ECLI:CZ:NS:2013:21.CDO.2590.2012.1
sp. zn. 21 Cdo 2590/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce Ing. L. Ch. , zastoupeného JUDr. Martinem Klímou, advokátem se sídlem v Mladé Boleslavi, tř. Václava Klementa č. 203 proti žalovanému HPQ – Plast, s. r. o. se sídlem v Českém Dubu, Husova č. 52, IČO 250 38 842, zastoupenému Mgr. Davidem Hejzlarem, advokátem se sídlem v Liberci, 1. máje č. 97, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 16 C 48/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 16. února 2012 č.j. 29 Co 598/2011-133, takto:
I. Dovolání žalovaného se zamítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 4.901,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Martina Klímy, advokáta se sídlem v Mladé Boleslavi, tř. Václava Klementa č. 203.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 21.12.2009 žalovaná sdělila žalobci, že mu dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §52 písm. g) zák. práce, neboť svým jednáním závažně porušil své pracovní povinnosti, když ve dnech 8., 9. a 10. prosince 2009 se bez vážného důvodu nedostavil k výkonu své práce.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Žalobu odůvodnil zejména tím, že ve smyslu ustálené soudní praxe není přípustné pro tři nedostavení se do práce bez omluvy pracovní poměr okamžitě zrušit, a nedošlo-li k naplnění důvodu, pro který lze pracovní poměr zrušit okamžitě, potom je výpověď daná zaměstnanci pro nenaplněný výpovědní důvod neplatná. Ve skutečnosti však měl žalobce pro nepřítomnost na pracovišti vážné důvody, neboť trpěl chřipkou s horečkou a s dalšími příznaky. V průběhu pátku dne 4.12. onemocněl, a i přes intenzivní léčení během soboty a neděle se mu nepodařilo zvýšenou teplotu srazit a nemoc neustoupila. Proto byl nucen v pondělí dne 7.12.2009 vyhledat pohotovostní lékařskou službu, a protože si byl vědom počtu dnů nečerpané dovolené, nenechal si vypsat dočasnou pracovní neschopnost s tím, že k domácímu léčení použije dny nevyčerpané dovolené z roku 2008, které by stejně musely být vyčerpány do 31.12.2009. Žalobce nemá vysvětlení pro to, proč den 7.12.2009 nebyl veden jako den neomluveně zameškaný, zatímco ostatní dny ano, jestliže o dovolenou požádal zaměstnankyni M. H. jediným telefonátem dne 7. 12. 2009 okolo 7:00 hod..
Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 11.5.2011 č.j. 16 C 48/2010-85 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 10.800,- Kč „k rukám právního zástupce žalovaného“, a že je povinen zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Liberci 405,- Kč „na svědečném“. Ve věci samé dospěl k závěru, že ve dnech 8., 9. a 10. prosince 2009 žalobce „chtěl sám o své vůli čerpat dovolenou“, avšak již z jeho pracovní smlouvy mu vyplývala jednoznačná povinnost oznámit svou pracovní neschopnost do 12 hodin prvního dne trvání nemoci a do následujícího pracovního dne doložit potvrzení o pracovní neschopnosti. Svědkyně M. H. potvrdila žádost žalobce o poskytnutí dovolené, ale na rozdíl od tvrzení žalobce pouze na jeden den 7.12.2009. Ve dnech 8., 9. a 10.12.2009 tedy žalobci nebyla řádná dovolená, byť dodatečně, zaměstnavatelem povolena, a žalobce neprokázal omluvitelný důvod pro svou nepřítomnost na pracovišti, ani doložením pracovní neschopnosti, pro toto období od zdravotnického zařízení. Za těchto okolností nutno podle názoru soudu prvního stupně považovat nepřítomnost žalobce na pracovišti v uvedených dnech za neomluvenou absenci. Při posouzení intenzity porušení pracovních povinností žalobce soud prvního stupně přihlížel k tomu, že „u žalobce nebyly vykazovány v předcházejícím období nějaké problémy s pracovní kázní“. Naopak pro oprávněnost postupu zaměstnavatele svědčí okolnost, že žalobce vykonával pozici vedoucího technického oddělení, tedy pozici vedoucího zaměstnance, u kterého lze oprávněně požadovat odpovědnější přístup k plnění pracovních povinností. Při způsobu, jak chtěl žalobce, poté co zjistil, že nebude akceptována jeho žádost o čerpání dovolené, doložit svou nepřítomnost na pracovišti, uváděním nepravdivých údajů o lékařských ošetřeních a o zdravotním stavu, pak lze stěží uvažovat o existenci vztahu vzájemné důvěry mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem, kdy tato skutečnost nepochybně byla také jedním z hledisek, proč zaměstnavatel k výpovědi přistoupil“.
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 16.2.2012 č.j. 29 Co 598/2011-133 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se určuje, že výpověď z pracovního poměru datovaná 21.12.2009 je neplatná a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 28.570,40 Kč „k rukám JUDr. Martina Klímy“ a že je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Liberci 405,- Kč. Ve věci samé vycházel ze zjištění, že žalobce ve dnech 8., 9. a 10. 12. 2009 dovolenou nečerpal a neprokázal ani jiný závažný důvod, pro který by mu měla být v tomto období absence v zaměstnání omluvena. Při zkoumání intenzity tohoto zaviněného porušení pracovní kázně odvolací soud přihlížel „k osobě zaměstnance, funkci, kterou zastával, dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů i k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní kázně“. Vycházel ze zjištění, že po dobu tří let trvání pracovního poměru k němu žalovaná neměla po pracovní stránce výhrady, že nebylo sporné, že v prosinci 2009 žalobce fakticky nevyčerpal ještě dovolenou za rok 2008 v rozsahu 6,5 dne, a že žalovaná ve vztahu k žalobci tedy soustavně porušovala ustanovení §217 odst. 1 zák. práce, neboť „je to zaměstnavatel, který je povinen určit nástup dovolené“. Žalovaná porušila i povinnost stanovenou v §218 odst. 4 zák. práce určit do 31.10.2009 nástup dovolené za rok 2008 tak, aby skončila nejpozději do roku 2009. Protože žalovaná žalobci čerpání dovolené neurčila, nastala dne 1.11.2009 zákonná fikce čerpání dovolené, a jestliže si žalobce vzal volno teprve v prosinci, jednal v rozporu s ustanovení §218 odst. 4 zák. práce. „Určitým porušením pracovní kázně“ je i jeho postup, kdy nedal zaměstnavateli zřetelně najevo, že jde o čerpání dovolené, a stejně tak snaha následně zdůvodňovat nepřítomnost nepravdivými skutečnostmi. Zjištěné porušení pracovní kázně žalobcem s ohledem na zmíněné porušování povinností ze strany žalované nemá podle názoru odvolacího soudu takovou intenzitu, aby bylo důvodem pro výpověď podle ustanovení §52 písm. g) zák. práce.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalovaná zdůraznila, že žalobce nebyl schopen doložit, z jakého konkrétního důvodu se nedostavil k výkonu své práce, neboť veškeré skutečnosti uváděné ohledně jeho pracovní neschopnosti se následně ukázaly jako nepravdivé. Jestliže potom odvolací soud při posuzování míry intenzity porušení pracovní kázně dospěl k závěru, že porušení práv žalobce ze strany dovolatele tím, že mu nebylo umožněno čerpat zákonnou dovolenou, má zásadní vliv na posouzení intenzity porušení pracovní kázně, pak se tímto posouzením odvolací soud dopustil pochybení, které má za následek nesprávné právní posouzení věci. Případné porušení práv žalobce spojených s čerpáním dovolené nemohlo být natolik závažné, aby ovlivnilo intenzitu porušení povinnosti žalobce spočívající v neomluvené absenci po dobu tří dnů. Skutečnost, že žalobce dovolenou za rok 2008 v rozsahu 6,5 dne od 1. listopadu 2009 nečerpal z důvodu neznalosti právních předpisů, nelze dovolateli přičítat k tíži. Bylo tedy povinností žalobce dostavit se ve dnech 8., 9. a 10. prosince 2009 do zaměstnání. Kromě toho se žalobce také dopustil porušení §8 pracovní smlouvy, když neinformoval dovolatele o své pracovní neschopnosti způsobem tam uvedeným. Je zapotřebí „znovu zdůraznit postavení žalobce, coby vedoucího zaměstnance“, který měl mít odpovědnější přístup k plnění pracovních povinností a měl být i určitým vzorem pro podřízené zaměstnance. Nelze snižovat závažnost jeho jednání tím, že nečerpal dovolenou za rok 2008 z důvodu neznalosti právních předpisů. Jestliže nevyčerpal dovolenou za rok 2008 ani do 31.10. daného roku, a o čerpání dovolené ani sám nepožádal, necítil se zjevně nijak zvlášť poškozen. Následná rozsáhlá argumentace týkající se jeho práv na čerpání dovolené se pak jeví jako čistě účelová. To vyplývá podle názoru dovolatele mimo jiné ze skutečnosti, že se žalobci nepodařilo obhájit smyšlená tvrzení o jeho pracovní neschopnosti, pročež zvolil cestu argumentace porušením povinnosti dovolatele v oblasti čerpání zákonné dovolené. Odvolací soud tak při posouzení intenzity porušení pracovní kázně žalobce nevzal dostatečně v úvahu veškeré podstatné skutečnosti, a v důsledku toho se dopustil nesprávného posouzení věci. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce namítal, že podle ustanovení §218 odst. 4 věty první zák. práce počínaje dnem 1. listopadu 2009 mohl podle své volby nastoupit čerpání dovolené „kdykoliv mezi 1.11.2009 a 31.12.2009“, neboť „byl v právním režimu volby nástupu dovolené“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31.12.2012, (dále jen „o.s.ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1.1.2013 (srov. čl. II, bod 7 zák. č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu (do jeho měnícího výroku) oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu (v jeho napadené části) bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Otázku platnosti výpovědi z pracovního poměru, kterou žalovaný dal žalobci dopisem ze dne 21.12.2009, je třeba i v současné době posuzovat podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31.12.2009, to je do doby, než nabyl účinnosti zákon č. 306/2008 Sb., kterým se mění zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení §52 písm. g) zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, jsou-li u zaměstnance dány důvody, pro které by s ním zaměstnavatel mohl okamžitě zrušit pracovní poměr, nebo pro závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci; pro soustavné méně závažné porušování povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci je možné dát zaměstnanci výpověď, jestliže byl v době posledních 6 měsíců v souvislosti s porušením povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci písemně upozorněn na možnost výpovědi.
Dodržovat povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci patří k základním povinnostem zaměstnance, vyplývajícím z pracovního poměru [srov. §38 odst. 1 písm. b) zák. práce]. Má-li být porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci právně postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, musí být porušení pracovních povinností ze strany zaměstnance zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí dosahovat určitý stupeň intenzity. Zákoník práce rozlišuje mezi soustavným méně závažným porušováním povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci, závažným porušením povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci a porušením povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem. Porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci nejvyšší intenzity (zvlášť hrubým způsobem) je důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru nebo k výpovědi z pracovního poměru [§55 odst. 1 písm. b), §52 písm. g) část věty před středníkem zák. práce].
Pracovní povinnosti jsou zaměstnanci stanoveny právními předpisy, pracovním řádem, pracovní smlouvou nebo pokynem přímo nadřízeného vedoucího zaměstnance. Jednotícím kritériem pro všechny druhy těchto povinností je, že vyplývají z pracovního poměru nebo jiného pracovněprávního vztahu k zaměstnavateli; jednání zaměstnance, jímž nebyly porušeny povinnosti z pracovněprávního vztahu, nemůže být posouzeno jako porušení pracovních povinností.
Ustanovení §52 písm. g) zák. práce patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k takovým právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení, zda zaměstnanec porušil povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy „méně závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“, „závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“ a „porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem“ definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení takové povinnosti.
Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci k osobě zaměstnance, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní kázně, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení uvedených povinností pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu, apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval (srov. ve vztahu k obsahově shodné dřívější právní úpravě rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 1995, sp. zn. 6 Cdo 53/94, uveřejněný v časopise Práce a mzda č. 7-8, roč. 1996, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1228/99, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 21, roč. 2001).
Obsahem porušení pracovních povinností ale nejsou vedle porušení povinností zaměstnance, které jsou stanoveny zaměstnanci právními předpisy, pracovním řádem, pracovní smlouvou nebo pokynem nadřízeného vedoucího zaměstnance, také jim odpovídající povinnosti zaměstnavatele; porušení právních povinností zaměstnavatelem může však mít v závislosti na jejich příčinném vztahu k vlastnímu porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci zaměstnancem význam z hlediska hodnocení jejich intenzity (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14.2.2001 sp. zn. 21 Cdo 971/2000). Výsledné posouzení intenzity porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci není jen aritmetickým průměrem všech v konkrétním případě zvažovaných hledisek. K některým hlediskům je třeba přistupovat se zvýšenou pozorností tak, aby byla vystižena typová i specielní charakteristika porušení právních povinností v konkrétní věci.
Odvolacímu soudu lze přisvědčit, že jednou z povinností zaměstnance vyplývajících pro zaměstnance z pracovního poměru je především povinnost ode dne, kdy vznikl pracovní poměr, podle pokynů zaměstnavatele konat osobně práce podle pracovní smlouvy ve stanovené pracovní době. Neplnění této povinnosti, která je esenciální součástí pracovněprávního závazkového vztahu mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem, představuje současně porušení povinnosti zaměstnance dodržovat povinnosti, které mu vyplývají z pracovního poměru (srov. §38 odst. 1 písm. b/ zák. práce). Uvedený nepříznivý následek spojený s nepřítomností zaměstnance v práci v pracovní době nenastane pouze tehdy, jestliže je zameškání práce důsledkem určitých právem uznaných skutečností, které během trvání pracovního poměru zaměstnanci brání nebo mu ztěžují plnění pracovních povinností z pracovního poměru. Jak z toho správně vychází odvolací soud, povinnost prokázat existenci některé z těchto tzv. překážek v práci na straně zaměstnance, které způsobují dočasnou nemožnost nebo obtížnost plnit pracovní povinnosti, a její trvání, tíží zaměstnance.
Odvolací soud při zkoumání jednání žalobce, které mu bylo vytknuto v dopise ze dne 21.12.2009, že se nedostavil „do výkonu práce /do sídla společnosti/, a to ve dnech 8., 9. a 10. prosince letošního roku“, vycházel z toho, že žalobce v uvedených dnech zaviněně porušil své povinnosti, neboť neprokázal, že na tyto dny o dovolenou požádal a neprokázal ani jiný důvod, proč by mu měla být jeho nepřítomnost v práci omluvena. Při úvaze o míře intenzity tohoto porušení povinností zahrnul do rámce svých úvah okolnost, že žalobce pracoval jako vedoucí zaměstnanec technického oddělení, že však za dobu tří let trvání pracovního poměru k němu žalovaná neměla po pracovní stránce výhrady, že „v prosinci 2009 fakticky nevyčerpal ještě dovolenou za rok 2008“, že „žalovaná ve vztahu k žalobci soustavně porušovala ust. §217 odst. 1 zák. práce“, neboť mu neurčila nástup dovolené za rok 2008 ani do 31.10.2008 . Na druhé straně žalobce podle názoru odvolacího soudu „jednal v rozporu s ust. §218 odst. 4 zák. práce“, protože poté, co nastala dne 1.11.2009 „zákonná fikce čerpání dovolené“, od uvedeného dne dovolenou nenastoupil – tedy, jak odvolací soud uvádí - „zřejmě z neznalosti předpisu dovolenou nečerpal a volno si vzal teprve v prosinci“.
Podle názoru dovolacího soudu lze z hlediska požadavku vymezení hypotézy právní normy, jak v posuzované věci vyplývá z ustanovení §52 písm. g) zák. práce (tedy pro právní závěr, zda žalobce závažně porušil povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahující se k zaměstnancem vykonávané práci), považovat úvahu odvolacího soudu vzhledem k okolnostem případu za úplnou a správnou. Nelze sdílet názor žalobce, že na základě ustanovení §218 odst. 4 věty první zák. práce je zaměstnanec „v režimu volby“, kdy dovolenou nastoupí, neboť uvedené ustanovení stanoví jednoznačně, že neurčí-li zaměstnavatel, s výjimkou případu uvedeného v odstavci 3, zaměstnanci dovolenou podle odstavce 1 ani do 31. října příštího kalendářního roku, je dnem nástupu zaměstnance na tuto nevyčerpanou dovolenou nebo její část první následující pracovní den.
Namítá-li dovolatel, že odvolací soud v rámci hodnocení stupně intenzity uvedeného porušení povinnosti vyplývající žalobci z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci nesprávně posoudil význam skutečnosti, že žalobce v prosinci 2009 nevyčerpal ještě dovolenou za rok 2008, je jistě mimo pochybnost, že dobu čerpání dovolené určuje zaměstnavatel. Tomuto právu zaměstnavatele ale odpovídá jeho povinnost určit zaměstnanci (nepochybně v souladu se svým rozvrhem čerpání dovolené – srov. §217 odst. 1 větu první zák. práce) čerpání dovolené v rozsahu alespoň čtyř týdnů v kalendářním roce (§218 odst. 1 zák. práce), anebo, brání-li tomu zákonné důvody, je povinen určit dovolenou tak, aby skončila nejpozději do konce příštího kalendářního roku. Za situace, kdy dovolatel v tomto směru neplnil vůči žalobci své zákonné povinnosti, není korektní poukazovat formalisticky na to, že „mohl a měl žalobce čerpat dovolenou za rok 2008 v rozsahu 6,5 dne ode dne 1. listopadu 2009“, a ponechat běhu času a „neznalosti právních předpisů“ žalobce, že v důsledku nenastoupení dovolené v den určený zákonem (§218 odst. 4 věta první zák. práce), nevyčerpaná dovolená zanikne ve smyslu ustanovení §218 odst. 4 věty druhé zák. práce.
Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že nevzal v úvahu, že nedostavení se žalobce do zaměstnání „mohlo znamenat“ omezení výroby či vznik škody, potom nevysvětluje, proč by tyto potencionální důsledky nehrozily, jestliže by si žalobce při znalosti zákonné úpravy v ustanovení §218 odst. 4 zák. práce zcela jednostranně a bez zřetele na případné obtíže zaměstnavatele „vzal dovolenou“ dne 1. listopadu 2009, a jaký je praktický rozdíl (kupříkladu z hlediska vzniku případné škody), jestliže po dni 7.12.2009, kdy mu byl vykázán jeden den dovolené ze zbývajících 6,5 dnů, nebyl přítomen v práci v následujících třech dnech. Z hlediska posouzení intenzity porušení povinnosti vyplývající žalobci z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci je bez významu, že svou nepřítomnost v práci ve dnech 8., 9. a 10. prosince 2009 omlouval nepravdivým tvrzením o své zdravotní indispozici. Je tomu tak proto, že uvedené tvrzení není skutkovým důvodem výpovědi, a jako skutečnost, která nastala „ex post“, nemůže být vztažena zpětně na dříve nastalé porušení povinnosti. Okolnost, že žalobce své tvrzení neprokázal, má – jak k tomuto závěru dospěl správně odvolací soud - za následek, že zde není „důvod, pro který by mu měla být v tomto období absence v zaměstnání omluvena“. Namítá-li dovolatel, že odvolací soud „nevzal v úvahu veškeré podstatné skutečnosti“, potom opomíjí, že vymezení hypotézy právní normy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu, a že nelze určovat soudu, jaké okolnosti a jakým způsobem je či není oprávněn hodnotit, a do jaké míry má (nemá) k těmto okolnostem přihlížet a co z nich má podle názoru účastníka akcentovat. Jde tedy jen o pouhou polemiku s tím, ke kterým hlediskům odvolací soud při posuzování intenzity porušení pracovní kázně žalobcem přihlížel a jak tato hlediska hodnotil, ačkoli - jak výše uvedeno - odvolací soud v projednávané věci vymezil hypotézu právní normy obsaženou v ustanovení §52 písm. g) zák. práce vzhledem ke všem okolnostem případu správně a úplně; ve věci tedy bylo rozhodnuto v souladu se zákonem a ustálenou judikaturou, na níž dovolací soud nemá důvod cokoliv měnit.
Protože napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu věcně správný, a protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by potvrzující rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad, uvedených v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo v §229 odst. 3 o.s.ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
Protože dovolání žalovaného bylo zamítnuto, dovolací soud mu posle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. uložil, aby žalobci nahradil náklady potřebné k uplatňování práva.
Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že výše odměny má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (§151 odst. 2 část věty první před středníkem o.s.ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení §147 nebo 149 odst. 2 o.s.ř., a ani okolnosti případu v projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§151 odst. 2 část věty první za středníkem o.s.ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17.4.2013 č. 116/2013 Sb. dnem 7.5.2013 zrušena. Nejvyšší soud za této situace určil pro účely náhrady nákladů dovolacího řízení paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem ve výši 3.750,- Kč. Kromě této paušální sazby odměny advokáta vznikly žalobci náklady spočívající v paušální částce náhrad ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů).
Vzhledem k tomu, že advokát JUDr. Martin Klíma osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům, které žalobci za dovolacího řízení vznikly, rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 851,- Kč (§137 odst.3, §151 odst.2 věta druhá o.s.ř.)
Žalovaný je povinen náhradu nákladů řízení v celkové výši 4.901,- Kč žalobci zaplatit k rukám advokáta, který žalobce v tomto řízení zastupoval (§149 odst.1 o.s.ř.) do 3 dnů od právní moci rozsudku (§160 odst.1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. září 2013
JUDr. Zdeněk Novotný
předseda senátu