ECLI:CZ:NS:2013:21.CDO.2910.2012.1
sp. zn. 21 Cdo 2910/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně J. M., zastoupené Mgr. Milanem Partíkem, advokátem se sídlem v Praze, Slezská č. 949/32, proti žalovanému JConsult Economic Service s. r. o. se sídlem v Praze 4, Čapkova č. 2/195, IČO 46358731, zastoupenému JUDr. Zdeňkem Čechurou, advokátem se sídlem v Praze, Vinohradská č. 343/6, o 86.400,70 Kč s úroky z prodlení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 15 C 72/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. prosince 2011 č.j. 23 Co 438/2011-329, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 5.400,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Milana Partíka, advokáta se sídlem v Praze, Slezská č. 949/32.
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o.s.ř.):
Dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2011 č.j. 23 Co 438/2011-329, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 13.4.2011 č.j. 15 C 72/2003-303 ve věci samé (tj. ve výroku, jímž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni 85.133,10 Kč s úrokem z prodlení), není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31.12.2012 (srov. čl. II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“ (kasační usnesení odvolacího soudu ze dne 29.3.2006 č. j. 23 Co 69/2006-107, po kterém soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než ve svém předchozím rozsudku, nezavazovalo soud prvního stupně právním názorem ve věci samé, nýbrž obsahovalo pokyny k odstranění procesních pochybení z důvodu, že rozhodnutí soudu prvního stupně bylo částečně nepřezkoumatelné a jeho odůvodnění bylo „vnitřně rozporné“, když neodpovídalo kritériím uvedeným v ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř., a rovněž pokyny k doplnění důkazů a jejich provedení), a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemůže mít po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř.
Žalovaný v dovolání mj. uvádí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) však vyplývá, že toliko nesouhlasí se skutkovými zjištěními, na nichž odvolací soud (a soud prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se odvolací soud ztotožnil) založil svůj závěr o tom, že „v souvislosti se svou pracovní činností u žalovaného vykonávala žalobkyně přesčasové práce“ v rozsahu a s nárokem na odměnu tak, jak vyplynulo ze znaleckého posudku; a podrobuje kritice postup, jakým odvolací soud (resp. soud prvního stupně) k těmto skutkovým zjištěním dospěl. Podstatou jeho námitek je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud (i soud prvního stupně) přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil, a rovněž vytýká soudům obou stupňů, že nevzaly v úvahu všechny skutkové okolnosti, které jsou podle názoru dovolatele pro posouzení věci významné (namítá, že „soud prvního stupně přistoupil k rozhodnutí na základě formalistického hodnocení stavu věci“, a že chybné údaje uvedené žalobkyní v evidenci pracovní doby „nejsou v rozsudcích nikterak zohledněny“). V dovolání zároveň předestírá vlastní skutkové závěry o tom, že žalobkyně se „plně nevěnovala své práci a v pracovní době vykonávala své jiné aktivity“, když „při přezkoumávání docházky byla zjištěna závažná porušení pracovní kázně v oblasti dodržování pracovní doby včetně falšování docházkové evidence“; na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci. Protože námitky žalobce uplatněné v dovolání nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. a ale jen dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., nemohl dovolací soud správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu přezkoumat, neboť k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. – jak je zřejmé již ze znění ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. - nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto.
Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř., neboť dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalovaný je proto povinen nahradit žalobci náklady potřebné k uplatňování práva. Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že výše odměny má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (§151 odst. 2 část věty první přede středníkem o.s.ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení §147 nebo 149 odst. 2 o.s.ř. a ani okolnosti případu v projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§151 odst. 2 část věty první za středníkem o.s.ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17.4.2013 č. 116/2013 Sb. dnem 7.5.2013 zrušena. Nejvyšší soud za této situace určil pro účely náhrady nákladů dovolacího řízení paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem ve výši 5.100,- Kč. Kromě této paušální sazby odměny advokáta vznikly žalobci náklady spočívající v paušální částce náhrad ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Žalobce je povinen náhradu nákladů řízení v celkové výši 5.400,- Kč žalovanému zaplatit k rukám advokáta, který žalobce v tomto řízení zastupoval (§149 odst.1 o.s.ř.) do 3 dnů od právní moci usnesení (§160 odst.1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 29. května 2013
JUDr. Zdeněk Novotný
předseda senátu