ECLI:CZ:NS:2013:21.CDO.3686.2011.1
sp. zn. 21 Cdo 3686/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Ljubomíra Drápala v právní věci žalobkyň a) J. H. , b) Ing. M. N., zastoupených JUDr. Františkem Severinem, advokátem se sídlem v Brně, Elišky Machové č. 41, proti žalované A. S. , zastoupené JUDr. Janem Svobodou, advokátem se sídlem v Brně, Příkop č. 2a, o určení dědického práva, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 14 C 239/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. dubna 2011, č. j. 18 Co 297/2010-94, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyním na náhradě nákladů dovolacího řízení 4.295,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Františka Severina, advokáta se sídlem v Brně, Elišky Machové č. 41.
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o.s.ř.):
Dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21.4.2011, č. j. 18 Co 297/2010-94, jímž byl rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 23.9.2010, č.j. 14 C 239/2008-68, potvrzen ve výroku, kterým bylo určeno, že žalobkyně jsou dědičkami ze zákona po Ing. J. H., zemřelém dne 13.10.2007, a změněn ve výroku o náhradě nákladů řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a jímž bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyním náhradu nákladů odvolacího řízení, každé ve výši 12.720,- Kč k rukám advokáta JUDr. Františka Severina, není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu [ve znění účinném do 31.12.2012, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán přede dnem 1.1.2013 (srov. Čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony) - dále jen "o.s.ř."], neboť soud prvního stupně ve věci samé nerozhodl jinak než ve svém dřívějším rozsudku proto, že by byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (odvolací soud usnesením ze dne 30.11.2009, č.j. 18 Co 193/2009-42, zrušil dřívější rozsudek soudu prvního stupně ze dne 16.4.2009, č.j. 20 C 239/2008-31, pro vadu řízení, aniž jej zavázal právním názorem pro rozhodnutí ve věci samé), a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Napadený rozsudek odvolacího soudu nemůže mít po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. vzhledem k tomu, že - z hlediska dovoláním uplatněných důvodů - je rozhodnutí odvolacího soudu co do závěru o tom, že soud při posouzení žaloby podle §175k odst. 2 o.s.ř. musí vycházet z obsahu celé žaloby, včetně odkazu na usnesení vydané v řízení o dědictví, v souladu se zákonem a že v dovolání žalované byly dále uplatněny (jak vyplývá z jeho obsahu - srov. §41 odst. 2 o.s.ř.) již jen dovolací důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o.s.ř.
Podle ustanovení §41 odst. 1 o.s.ř. účastníci mohou provádět své úkony jakoukoli formou, pokud zákon pro některé úkony nepředepisuje určitou formu. Každý úkon posuzuje soud podle jeho obsahu, i když je úkon nesprávně označen (§41 odst. 1 odst. 2 o.s.ř.).
Ze zásady bezformálnosti procesních úkonů (každého projevu vůle, který účastník učinil vůči soudu a kterým sleduje právní následky v procesněprávním vztahu, tj. i žaloby) vyplývá, že je soud posuzuje podle jejich obsahu. Pro posouzení procesních úkonů proto není významné, jak je účastník označil nebo že vůbec nebyly označeny, a ani to, jaký obsah jim účastník přisuzuje. Soud vždy uváží obsah (smysl) projevu vůle účastníka a uzavře, o jaký úkon se z tohoto hlediska jedná.
Podle ust. §175k odst. 2 o. s. ř. závisí-li rozhodnutí o dědickém právu na zjištění sporných skutečností, odkáže soud usnesením po marném pokusu o odstranění sporu dohodou účastníků toho z dědiců, jehož dědické právo se jeví jako méně pravděpodobné, aby své právo uplatnil žalobou. K podání žaloby určí lhůtu. Nebude-li žaloba ve lhůtě podána, pokračuje soud v řízení bez zřetele na tohoto dědice.
Žaloba podaná účastníkem řízení o dědictví na základě odkazu učiněného soudem v řízení o dědictví podle ustanovení §175k odst. 2 o. s. ř. není určovací žalobou ve smyslu §80 písm. c) o.s.ř., ale žalobou na určení právní skutečnosti, u níž naléhavý právní zájem vyplývá z právního předpisu. Taková žaloba proto nemůže být zamítnuta pro nedostatek naléhavého právního zájmu na požadovaném určení a žalobce není povinen tvrdit a prokazovat skutečnosti o takovém právním zájmu. Tyto závěry ovšem platí pouze v případě, odpovídá-li žaloba požadavkům ustanovení §175k odst. 2 o. s. ř. na to, jakého práva se odkázaný účastník dědického řízení má žalobou domáhat. Požaduje-li žalobce něco jiného, může být žalobě o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, vyhověno jen tehdy, jestliže bude prokázán naléhavý právní zájem na požadovaném určení [§80 písm. c) o.s.ř.].
Odvolací soud vyložil - jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku - otázku posouzení žaloby podle požadavků ustanovení §175k odst. 2 o.s.ř. správně. Dovodil-li, že „nelze vycházet výlučně ze žalobního petitu“, že ze žaloby musí být patrno, čeho se navrhovatel domáhá, což v daném případě „při posouzení celého obsahu žaloby, ve spojení s odkazem na usnesení vydané v řízení o dědictví, bylo splněno“ a že „se žalobkyně domáhají právě toho, co jim bylo uloženo soudem v řízení o dědictví“, pak bylo ve věci rozhodnuto v souladu se zákonem.
Kromě polemiky se závěry soudů o posouzení žaloby podle §175k odst. 2 o.s.ř. dovolatelka v ostatním obsahu svého dovolání právní posouzení věci odvolacím soudem (závěr o tom, jaký právní předpis má být ve věci aplikován, popřípadě jak má být právní předpis vyložen) nezpochybňuje. Podstatou jejích dalších námitek (např. že při posouzení schopnosti zůstavitele se o sebe postarat a z ní vyplývající potřeby pomoci od žalobkyň „soudy vycházely toliko z tvrzení žalobkyň, svědků a lékařské zprávy MUDr. D. M.“) je tedy nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak provedené důkazy hodnotil. Námitky žalované v tomto směru nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř.
Z obsahu dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) dále vyplývá, že dovolatelka uplatňuje také dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., když namítá, že soudy nebyly „provedeny všechny potřebné důkazy k objektivnímu zjištění dané skutečnosti“ (ohledně schopnosti zůstavitele se o sebe postarat); že soudy „zamítly návrh dovolatelky na zpracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví na náležité posouzení zdravotního stavu zůstavitele“; že „soud prvního stupně v rámci provedení přípravy jednání na prvním jednání proběhnuvším po spojení věcí pod sp.zn. 14 C 239/2008 dne 20.4.2010 nekonstatoval stav řízení a jeho průběh předcházející nařízenému jednání“; že „tento postup se pak promítl do nesprávného rozhodnutí ve věci samé“ a že „tuto vadu nenapravil ani odvolací soud“.
Uvedené námitky nemohou založit závěr o přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o.s.ř. totiž nemůže být - jak je zřejmé již ze znění ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. - při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto.
Ani námitka žalované, že „spojením věcí bylo porušeno její právo na zákonného soudce“ a že tento „postup je v rozporu s čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod“, není opodstatněná. Jednak proto, že odvolací soud dostatečně a správně odůvodnil, proč považuje spojení věcí za „učiněné v souladu se zákonem“ (souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že „je vhodné v zájmu hospodárnosti spojit obě zahájená řízení, která spolu skutkově nepochybně souvisí“, a dospěl k závěru, že „občanský soudní řád blíže neurčuje, pod kterou spisovou značkou by mělo být spojené řízení vedeno, ani nestanoví žádné bližší podmínky, když navíc obě řízení byla zahájena tentýž den“), a jednak proto, že uvedený postup není v rozporu s dosavadní běžnou praxí soudů.
Protože dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné, Nejvyšší soud České republiky je – aniž by se mohl věcí dále zabývat – podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalobkyním v souvislosti se zastoupením advokátem náklady (spojené s vyjádřením k dovolání), které spočívají v paušální odměně za zastupování ve výši 3.250,- Kč [srov. §5 písm. d), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §18 odst. 1, §19a vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2007 Sb. a č. 277/2006 Sb. a Čl. II vyhlášky č. 64/2012 Sb.] a v paušální částce náhrady výdajů ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb., č. 276/2006 Sb. a č. 399/2010 Sb.), celkem ve výši 3.550,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalobkyň advokát JUDr. František Severin osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům řízení, které žalobkyním za dovolacího řízení vznikly, vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrad (srov. §137 odst. 3 a §151 odst. 2 větu druhou o.s.ř.) ve výši 745,- Kč. Protože dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu bylo odmítnuto, soud jí ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby tyto náklady žalobkyním nahradila. Přiznanou náhradu nákladů dovolacího řízení v celkové výši 4.295,- Kč je žalovaná povinna zaplatit k rukám advokáta, který žalobkyně v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o.s.ř.), do tří dnů od právní moci usnesení (§160 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. dubna 2013
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu