ECLI:CZ:NS:2013:21.CDO.3127.2012.1
sp. zn. 21 Cdo 3127/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Ljubomíra Drápala v právní věci zástavního věřitele AURA Medical s. r. o. se sídlem v Praze 4, K Verneráku č. 4, IČO 65412559, zastoupeného JUDr. Milošem Kodešem, advokátem se sídlem v Praze 3 – Vinohradech, Lucemburská č. 13, proti zástavním dlužníkům 1) R. M. a 2) Mgr. H. M. , oběma zastoupeným Mgr. Radkem Hladinou, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční č. 8, o soudní prodej zástavy, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 18 C 38/2011, o dovolání zástavního věřitele proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. června 2012 č. j. 20 Co 64/2012-107, takto:
Usnesení krajského soudu (s výjimkou výroku, kterým bylo zrušeno usnesení okresního soudu o zamítnutí žaloby na nařízení prodeje zástavy k uspokojení částky 448.011,65 Kč a řízení v této části zastaveno) a usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 20. září 2011 č. j. 18 C 38/2011-54 (s výjimkou výroku o zamítnutí žaloby na nařízení prodeje zástavy k uspokojení částky 448.011,65 Kč) se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Kladně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Zástavní věřitel se žalobou podanou u Okresního soudu v Kladně dne 5. 5. 2011 domáhal, aby soud nařídil k uspokojení jeho pohledávky „z titulu dluhu z obchodního styku“ ve výši 4.211.841,65 Kč s úroky z prodlení ve výši, z částek a za dobu, jež rozvedl, prodej zástavy, a to nemovitostí zástavních dlužníků – „budovy č. p. – bydlení na pozemku st. p. č. a pozemku st. p. č.– zastavěná plocha a nádvoří zapsaných na LV č. pro obec Unhošť, katastrální území Unhošť u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Kladno“. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že obchodoval se společností ARNICA MEDICAL, s. r. o., která nesplácela své závazky v době splatnosti a jejíž dluh vůči zástavnímu věřiteli dosáhl v únoru 2010 částky 11.942.662,- Kč s příslušenstvím, že k zajištění této pohledávky zástavního věřitele uzavřeli účastníci dne 26. 2. 2010 zástavní smlouvu, kterou zástavní dlužníci zastavili ve prospěch zástavního věřitele označené nemovitosti a jejíž právní účinky nastaly dne 1. 3. 2010, a že společnost ARNICA MEDICAL, s. r. o. „ke dni sepisu žaloby“ dluží zástavnímu věřiteli 4.211.841,65 Kč s příslušenstvím.
Okresní soud v Kladně usnesením ze dne 20. 9. 2011 č. j. 18 C 38/2011-54 žalobu zamítl a uložil zástavnímu věřiteli povinnost zaplatit zástavním dlužníkům na náhradě nákladů řízení 12.322,56 Kč k rukám advokáta Mgr. Radka Hladiny. Na základě zjištění, že zástavní smlouva uzavřená mezi účastníky neobsahuje „specifikaci“ zajištěné pohledávky, že mezi zástavním věřitelem a společností ARNICA MEDICAL, s. r. o. „proběhla řada obchodů“, že některé z pohledávek zanikly po uzavření zástavní smlouvy „různými způsoby“ a že mezi zajištěné pohledávky, pro jejichž vymožení měl být nařízen prodej zástavy, zástavní věřitel zahrnul i takové, které vznikly až po uzavření zástavní smlouvy, dospěl k závěru, že zástavní smlouva je pro neurčitost neplatná a že proto v řízení nemohla být „řádně doložena“ zajištěná pohledávka.
K odvolání zástavního věřitele Krajský soud v Praze usnesením ze dne 13. 6. 2012 č. j. 20 Co 64/2012-107 zrušil usnesení soudu prvního stupně, „pokud bylo rozhodováno o nařízení prodeje zástavy pro částku 448.011,65 Kč“, a řízení v této části zastavil z důvodu zpětvzetí žaloby v této části, v „dalším“ usnesení soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil a rozhodl, že zástavní věřitel je povinen zaplatit zástavním dlužníkům na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 14.614,- Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení 12.780,- Kč k rukám advokáta Mgr. Radka Hladiny. Shledal správným závěr soudu prvního stupně, že zástavní smlouva uzavřená mezi účastníky je absolutně neplatná, neboť zajištěná pohledávka, která byla „souborem několika samostatných pohledávek z různých faktur s odlišnou dobou splatnosti“, byla v zástavní smlouvě vymezena pouze osobami věřitele a dlužníka a výší pohledávky, aniž by byl uveden důvod vzniku jednotlivých pohledávek, výčet jednotlivých částek a údaj o datu jejich splatnosti. Vyslovil názor, že „určitost vymezení pohledávky musí vyplývat z textu písemně uzavřené smlouvy a nelze ji doplnit výkladem, že účastníkům muselo být známo, o jaké pohledávky z jednotlivých faktur se jedná“.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu - v jeho potvrzujícím výroku - podal zástavní věřitel dovolání. Vytýká odvolacímu soudu, že se nepokusil o výklad zástavní smlouvy ve smyslu ustanovení §35 odst. 2 občanského zákoníku a že se nevypořádal s tím, že soud prvního stupně dovolatele v rozporu s ustanovením §118a o. s. ř. nepoučil, aby „tvrdil okolnosti významné z hlediska projevu vůle a aby k tomu navrhl potřebné důkazy“. Uvádí, že ze „saldokonta pohledávek a závazků“, s nímž byl zástavní dlužník 1), který byl [stejně jako zástavní dlužnice 2)] jednatelem společnosti ARNICA MEDICAL, s. r. o., seznámen dne 25. 2. 2010, vyplývalo, že ke dni 23. 2. 2010 dluží tato společnost zástavnímu věřiteli 11.942.662,- Kč, že zástavní dlužník 1) jménem společnosti ARNICA MEDICAL, s. r. o. tento její dluh dne 25. 2. 2010 písemně uznal a nabídl zástavnímu věřiteli do zástavy předmětné nemovitosti a že uvedeného dne bylo mezi zástavním dlužníkem 1) a zástavním věřitelem dohodnuto, že „skladba a výše“ pohledávek zajišťovaných zástavní smlouvou bude vycházet ze „saldokonta pohledávek“ ze dne 23. 2. 2010. Zástavní věřitel navrhuje, aby dovolací soud zrušil usnesení odvolacího soudu a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „občanského soudního řádu“), neboť dovoláním je napadeno usnesení odvolacího soudu, které bylo vydáno před 1. 1. 2013 (srov. Čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 občanského soudního řádu, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 občanského soudního řádu).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu] nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu], anebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu].
Zástavní věřitel dovoláním napadá usnesení odvolacího soudu v části, v níž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé bylo soudem prvního stupně vydáno pouze jedno rozhodnutí. Dovolání zástavního věřitele proti usnesení odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 občanského soudního řádu se nepřihlíží (§237 odst. 3 občanského soudního řádu).
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 občanského soudního řádu); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu, dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Protože dovolání může být podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu především z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu]; z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu], lze - jak vyplývá ze znění ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu - rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) občanského soudního řádu. Dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě nesprávného postupu soudu z hlediska zachování (dodržení) procesněprávních předpisů. Protože pouze posouzení právních otázek, které byly v rozhodnutí odvolacího soudu řešeny, může vést k závěru o zásadním významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce, není dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu způsobilým podkladem pro úvahu dovolacího soudu, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu po právní stránce zásadní význam.
Zástavní věřitel ve svém dovolání mimo jiné namítá vadu řízení spočívající v tom, že soudy mu v průběhu řízení neposkytly poučení podle ustanovení §118a o. s. ř.; tím uplatnil dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu. I kdyby (snad) byly jeho výhrady v tomto směru opodstatněné, nelze na základě okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu činit - jak vyplývá z výše uvedeného - závěr o zásadním významu napadeného usnesení odvolacího soudu po právní stránce.
V projednávané věci bylo pro rozhodnutí soudů významné vyřešení právních otázek, zda soud v řízení o soudním prodeji zástavy posuzuje platnost zástavní smlouvy (smlouvy o zřízení zástavního práva), na základě které bylo zřízeno zástavní právo, a jak má být v zástavní smlouvě (ve smlouvě o zřízení zástavního práva) označena pohledávka, kterou zástava zajišťuje. Vzhledem k tomu, že uvedené právní otázky odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou judikaturou soudů a že jejich posouzení bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadené usnesení odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání zástavního věřitele proti usnesení odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu.
Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 občanského soudního řádu, které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první občanského soudního řádu), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Podle ustanovení §200z odst. 1 o. s. ř. soud nařídí prodej zástavy, doloží-li zástavní věřitel zajištěnou pohledávku, zástavní právo k zástavě a kdo je zástavním dlužníkem.
Podle ustanovení §200z odst. 2 o. s. ř. ve věci může být rozhodnuto bez nařízení jednání jen za podmínek uvedených v ustanovení §115a o. s. ř. nebo tehdy, jsou-li skutečnosti uvedené v odst. 1 doloženy listinami vydanými nebo ověřenými státními orgány nebo veřejnými listinami notáře.
Podle ustanovení §200za odst. 3 o. s. ř. podle vykonatelného usnesení o nařízení prodeje zástavy lze na návrh zástavního věřitele nařídit výkon rozhodnutí prodejem zástavy.
Zástavní právo je definováno jako právní institut, který slouží k zajištění pohledávky pro případ, že dluh, který jí odpovídá, nebude včas splněn s tím, že v tomto případě lze dosáhnout uspokojení z výtěžku zpeněžení zástavy (srov. §152 občanského zákoníku); zástavní právo se vztahuje i na příslušenství této pohledávky (srov. §155 odst. 1 větu druhou občanského zákoníku). Není-li pohledávka zajištěná zástavním právem včas splněna nebo byla-li splněna po své splatnosti jen částečně anebo nebylo-li splněno příslušenství pohledávky, má zástavní věřitel právo na uspokojení své pohledávky (zbytku pohledávky nebo příslušenství) z výtěžku zpeněžení zástavy (srov. §165 odst. 1 občanského zákoníku). Zástavu lze zpeněžit na návrh zástavního věřitele buď ve veřejné dražbě, nebo soudním prodejem zástavy (srov. §165a odst. 1 občanského zákoníku).
Soudní prodej zástavy se uskutečňuje ve dvou fázích. V první fázi jde o řízení o soudním prodeji zástavy, které je zahájeno podáním žaloby, jíž se zástavní věřitel domáhá nařízení soudního prodeje zástavy, a které končí usnesením soudu, jímž bylo o této žalobě rozhodnuto. Nařídí-li soud usnesením prodej zástavy, přechází soudní prodej zástavy do druhé fáze, podá-li zástavní věřitel návrh na nařízení výkonu rozhodnutí prodejem zástavy. Soudní prodej zástavy (jako jedno z řízení upravených v občanském soudním řádu) není sporem a ani řízením nalézacím nebo vykonávacím (exekučním). Jde o zvláštní typ řízení před soudem (z pohledu ustanovení §2 o. s. ř. jde o jinou právní věc), jehož smyslem je - jak bez pochybnosti vyplývá z ustanovení §165a odst. 1 občanského zákoníku - dosáhnout zpeněžení zástavy a tím získat výtěžek, z něhož se může (by se mohl) uspokojit zástavní věřitel.
V řízení o soudním prodeji zástavy jako první fázi soudního prodeje zástavy soud zkoumá pouze to, zda zástavní věřitel doložil zajištěnou pohledávku, zástavní právo k zástavě, jejíž prodej navrhuje, a kdo je zástavním dlužníkem. Jiné (další) skutečnosti nejsou - jak vyplývá z ustanovení §200z odst. 1 o. s. ř. - v tomto řízení významné. Uvedené rozhodné skutečnosti současně nemusí být v řízení o soudním prodeji zástavy prokázány (postaveny najisto); pro nařízení prodeje zástavy postačuje, budou-li listinami nebo jinými důkazy osvědčeny, tedy jeví-li se z předložených listin nebo jiných důkazů alespoň jako pravděpodobné. Doloží-li zástavní věřitel uvedené skutečnosti listinami vydanými nebo ověřenými státními orgány nebo veřejnými listinami notáře, může soud prvního stupně rozhodnout o nařízení prodeje zástavy bez jednání, tedy bez slyšení zástavního dlužníka, a s tím, že žalobu doručí zástavnímu dlužníku až spolu s usnesením o nařízení prodeje zástavy (srov. usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 12. 2003 sp. zn. 23 Co 672/2003, které bylo uveřejněno pod č. 89 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).
To, že soud v řízení o soudním prodeji zástavy zkoumá pouze skutečnosti uvedené v ustanovení §200z odst. 1 o. s. ř. a že pro nařízení prodeje zástavy postačuje jen jejich osvědčení, samozřejmě neznamená, že by při soudním prodeji zástavy nemohly být uplatněny jiné (další) skutečnosti nebo že by jejich osvědčení nemohlo být zpochybněno. Nemůže k tomu ovšem důvodně dojít v řízení o soudním prodeji zástavy, ale až ve druhé fázi soudního prodeje zástavy, tedy v rámci řízení o výkon rozhodnutí prodejem zástavy (bude-li návrh na nařízení tohoto výkonu rozhodnutí zástavním věřitelem podán), a to zejména prostřednictvím návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí (srov. například §268 odst. 3 o. s. ř.) nebo vylučovací (excindační) žaloby podané po nařízení výkonu rozhodnutí podle ustanovení §267 odst. 1 o. s. ř. Judikatura soudů proto již dříve mimo jiné dovodila, že právem, které nepřipouští výkon rozhodnutí prodejem zástavy (§267 odst. 1 o. s. ř.), se rozumí jakékoliv právo, v důsledku kterého k prodávané zástavě nevzniklo (nemohlo platně vzniknout) zástavní právo (srov. též usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 2. 12. 2004 sp. zn. 21 Cdo 1467/2004, které bylo uveřejněno pod č. 37 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005).
Dokládá-li zástavní věřitel zástavní právo k zástavě zástavní smlouvou (smlouvou o zřízení zástavního práva), je nepochybné, že je vždy významné pro závěr o zástavním právu (kromě jiných okolností) též to, zda jde o platný právní úkon; na základě neplatné zástavní smlouvy (smlouvy o zřízení zástavního práva) totiž zástavní právo vzniká - i kdyby podle takové smlouvy došlo ke vkladu zástavního práva do katastru nemovitostí nebo kdyby nastal jiný modus zástavního práva - jen tehdy, jsou-li splněny předpoklady uvedené v ustanovení §161 odst. 1 občanského zákoníku anebo v jiných případech stanovených právními předpisy. Judikatura soudů proto dospěla k závěru, že soud v řízení o soudním prodeji zástavy při zkoumání, zda bylo ve smyslu ustanovení §200z odst. 1 o. s. ř. doloženo zástavní právo k zástavě, přihlíží též k důvodu neplatnosti smluv, avšak - jak vyplývá z povahy řízení o soudním prodeji zástavy jakožto první fáze soudního prodeje zástavy - jen tehdy, vyšel-li z obsahu smlouvy nebo jinak za řízení najevo (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. 11. 2010 sp. zn. 21 Cdo 3754/2009, které bylo uveřejněno pod č. 113 v časopise Soudní judikatura, roč. 2011). To, že důvod neplatnosti zástavní smlouvy (smlouvy o zřízení zástavního práva) vyšel z jejího obsahu nebo jinak za řízení najevo, znamená, že je z obsahu spisu zřejmý, evidentní, nevzbuzující pochybnosti, že jej nelze věrohodně zpochybnit tvrzeními účastníků a že nevyžaduje potřebu provádění dokazování ke sporným tvrzením účastníků týkajícím se platnosti smlouvy, neboť povaha řízení o soudním prodeji zástavy, určená okruhem v řízení posuzovaných okolností uvedených v ustanovení §200z odst. 1 o. s. ř., neumožňuje soudu provést dokazování ke sporným tvrzením (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. 1. 2013 sp. zn. 21 Cdo 3447/2011 nebo usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. 3. 2013 sp. zn. 21 Cdo 869/2012).
Podle ustanovení §156 odst. 2 občanského zákoníku zástavní smlouva musí obsahovat označení zástavy a pohledávky, kterou zástava zajišťuje.
Podle ustanovení §37 odst. 1 občanského zákoníku právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.
Podle ustanovení §35 odst. 2 občanského zákoníku právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
Pohledávka, kterou zástava zajišťuje (zajišťovaná pohledávka), musí být v zástavní smlouvě (smlouvě o zřízení zástavního práva) označena - jako jedna z jejích tzv. podstatných náležitostí - tak, aby nebyla zaměnitelná s jinou pohledávkou zástavního věřitele za stejným dlužníkem a aby tak účastníkům zástavní smlouvy (smlouvy o zřízení zástavního práva) bylo zřejmé (nepochybné), jaká pohledávka se zástavním právem zajišťuje. Vznikne-li pochybnost o obsahu zástavní smlouvy z hlediska její určitosti nebo srozumitelnosti, je třeba se pokusit pomocí výkladu projevu vůle uvedeného v právním úkonu o odstranění takové nejasnosti. Podle ustálené judikatury soudů výklad právního úkonu může směřovat jen k objasnění toho, co v něm bylo projeveno, a vůle jednajícího se při výkladu právního úkonu vyjádřeného slovy uplatní, jen není-li v rozporu s jazykovým projevem; tato pravidla se použijí i při výkladu písemného právního úkonu, včetně takového, který lze platně učinit jen písemně. Pouze v případě, že nejasnost právního úkonu nelze odstranit ani pomocí výkladu projevu vůle, lze právní úkon považovat za neplatný podle ustanovení §37 odst. 1 občanského zákoníku. Pomocí výkladu právního úkonu přitom není dovoleno měnit smysl a obsah jinak jasného právního úkonu.
V posuzovaném případě bylo v zástavní smlouvě ze dne 26. 2. 2010 ve vztahu k označení zajišťované pohledávky uvedeno, že zástavní dlužníci předmětné nemovitosti zastavují k zajištění pohledávky zástavního věřitele za společností ARNICA MEDICAL, s. r. o. ve výši 11.942.662,- Kč. I kdyby tímto způsobem zajišťovaná pohledávka nebyla označena dostatečně přesně, měly soudy vzít v úvahu, že smlouvu jakožto výsledek projevů vůle je třeba vykládat - jak vyplývá z ustanovení §35 odst. 2 občanského zákoníku - nejen podle jazykového vyjádření použitého ve smlouvě, ale i podle dalších skutečností, zejména podle vůle účastníků smlouvy (na to, jakou měli účastníci při uzavření smlouvy vůli nebo jaké tu byly další pro výklad projevu vůle ve smyslu ustanovení §35 odst. 2 občanského zákoníku rozhodné skutečnosti, je třeba usuzovat především podle okolností, za nichž byla smlouva uzavřena, a tímto způsobem zjištěná vůle účastníků se při výkladu projevu vůle neprosadí, jen jestliže by byla v rozporu s jazykovým projevem), a že za neplatnou lze pokládat jen takovou smlouvu, jejíž nejasnosti se nepodařilo odstranit ani pomocí výkladu projevu vůle.
Soudy v projednávané věci dospěly k závěru, že zástavní smlouva ze dne 26. 2. 2010 je pro neurčitost označení zajišťované pohledávky neplatná (§37 odst. 1 občanského zákoníku), aniž by byl učiněn pokus o odstranění nejasnosti zástavní smlouvy pomocí výkladu projevu vůle a aniž by vůbec pro výklad projevu vůle měly (mohly mít) zjištěny všechny potřebné skutečnosti, neboť povaha řízení o soudním prodeji zástavy, určená okruhem v řízení posuzovaných okolností uvedených v ustanovení §200z odst. 1 o. s. ř., jim neumožňovala provést k objasnění takových skutečností dokazování.
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není v části, ve které bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, správné; Nejvyšší soud České republiky je proto v této části (včetně akcesorických výroků o nákladech řízení) zrušil (§243b odst. 2 část věty za středníkem občanského soudního řádu). Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí též pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí (s výjimkou výroku o zamítnutí žaloby na nařízení prodeje zástavy k uspokojení částky 448.011,65 Kč, který byl zrušen dovoláním nenapadeným výrokem usnesení odvolacího soudu) a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu v Kladně) k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá občanského soudního řádu).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 občanského soudního řádu).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. července 2013
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu