ECLI:CZ:NS:2013:21.CDO.2447.2012.1
sp. zn. 21 Cdo 2447/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Ljubomíra Drápala v právní věci žalobkyně J. S. , zastoupené JUDr. Lucií Kadeřávkovou, advokátkou se sídlem v Benešově, Křižíkova č. 2062, proti žalované E. V. , zastoupené Mgr. Irenou Kindlovou, advokátkou se sídlem v Pardubicích, třída Míru č. 95, o určení dědického práva, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 10 C 7/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 22. září 2011 č. j. 23 Co 44/2010-120, takto:
I. Dovolání žalované se zamítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit České republice - Okresnímu soudu v Pardubicích na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.904,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Pardubicích dne 12. 1. 2009 domáhala, aby bylo určeno, že „je dědičkou ze zákona po zůstaviteli V. M., zemřelém dne 15. 7. 2008“. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že listina o jejím vydědění i závěť pořízené zůstavitelem (jejím dědečkem) jsou neplatné, neboť není pravdou, že v rozporu s dobrými mravy neposkytla zůstaviteli potřebnou pomoc v nemoci, ve stáří nebo v jiných závažných případech a že o něj trvale neprojevovala opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měla. Naopak to byl zůstavitel, kdo o žalobkyni jako svou vnučku od jejího narození neprojevil žádný zájem, nestaral se o to, jak vyrůstá, jaký je její zdravotní stav, jak prospívá ve škole, zda má osoba, která o ni pečuje (její babička ze strany matky M. S.), dostatek prostředků na její výživu, a její dopisy vracel zpět. Okresní soud v Pardubicích usnesením ze dne 14. 11. 2008 č. j. 32 D 1238/2008-47 uložil žalobkyni, aby své dědické právo uplatnila u soudu žalobou o určení, že je dědičkou ze zákona po zůstaviteli V. M., podanou proti závětním dědičkám V. M. (manželce zůstavitele) a E.V. (dceři zůstavitele).
Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 10. 11. 2009 č. j. 10 C 7/2009-39 žalobu zamítl a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovaným V. M. a E. V. na náhradě nákladů řízení 14.500,- Kč k rukám advokátky Mgr. Ireny Kindlové. Na základě zjištění, že žalobkyně, i když měla před dosažením své zletilosti ztížené možnosti navštěvovat rodinu svého otce (mezi 14. a 17. rokem jejího věku u ní byla nařízena ústavní výchova), mohla vědět o tom, že tato rodina ji „nezavrhla“ a že se ji její babička V. M. pokoušela opakovaně navštěvovat, že zůstavitel, který vzhledem ke svému zdravotnímu stavu žalobkyni navštěvovat v jejím bydlišti „stěží mohl“, o kontakt s ní stál, že žalobkyně dopisy svému otci, které se jí vrátily, adresovala nedostatečně, přestože mohla adresu svých příbuzných zjistit, popřípadě za nimi cestovat, a že se nezúčastnila pohřbu svého otce ani pohřbu zůstavitele, ač o tom byla „podle tvrzení strany žalované uvědoměna“, dospěl k závěru, že žalobkyně o zůstavitele trvale neprojevovala opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měla, a že ji proto zůstavitel „platně vydědil ve smyslu ustanovení §469a odst. 1 písm. b) občanského zákoníku“. Naproti tomu shledal, že nebyly splněny podmínky pro vydědění žalobkyně podle ustanovení §469a odst. 1 písm. a) občanského zákoníku, neboť zůstavitel ani jeho rodina žalobkyni nikdy nežádali o poskytnutí pomoci „ve stáří nebo v jiných případech“.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích – poté, co usnesením ze dne 30. 6. 2011 č. j. 23 Co 44/2010-85 rozhodl, že v řízení bude nadále pokračováno jako s žalovanou jen s E. V., neboť žalovaná V. M. zemřela a E. V. je její dědičkou (žalobkyni i svého syna J. M. zůstavitelka vydědila) - rozsudkem ze dne 22. 9. 2011 č. j. 23 Co 44/2010-120 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že „žalobkyně je zákonnou dědičkou po zůstaviteli V. M. a zemřelém dne 15. 7. 2008 naposledy bytem K., S.“; současně rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 26.251,- Kč, že „účastnice mezi sebou nemají právo na náhradu nákladů za odvolací řízení“ a že žalovaná je povinna zaplatit České republice - Okresnímu soudu v Pardubicích na náhradě nákladů řízení 5.549,- Kč. V odůvodnění rozsudku odvolací soud uvedl, že v projednávané věci nelze vycházet výhradně z postojů žalobkyně k zůstaviteli, které žalobkyně zaujímala v době své nezletilosti, kdy o ni žádný z rodičů neměl zájem a kdy její názory a postoje usměrňovala babička z matčiny strany M. S., jíž byla žalobkyně svěřena do výchovy a s níž se stýkala i v době, kdy byla nařízena její ústavní výchova, a že případný nedostatek zájmu žalobkyně o zůstavitele v tomto období nelze pokládat za určující. Odvolací soud nepokládal za významnou okolnost, že žalobkyně poslala z dětského domova dva dopisy otci na nedostatečnou adresu a že mohla po jeho správné adrese více pátrat, neboť o vztah mezi žalobkyní a jejím otcem v tomto řízení nejde a aktivita pro navázání kontaktu se v období nezletilosti žalobkyně předpokládala na straně zůstavitele, a nesouhlasil se soudem prvního stupně ani v tom, že po nabytí zletilosti měla žalobkyně své prarodiče z otcovy strany vyhledat a navázat s nimi vztah. Podle názoru odvolacího soudu je naopak logické požadovat takové jednání na prarodičích z otcovy strany, neboť zletilostí žalobkyně odpadly překážky bránící jim v kontaktu s ní a prarodiče mohli „jednat přímo s žalobkyní a spoléhat na to, že k nim zaujme vlastní postoj“. Odvolací soud uzavřel, že právní posouzení věci soudem prvního stupně není správné, neboť neodpovídá ustálené judikatuře soudů, podle níž v případě, že skutečnost, že potomek trvale neprojevuje o zůstavitele opravdový zájem, je důsledkem toho, že zůstavitel neprojevuje zájem o potomka, nelze bez dalšího dovodit, že by neprojevení tohoto zájmu potomkem mohlo být důvodem k jeho vydědění.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítá, že odvolací soud nevyhodnotil tu skutečnost, že v době, kdy odpadly překážky na straně žalobkyně, tu byly významné překážky na straně zůstavitele, které mu zabránily v dalších pokusech o „navázání kontaktu“ se žalobkyní, neboť v době plnoletosti žalobkyně již zůstavitel vzhledem ke svému zdravotnímu stavu nebyl schopen jakýchkoliv samostatných úkonů (psaní, chůze apod.), které za něj museli činit rodinní příslušníci; bez významu rovněž není vzdálenost a nekvalitní dopravní spojení mezi místy bydliště zůstavitele a žalobkyně. Z těchto důvodů nebyla a ani nemohla být žalovanou tvrzena „nějaká aktivita“ na straně zůstavitele v tomto období ve vztahu k žalobkyni. Manželka zůstavitele po smrti svého syna (otce žalobkyně) žalobkyni kontaktovala zasláním jeho úmrtního oznámení, na které však žalobkyně nereagovala a na pohřeb se nedostavila. Dovolatelka se na rozdíl od odvolacího soudu domnívá, že konkrétní okolnosti daného případu odůvodňují závěr, že zůstavitel žalobkyni platně vydědil, a že po zůstaviteli nelze spravedlivě požadovat „neustálé projevování zájmu o potomka za všech okolností“. Žalovaná navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání žalované zamítl, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je správné.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov. Čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno (správnost skutkových zjištění v tomto směru dovolatelka nenapadá), že zůstavitel V. M., který zemřel dne 15. 7. 2008, pořídil dne 15. 8. 2006 formou notářského zápisu závěť, kterou dědičkou veškerého svého majetku ustanovil žalovanou a kterou ve prospěch své manželky V. M. zřídil věcné břemeno spočívající v doživotním a bezplatném užívání domu s přináležejícími pozemky v katastrálním území K., a listinu o vydědění svého syna J. M. a žalobkyně (oba úkony jsou zachyceny na téže listině). Vydědění žalobkyně zůstavitel zdůvodnil tím, že žalobkyně o něj trvale neprojevuje opravdový zájem, který by jako jeho potomek projevovat měla, neboť jej nenavštěvuje, nevolá mu, nenapíše mu ani k narozeninám či svátkům a zůstavitel ji neviděl několik let. Další důvod k vydědění žalobkyně zůstavitel spatřoval v tom, že mu žalobkyně v rozporu s dobrými mravy neposkytuje potřebnou pomoc v jeho nemoci a stáří. Okresní soud v Pardubicích usnesením ze dne 14. 11. 2008 č. j. 32 D 1238/2008-47, které nabylo právní moci dne 12. 12. 2008, uložil žalobkyni, aby své dědické právo uplatnila u Okresního soudu v Pardubicích žalobou o určení, že je dědičkou ze zákona po zůstaviteli, podanou ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto usnesení proti závětním dědičkám V. M. a E. V.
Podle ustanovení §469a odst. 1 písm. b) občanského zákoníku zůstavitel může vydědit potomka, jestliže o zůstavitele trvale neprojevuje opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měl.
Podle ustálené judikatury soudů je třeba otázku, zda potomek o zůstavitele trvale neprojevoval opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měl, posuzovat s přihlédnutím ke všem okolnostem případu a ve spektru dobrých mravů, které se ve společnosti ustálily. Jedním z hledisek, které je třeba u tohoto důvodu vydědění vždy zkoumat, je to, zda potomek zůstavitele měl reálnou možnost o zůstavitele projevit opravdový zájem, který by jako potomek měl projevit, tj. zda zůstavitel měl sám zájem se s potomkem stýkat a udržovat s ním běžné příbuzenské vztahy; vydědění přichází v úvahu jen tam, kde zůstavitel o tento blízký příbuzenský vztah stojí, kde se ho nezájem potomka osobně citově dotýká, kde mu tento stav vadí, a nikoliv, jde-li o situaci, kdy je mu tento stav lhostejný, případně kdy k němu sám i podstatně přispěl (srov. například rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 8. 1996 sp. zn. 6 Co 10/96, publikovaný pod č. 23 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998). Jestliže potomek trvale neprojevuje o zůstavitele zájem proto, že zůstavitel neprojevoval zájem o potomka, nelze bez dalšího dovodit, že by neprojevení tohoto zájmu potomkem mohlo být důvodem k jeho vydědění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 9. 1997 sp. zn. 2 Cdon 86/97, který byl uveřejněn pod č. 21 v časopisu Soudní judikatura, ročník 1998).
V posuzovaném případě bylo v řízení prokázáno (správnost tohoto skutkového zjištění dovolatelka nijak nezpochybnila), že zůstavitel po dosažení zletilosti žalobkyně, jejíž postoje vůči němu a jeho manželce do té doby – z pohledu zůstavitele nepříznivě - usměrňovala babička z matčiny strany M. S., jíž byla žalobkyně svěřena do výchovy a s níž se stýkala i v době, kdy byla nařízena její ústavní výchova, neprojevil zájem se s ní jako se svým potomkem stýkat a udržovat s ní běžné příbuzenské vztahy. Okolnost, že se v té době již nacházel ve špatném zdravotním stavu, v důsledku něhož nebyl schopen jakýchkoliv samostatných úkonů, které za něj museli činit rodinní příslušníci, ani vzdálenost a nekvalitní dopravní spojení mezi místy bydliště zůstavitele a žalobkyně přitom nemohly zůstaviteli bránit v navázání styku se žalobkyní prostřednictvím jeho rodinných příslušníků a způsobem, který by nevyžadoval cestování zůstavitele do místa bydliště žalobkyně. Jestliže za těchto okolností ani žalobkyně neprojevila zájem o zůstavitele a o navázání kontaktu s ním, nelze dovodit, že by neprojevení tohoto jejího zájmu mohlo být důvodem k jejímu vydědění zůstavitelem podle ustanovení §469a odst. 1 písm. b) občanského zákoníku.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelkou tvrzeno), že by byl postižen některou z vad, uvedených v ustanovení §229 odst. 1 o. s. ř., §229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v §229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalobkyni v souvislosti s jejím zastoupením soudem ustanovenou advokátkou náklady, které spočívají v odměně za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 2.100,- Kč a v paušální částce náhrady výdajů ve výši 300,- Kč [srov. §151 odst. 2 část věty první za středníkem o. s. ř. a §7 bod 5., 9 odst. 3 písm. a), §11 odst. 1 písm. k) a §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb., č. 276/2006 Sb. a č. 399/2010 Sb.], celkem ve výši 2.400,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupkyně žalobkyně, advokátka JUDr. Lucie Kadeřávková, osvědčila, že je plátkyní daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům řízení, které žalobkyni za dovolacího řízení vznikly, vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrad (srov. §137 odst. 1 a 3 a §151 odst. 2 větu druhou o. s. ř.) ve výši 504,- Kč. Protože dovolání žalované bylo zamítnuto, dovolací soud jí podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. uložil, aby tyto náklady žalobkyně nahradila; náhradu nákladů dovolacího řízení v celkové výši 2.904,- Kč je žalovaná povinna zaplatit České republice - Okresnímu soudu v Pardubicích (§149 odst. 2 o. s. ř.) do tří dnů od právní moci rozsudku (§160 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. července 2013
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu