ECLI:CZ:NS:2013:21.CDO.377.2013.1
sp. zn. 21 Cdo 377/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Ljubomíra Drápala v právní věci žalobkyně Erste Group Bank AG , Graben 21, 1010 Vídeň, Rakousko, zastoupené Mgr. Martinem Hejným, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova č. 1015/55, proti žalované Komerční bance, a. s. se sídlem v Praze 1, Na Příkopě č. 33, čp. 969, IČO 45317054, zastoupené JUDr. Jaroslavem Polanským, advokátem se sídlem v Praze v Praze 1, Revoluční č. 15, o 2,100.000,- USD s přísl., a o vzájemné žalobě o 13,900.000,- USD s přísl. a o určení, že žalovaná není povinna zaplatit žalobkyni 2,100.000 USD, o žalobě pro zmatečnost podané žalovanou proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. června 2008, č. j. 9 Cmo 531/2007-700, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 1 Cm 51/2008, o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. října 2011, č.j. 11 Cmo 226/2011-267, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.800, - Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Martina Hejného, advokáta se sídlem v Praze 1, Opletalova č. 1015/55.
Odůvodnění:
Dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 10. 2011, č. j. 11 Cmo 226/2011-267, jímž bylo potvrzeno usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 1. 2011, č. j. 1 Cm 51/2008-207, kterým bylo rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost (tak, že žaloba pro zmatečnost podaná proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 6. 2008, č. j. 9 Cmo 531/2007-700, se zamítá), a dále rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, není přípustné podle ustanovení §238a odst. 1 písm. b), §238a odst. 2 a §237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád [ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „o. s. ř.“), když dovoláním je napadeno usnesení odvolacího soudu, které bylo vydáno před 1. 1. 2013 (srov. Čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony)], z něhož přípustnost dovozuje dovolatelka [neboť napadené usnesení odvolacího soudu není usnesením měnícím, jak se žalovaná mylně domnívá, ale jde v souladu s jeho označením o usnesení potvrzující; soudy obou stupňů práva a povinnosti účastníků, o něž v řízení šlo (předmět řízení), posoudily z obsahového hlediska zcela shodně (oba soudy dospěly k závěru, že zmatečnostní důvod podle ustanovení §229 odst. 3 o. s. ř. není dán a že tedy žaloba pro zmatečnost podaná z tohoto důvodu není důvodná); odlišností totiž nelze rozumět rozdílné právní posouzení, pokud nemělo vliv na obsah práv a povinností účastníků (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 1998, sp. zn. 2 Cdon 931/97, uveřejněné pod č. 52 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1999, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, uveřejněné pod č. 7 v časopise Soudní judikatura, roč. 2000 )], přípustnost dovolání nevyplývá ani z ustanovení §238a odst. 1 písm. b), §238a odst. 2, §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (neboť ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno usnesení o žalobě pro zmatečnost, které by odvolací soud zrušil) a dovolání nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §238a odst. 1 písm. b), §238a odst. 2, §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadené usnesení odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř.
V posuzovaném případě žalovaná žalobou pro zmatečnost napadla pravomocný rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 6. 2008, č. j. 9 Cmo 531/2007-700, v jeho výroku I., kterým byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 7. 2007, č. j. 1 Cm 27/2004-559, „v bodě I. výroku, pokud jím byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 2,100.000,- USD“, a dále „v bodě II. výroku“ (jímž byla zamítnuta vzájemná žaloba žalované o zaplacení 13,900.000,- USD s příslušenstvím a o určení, že žalovaná nemá povinnost zaplatit žalobci 2,100.000,- USD s příslušenstvím) a „v bodě III. výroku“ (jímž bylo rozhodnuto o povinnosti žalované k náhradě nákladů řízení žalobkyni ve výši 2,478.116,- Kč); dovolání podané žalovanou proti tomuto rozsudku vrchního soudu, Nejvyšší soud usnesením ze dne 24. 6. 2009, č. j. 23 Cdo 700/2009-801, ve znění usnesení ze dne 11. 10. 2010, č. j. 23 Cdo 700/2009-822, podle ustanovení §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl. Žalobu pro zmatečnost podala žalovaná z důvodu uvedeného v ustanovení §229 odst. 3 o. s. ř. a z pohledu tohoto zmatečnostního důvodu také soudy věc posuzovaly.
Podle ustanovení §229 odst. 3 o. s. ř. žalobou pro zmatečnost účastník může napadnout pravomocný rozsudek odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže mu byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.
Odnětím možnosti jednat před soudem se podle ustálené judikatury soudů (srov. například odvolacím soudem zmiňované usnesení býv. Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 1992, sp. zn. 2 Cdo 19/92, které bylo uveřejněno pod č. 25 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1993, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1420/96, které bylo uveřejněno pod č. 1 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 1996, sp. zn. 2 Cdon 539/96, které bylo uveřejněno pod č. 27 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998) rozumí – jak správně uvádí v napadeném usnesení také odvolací soud - postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci procesních práv, která mu zákon přiznává. O zmatečnost ve smyslu ustanovení §229 odst. 3 o. s. ř. jde přitom jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoli při vlastním rozhodování soudu.
Žalovaná spatřuje zásadní význam napadeného usnesení odvolacího soudu po právní stránce - jak vyplývá z obsahu dovolání - v řešení právní otázky, „zda nepřezkoumatelnost rozsudku (hrubá nedostatečnost podstatných náležitostí odůvodnění rozsudku dle §157 odst. 2 o. s. ř.) může vést k upření práva na soudní ochranu a spravedlivý proces a založit přípustnost i důvodnost žaloby pro zmatečnost“. Podle jejího názoru „postupem, kdy odvolací soud v rozporu s ustanovením §219a odst. 1 písm. b) o. s. ř. potvrdí nepřezkoumatelné rozhodnutí soudu prvního stupně, dochází k odnětí možnosti žalované jednat před soudem, jak se předpokládá v ustanovení §229 odst. 3 o. s. ř.“.
Výklad této právní otázky se v judikatuře soudů již ustálil. Byl přijat názor (srov. např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 2. 1993, sp. zn. 2 Cdo 2/93, uveřejněný v Bulletinu Vrchního soudu v Praze pod č. 19, roč. 1993, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1045/99, uveřejněný pod č. 14 v časopise Soudní judikatura, roč. 2001), že skutečnost, že odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně přezkoumal a jako věcně správný potvrdil (§219 o. s. ř.), ačkoliv šlo o rozsudek nepřezkoumatelný, nepředstavuje nesprávný postup soudu, kterým by byla účastníku ve smyslu ustanovení §229 odst. 3 o. s. ř. odňata možnost jednat před soudem, ale vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Ani případné žalovanou namítané porušení „zásady dvojinstančnosti“ při zjišťování skutkového stavu věci za odvolacího řízení nepředstavuje zmatečnostní vadu podle ustanovení §229 odst. 3 o. s. ř., ale mohlo představovat - v době, kdy probíhalo původní řízení ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 1 Cm 27/2004 - rovněž pouze vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 1999, sp. zn. 21 Cdo 1901/98, uveřejněný pod č. 30 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000).
Ani v dalších skutečnostech namítaných žalovanou v dovolání nelze spatřovat odnětí možnosti jednat před soudem ve smyslu ustanovení §229 odst. 3 o. s. ř. Žalovaná zpochybňuje skutková zjištění a právní posouzení věci v původním řízení, což nemůže - již vzhledem k tomu, že tím napadá věcnou správnost rozhodnutí soudů ve věci samé - představovat odnětí možnosti jednat před soudem.
Odvolací soud posoudil uvedenou právní otázku v souladu s ustálenou judikaturou soudů, a proto nemůže mít napadené usnesení odvolacího soudu z hlediska této právní otázky po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř.
Protože dovolání žalované směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky je – aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst.5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolání žalované bylo odmítnuto a žalovaná je proto povinna nahradit žalobkyni náklady potřebné k uplatňování práva.
Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že výše odměny má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (§151 odst. 2 část věty první před středníkem o. s. ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení §147 nebo 149 odst. 2 o. s. ř. a ani okolnosti případu v projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§151 odst. 2 část věty první za středníkem o. s. ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, č. 116/2013 Sb. dnem 7. 5. 2013 zrušena. Nejvyšší soud za této situace určil pro účely náhrady nákladů dovolacího řízení paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem ve výši 2.500,- Kč. Kromě této paušální sazby odměny advokáta vznikly žalobkyni náklady spočívající v paušální částce náhrad ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů).
Náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrady k nákladům řízení nenáleží, neboť zástupce žalobkyně advokát Mgr. Martin Hejný v rozporu s ustanovením §14a vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb., č. 276/2006 Sb. a č. 399/2010 Sb., neprokázal, že je plátcem této daně.
Žalovaná je povinna náhradu nákladů řízení v celkové výši 2.800,- Kč žalobkyni zaplatit k rukám advokáta, který žalobkyni v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o. s. ř.) do 3 dnů od právní moci usnesení (§160 odst. 1 a §167 odst. 2 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. září 2013
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu