla vydání rozsudku pro zmeškání. Protože se v důsledku zmeškání žalované pokládají tvrzení žalobkyně o "skutkových okolnostech týkajících se sporu za nesporná", muselo být žalobě vyhověno.
Z obsahu spisu vyplývá, že soud prvního stupně odevzdal k doručení žalované prostřednictvím doručujícího orgánu žalobu a předvolání k jednání na 8.2.2011 jednak na adresu "S.", kde byla zásilka uložena a připravena k vyzvednutí dne 8.12.2010, přičemž adresátka si zásilku nevyzvedla a zásilka nebyla ani vhozena do její schránky (z důvodu, že adresátka "nemá domovní schránku"), jednak na adresu "P.", kde byla zásilka uložena a připravena k vyzvednutí dne 8.12.2010 a posléze soudu vrácena s poznámkou "odstěhována". Rozsudek soudu prvního stupně ze dne 8.2.2011 č.j. 8 C 202/2010-30 byl žalované doručován na adresu jejího pracoviště v P., kde zásilku dne 17.3.2011 převzala.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18.1.2012 č.j. 39 Co 354/2011-56 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Poté, co dovodil, že žalovaná je občankou Slovenské republiky a že je proto třeba posoudit "otázku pravomoci českých soudů" podle "Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22.12.2000, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech", a co zjistil, že žalovaná měla v České republice hlášen od 26.4.2006 "přechodný pobyt" na adrese "S." a že žalovaná je od 24.11.2011 hlášena k "přechodnému pobytu" na adrese "P.", odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyně se domáhala svého práva u českých soudů v souladu s tímto nařízením a že byly splněny všechny předpoklady pro rozhodnutí věci rozsudkem pro zmeškání. Námitku žalované, že jí nebyly řádně doručeny žaloba a předvolání k jednání u soudu prvního stupně, odvolací soud odmítl s odůvodněním, že žalovaná má pobyt v České republice evidován "nikoli podle zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel", ale "podle zákona č. 326/1999 Sb. v platném znění o pobytu cizinců na území ČR", že jde "o pobyt dlouhodobý (od roku 2006 do současnosti)" a "s ohledem na všechny okolnosti dané věci jej lze považovat i za pobyt trvalý ve smyslu ustanovení §46b písm.a) občanského soudního řádu ve spojení s čl. 2 odst.1 nařízení" a že žalované byly žaloba a předvolání k jednání doručeny ve smyslu ustanovení §49 odst.4 občanského soudního řádu "na evidenční adresu, kterou tehdy měla ve S.".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítá, že je slovenskou státní občankou, která pracuje v České republice a má v ní hlášen tzv. přechodný pobyt, odmítá názor odvolacího soudu o tom, že by na adresu tzv. přechodného pobytu bylo možné "analogicky pohlížet jako na adresu pobytu trvalého, jak je vymezen v zákoně o evidenci obyvatel", a dovozuje, že občanský soudní řád uvedený problém výslovně neřeší a že se proto soudy měly přiklonit k takovému výkladu, kterým "budou chráněna základní práva účastníka řízení, a to právo na spravedlivý proces, jehož součástí je nepochybně právo účastnit se soudního řízení a uplatňovat procesní obranu". Žalovaná současně poukazuje na to, že soud prvního stupně se mohl pokusit žalobu a předvolání k jednání doručit "na adresu jejího zaměstnavatele" a nespokojovat se "s problematickým doručením na adresu přechodného pobytu". Ve vztahu k pravomoci českých soudů žalovaná namítá, že soudy dovodily, že žalovaná má bydliště v České republice, "toliko ze zjištění, že zde pracuje a je zde přihlášena k přechodnému pobytu", ačkoliv žalovaná má "hlášen trvalý pobyt na Slovensku, kde má rodinu a kam se pravidelně vrací"; i když žalovaná v České republice dlouhodobě pracuje, nedokládá to samo o sobě, že by v České republice také měla "obvyklé bydliště", a "přihlášení se k přechodnému pobytu je ukládáno zákonem", žalovaná "tímto toliko plnila svou povinnost" a nevypovídá to proto "ničeho o tom, kde má žalovaná bydliště". Žalovaná navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů účinných do 31.12.2012 (dále jen "o.s.ř."), neboť napadený rozsudek byl vydán v době do 31.12.2012 (srov. Čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání žalované proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Žalovaná dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží (§237 odst.3 o.s.ř.).
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Pro rozhodnutí soudů v projednávané věci bylo - jak vyplývá z výše uvedeného - významné vyřešení právních otázek, zda žalovaná má (v době zahájení tohoto občanského soudního řízení měla) jako občanka Slovenské republiky bydliště na území České republiky a zda jí byly řádně doručeny do vlastních rukou žaloba a předvolání k jednání nařízenému u soudu prvního stupně na den 8.2.2001. Vzhledem k tomu, že tyto právní otázky v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, a protože posouzení uvedených otázek bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Vzhledem k tomu, že žalobkyně (jako zaměstnavatelka) je českou právnickou osobou, že žalovaná (jako zaměstnankyně) je občankou Slovenské republiky a že předmětem řízení je pracovněprávní nárok (náhrada škody při odpovědnosti zaměstnance za schodek na svěřených hodnotách, které je zaměstnanec povinen vyúčtovat), odvolací soud správně dovodil, že při řešení otázky, zda projednání a rozhodnutí této pracovněprávní věci náleží do pravomoci soudů České republiky, je třeba postupovat podle Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22.12.2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen "Nařízení Brusel I").
Z výsledků dosavadního řízení vyplývá, že účastnice si nesjednaly příslušnost (pravomoc) soudů České republiky ve smyslu Čl. 21 bodu 1 (nebo Čl. 23) Nařízení Brusel I a že se žalovaná nepodrobila příslušnosti (pravomoci) českých soudů ve smyslu Čl. 24 Nařízení Brusel I. K projednání a rozhodnutí této věci je proto příslušný (pravomocný) - jak vyplývá z Čl. 18 odst.1 a z Čl. 20 odst.1 Nařízení Brusel I - soud státu, na jehož území má žalovaná bydliště. Posouzení, zda má žalovaná bydliště na území České republiky, se řídí - jak vyplývá z Čl. 59 odst.1 Nařízení Brusel I - českým právem.
V českém právním řádu se bydlištěm rozumí každé místo pobytu, v němž se fyzická osoba zdržuje s úmyslem se tam zdržovat trvale. Fyzická osoba má zpravidla jediné bydliště; zdržuje-li se však na více místech v úmyslu se tam zdržovat trvale, má bydliště ve všech takových místech pobytu. Na to, kde má fyzická osoba bydliště, nemají vliv okolnosti jen dočasné povahy, jako jsou například léčebný pobyt ve zdravotnickém zařízení, pobyt v místě studia nebo výkonu zaměstnání, výkon trestu odnětí svobody apod. Pro bydliště fyzické osoby je současně charakteristické, že ve svém bydlišti (popřípadě více bydlištích) má svůj byt nebo dům a že tam spolu s ní pobývá její rodina (příslušníci její domácnosti), tedy že - řečeno jinak - fyzická osoba je v místě (místech) pobytu natolik integrována, že tam vnímá svůj domov.
Od pojmu "bydliště" je třeba v občanském soudním řízení odlišovat pojem "trvalý pobyt", který slouží pro potřeby evidence obyvatel podle zákona č. 133/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), pojem "místo hlášeného pobytu", který vyjadřuje místo pobytu žadatele o udělení mezinárodní ochrany podle zákona č. 325/1999 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), a pojem "přechodný pobyt" cizince na území České republiky podle zákona č. 326/1999 Sb. (ve znění pozdějších předpisů). Místo "trvalého pobytu", "místo hlášeného pobytu" a místo "přechodného pobytu" jsou bydlištěm fyzické osoby, jen jestliže se v nich (v některém z nich) - jak uvedeno výše - zdržuje s úmyslem se tam zdržovat trvale.
V projednávané věci odvolací soud založil svůj závěr o tom, že žalovaná má (v době zahájení řízení měla) své bydliště na území České republiky, pouze na zjištění, že má v České republice evidován "přechodný pobyt" a že jde "o pobyt dlouhodobý (od roku 2006 do současnosti)". S dovolatelkou lze souhlasit v tom, že uvedená hlediska nejsou postačující pro závěr, zda se žalovaná zdržuje na území České republiky s úmyslem se tam zdržovat trvale. Veden chybným právním názorem odvolací soud nezjišťoval další (výše uvedené) okolnosti, jejichž objasnění je rozhodné pro závěr, zda má žalovaná bydliště na území České republiky a zda je tedy k projednání a rozhodnutí této věci dána příslušnost (pravomoc) soudů České republiky podle Čl. 20 odst.1 Nařízení Brusel I.
Dovolací soud nesouhlasí ani s názorem odvolacího soudu o tom, že by žaloba a předvolání k jednání u soudu prvního stupně byly žalované řádně doručeny do jejích vlastních rukou a že tedy byly v tomto směru splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání, uvedené v ustanovení §153b odst.1 občanského soudního řádu.
Adresátu se v občanském soudním řízení doručuje na adresu pro doručování, lze mu rovněž doručit na kterémkoliv jiném místě, na němž bude zastižen (srov. §46a odst.1 občanského soudního řádu). Neuvedl-li adresát ve svém podání nebo jiném úkonu učiněném vůči soudu adresu místa v České republice, na kterou mu mají nebo mohou být doručovány písemnosti, je adresou pro doručování písemnosti "nepodnikající" fyzické osobě doručované prostřednictvím doručujícího orgánu adresa evidovaná v informačním systému evidence obyvatel, na kterou jí mají být doručovány písemnosti; není-li taková adresa evidována, adresa místa trvalého pobytu vedená podle zvláštního právního předpisu [srov. §46b písm.a) občanského soudního řádu].
V projednávané věci žalovaná učinila (v pořadí) první úkon vůči soudu až poté, co jí byl doručen rozsudek soudu prvního stupně ze dne 8.2.2011 č.j. 8 C 202/2010-30. Ze zjištění soudů vyplývá, že v informačním systému evidence obyvatel nemá evidovánu ani adresu, na kterou jí mohou být doručovány písemnosti v České republice, ani adresu místa trvalého pobytu v České republice; v době zahájení řízení (ke dni 27.5.2010) měla žalovaná v informačním systému evidence obyvatel hlášeno pouze místo přechodného pobytu ve "S.“, podle údajů obsažených v žalobě však měla bydlet v "P.".
Adresa přechodného pobytu cizince v České republice evidovaná v informačním systému evidence obyvatel není - jak vyplývá již ze znění ustanovení §46b písm.a) občanského soudního řádu - adresou pro doručování písemností u "nepodnikající" fyzické osoby. Vzhledem k tomu, že zákon u "nepodnikajících" cizinců - fyzických osob neurčuje adresu pro doručování ani podle jiných (dalších) hledisek, je odůvodněn závěr, že cizinec - "nepodnikající" fyzická osoba, který má v informačním systému evidence obyvatel evidovánu pouze adresu svého přechodného pobytu, nemá v České republice adresu pro doručování písemností prostřednictvím doručujícího orgánu. V občanském soudním řízení mu proto mohou být prostřednictvím doručujícího orgánu písemnosti doručovány - jak je zřejmé z ustanovení §46a odst.1 občanského soudního řádu - na kterémkoliv místě, na němž bude zastižen.
Vzhledem k tomu, že soud prvního stupně odevzdal k doručení žalované žalobu a předvolání k jednání na 8.2.2011 na adresu "S." a na adresu "P.", které nebyly adresami pro doručování žalované, a že žalovaná nebyla na adrese těchto míst při doručování písemností zastižena, nemohly být považovány uvedené písemnosti za doručené do vlastních rukou žalované ani při dodržení postupu předepsaného v ustanovení §49 občanského soudního řádu. Dovolací soud proto souhlasí s dovolatelkou také v tom, že předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání uvedené v ustanovení §153b odst.1 občanského soudního řádu nebyly splněny.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; Nejvyšší soud České republiky jej podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky také toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Obvodnímu soudu pro Prahu 6) k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. června 2013
JUDr. Ljubomír Drápal
předseda senátu