ECLI:CZ:NS:2013:21.CDO.3842.2011.1
sp. zn. 21 Cdo 3842/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Romana Fialy ve věci dědictví po M. M. , zemřelé dne 14. srpna 1995, za účasti 1) R. K. , 2) J. Š. , zastoupené Mgr. Antonínem Zralým, advokátem se sídlem v Brně, Ponávka č. 185/2, 3) P. Š. , 4) B. K. , zastoupené JUDr. Milanem Zábržem, advokátem se sídlem v Brně, Veveří č. 486/57, a 5) V. K. , zastoupeného JUDr. Karlem Minářem, advokátem se sídlem v Brně, Ludmily Konečné č. 14, vedené u Okresního soudu Brno - venkov pod sp. zn. 13 D 1472/95, o dovolání B. K. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. prosince 2010 č.j. 18 Co 143/2008-250, takto:
I. Dovolání B. K. se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Brno - venkov usnesením ze dne 7.9.1995 č.j. 13 D 1472/95-2 zahájil řízení o dědictví po M. M., zemřelé dne 14.8.1995. Provedením úkonů v řízení o dědictví po zůstavitelce byl pověřen JUDr. Zdeněk Ryšánek, notář v Brně (§38 občanského soudního řádu).
Okresní soud Brno - venkov usnesením ze dne 18.8.1997 č.j. 13 D 1472/95-84 určil obecnou cenu majetku zůstavitelky ve výši 115.091,50 Kč, výši dluhů "částkou 0,- Kč" a čistou hodnotu dědictví ve výši 115.091,50 Kč. Dospěl k závěru, že jediný její majetek tvoří pohledávka vůči V. K., přiznaná zůstavitelce "rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 10.1.1991 č.j. 3 T 181/89 (7 To 89/90)", která činí spolu s úroky z prodlení 115.091,50 Kč.
K odvolání J. Š., R. K. a B. K. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 31.3.1998 č.j. 18 Co 296/97-109 zrušil usnesení soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dovodil, že rozhodnutí soudu prvního stupně je předčasné, neboť probíhá řízení o žalobě, kterou zůstavitelka požadovala po V. K. "vydání částky 317.335,10 Kč", a je třeba počkat na výsledek tohoto řízení.
Okresní soud Brno - venkov - poté, co usnesením ze dne 31.10.2007 č.j. 13 D 1472/95-158 rozhodl, že na místě dědice V. K., a zemřelého dne 29.3.1997, bude pokračováno s V. K., B. K., J. Š. a P. Š. - usnesením ze dne 10.1.2008 č.j. 13 D 1472/95-165 určil obvyklou cenu majetku zůstavitelky ve výši 90.000,- Kč, výši dluhů "částkou 0,- Kč" a čistou hodnotu dědictví ve výši 90.000,- Kč, potvrdil, že pohledávku zůstavitelky vůči V. K., "na základě rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10.1.1991 č.j. 3 T 181/89-165" ve výši 90.000,- Kč nabyli "rovným dílem" dědici R. K., J. Š. a "V. K., který dne 29.3.1997 zemřel", a rozhodl o odměně a náhradě za daň z přidané hodnoty notáře JUDr. Zdeňka Ryšánka za úkony, jež v řízení provedl jako soudní komisař, a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Dospěl k závěru, že dědici zůstavitelky jsou na základě závěti ze dne 8.2.1995 R. K., J. Š. a zemřelý V. K. a že do dědictví patří pouze pohledávka zůstavitelky vůči V. K. Protože nedošlo k dohodě o vypořádání dědictví, soud prvního stupně potvrdil nabytí dědictví uvedeným dědicům podle jejich dědických podílů.
K odvolání R. K., J. Š., P. Š. a B. K. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 2.12.2010 č.j. 18 Co 143/2008-250 změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že se určuje obvyklá cena majetku zůstavitelky částkou 115.091,50 Kč, výše dluhů 0,- Kč a čistá hodnota dědictví částkou 115.091,50 Kč a že pohledávka zůstavitelky vůči V. K., činí 115.091,50 Kč; současně změnil usnesení soudu prvního stupně ve výroku o odměně a náhradě za daň z přidané hodnoty notáři JUDr. Zdeňku Ryšánkovi za úkony, jež v řízení provedl jako soudní komisař, potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Oproti soudu prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru, že pohledávka zůstavitelky vůči V. K. nečiní pouze 90.000,- Kč, jak jí byla přisouzena "rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 10.1.1991 č.j. 3 T 181/89-165", ale spolu s úroky z prodlení celkem 115.091,50 Kč. Do aktiv dědictví však nelze zařadit další pohledávku zůstavitelky za V. K., "vyplývající z toho, že V. K. jí vkladní knížky zděděné po J. K. odcizil", neboť se jedná o "spor o aktiva dědictví, který nelze v řízení o dědictví řešit" a který může být posouzen jen "mimo řízení o dědictví". Námitku odvolatelů o "dědické nezpůsobilosti" V. K., odvolací soud odmítl s odůvodněním, že sám není dědicem zůstavitelky, ale jen jedním z procesních nástupců zemřelého dědice zůstavitelky V. K., a že proto na něj nelze aplikovat ustanovení §469 občanského zákoníku, neboť je zcela zřejmé, že dědická nezpůsobilost se týká dědice samotného, nikoli jeho případného procesního nástupce. Skutečnost, že V. K., byl odsouzen pro úmyslný trestný čin proti zůstavitelce, nemá proto podle odvolacího soudu vliv na jeho postavení účastníka řízení o dědictví po zůstavitelce.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala B. K. dovolání. Odvolacímu soudu vytýká, že do dědictví nezařadil částku 317.335,10 Kč (která se nacházela na "odcizených vkladních knížkách"), ačkoliv nemůže být mezi účastníky pokládána za spornou "na základě pouhého V. K. ničím nedoloženého (prokazatelně nepravdivého) tvrzení, že jím z dědictví č.j. D 2124/94 ukradený majetek dostal darem", a že tedy nebyly splněny předpoklady pro postup podle ustanovení §175k odst. 3 občanského soudního řádu. V. K., měl být podle názoru dovolatelky "z dědického řízení vyloučen" pro spáchání majetkového trestného činu podvodu nejen proti zůstavitelce, ale i proti jeho synovi V. K.,; "nevyloučení a připuštění V. K., jako účastníka řízení" je "v rozporu se zákonem a dobrými mravy podle ustanovení §3 občanského zákoníku a porušením práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy". Dovolatelka dále poukazuje na vady řízení, za něž považuje zejména to, že ostatním účastníkům řízení nebylo doručeno podání, kterým V. K., zpochybňuje rozsah pohledávky "prokazatelně patřící do dědictví" po zůstavitelce, přičemž toto podání nebylo řádně přečteno ani při jednání, čímž "bylo současně s dalším nesprávným postupem soudu znemožněno ostatním účastníkům se včas vyjádřit a uvedená evidentně lživá tvrzení vyvrátit", jakož i to, že "textová podoba protokolu neodpovídá skutečnosti, neboť je v něm např. porušeno chronologické pořadí průběhu jednání s důsledky umožňujícími nesprávné právní posouzení a rozhodnutí ve věci". Nesprávné právní posouzení věci a vadu řízení, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, by dovolatelka dovozovala i tehdy, že by skutečně byly dány předpoklady k tomu, aby soud měl (podle názoru dovolatelky neexistující) důvod považovat aktiva a pasiva dědictví po zůstavitelce mezi účastníky za sporná, neboť pak by podle jejího přesvědčení musel nejprve ve věci postupovat podle ustanovení §175k odst. 2 občanského soudního řádu s tím, že jako méně pravděpodobné se jeví dědické právo V. K., který by po odkazu na uplatnění jeho sporného práva žalobou měl důkazní povinnost, nikoliv naopak. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud napadené usnesení zrušil a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů účinném od 1.1.2001 do 31.12.2012 (dále jen "o.s.ř."). I když zůstavitelka M. M. zemřela dne 14.8.1995 (tedy v době před 31.12.2000), odvolací soud projednal odvolání proti usnesení soudu prvního stupně a rozhodl o něm - v rozporu s ustanoveními Části dvanácté, hlavy I. body 12., 15. a 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů - podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.1.2001, a proto také dovolání proti usnesení odvolacího soudu je třeba projednat a rozhodnout o něm podle občanského soudního řádu účinného od 1.1.2001 (srov. též právní názor uvedený například v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.11.2003 č.j. 21 Cdo 574/2003 uveřejněném pod č. 156 v časopise Soudní judikatura, roč. 2003); protože dovoláním bylo napadeno usnesení odvolacího soudu, které bylo vydáno v době od 1.7.2009 do 31.12.2012, řídí se současně projednání dovolání B. K. a rozhodnutí o něm občanským soudním řádem ve znění účinném do 31.12.2012 (srov. Čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o usnesení, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadené usnesení bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
V projednávané věci bylo (mimo jiné) zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu nepodléhá - srov. §241a odst.2 a 3 a §242 odst.3 o.s.ř.), že v průběhu řízení o dědictví po M. M., zemřelé dne 14.8.1995, byla předložena allografní závěť sepsaná dne 8.2.1995, podle níž zůstavitelka (vdova bez potomků) odkázala svůj majetek V. K., a jeho sourozencům R. K. a J. Š. Vzhledem k tomu, že V. K., v průběhu dědického řízení po zůstavitelce dne 29.3.1997 zemřel, bylo usnesením Okresního soudu Brno - venkov ze dne 31.10.2007 č.j. 13 D 1472/95-158 rozhodnuto, že v řízení bude pokračováno s jeho dědici V. K., B. K., J. Š. a P. Š. V. K., byl rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 10.1.1991 č.j. 7 To 89/90-165 odsouzen "pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1, 2 písm. d) trestního zákona" k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 2 roků a byla mu uložena povinnost nahradit poškozené (zůstavitelce) způsobenou škodu ve výši 90.000,- Kč a poškozená (zůstavitelka) byla se zbytkem nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle ustanovení §469 občanského zákoníku nedědí, kdo se dopustil úmyslného trestného činu proti zůstaviteli, jeho manželu, dětem nebo rodičům anebo zavrženíhodného jednání proti projevu poslední vůle zůstavitelovy; může však dědit, jestliže mu zůstavitel tento čin odpustil.
Dědická nezpůsobilost podle ustanovení §469 občanského zákoníku nastává ze zákona (ex lege); soud (soudní komisař) k ní přihlíží z úřední povinnosti. Nezpůsobilý dědic nedědí; hledí se na něj, jako by se nedožil smrti zůstavitele.
V posuzovaném případě se odvolací soud nezabýval tvrzenými důvody dědické nezpůsobilosti V. K., protože - jak uvedl v odůvodnění napadeného usnesení - "skutečnost, že byl odsouzen za úmyslný trestný čin proti zůstavitelce, nemá vliv na jeho postavení účastníka řízení o dědictví po zůstavitelce", a to z důvodu, že v tomto řízení není dědicem zůstavitelky, ale jen jedním z procesních nástupců v průběhu dědického řízení zemřelého dědice V. K. Takový závěr odvolacího soudu je v souladu se zákonem. Správnost tohoto závěru nemohou úspěšně zpochybnit ani námitky dovolatelky poukazující na údajnou trestnou činnost V. K., proti jeho synovi V. K. Ostatně, podle rozhodnutí soudů vydaných v projednávané věci V. K., ještě po zůstavitelce nic nezdědil, neboť majetek zůstavitelky odpovídající dědickému podílu zemřelého V. K. (v usnesení soudu prvního stupně ze dne 10.1.2008 č.j. 13 D 1472/95-165 poněkud nepřesně vyjádřený jako "nabytí dědictví" již v průběhu řízení zemřelým V. K.) připadá jeho dědicům a teprve v řízení o dědictví po V. K., zemřelém dne 29.3.1997, může být posuzováno, kdo je jeho dědicem a kdo nabyde jako dědictví jeho majetek. Námitky dovolatelky o dědické nezpůsobilosti V. K., tedy mohou mít význam pouze v příslušném dědickém řízení při řešení otázky dědického práva po V. K., zemřelém dne 29.3.1997.
Závěr o tom, že napadené usnesení odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, nemůže vycházet - jak se mylně domnívá dovolatelka - ani z toho, že se soudy neměly omezit na zjištění spornosti výše pohledávky zůstavitelky za V. K., z titulu náhrady škody, ale že za tuto pohledávku je nutno považovat celou částku "ve výši 317.335,10 Kč".
Podle ustanovení §175k odst.3 občanského soudního řádu jsou-li aktiva a pasiva mezi účastníky sporná, omezí se soud jen na zjištění jejich spornosti; při určení obvyklé ceny majetku, výše dluhů a čisté hodnoty dědictví, popřípadě výše jeho předlužení, k nim nepřihlíží.
Podle ustanovení §175y odst. 1 občanského soudního řádu nezařazení majetku nebo dluhů do aktiv a pasiv dědictví v důsledku postupu podle §175k odst. 3 občanského soudního řádu nebrání účastníkům řízení, aby se domáhali svého práva žalobou mimo řízení o dědictví.
V řízení o dědictví je soud povinen zjistit zůstavitelův majetek a jeho dluhy a provést soupis aktiv a pasiv dědictví (§175m věta první občanského soudního řádu). Na podkladě zjištění zůstavitelova majetku a jeho dluhů soud určí obecnou cenu majetku, výši dluhů a čistou hodnotu dědictví, popřípadě výši jeho předlužení v době smrti zůstavitele (§175o odst. 1 občanského soudního řádu). Jsou-li však aktiva a pasiva mezi účastníky sporná, omezí se soud jen na zjištění jejich spornosti; při výpočtu čistého majetku k nim nepřihlíží (§175k odst. 3, §175m věta druhá občanského soudního řádu).
Při zjišťování, zda a jaký majetek či dluhy zůstavitel zanechal, soud vychází nejen z tvrzení a výpovědí účastníků řízení nebo z důkazů jimi navržených; protože jde o řízení, které může být zahájeno i bez návrhu, je soud povinen provést i jiné důkazy potřebné ke zjištění rozhodných skutečností (srov. §120 odst. 2 občanského soudního řádu). Získaná skutková zjištění soud posoudí podle právních předpisů; do aktiv a pasiv dědictví lze sepsat jen takový majetek (dluh), o němž bylo dovozeno (jak po stránce skutkové, tak i po stránce právní), že patřil zůstaviteli. Při tomto svém postupu soud současně musí přihlížet k tomu, že u těch aktiv nebo pasiv, která jsou mezi účastníky sporná, se smí omezit jen na zjištění spornosti. Uvedené ve svých důsledcích znamená, že soud je sice povinen zjišťovat zůstavitelův majetek a jeho dluhy (a to i pomocí důkazů, které účastníci nenavrhli), avšak s výjimkou těch aktiv (tj. jednotlivých majetkových hodnot zůstavitele) a těch pasiv (tj. jednotlivých dluhů a závazků zůstavitele), které jsou mezi účastníky řízení sporné. Protože se soud u sporných aktiv a pasiv v řízení o dědictví omezuje jen na zjištění jejich spornosti, nesmí provádět další (jiné) dokazování, kterým by tato spornost mohla být odstraněna (a to i kdyby bylo účastníky navrhováno) a které by tak mohlo sloužit jako skutkový základ pro právní posouzení, zda sporné majetkové hodnoty nebo dluhy skutečně zůstaviteli patřily. Ustanovení §175k odst. 3 občanského soudního řádu tak uvedeným způsobem omezuje (limituje) v dědickém řízení užití obecného ustanovení §120 občanského soudního řádu.
Sporností aktiv nebo pasiv dědictví se ve smyslu ustanovení §175k odst. 3 občanského soudního řádu rozumí rozdílná (rozporná) tvrzení účastníků řízení o skutečnostech, které jsou rozhodné pro posouzení (právní závěr), zda věc nebo jiná majetková hodnota, popřípadě dluh patřily zůstaviteli.
V projednávané věci je z obsahu spisu nepochybné, že mezi účastníky řízení bylo (a svědčí o tom i údaje obsažené v dovolání) sporné, zda zůstavitelka měla vůči V. K., další pohledávku ve výši 317.335,10 Kč. Protože tuto spornost není v řízení o dědictví možné - jak vyplývá z výše uvedeného - odstranit, odvolací soud postupoval v souladu se zákonem, když se ve vztahu k (tvrzené) další pohledávce zůstavitelky za V. K., "ve výši 317.335,10 Kč" omezil na zjištění její spornosti a když k ní při určení obvyklé ceny majetku a čisté hodnoty dědictví nepřihlížel.
Námitky dovolatelky týkající se nedoručení podání týkající se sporné pohledávky zůstavitelky za V. K., a vytýkající pochybení v postupu odvolacího soudu nepovažuje dovolací soud za důvodné.
Dovolatelka nebere dostatečně v úvahu, že při jednání odvolacího soudu konaném dne 2.12.2010 byl - jak vyplývá z protokolu o jednání - obsah uvedeného podání "sdělen" a že tedy s ním byli účastníci řízení seznámeni. Namítá-li, že protokolace byla "nepřesná" (podle dovolatelky mělo dojít k porušení chronologického průběhu jednání a ke "zkreslené protokolaci"), dovolatelka mohla (a měla) sama nebo prostřednictvím svého zástupce již při jednání požadovat zjednání nápravy, popřípadě vznést námitky proti znění protokolu; jestliže to neučinila, nemůže posléze (až v závislosti na výsledku řízení) dovozovat (jinak neprokazatelné) vady řízení či dokonce porušení práva na spravedlivý proces.
Z uvedeného je zřejmé, že usnesení odvolacího soudu je z hlediska dovolatelkou uplatněných dovolacích důvodů správné. Protože nebylo zjištěno, že by usnesení odvolacího soudu bylo postiženo vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání B. K. podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť B. K. nebyla v dovolacím řízení úspěšná a ostatním účastníkům v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. června 2013
JUDr. Ljubomír Drápal
předseda senátu