ECLI:CZ:NS:2013:21.CDO.3060.2012.1
sp. zn. 21 Cdo 3060/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce P. S,, zastoupeného JUDr. Karlem Minářem, advokátem se sídlem v Brně, Ludmily Konečné č. 14, proti žalovanému UNISTAV a.s. se sídlem v Brně, Příkop č. 6, IČO 531766, zastoupenému JUDr. Vierou Štichovou, advokátkou se sídlem v Brně, Erbenova č. 3, o náhradu škody, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 34 C 143/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. dubna 2012 č. j. 15 Co 248/2011-1142, takto:
Dovolání žalobce se odmítá .
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o.s.ř.):
Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 4. 2012 č. j. 15 Co 248/2011-1142, kterým byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 12.4.2011 č.j. 34 C 143/99-1100 v napadených výrocích (tj. ve výroku, jímž byl zamítnut návrh žalobce na uložení povinnosti žalovanému zaplatit mu 1.231,- Kč s úroky z prodlení jako náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti od 1.2.2000 do 29.2.2000, ve výroku, jímž byl zamítnut návrh žalobce na uložení povinnosti žalovanému zaplatit mu 120.000,- Kč jako náhradu za ztížení společenského uplatnění a ve výroku, jímž byl zamítnut návrh žalobce na uložení povinnosti žalovanému zaplatit mu náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti v částkách s úroky z prodlení za jednotlivá období, která soud prvního stupně ve výroku specifikoval), není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31.12.2012 (srov. čl. II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o.s.ř.“, neboť oběma rozsudky vydanými v této věci rozhodl soud prvního stupně ohledně dovoláním dotčeného předmětu řízení stejně – žalobu zamítl; a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemůže mít po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř.
I když žalobce v dovolání uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [že tedy uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.], z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž že nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu (resp. soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se odvolací soud ztotožnil a na něž v rozsudku „plně odkazuje“) vychází (že v období od 1.2.2000 do 29.2.2000 byl žalobce v pracovní neschopnosti pro onemocnění psychické – diagnóza F 69, nespecifikovaná porucha osobnosti a chování u dospělých, nikoli „onemocnění sluchové“, ačkoliv v „důsledku práce v garážích u žalovaného v hlučném prostředí vzniklo žalobci poškození zdraví – sluchu“, a nebyla ani doložena příčinná souvislost mezi poškozením zdraví psychického a vznikem škody, dále, že v důsledku poškození zdraví nedošlo u žalobce ke ztížení společenského uplatnění, neboť (poškození sluchu) nemělo dopad na jeho další pracovní zařazení, mohl-li vykonávat např. běžné administrativní práce, poškození sluchu nemá rovněž „podstatný a nepříznivý vliv na rodinný či osobní život“ žalobce, není „rozhodující příčinou znemožňující žalobci provozovat obvyklé zájmové činnosti, jestliže existující omezení „nemají původ v nadměrném zhoršení stavu za rok 1995 – 1999, ale v tom, že žalobce jednoduše trpí onemocněním sluchu, které se od roku 1976 zhoršovalo“, a že skutečnost, že žalobce po skončení pracovní neschopnosti od 1.3.2000 již nikde nepracoval nelze klást k tíži žalovaného, neboť příčinou jsou „jiné okolnosti, než je nadměrné poškození sluchu v důsledku práce žalobce v podzemních garážích u žalovaného ).
Dovolatel soudům obou stupňů vytýká, že nevzaly v úvahu všechny skutkové okolnosti, které jsou podle jeho názoru pro posouzení věci významné (zejména, že „zdravotní stav a psychický stav člověka jsou spojenými nádobami“, a že je proto „samozřejmé, že zhoršení sluchu se na psychice žalobce nepochybně podepsalo a mělo zásadní vliv na jeho psychický stav“) a předestírá tak vlastní skutkové závěry o tom, že „po ukončení první pracovní neschopnosti rozhodně“ u žalobce „ke zlepšení sluchu nedošlo“, a že tedy „potíže se sluchem trvaly“ i při druhé pracovní neschopnosti, kdy „byl léčen pro psychickou poruchu“, není tedy pravdou, že by jeho zdravotní stav, pro který byl v další pracovní neschopnosti, neměl s poškozením sluchu žádnou souvislost. Na těchto závěrech pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci. Tím, že dovolatel na odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, však nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující.
Protože výtky žalobce obsažené v dovolání nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., nemohl dovolací soud správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu přezkoumat, neboť k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. §237 odst. 3, část věty za středníkem o.s.ř.).
Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§243c odst. 1, §151 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 8. července 2013
JUDr. Zdeněk Novotný
předseda senátu