ECLI:CZ:NS:2013:21.CDO.2471.2012.1
sp. zn. 21 Cdo 2471/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Doležílka v právní věci žalobkyně České republiky - Ministerstva financí v Praze 1 , Letenská 15, zastoupené Peterem Valertem, advokátem se sídlem v Praze 1, Perlová 5, proti žalované D. R. , zastoupené Mgr. Jiřím Janatou, advokátem se sídlem v Jilemnici, Valdštejnská č. 41, o neúčinnost kupních smluv, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 15 C 152/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. března 2012 č.j. 26 Co 386/2011-245, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o.s.ř.):
Dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20.3.2012 č.j. 26 Co 386/2011-245, jímž byl rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 9.6.2011 č.j. 15 C 152/2010-209 potvrzen ve výroku o určení, že jsou vůči žalobkyni neúčinné kupní smlouva ze dne 18.5.2010, kterou J. N. prodal žalované označené pozemky v katastrálním území Hořejší Vrchlabí a obci Vrchlabí, a kupní smlouva ze dne 18.5.2010, kterou J. N. prodal žalované označené pozemky v katastrálním území a obci Dolní Kalná a v katastrálním území a obci Velký Vřešťov, a změněn ve výroku o náhradě nákladů řízení tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení "před okresním soudem" 1.500,- Kč k rukám advokáta Petra Valerta, a jímž bylo rozhodnuto, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31.12.2012 - dále jen "o.s.ř." (srov. Čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), neboť ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by odvolací soud zrušil, a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Odporovatelným je - jak vyplývá z ustanovení §42a odst. 2 občanského zákoníku - takový právní úkon dlužníka, který učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám; břemeno tvrzení a důkazní břemeno v tomto směru nese věřitel. Prokázání úmyslu dlužníka zkrátit svého věřitele není podmínkou odporovatelnosti tehdy, jestliže "druhou stranou" jsou osoby dlužníkovi blízké (například osoby uvedené v ustanovení §116 občanského zákoníku); úmysl dlužníka zkrátit jeho věřitele v takovémto případě zákon předpokládá a je na osobách dlužníkovi blízkých, aby prokázaly, že úmysl dlužníka zkrátit věřitele tehdy (tj. v době právního úkonu) nemohly i při náležité pečlivosti poznat (srov. například právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23.5.2001 sp. zn. 21 Cdo 1912/2000, který byl uveřejněn pod č. 35 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2002).
Osobou blízkou je podle ustanovení §116 občanského zákoníku jednak příbuzný v řadě přímé, sourozenec, manžel a partner (v registrovaném partnerství podle zákona č. 115/2006 Sb. ve znění pozdějších předpisů), jednak jiná osoba v poměru rodinném nebo obdobném, kdyby újmu, kterou utrpěla jedna z nich, druhá důvodně pociťovala jako újmu vlastní.
Vztah žalované k dlužníku J. N. jako manželu dcery žalované je vztahem obdobným rodinnému poměru. Vzhledem k tomu, že podle výsledků dokazování (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu nepodléhá) žalovaná má s dlužníkem J. N. "vztahy standardní a bezkonfliktní" a s rodinou J. N. "cítí vzájemnou soudržnost", je závěr soudů o tom, že žalobkyně by újmu, kterou utrpěl J. N., důvodně pociťovala jako újmu vlastní, a že tedy je vůči J. N. osobou blízkou, v souladu s ustálenou judikaturou soudů.
V případě právního úkonu mezi dlužníkem a osobou blízkou nebo právního úkonu učiněného dlužníkem ve prospěch osoby jemu blízké nemusí žalující věřitel tvrdit ani prokazovat, že žalovanému musel být úmysl dlužníka odporovaným právním úkonem zkrátit věřitele znám; zákon v tomto případě předpokládá, že žalovaný o úmyslu dlužníka zkrátit žalujícím věřitelem v řízení prokázaným odporovaným právním úkonem věřitele věděl a je na žalovaném, aby prokázal, že v době právního úkonu dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité péči nemohl poznat. I kdyby bylo zjištěno, že žalovaná dlužníkovi blízká osoba o jeho úmyslu zkrátit odporovaným právním úkonem věřitele nevěděla ani nemusela vědět, nepostačuje to samo o sobě k úspěšné obraně proti odpůrčí žalobě. Žalovaná dlužníkovi blízká osoba se za této situace odpůrčí žalobě ubrání, jen jestliže prokáže, že úmysl dlužníka zkrátit odporovaným právním úkonem věřitele nemohla i při náležité pečlivosti poznat. Úspěšná obrana žalované dlužníkovi blízké osoby podle ustanovení §42a odst. 2 občanského zákoníku tedy spočívá nejen v jejím tvrzení, že o úmyslu dlužníka zkrátit odporovaným právním úkonem věřitele nevěděla a ani nemohla vědět, ale také v tvrzení a prokázání toho, že o tomto úmyslu nevěděla a ani nemohla vědět, přestože vyvinula "pečlivost" k poznání tohoto úmyslu dlužníka a šlo o "náležitou pečlivost". Vynaložení náležité pečlivosti předpokládá, že osoba dlužníkovi blízká vykonala s ohledem na okolnosti případu a s přihlédnutím k obsahu právního úkonu dlužníka takovou činnost (aktivitu), aby úmysl dlužníka zkrátit věřitele, který tu v době odporovaného právního úkonu objektivně vzato musel být, z jejích výsledků poznala (tj. aby se o tomto úmyslu dozvěděla). Jestliže se jí to při vynaložení náležité pečlivosti nepodařilo, pak se může ve smyslu ustanovení §42a odst. 2 občanského zákoníku ubránit odpůrčí žalobě. Zákon po dlužníkovi blízké osobě požaduje, aby se při právních úkonech s dlužníkem nebo při právních úkonech, které dlužník učinil v její prospěch, tímto způsobem přesvědčila, že právní úkon nezkracuje věřitele dlužníka, a vede ji k tomu, aby nečinila právní úkony (nepřijímala podle nich plnění) na újmu práv věřitelů dlužníka; v případě, že se tak nezachová, musí být srozuměna s tím, že věřitel může požadovat uspokojení své pohledávky také z majetku, který na základě takového právního úkonu od dlužníka nabyla (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23.5.2001 sp. zn. 21 Cdo 1912/2000, který byl uveřejněn pod č. 35 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2002). Nemůže proto - ve světle této judikatury - obstát argument žalované, že "s přihlédnutím ke svému vzdělání a stáří objektivně není schopna zkoumat aktivity svého zetě".
Na zásadní význam napadeného rozsudku odvolacího soudu po právní stránce ve věci samé nelze úspěšně usuzovat ani na základě námitky žalované, že postup státu proti J. N. při "arbitrážním řízení" a při vymáhání "neúměrných nákladů protistrany" byl v rozporu s dobrými mravy, neboť žalovaná nesouhlasí s postupem žalobkyně proti jejímu dlužníku (J. N.) v rámci rozhodčího řízení z důvodů, jež mohly mít své místo v rozhodčím řízení, které však nemohou být významné pro posouzení právní neúčinnosti předmětných kupních smluv z hlediska ustanovení §42a občanského zákoníku.
Protože dovolání žalované proti rozhodnutí odvolacího soudu není přípustné, Nejvyšší soud České republiky je - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř. , neboť žalovaná s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalobkyni v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. ledna 2013
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu