ECLI:CZ:NS:2013:21.CDO.3661.2012.1
sp. zn. 21 Cdo 3661/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce J. D., zastoupeného JUDr. Alenou Plintovičovou, advokátkou se sídlem v Kyjově, Masarykovo náměstí č. 11/18, proti žalovanému DIAMO, státní podnik se sídlem ve Stráži pod Ralskem, Máchova č. 201, IČ 00002739, o odškodnění pracovního úrazu, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 7 C 566/92, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. června 2012 č.j. 49 Co 8/2011-353, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27.6.2012 č.j. 49 Co 8/2011-353, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Hodoníně ze dne 8.9.2010 č.j. 7 C 566/92-284 ve věci samé (tj. ve výroku, jímž byl zamítnut návrh žalobce na uložení povinnosti žalovanému zaplatit mu „na náhradě za ušlý výdělek po dobu pracovní neschopnosti částku 1.490,- Kč, na náhradě za bolestné částku 230,- Kč, na náhradě za ztížení společenského uplatnění částku 900,- Kč, na náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti resp. při přiznání invalidity za období od 5.4.1991 do 31.8.2000 částku 54.108,-. Kč“ a dále, povinnosti „platit žalobci od 1.9.2000 měsíční rentu ve výši 8.968,- Kč upravovanou v souladu s valorizací rozhodného výdělku a zvyšování důchodu, a to až do dovršení 65 let věku žalobce“), není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31.12.2012 (srov. čl. II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“, neboť kasační usnesení odvolacího soudu ze dne 7.6.2006 č.j. 49 Co 16/2004-149, po kterém soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než ve svém předchozím rozsudku ze dne 8.9.2003 č.j. 7 C 566/92-132, nezavazovalo soud prvního stupně právním názorem ve věci samé, nýbrž obsahovalo pokyny k doplnění důkazů a jejich provedení tak, aby byl řádně zjištěn skutkový stav v posuzované věci; a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemůže mít po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř.
I když žalobce v dovolání zejména uvedl, že „rozhodnutí soudů spočívá na nesprávném právním posouzení věci“ [že tedy uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] a že „je přesvědčen“, že napadený rozsudek odvolacího soudu „má po stránce právní zásadní význam“, z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž že nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu (a soudu prvního stupně) vychází (že žalobcem uplatňované nároky na náhradu škody nejsou důvodné, neboť „zdravotní postižení pravého kolenního kloubu žalobce není důsledkem jeho pracovního úrazu ze dne 13. 5. 1990, který nezanechal trvalé následky, nýbrž výhradně chorobným stavem vyvolaným degenerativním onemocněním - osteoartrózou kolenního kloubu středního stupně s poruchou kloubní osy“, že se s tímto onemocněním „prokazatelně léčil“ během pracovní neschopnosti, „k níž došlo až 12 dnů po dni, ve kterém žalobce utrpěl pracovní úraz – „pohmoždění kolenního kloubu vpravo lehčího stupně s dobou konzervativního léčení maximálně 21 dnů“), a podrobuje kritice postup, jakým k nim odvolací soud dospěl.
Podstatou námitek dovolatele je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak provedené důkazy hodnotil, jestliže žalobce v dovolání především polemizuje se závěry znaleckých posudků vyhotovených pro účely tohoto řízení a namítá, že z nich „nemohou vyplývat validní závěry a skutečnosti potřebné pro rozhodnutí ve věci samé“, neboť zejména z „Rozhodnutí OSSZ Úřadu důchodového zabezpečení v Praze ze dne 6.5.1991 o přiznání invalidního důchodu žalobci“ a z „lékařského záznamu OSSZ ze dne 22.5.1998 o kontrole invalidity“ vyplývá zcela jiný závěr, a to, že „invalidita žalobce je v souvislosti s úrazem ze dne 13.5.1990“. Žalobce současně v dovolání předestírá vlastní (opačné) skutkové závěry (že „bez pracovního úrazu by k operaci pravého kolene nedošlo tak, jak došlo“, a že tedy „podstatnou, důležitou a značnou“ příčinou poškození zdraví žalobce byl pracovní úraz ze dne 13.5.1990, neboť před tímto datem „žádné vážnější obtíže neměl a bez potíží vykonával svoji práci“), na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci o opodstatněnosti uplatněných nároků. Tím, že dovolatel na odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, však nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující.
Dovolatel zároveň opomíjí, že otázka příčinné souvislosti mezi pracovním úrazem (úrazovým dějem) a případně vzniklou škodou (např. v podobě ztráty na výdělku) není otázkou právní, nýbrž otázkou skutkovou, jež nemůže být řešena obecně, ale pouze v konkrétních souvislostech (k tomu obdobně srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 21 Cdo 300/2001 ze dne 21.2.2002). Při zkoumání příčinné souvislosti mezi pracovním úrazem žalobce ze dne 13.5.1990 a tvrzenou vzniklou škodou nelze navíc soudům důvodně vytýkat, že „přihlédly pouze“ k závěrům znaleckých posudků (ke znaleckému posudku č. 490 soudního znalce MUDr. René Mostera, CSc. ze dne 10.12.2006 a reviznímu posudku Úrazové nemocnice v Brně ze dne 23.11.2009), v nichž znalci brali v úvahu vývoj zdravotního stavu žalobce již od roku 1969, kdy se u něj po operativním odstranění vnitřního menisku kolenního kloubu vpravo vyvinulo degenerativní onemocnění – osteoartróza pravého kolenního kloubu středního stupně s poruchou kloubní osy, jež bylo lékařem konstatováno již v roce 1971, žalobci byla doporučena práce bez větších pochůzek a zvedání těžších břemen, a rovněž bylo potvrzeno klinickým a RTG vyšetřením ze dne 3.4.1990; a pracovní úraz z 13.5.1990 hodnotili jako „pohmoždění kolenního kloubu lehčího stupně“, tedy jako „úraz banální, který pouze dočasně mohl zhoršit chorobný stav kolenního kloubu“, neboť na kolenním kloubu vpravo „nebyly objektivně prokázány a ve zdravotnické dokumentaci nejsou uvedeny žádné tělesné změny, které by svědčily pro přímé úrazové postižení kolenního kloubu vpravo“. Odvolací soud (i soud prvního stupně) tak při zjišťování toho, co bylo u žalobce příčinou vzniku škody, jejíž náhrady (tj. náhrady za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti, náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti a náhrady za bolest a za ztížení společenského uplatnění) se žalobce v tomto řízení domáhá, důsledně přihlížel jen k takovým okolnostem, které existovaly v době vzniku tvrzené škody a které měly za následek ztrátu na výdělku žalobce.
Protože výtky žalobce obsažené v dovolání nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., ale dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., nemohl dovolací soud správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodů přezkoumat, neboť k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto (srov. §237 odst. 3, část věty za středníkem o. s. ř.).
Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. června 2013
JUDr. Zdeněk Novotný
předseda senátu