ECLI:CZ:NS:2013:21.CDO.3694.2012.1
sp. zn. 21 Cdo 3694/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Ljubomíra Drápala v právní věci žalobce M. T. , zastoupeného JUDr. Pavlem Jelínkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Pardubicích, Dražkovice č. 181, proti žalovanému EKOSAN, spol. s r. o. se sídlem v Pardubicích – Zelené Předměstí, Raisova č. 1045, IČO 00528072, zastoupenému JUDr. Martinem Týle, advokátem se sídlem v Pardubicích, Škroupova č. 561, o určení, že nemovitosti jsou zatíženy zástavním právem, vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 4 C 75/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích, ze dne 18. června 2012 č. j. 18 Co 213/2012-108, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že „na budově, postavené na pozemku označeném jako stavební parcela, v části obce Chrudim I., a na pozemku označeném jako stavební parcela, to vše v katastrálním území a obci Chrudim, zapsáno na listu vlastnictví pro katastrální území a obec Chrudim u Katastrálního úřadu pro Pardubický kraj, Katastrální pracoviště Chrudim, je zřízeno zástavní právo ve prospěch M. T., a to k zajištění následujících pohledávek za společností EKOSAN, spol. s r. o., IČ 00528072, se sídlem Pardubice, Zelené Předměstí, Raisova 1045, PSČ 530 02: a) pohledávka ve výši 450.000,- Kč se zákonným úrokem z prodlení počítaným ode dne 30. 6. 1995, vzniklá z titulu dohody o převodu práva duševního vlastnictví spojeného s technologií výroby přípravku na hubení švábovitého hmyzu ze dne 29. 6. 1990; b) pohledávka ve výši 1.500.000,- Kč se zákonným úrokem z prodlení a spolu se smluvní pokutou ve výši 1 % z dlužné částky za každý započatý měsíc prodlení ode dne 16. 1. 1995, vzniklá z titulu poskytnutí práva užívat patentovou technologii výroby přípravku „EKOSAN L“ na dobu tří let, na základě dohody o poskytnutí užívacího práva ze dne 15. 1. 1992; a to na základě smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 14. 2. 2007, uzavřené mezi M. T. a společností EKOSAN, spol. s r. o., IČ 00528072, se sídlem Pardubice, Zelené Předměstí, Raisova 1045, PSČ 530 02, a smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 1. 5. 2010, uzavřené mezi M. T. a M. T.“. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že žalovaný je vlastníkem nemovitostí, k nimž bylo smlouvou uzavřenou mezi M. T. (dále jen „M. T.“) a žalovaným dne 14. 2. 2007 zřízeno zástavní právo k zajištění uvedených pohledávek M. T., za žalovaným, a že M. T., postoupil tyto pohledávky smlouvou ze dne 1. 5. 2010 žalobci. Smlouvu o postoupení pohledávek uzavřenou mezi M. T. a M. Z. dne 24. 10. 2007 považuje žalobce za neplatnou, neboť podle jeho názoru neobsahuje dostatečně určité ujednání o úplatě za postoupení pohledávek, je v rozporu s dobrými mravy pro zjevný nepoměr mezi plněními postupníka a postupitele a byla na straně postupitele uzavřena v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek. Protože podle žalobce ve skutečnosti nedošlo k postoupení pohledávek M. Z., nemohl se M. Z. platně vzdát zástavního práva zřízeného k předmětným nemovitostem. Žalobce dovozoval svůj naléhavý právní zájem na určení, že nemovitosti žalovaného jsou zatíženy zástavním právem, ze skutečnosti, že žalovaný odmítá „poskytnout žalobci nezbytnou součinnost pro zapsání předmětného zástavního práva do katastru nemovitostí“ a že „hodlá předmětné nemovitosti převést na třetí osobu“.
Okresní soud v Chrudimi rozsudkem ze dne 21. 11. 2011 č. j. 4 C 75/2011-50 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 25.508,- Kč k rukám advokáta JUDr. Martina Týle. Poté, co dovodil naléhavý právní zájem žalobce na požadovaném určení, dospěl k závěru, že smlouva o postoupení pohledávky ze dne 24. 10. 2007, kterou M. T., postoupil pohledávky zajištěné zástavním právem k předmětným nemovitostem M. Z., není neplatným právním úkonem, neboť obsahuje – ve spojení s „dohodou o úhradě smluvní úplaty“ uzavřenou mezi M. T., a M. Z. téhož dne - dostatečně určité ujednání o úplatě za postoupení pohledávek, není dán rozpor s dobrými mravy pro údajný nepoměr vzájemných plnění účastníků smlouvy, protože je jejich věcí, jakou výši úplaty za postoupení pohledávky si sjednají, a uzavření smlouvy v tísni za nápadně nevýhodných podmínek nezakládá neplatnost smlouvy, ale pouze oprávnění účastníka od ní odstoupit podle ustanovení §49 občanského zákoníku. Soud prvního stupně uzavřel, že M. T., smlouvou ze dne 24. 10. 2007 pohledávky platně postoupil M. Z., a že je proto nebyl oprávněn postoupit smlouvou ze dne 1. 5. 2010 žalobci, který se tak nestal zástavním věřitelem a není proto aktivně věcně legitimován.
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 18. 6. 2012 č. j. 18 Co 213/2012-108 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 25.080,- Kč k rukám advokáta JUDr. Martina Týle. Dospěl k závěru, že dohoda o uznání dluhu a smlouva o zřízení zástavního práva uzavřená mezi M. T., a žalovaným dne 14. 2. 2007 je absolutně neplatná, neboť k jejímu uzavření nebyl dán – v rozporu s ustanovením §196a odst. 1 obchodního zákoníku - předchozí souhlas valné hromady žalovaného (smlouvu za žalovaného podepsal M. T., který byl v té době jeho jednatelem a společníkem, bez souhlasu druhého společníka žalovaného M. Z., který obsahově identickou smlouvu uzavřel se žalovaným až v květnu 2007). Dovodil, že ustanovení §196a odst. 1 obchodního zákoníku, které „řeší střet zájmů společnosti a osob oprávněných za společnost jednat a jim blízkých“, platí jak na poskytování úvěru nebo půjčky těmito osobami společnosti, tak pro případy, kdy úvěr nebo půjčku poskytuje společnost, a pro případy zajištění těchto závazků a závazků „jim obdobných“. Shledal, že dohoda o uznání dluhu a smlouva o zřízení zástavního práva ze dne 14. 2. 2007 byla pro žalovaného zjevně nevýhodná, že její uzavření bylo vedeno osobním zájmem jednoho z jednatelů a společníků žalovaného a že „rozhodně nelze uzavřít, že v obchodním styku jsou takové smlouvy běžné“. Odvolací soud uzavřel, že vzhledem k neplatnosti dohody o uznání dluhu a smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 14. 2. 2007 zástavní právo k předmětným nemovitostem nevzniklo, a proto M. T., nemohl „neexistující právo“ postoupit smlouvou ze dne 1. 5. 2010 žalobci. Závěry soudu prvního stupně o neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky uzavřené mezi M. T. a M. Z. dne 24. 10. 2007 shledal nerozhodnými, byť by – v případě vzniku zástavního práva – podle názoru odvolacího soudu obstály.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že odvolací soud v projednávané věci nesprávně aplikoval ustanovení §196a odst. 1 obchodního zákoníku, neboť uvedené ustanovení podle názoru žalobce vyžaduje souhlas valné hromady společnosti se zajištěním závazků členů představenstva, dozorčí rady a prokuristy, ale nedopadá na situaci, kdy společnost zajišťuje svůj vlastní závazek vůči třetí osobě (v tomto případě vůči svému společníkovi). Kromě toho se společníci žalovaného na uzavření zástavních smluv dohodli, což je podle dovolatele zřejmé už z totožnosti textu zástavních smluv uzavřených ve prospěch obou společníků, a toto tvrzení „dokládají další skutečnosti“ zjištěné v odvolacím řízení a žalobcem navržené důkazy, které nebyly provedeny. Žalobce nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o nevýhodnosti dohody o uznání dluhu a smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 14. 2. 2007 pro žalovaného, neboť zajištění splatných závazků „bylo pro společnost daleko výhodnější, než aby je nezajistila a čelila okamžitým žalobám, návrhům na vydání předběžných opatření o zákazu nakládání s majetkem a případnému následnému exekučnímu řízení“. Přípustnost dovolání dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť podle jeho názoru se dovolací soud dosud ve své judikatuře nezabýval otázkou, zda ustanovení §196a odst. 1 obchodního zákoníku dopadá na případy, kdy společnost zajišťuje svůj vlastní závazek vůči třetí osobě. Žalobce navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov. Čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o. s. ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Protože dovolání může být podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu především z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]; z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], a z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o. s. ř.), lze - jak vyplývá ze znění ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. - rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. Dovolací důvody uvedené v ustanoveních §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě nesprávného postupu soudu z hlediska zachování (dodržení) procesněprávních předpisů a k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že odvolací soud dospěl ke skutkovému zjištění (a na něm založil své rozhodnutí), které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Protože pouze posouzení právních otázek, které byly v rozhodnutí odvolacího soudu řešeny, může vést k závěru o zásadním významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce, nejsou dovolací důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. způsobilým podkladem pro úvahu dovolacího soudu, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam.
Žalobce ve svém dovolání mimo jiné zpochybňuje správnost skutkového zjištění odvolacího soudu o tom, že dohoda o uznání dluhu a smlouva o zřízení zástavního práva uzavřená mezi M. T., a žalovaným dne 14. 2. 2007 byla sjednána bez souhlasu druhého společníka žalovaného M. Z., a namítá vadu řízení při zjišťování skutkového stavu věci spočívající v tom, že odvolací soud neprovedl důkazy, které žalobce označil ke svému tvrzení o souhlasu M. Z. s uvedenou smlouvou; tím uplatnil dovolací důvody podle ustanovení §241a odst. 3 a §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. I kdyby (snad) byly jeho výhrady v tomto směru opodstatněné, nelze na základě okolností uplatněných dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. činit - jak vyplývá z výše uvedeného - závěr o zásadním významu napadeného rozsudku odvolacího soudu po právní stránce.
Z hlediska skutkového stavu věci bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu nepodléhá – srov. ustanovení §241a odst. 2 a 3 o. s. ř.), že dne 14. 2. 2007 uzavřel žalovaný jednající jednatelem M. T., jako dlužník a zástavce s M. T., jako věřitelem a zástavním věřitelem dohodu o uznání dluhu a smlouvu o zřízení zástavního práva, v níž žalovaný uznal své dluhy vůči M. T., z dohody ze dne 29. 6. 1990 o „odprodeji práv duševního vlastnictví spojených s technologií výroby přípravku na hubení švábovitého hmyzu“ ve výši 450.000,- Kč, z dohody ze dne 15. 1. 1992 o „propůjčení“ práva žalovanému užívat patentovou technologii výroby přípravku „EKOSAN L“ na dobu tří let ve výši 1.500.000,- Kč a ze smlouvy o půjčce poskytnuté M. T., žalovanému ve výši 250.000,- Kč s úrokem ve výši 2,8 % ročně; k zajištění těchto pohledávek M. T. a jejich příslušenství bylo současně zřízeno zástavní právo k nemovitostem ve vlastnictví žalovaného, a to k budově v Ch. I postavené na stavební parcele a ke stavební parcele, vše v katastrálním území Chrudim. K uzavření dohody o uznání dluhu a smlouvy o zřízení zástavního práva nebyl dán předchozí souhlas valné hromady žalovaného. Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 24. 10. 2007 M. T., postoupil pohledávky z dohody ze dne 29. 6. 1990 o „odprodeji práv duševního vlastnictví spojených s technologií výroby přípravku na hubení švábovitého hmyzu“ ve výši 450.000,- Kč a z dohody ze dne 15. 1. 1992 o „propůjčení“ práva žalovanému užívat patentovou technologii výroby přípravku „EKOSAN L“ na dobu tří let ve výši 1.500.000,- Kč M. Z. za úplatu, která byla v dohodě o úhradě smluvní úplaty uzavřené mezi M. T., a M. Z. dne 24. 10. 2007 sjednána ve výši 5.000,- Kč. Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 1. 5. 2010 M. T., postoupil uvedené pohledávky ve výši 1.950.000,- Kč za úplatu ve výši 1.950.000,- Kč žalobci.
Za tohoto skutkového stavu bylo pro rozhodnutí věci mimo jiné významné vyřešení právní otázky, zda společnost s ručením omezeným může uzavřít se svým jednatelem smlouvu o zřízení zástavního práva k zajištění závazků společnosti vůči jednateli jen s předchozím souhlasem valné hromady a jen za podmínek obvyklých v obchodním styku podle ustanovení §196a odst. 1 obchodního zákoníku. Vzhledem k tomu, že uvedenou právní otázku odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou judikaturou soudů, představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud České republiky proto dospěl k závěru, že dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalobce není opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - vzhledem k tomu, že dohoda (smlouva) o uznání dluhu a o zřízení zástavního práva byla uzavřena dne 14. 2. 2007 – podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2007, tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 296/2007 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a některé zákony v souvislosti s jeho přijetím (dále jen „obč. zák.“), a podle zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2007, tj. přede dnem, kdy nabyly účinnosti zákon č. 269/2007 Sb., kterým se mění zákon č. 365/2000 Sb., o informačních systémech veřejné správy a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a zákon č. 296/2007 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a některé zákony v souvislosti s jeho přijetím (dále jen „obch. zák.“).
Podle ustanovení §196a odst. 1 obch. zák. společnost může uzavřít smlouvu o úvěru nebo půjčce s členem představenstva, dozorčí rady, prokuristou nebo jinou osobou, která je oprávněna jménem společnosti takovou smlouvu uzavřít, nebo osobami jim blízkými, anebo smlouvu, jejímž obsahem je zajištění závazků těchto osob, nebo na ně bezplatně převést majetek společnosti jen s předchozím souhlasem valné hromady a jen za podmínek obvyklých v obchodním styku.
Podle ustanovení §196a odst. 2 obch. zák. pokud jsou osoby uvedené v odstavci 1 oprávněny jednat i jménem jiné osoby, použije se ustanovení odstavce 1 obdobně i na plnění tam uvedené ve prospěch této jiné osoby. Souhlasu valné hromady není zapotřebí, jde-li o poskytnutí půjčky nebo úvěru ovládající osobou ovládané osobě anebo zajištění závazků ovládané osoby ovládající osobou.
Uvedená ustanovení zajišťují ochranu akciové společnosti a společnosti s ručením omezeným (srov. §135 odst. 2 obch. zák.) před případným nepoctivým jednáním osob, které jsou oprávněny činit za společnost (jménem společnosti) právní úkony, nebo osob jim blízkých (§116 obč. zák.). Smlouva, která byla uzavřena v rozporu s ustanovením §196a odst. 1 nebo odst. 2 obch. zák. bez předchozího souhlasu valné hromady nebo za jiných podmínek, než jaké jsou obvyklé v obchodním styku, je pro rozpor se zákonem podle ustanovení §39 obč. zák. neplatná.
Pro nedostatek předchozího souhlasu valné hromady nebo podmínek obvyklých v obchodním styku jsou ve smyslu ustanovení §196a odst. 1 a odst. 2 obch. zák., které se použije obdobně na poměry společnosti s ručením omezeným (§135 odst. 2 obch. zák.), neplatné v první řadě smlouvy o úvěru nebo o půjčce, a to jednak tehdy, uzavřela-li je společnost s ručením omezeným s jednatelem, prokuristou nebo jinou osobou, která je oprávněna jménem společnosti takovou smlouvu uzavřít, nebo s osobami jim blízkými, jednak tehdy, uzavřela-li je společnost s ručením omezeným s jinou osobou v případě, že její jednatel, prokurista nebo jiná její osoba, která je oprávněna jménem společnosti s ručením omezeným takovou smlouvu uzavřít, anebo osoba jim blízká, je současně osobou oprávněnou uzavřít takovou smlouvu jménem této jiné osoby. Kromě smluv o úvěru nebo o půjčce jsou z tohoto důvodu neplatné také smlouvy o zajištění závazků (nejen ze smluv o úvěru nebo o půjčce, ale i ostatních závazků), které jsou povinni splnit jednak jednatel, prokurista nebo jiná osoba, která je oprávněna jménem společnosti s ručením omezeným takovou smlouvu uzavřít, nebo osoba jim blízká, jednak jiná osoba, jsou-li osobami oprávněnými uzavřít takovou smlouvu jménem této jiné osoby jednatel, prokurista nebo jiná osoba, která je oprávněna jménem společnosti s ručením omezeným takovou smlouvu uzavřít, nebo osoba jim blízká. Výjimečně není nedostatek souhlasu valné hromady důvodem neplatnosti; za předpokladu dodržení podmínek obvyklých v obchodním styku není třeba souhlasu valné hromady, poskytuje-li ovládající osoba úvěr nebo půjčku ovládané osobě nebo zajišťuje-li ovládající osoba závazky ovládané osoby (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2007 sp. zn. 21 Cdo 3335/2006, který byl uveřejněn pod č. 31 v časopise Soudní judikatura, roč. 2008, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2011 sp. zn. 21 Cdo 4124/2010).
Z uvedeného vyplývá, že smlouvy o zajištění závazků uzavřené společností s ručením omezeným jsou neplatné pro nedostatek předchozího souhlasu valné hromady nebo podmínek obvyklých v obchodním styku jen v případě, že se jimi zajišťují závazky jednatele, prokuristy nebo jiné osoby, která je oprávněna jménem společnosti s ručením omezeným takovou smlouvu uzavřít, nebo osoby jim blízké, popřípadě jiné osoby, jsou-li osobami oprávněnými uzavřít takovou smlouvu jménem této jiné osoby jednatel, prokurista nebo jiná osoba, která je oprávněna jménem společnosti s ručením omezeným takovou smlouvu uzavřít, nebo osoby jim blízké. Je-li obsahem takových smluv zajištění závazků společnosti s ručením omezeným vůči uvedeným osobám, mohou být společností uzavřeny bez předchozího souhlasu valné hromady a za podmínek, které nemusí být v obchodním styku obvyklé.
V posuzovaném případě byly dohodou o uznání dluhu a smlouvou o zřízení zástavního práva ze dne 14. 2. 2007 uzavřenou mezi žalovaným, který je společností s ručením omezeným, a M. T., zajištěny závazky žalovaného vůči jeho jednateli. Protože na takovou smlouvu (dohodu) se – jak vyplývá z výše uvedeného - ustanovení §196a odst. 1 a 2 obch. zák. nevztahují, nemůže být tato smlouva (dohoda) neplatná jen proto, že s ní před jejím uzavřením nevyslovila souhlas valná hromada žalovaného.
Závěr odvolacího soudu o neplatnosti smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 14. 2. 2007 je přesto správný.
Společnost s ručením omezeným je právnickou osobou (srov. §56 odst. 1 obch. zák.). Právní úkony právnické osoby ve všech věcech činí ti, kteří k tomu jsou oprávněni smlouvou o zřízení právnické osoby, zakládací listinou nebo zákonem (statutární orgány); jiní pracovníci nebo členové právnické osoby za ni mohou činit právní úkony, pokud je to stanoveno ve vnitřních předpisech právnické osoby nebo je to vzhledem k jejich pracovnímu zařazení obvyklé (srov. §20 odst. 1 a odst. 2 větu první obč. zák.). Statutárním orgánem společnosti s ručením omezeným je její jednatel, kterého jmenuje valná hromada z řad společníků nebo jiných fyzických osob (srov. §133 odst. 1 a 3 obch. zák.).
Skutečnost, že společník (jiná fyzická osoba) byl jmenován jednatelem společnosti s ručením omezeným, sama o sobě nebrání tomu, aby s ním společnost uzavřela smlouvu (dohodu). Není ani vyloučeno (a zákon s takovou skutečností i výslovně počítá - srov. například §132 odst. 3 obch. zák.), aby jednatel uzavřel jménem společnosti s ručením omezeným smlouvu (dohodu), při níž druhou smluvní stranou je sám tento jednatel jako fyzická osoba. V každém jednotlivém případě je však třeba zkoumat, zda při právním úkonu nedochází ke střetu zájmů mezi společností s ručením omezeným na straně jedné a jejím statutárním orgánem jako fyzickou osobou na straně druhé. I když občanský zákoník ani obchodní zákoník nemají v tomto směru výslovnou úpravu, z ustanovení §22 odst. 2 obč. zák., jež vylučuje, aby jiného zastupoval ten, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy zastoupeného, je třeba analogicky dovodit, že statutární orgán společnosti s ručením omezeným nemůže platně jednat jménem společnosti, jsou-li jeho zájmy v rozporu se zájmy společnosti. Tomuto závěru odpovídá i ustálená judikatura soudů, z níž vyplývá, že, nevztahují-li se na právní úkon učiněný statutárním orgánem společnosti, jednajícím v rozporu se zájmy společnosti, ustanovení obchodního zákoníku o střetu zájmů, je nutno zabývat se i tím, zda takový právní úkon obstojí i z pohledu práva občanského (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2010 sp. zn. 29 Cdo 910/2009, který byl uveřejněn pod č. 87 v časopise Soudní judikatura, roč. 2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011 sp. zn. 29 Cdo 2314/2010).
Smlouva o zřízení zástavního práva, které slouží k zajištění pohledávky pro případ, že dluh, který jí odpovídá, nebude včas splněn s tím, že v tomto případě lze dosáhnout uspokojení z výtěžku zpeněžení zástavy (srov. §152 obč. zák.), je jako dvoustranný právní úkon výsledkem jednání, do něhož obě strany (zástavní věřitel a zástavní dlužník) vstupují z odlišných východisek, a tedy i s rozdílnými zájmy. Rozdílnost zájmů zástavního věřitele a zástavního dlužníka při uzavření smlouvy o zřízení zástavního práva vylučuje, aby jménem zástavního dlužníka učinila takový právní úkon stejná fyzická osoba, která je druhým účastníkem smlouvy jako zástavní věřitel, neboť nemůže odpovídajícím způsobem „současně“ hájit své zájmy jako zástavního věřitele a zájmy dalšího účastníka smlouvy jako zástavního dlužníka.
V posuzovaném případě smlouvu o zřízení zástavního práva ze dne 14. 2. 2007 uzavřel jménem žalovaného jako zástavce (zástavního dlužníka) jeho jednatel M. T., který byl současně jako zástavní věřitel druhou stranou této smlouvy. Protože zájmy M. T., byly při uzavření zástavní smlouvy – jak vyplývá z výše uvedeného - v rozporu se zájmy žalovaného, nebyl M. T., oprávněn jednat jeho jménem; jestliže přesto smlouvu o zřízení zástavního práva jménem žalovaného uzavřel, je tento právní úkon pro rozpor se zákonem podle ustanovení §39 obč. zák. neplatný.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu, který dospěl – byť z nesprávných důvodů – k zákonu odpovídajícímu závěru, že smlouva o zřízení zástavního práva ze dne 14. 2. 2007 je neplatná a že proto zástavní právo k předmětným nemovitostem nevzniklo, je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by byl postižen některou z vad, uvedených v ustanovení §229 odst. 1 o. s. ř., §229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v §229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. září 2013
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu