ECLI:CZ:NS:2013:21.CDO.3346.2012.1
sp. zn. 21 Cdo 3346/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně I. P. , zastoupené JUDr. Zdeňkem Ruskem, advokátem se sídlem v Praze 6, Čs. armády č. 785/22, proti žalované České republice – Ministerstvu obrany se sídlem v Praze 6, Tychonova č. 1 (Sekce legislativní a právní, Odbor pro právní zastupování se sídlem v Praze 6, nám. Svobody č. 471), o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 19 C 75/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. září 2011, č. j. 13 Co 140/2011-221, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o. s. ř.):
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2011, č. j. 13 Co 140/2011-221, kterým bylo potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 25. 11. 2010, č. j. 19 C 75/2006-170, ve věci samé a ve výroku o náhradě nákladů řízení, a rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád [ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „o. s. ř.“), když dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov. Čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony)], neboť zrušovací usnesení odvolacího soudu ze dne 7. 1. 2009, č. j. 13 Co 458/2008 - 96, po kterém soud prvního stupně rozhodl jinak, než ve svém předchozím rozsudku ze dne 28. 4. 2008, č. j. 19 C 75/2006-81, nezavazovalo soud prvního stupně právním názorem ve věci samé, ale obsahovalo pouze pokyny k doplnění dokazování a novému posouzení zjištěného skutkového stavu (§153 odst. 1 o. s. ř.), a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř.
I když žalobkyně v dovolání (i v jeho doplnění ze dne 15. 3. 2013, k němuž však ve vztahu k důvodům dovolání nelze přihlížet, neboť byly v rozporu s ustanovením §242 odst. 4 o. s. ř. uplatněny po uplynutí dovolací lhůty) uvedla, že jeho přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a že uplatňuje – vedle dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. – dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., právní závěry odvolacího soudu (závěr soudu o tom, jaký právní předpis má být ve věci aplikován, popřípadě jak má být právní předpis vyložen) nezpochybňuje. Namítá-li žalobkyně, že – jak vyplývá z obsahu dovolání (z vylíčení důvodů dovolání – srov. §41 odst. 2 o. s. ř.) – odvolací soud, který nařídil jednání o odvolání na den 7. 9. 2011, o tom vyrozuměl jen jejího zástupce, který se vzhledem ke svému nepříznivému zdravotnímu stavu z neúčasti u jednání včas omluvil a požádal o odročení jednání na jiný pozdější termín, „jednal nejen v nepřítomnosti jejího zástupce, ale dokonce i v nepřítomnosti žalobkyně (když ji o termínu jednání nevyrozuměl“, čímž jí „bylo znemožněno nejen účastnit se projednávání věci, kde vystupovala jako žalobkyně, ale bylo nejen jí, ale i jejímu zástupci znemožněno poukázat na skutečnosti, které soud prvního stupně nevzal v úvahu při svém rozhodování“, uplatňuje tím zmatečnostní vadu podle ustanovení §229 odst. 3 o. s. ř., spočívající v tom, že v řízení jí byla nesprávným postupem odvolacího soudu odňata možnost jednat před soudem. Zmatečnosti však nejsou podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2001 způsobilým dovolacím důvodem (srov. §241a odst. 2 a 3 o. s. ř.). Dovolací soud sice smí ke zmatečnostem podle ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout (a to i když nebyly v dovolání uplatněny), avšak - jak vyplývá z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. - jen tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 21 Cdo 496/2005, které bylo uveřejněno pod č. 82 v časopise Soudní judikatura, roč. 2006). Uvedený předpoklad v projednávané věci však naplněn není, neboť - jak uvedeno výše - dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Výhradami žalobkyně proti skutkovým zjištěním soudů ani případnou existencí dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., se dovolací soud nemohl zabývat, neboť k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být – jak je zřejmé již ze znění ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. – při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto.
Na přípustnost dovolání nelze důvodně usuzovat ani ze skutečnosti, že písemné vyhotovení rozsudku odvolacího soudu obsahuje chybné poučení o tom, že je „proti němu přípustné dovolání, které by bylo třeba podat do dvou měsíců ode dne doručení jeho písemného vyhotovení k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 6, který o věci rozhodoval v prvním stupni“. Nesprávné poučení odvolacího soudu o dovolání může mít totiž - jak vyplývá z ustanovení §240 odst. 3 o. s. ř. - význam jen tehdy, jestliže spočívalo v uvedení delší než zákonné lhůty k podání tohoto mimořádného opravného prostředku nebo poskytlo-li účastníkům v rozporu se zákonem informaci, že dovolání není přípustné; v uvedených případech, jakož i tehdy, neobsahuje-li poučení o dovolání, o lhůtě k dovolání nebo o soudu, u něhož se podává, lze podat dovolání buď ve lhůtě, která byla v poučení uvedena v delším trvání než dva měsíce od doručení rozsudku (v prvním z uvedených případů) nebo do čtyř měsíců od doručení (ve zbývajících případech). Nesprávné poučení odvolacího soudu, že dovolání je přípustné, nezakládá samo o sobě přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jestliže není založena podle hledisek uvedených v ustanovení §237 o. s. ř.
Protože dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky je - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. dubna 2013
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu