ECLI:CZ:NS:2013:21.CDO.2449.2011.1
sp. zn. 21 Cdo 2449/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Romana Fialy ve věci dědictví po B. P. , za účasti 1) J. D. , 2) K. W. , 3) J. Ch. , 4) A. G. , 5) H. K. , 6) F. R. , 7) O. R. , 8) V. W. , zastoupené JUDr. Milanem Skalníkem, advokátem se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě, Preslova č. 9, a 9) Z. W. , zastoupené JUDr. Milanem Skalníkem, advokátem se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě, Preslova č. 9, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 38 D 127/2005, o dovoláních V. W. a Z. W. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. března 2010 č. j. 24 Co 4/2009-182, takto:
I. Dovolání V. W. a Z. W. se odmítají .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podáním ze dne 15.7.2003, které došlo soudu prvního stupně dne 16.7.2003, se V. W., Z. W. (dříve P.) a I. W. domáhaly, aby bylo "dokončeno dědické řízení po B. P., zemřelé 6.9.1943". Návrh zdůvodnily zejména tím, že dědictví po B. P., která zemřela za druhé světové války v koncentračním táboře v Osvětimi a která byla "po válce" prohlášena za mrtvou a jako den její smrti byl určen 6.3.1944, nikdy "nebylo dokončeno", neboť "ležící pozůstalost nebyla přihlášeným dědicům (nebo jejich právním nástupcům) odevzdána". Do "ležící pozůstalosti po zůstavitelce náleží" mimo jiné spoluvlastnický podíl "ve výši jedné třetiny k parcele č. v katastrálním území Plzeň a k budově čp. v Plzni - Jižním předměstí na parcele č.". Rozhodnutí Městského národního výboru v Plzni, finančního odboru, ze dne 5.11.1962 č.j. fin. 2947/62 Uh., podle kterého měl její spoluvlastnický podíl přejít do vlastnictví státu a do správy Bytového podniku ObNV Plzeň-Bory, totiž nenabylo právní moci, protože bylo doručeno "pouze P. D." jako jedné z přihlášených dědiců po zůstavitelce, když "ostatní dědicové" byli opomenuti a rozhodnutí jim nebylo doručeno; uvedený spoluvlastnický podíl proto náleží do pozůstalosti.
Obvodní soud pro Prahu 1 pověřil provedením úkonů v řízení o dědictví po zůstavitelce podle ustanovení §38 občanského soudního řádu JUDr. Miroslava Nováka, notáře v Praze 1 a usnesením ze dne 2.5.2007 č.j. 38 D 127/2005-124 zamítl "návrh V. W., Z. P. a I. W. na dokončení dědického řízení po zůstavitelce" a "určil" odměnu soudního komisaře JUDr. Miroslava Nováka částkou 400,- Kč a jeho hotové výdaje částkou 384,- Kč s tím, že celkovou částku 933,- Kč "včetně DPH" mu uhradí "Český stát, zastoupený Obvodním soudem pro Prahu 1". Vycházel ze závěru, že na základě rozhodnutí Městského národního výboru v Plzni, finančního odboru, ze dne 5.11.1962 č.j. fin. 2947/62 Uh, na němž je vyznačeno, že nabylo právní moci dne 28.11.1962, přešel předmětný spoluvlastnický podíl do vlastnictví "Čs. státu" (ve spojení se souhlasným prohlášením o nabytí vlastnictví podle zákona č. 172/1991 Sb.) podle tehdy platných právních předpisů, tj. vládního nařízení č. 15/1959 Sb. a vyhlášky č. 88/1959 Ú.l. Protože soud v dědickém řízení není oprávněn zkoumat, zda rozhodnutí státního orgánu, na němž je vyznačena právní moc, "skutečně" nabylo právní moci, soud prvního stupně dospěl k závěru, že majetek, který měl být předmětem dědictví, přešel na stát a není zde důvod k jeho projednání v dědickém řízení.
K odvolání V. W., Z. W. a I. W. Městský soud v Praze usnesením ze dne 21.4.2008 č.j. 24 Co 462/2007-149 zrušil usnesení soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Poté, co dovodil, že v dědickém řízení po zůstavitelce je třeba postupovat "hmotně právně podle obecného zákoníku občanského z roku 1811 a procesně právně podle nesporného patentu z roku 1854", dospěl odvolací soud k závěru, že soud prvního stupně "porušil ustanovení §157 odst. 2 občanského soudního řádu ve spojení s ustanovením §167 odst. 2 občanského soudního řádu" a že je proto jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné, když neuvedl, na základě jakých zákonných ustanovení rozhodl. Vzhledem k tomu, že v daném případě "došlo k odnětí majetku náležejícího do ležící pozůstalosti" (předmětné nemovitosti byly odňaty v roce 1962, tedy v době od prohlášení zůstavitelky za mrtvou do odevzdání pozůstalosti), odvolací soud dovodil, že předmětný majetek nemůže být odevzdán odevzdací listinou, protože v době odevzdání pozůstalosti již nebyl její součástí. Podle odvolacího soudu "ani v dědickém řízení nelze obcházet restituční řízení", což vyplývá ze "stanoviska Ústavního soudu ČR č. 477/2005 "Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek". Odvolací soud současně vytknul soudu prvního stupně, že ve výroku svého usnesení zamítl "návrh na dokončení dědického řízení", ačkoliv měl podle §72 nesporného patentu vyslovit, že "pozůstalost nebude projednána, protože není jmění".
Obvodní soud pro Prahu 1 poté usnesením ze dne 22.9.2008 č.j. 38 D 127/2005-159 rozhodl, že "pozůstalost nebude projednána, protože není jmění", a "určil" odměnu soudního komisaře JUDr. Miroslava Nováka částkou 400,- Kč a jeho hotové výdaje částkou 384,- Kč s tím, že celkovou částku 933,- Kč "včetně DPH" mu uhradí "Český stát, zastoupený Obvodním soudem pro Prahu 1". Soud prvního stupně znovu dovodil, že předmětný spoluvlastnický podíl přešel do vlastnictví "Čs. státu" a že soud v dědickém řízení není oprávněn zkoumat, zda rozhodnutí státního orgánu, na němž je vyznačena právní moc, "skutečně" nabylo právní moci, a uzavřel, že "podle ustanovení §72 nesporného patentu pozůstalost nebude projednána, protože není jmění".
K odvolání V. W. a Z. W. Městský soud v Praze usnesením ze dne 31.3.2010 č.j. 24 Co 4/2009-182 potvrdil usnesení soudu prvního stupně a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně v tom, že spoluvlastnický podíl na předmětných nemovitostech, který původně vlastnila zůstavitelka, přešel dnem právní moci rozhodnutí Městského národního výboru v Plzni ze dne 5.11.1962 č.j. fin. 2947/62 Uh do vlastnictví Čs. státu. K námitce, že rozhodnutí Městského národního výboru v Plzni nenabylo právní moci, odvolací soud uvedl, že "nejde o otázku spornou v tomto dědickém řízení", když "jde o problematiku, která obecně přesahuje rámec dědického řízení"; současně zopakoval závěry obsažené v jeho předchozím usnesení, že předmětný majetek "byl odňat z ležící pozůstalosti" a že proto "nemůže být odevzdán odevzdací listinou, neboť v době odevzdání pozůstalosti již nebyl její součástí", přičemž "pouze v restitučním řízení bylo možné prokazovat, že event. nenastal přechod dotčeného majetku na stát doložený příslušným rozhodnutím". K další námitce, že ve výpisu z katastru nemovitostí ze dne 20.11.2001 byla u dotčených nemovitostí jako vlastník id. 1/3 stále zapsána zůstavitelka, odvolací soud nepřihlédl, neboť má za to, že zápis v katastru nemovitostí je "zpochybnitelný", když "z hlediska vlastnictví je rozhodný nabývací titul".
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podaly V. W. a Z. W. dovolání. Namítají, že "otázka, zda rozhodnutí nabylo právní moci, je otázkou právní, nikoliv skutkovou", opětovně poukazují na to, že rozhodnutí Městského národního výboru v Plzni ze dne 5.11.1962 č.j. fin. 2947/62 Uh mělo být doručeno všem přihlášeným dědicům a že nenabylo právní moci, neboť bylo doručeno jen jedné z dědiček po zůstavitelce, a dovozují, že předmětný spoluvlastnický podíl zůstal i nadále součástí ležící pozůstalosti po zůstavitelce. Podle dovolatelek o tom svědčí rovněž zápis v katastru nemovitostí, kde ještě v době zahájení tohoto řízení byla jako vlastnice spoluvlastnického podílu ve výši 1/3 vedena zůstavitelka. Dovolatelky odmítají názor odvolacího soudu, že by o vydání nemovitostí měly požádat v restitučním řízení, neboť podle ustanovení §6 vládního nařízení č. 15/1959 Sb. věc "přecházela do socialistického vlastnictví dnem právní moci rozhodnutí příslušného orgánu". Přípustnost dovolání dovozují z ustanovení §239 odst. 3 občanského soudního řádu, neboť "rozhodnutí o tom, že pozůstalost nebude projednána, je obsahově rozhodnutím o odmítnutí jejich návrhu", a navrhují, aby dovolací soud zrušil usnesení soudů obou stupňů a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1.7.2009 do 31.12.2012 (dále jen "o.s.ř."). I když zůstavitelka B. P. byla prohlášená za mrtvou dne 6.3.1944 (tedy v době před 31.12.2000), odvolací soud projednal odvolání proti usnesení soudu prvního stupně a rozhodl o něm - v rozporu s ustanovením Části dvanácté, hlavy I. bodu 12., 15. a 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů - podle občanského soudního řádu účinného od 1.1.2001; dovolání proti usnesení odvolacího soudu je proto třeba projednat a rozhodnout o něm podle občanského soudního řádu účinného od 1.1.2001 (srov. též právní názor uvedený například v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.11.2003 č.j. 21 Cdo 574/2003, které bylo uveřejněno pod č. 156 v časopise Soudní judikatura, roč. 2003). Protože dovoláním bylo napadeno rozhodnutí odvolacího soudu, které bylo vyhlášeno v době od 1.7.2009 do 31.12.2012, řídí se současně projednání dovolání V. W. a Z. W. a rozhodnutí o něm občanským soudním řádem ve znění účinném do 31.12.2012 (srov. Čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., Nejvyšší soud přezkoumal napadené usnesení bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání V. W. a Z. W. směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
V. W. a Z. W. dovoláním napadají usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně ve věci samé. Protože dovolání V. W. a Z. W. není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť soud prvního stupně nerozhodl usnesením ze dne 22.9.2008 č.j. 38 D 127/2005-159 ve věci samé jinak než ve svém předchozím usnesení ze dne 2.5.2007 č.j. 38 D 127/2005-124, které bylo usnesením odvolacího soudu ze dne 21.4.2008 č.j. 24 Co 462/2007-149 zrušeno (z hlediska vymezení práv a povinností účastníků řízení soud prvního stupně dospěl v obou svých usnesením ke shodnému závěru, že zde není majetek, který by mohl být v dědickém řízení projednán), a protože přípustnost dovolání nelze dovozovat - jak se mylně domnívají dovolatelky - z ustanovení §239 odst. 3 o.s.ř., které upravuje přípustnost dovolání jen proti usnesení procesní povahy, jimiž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí žaloby či jiného návrhu na zahájení řízení podle ustanovení §43 odst. 2 občanského soudního řádu, může být jeho přípustnost založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
V projednávané věci dovolatelky dovozují, že součástí ležící pozůstalosti zůstavitelky B. P. je nadále její spoluvlastnický podíl "ve výši jedné třetiny k parcele č. v katastrálním území Plzeň a k budově čp. v Plzni - Jižním předměstí na parcele č.", neboť rozhodnutí Městského národního výboru v Plzni, finančního odboru, ze dne 5.11.1962 č.j. fin. 2947/62 Uh., podle něhož měl její spoluvlastnický podíl přejít na stát, nenabylo právní moci.
V případě, že rozhodnutí Městského národního výboru v Plzni, finančního odboru, ze dne 5.11.1962 č.j. fin. 2947/62 Uh. opravdu nenabylo právní moci, znamená to (mimo jiné), že stát převzal spoluvlastnický podíl B. P. bez právního důvodu; převzetím věci státem bez právního důvodu se rozumí - jak dovodila judikatura soudů (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13.12.2006 sp. zn. 22 Cdo 18/2006, který byl uveřejněn pod č. 62 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2008) - "převzetí držby věci, a to i držby neoprávněné".
Judikatura soudů již dříve dospěla dále k závěru, že oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodném období od 25.2.1948 do 1.1.1990 bez právního důvodu za podmínek uvedených v restitučních předpisech a která proto mohla žádat o vydání věci podle restitučních předpisů, se nemůže domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů, a to ani formou určení vlastnického práva, ani vlastnickou žalobou (srov. například rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11.9.2003 sp. zn. 31 Cdo 1222/2001 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6.1.2009 sp. zn. 28 Cdo 4983/2008). Ústavní soud dospěl - jak vyplývá z jeho sdělení č. 477/2005 Sb. - k závěru, že "žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství", neboť pouze v rámci restitučních předpisů bylo možné zpochybnit správní akt nebo dosáhnout určení jeho neexistence, a to bez ohledu na to, zda byl přechod vlastnictví promítnut do zápisů ve veřejných rejstřících k tomu účelu určených či nikoliv.
Vzhledem k tomu, že uvedené právní závěry je třeba aplikovat také v projednávané věci při úvaze, zda spoluvlastnický podíl zůstavitelky k nemovitostem v Plzni stále (ještě) náleží do její ležící pozůstalosti, lze uzavřít, že soudy při posouzení otázky, zda je na místě provést dědické řízení (projednat ležící pozůstalost) po zůstavitelce B. P., postupovaly v souladu s ustálenou judikaturou soudů. Dovolání V. W. a Z. W. proti usnesení odvolacího soudu není tedy přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání V. W. a Z. W. proti usnesení odvolacího soudu - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o.s.ř., neboť dovolatelky s ohledem na výsledek řízení nemají na náhradu svých nákladů právo a ostatním účastníkům řízení v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. června 2013
JUDr. Ljubomír Drápal
předseda senátu