ECLI:CZ:NS:2013:21.CDO.2603.2012.1
sp. zn. 21 Cdo 2603/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Ljubomíra Drápala v právní věci žalobce M. Š., zastoupeného JUDr. Ladislavem Novotným, advokátem se sídlem v Táboře, 9. května č. 1282/6, proti žalovanému BORSAY a. s. (dříve SINCOM Leasing, a. s.) se sídlem v Táboře, Husova č. p. 1444, IČO 00541397, zastoupenému Mgr. Milanem Kučeříkem, advokátem se sídlem v Kroměříži, Elišky Krásnohorské č. 3634, o 196.560,- Kč s úroky z prodlení, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 7 C 294/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 24. dubna 2012 č. j. 15 Co 122/2012-255, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení
7.895,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Ladislava Novotného, advokáta se sídlem v Táboře, 9. května č. 1282.
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 občanského soudního řádu):
Dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 24. 4. 2012 č. j. 15 Co 122/2012-255, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 28. 11. 2011 č. j. 7 C 294/2007-213, jímž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci 112.320,- Kč s úrokem z prodlení „ve výši dle vl. nař. č. 163/2005 Sb. od 27. 10. 2007 do zaplacení“ a jímž bylo rozhodnuto, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 206.200,- Kč k rukám advokáta JUDr. Ladislava Novotného, a kterým bylo žalovanému uloženo, aby zaplatil žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 32.400,- Kč k rukám advokáta JUDr. Ladislava Novotného, není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád [ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „o. s. ř“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov. Čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony)], protože soud prvního stupně nerozhodl v rozsudku ze dne 28. 11. 2011 č. j. 7 C 294/2007-213 ve věci samé jinak než ve svém dřívějším rozsudku ze dne 2. 10. 2008 č. j. 7 C 294/2007-44, kterým byla žaloba co do 112.320,- Kč s úrokem z prodlení zamítnuta, proto, že by byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který tento dřívější rozsudek soudu prvního stupně svým usnesením ze dne 2. 11. 2010 č. j. 15 Co 777/2008-139 ve výroku o zamítnutí žaloby zrušil z důvodu nedostatku skutkových zjištění významných pro rozhodnutí o věci samé, nýbrž proto, že na základě doplnění dokazování dospěl k jiným závěrům než ve svém dřívějším rozsudku, a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř.
Závěr, že žalobci přísluší motivační složka mzdy za rok 2006, sjednaná mezi účastníky dne 31. 1. 2006 v článku II. odst. 1 „přílohy (dodatku) č. 2 manažerské smlouvy ze dne 1. 2. 2004“ jako „podíl na překročení rozpočtovaného obchodního plánu, stanoveného rozpočtem společnosti na rok 2006 o 10 % ve výši 24 % ročního úhrnu základní mzdy dle článku I. tohoto dodatku vyplácené ročně na základě auditovaných hospodářských výsledků“, který odvolací soud učinil po výkladu uvedeného písemného ujednání účastníků ze dne 31. 1. 2006 a na základě skutkového zjištění, že rozpočtovaný obchodní plán žalovaného na rok 2006 ve výši 200.000.000,- Kč (plánovaný objem uzavřených obchodních případů vyjádřený v ceně pořízených strojů a zařízení pronajímaných žalovaným na základě leasingových smluv) byl i po odečtení hodnoty leasingových smluv zrušených ke dni provedení auditu výsledků hospodaření žalovaného za rok 2006 (3.699.000 Kč) překročen o více než 10 %, a se kterým dovolatel nesouhlasí, vychází z předchozího rozhodnutí dovolacího soudu vydaného v této věci (z rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 6. 2010 č. j. 21 Cdo 2378/2009-95) a výklad uvedeného projevu vůle provedený odvolacím soudem odpovídá ustálené judikatuře soudů (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. 10. 1996 sp. zn. 3 Cdon 946/96, který byl uveřejněn pod č. 29 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1997, nebo rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 11. 2000 sp. zn. 21 Cdo 227/2000, který byl uveřejněn pod č. 44 v časopise Soudní judikatura, roč. 2001).
Námitkami, že pro výplatu motivační složky mzdy žalobci za rok 2006 nebyly splněny sjednané podmínky, protože výnosy z leasingových smluv podle rozpočtu stanoveného na tento rok na základě „hospodářského plánu“ žalovaného ve výši 164.738.452,- Kč nebyly překročeny o 10 % (celkové výnosy žalovaného z „prodeje služeb“ za rok 2006 činily jen 171.367.000,- Kč) a protože hodnota leasingových smluv zrušených ke dni provedení auditu byla „nepochybně“ vyšší než 3.699.000 Kč, žalovaný nezpochybňuje právní posouzení věci (závěr o tom, jaký právní předpis má být ve věci aplikován, popřípadě jak má být právní předpis vyložen) odvolacím soudem, nýbrž jeho skutková zjištění, že vůlí účastníků projevenou v článku II. odst. 1 přílohy (dodatku) č. 2 manažerské smlouvy bylo vázat vznik práva žalobce na motivační složku mzdy za rok 2006 na překročení plánovaného objemu uzavřených obchodních případů, vyjádřeného v ceně pořízených strojů a zařízení pronajatých zákazníkům žalovaného na základě leasingových smluv (200.000.000,- Kč), o (nejméně) 10 % a že k tomuto překročení obchodního plánu i po odečtení ceny strojů a zařízení vztahujících se k uzavřeným leasingovým smlouvám, které byly ke dni provedení auditu výsledků hospodaření žalovaného za rok 2006 zrušeny, skutečně došlo. Právní posouzení věci odvolacím soudem není způsobilá zpochybnit ani dovolatelem namítaná vada řízení, kterou žalovaný spatřuje v tom, že odvolací soud v rozporu s ustanovením §120 občanského soudního řádu neprovedl „některé navržené důkazy“. Tyto námitky dovolatele nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., ale dovolacích důvodů podle ustanovení §241a odst. 3 a §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., a nemohou založit závěr o přípustnosti dovolání žalovaného podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být – jak je zřejmé již ze znění ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. - při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto.
Závěr, že částka 100.000,- Kč, kterou žalovaný zaplatil žalobci podle dohody o rozvázání pracovního poměru ze dne 10. 8. 2007, „není plněním zahrnujícím manažerskou odměnu“, ke kterému odvolací soud dospěl po výkladu uvedené dohody o rozvázání pracovního poměru již ve svém dřívějším rozsudku ze dne 29. 1. 2009 č. j. 15 Co 777/2008-77 a který dovolatel opětovně podrobuje kritice, je – jak uvedl Nejvyšší soud České republiky již ve svém předchozím rozsudku ze dne 15. 6. 2010 č. j. 21 Cdo 2378/2009-95 – v souladu s hmotným právem a ustálenou judikaturou, a nenastoluje proto žádné otázky zásadního právního významu ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř.
Protože dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné, Nejvyšší soud České republiky je - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalovaný je proto povinen nahradit žalobci náklady potřebné k uplatňování práva.
Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že výše odměny má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (§151 odst. 2 část věty první před středníkem o. s. ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení §147 nebo §149 odst. 2 o. s. ř. a ani okolnosti případu v projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§151 odst. 2 část věty první za středníkem o. s. ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013 č. 116/2013 Sb. dnem 7. 5. 2013 zrušena. Nejvyšší soud České republiky za této situace určil pro účely náhrady nákladů dovolacího řízení paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem ve výši 6.225,- Kč. Kromě této paušální sazby odměny advokáta vznikly žalobci náklady spočívající v paušální částce náhrady výdajů ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Vzhledem k tomu, že zástupce žalobce, advokát JUDr. Ladislav Novotný, osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům, které žalobci za dovolacího řízení vznikly, rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 1.370,- Kč (§137 odst. 3, §151 odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Žalovaný je povinen náhradu nákladů dovolacího řízení v celkové výši 7.895,- Kč žalobci zaplatit k rukám advokáta, který žalobce v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o. s. ř.), do 3 dnů od právní moci usnesení (§160 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. července 2013
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu