ECLI:CZ:NS:2013:21.CDO.3999.2011.1
sp. zn. 21 Cdo 3999/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce Ing. R. N. , zastoupeného Mgr. Lilianou Křístkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Náměstí I. P. Pavlova č. 3, proti žalovanému CNC Invest Group, s. r. o. se sídlem v Praze 4, V Hodkovičkách č. 116/8, IČ 00548863, zastoupenému JUDr. Janem Brožem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská č. 60, o 998.619,15 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 15 C 32/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. září 2010 č. j. 30 Co 299/2010-139, takto:
Rozsudek městského soudu (s výjimkou výroku, jímž byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ohledně částky 59.586,- Kč s 9% úrokem z prodlení od 1. ledna 2006 zrušen a řízení v tomto rozsahu zastaveno) a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 9. prosince 2009 č.j. 15 C 32/2008-94 (s výjimkou částky 59.586,- Kč, o níž rozhodl městský soud) se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodního soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 998.619,15 Kč s 9 % úrokem z prodlení od 1. 1. 2006 do zaplacení. Žalobu odůvodnil zejména tím, že u žalovaného pracoval v pracovním poměru na základě pracovní smlouvy ze dne 13.3.2000, a že dne 29.12.2004 byl jmenován do funkce „obchodně-technického ředitele“. Nedílnou součástí dekretu o jmenování byl výměr č. 1/2004 ze dne 7.1.2005 a příloha, která vymezila pracovní náplň a mzdové ohodnocení žalobce. Téhož dne byl uzavřen dodatek č. 6 k pracovní smlouvě. Na základě uvedených dokladů je potom zřejmé, že vzhledem k plánovanému obratu pro svěřené obchodní oddělení za rok 2005 má žalobce nárok na vyplacení složky mzdy ve výši 998.619,15 Kč. Žalovaný však odmítá tuto část mzdy žalobci zaplatit.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 9.12.2009 č.j. 15 C 32/2008-94 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci 110.612,- Kč na náhradě nákladů řízení a že je povinen zaplatit „na účet zdejšího soudu svědečné v částce 385,- Kč“. Ve věci samé dospěl k závěru, že účastníci si dohodli základní mzdu, osobní ohodnocení, podmínky pro stanovení dalších mimořádných odměn a dále také podmínky pro poskytování provizí v případě splnění určitých ukazatelů, které byly opět písemně stanoveny. Dohodnuté podmínky odměňování však nemohou být měněny vnitřním předpisem žalované společnosti, která by tímto jednostranným úkonem „měnila podmínky, na kterých se účastníci o přiznání mimořádných odměn a provizí dohodli“. Z těchto důvodů soud dospěl k závěru, že vydání interní směrnice, která stanovila jiné podmínky pro výpočet ukazatelů, než které byly stanoveny v platovém výměru, nemůže nijak ovlivnit nárok žalobce na vyplacení těchto provizí podle platového výměru.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21.9.2010 č.j. 30 Co 299/2010-139 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že ohledně částky 59.586,- Kč s 9 % úrokem z prodlení od 1. 1. 2006 do zaplacení tento rozsudek zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil, ohledně částky 939.033,15 Kč s příslušenstvím změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl a žalobci uložil, aby zaplatil České republice 385,- Kč na náhradě nákladů řízení na účet Obvodního soudu pro Prahu 4 a aby zaplatil žalovanému 71.256,- Kč na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a 109.766,- Kč na náhradě nákladů odvolacího řízení k rukám advokáta JUDr. Jana Brože. Ve věci samé dospěl odvolací soud k závěru, že žalobce vzal již v pracovní smlouvě ze dne 13.3.2000 na vědomí, že některé otázky, například způsob odměňování, používání osobních vozidel apod., upravuje příslušný vnitřní předpis zaměstnavatele. Zaměstnavatel nemá povinnost seznamovat každého zaměstnance se zněním vnitřního předpisu individuálně. V posuzované věci způsob hodnocení hospodářských výsledků obchodního a servisního oddělení nakonec našel výraz ve směrnici č. CNC/02/2004. Tato směrnice specifikovala pojmy, které obsahovala příloha ke jmenovacímu dekretu ze dne 29.12.2004 a k ní připojený výměr č. 1/2004 (2005), neboť bez této specifikace by pojmy užité v těchto listinách nemohly být samy o sobě podkladem pro přiznání zvláštního prémiového ohodnocení. Směrnice CNC/02/2004 kupříkladu přesně stanovila, jakým způsobem se určuje hodnota čistého výnosu, neboť „je naprosto logické, že žalovaná hodlala přiznávat výši provize až na podkladě čistého výnosu poté, kdy nejprve byly pokryty veškeré její výdaje“. Stanovení ekonomických veličin a ukazatelů podstatných pro odměňování zaměstnanců nepochybně může být upraveno vnitřním předpisem v souladu s ustanovením §21 zák. práce. Nejedná se o žádnou nepřípustnou jednostrannou změnu podmínek odměňování zaměstnanců. Jde pouze o bližší specifikaci veličin, z nichž má být sjednaná provize vypočtena. Vzhledem k tomu, že výše provize tak, jak byla žalobci stanovena a následně vyplacena za období roku 2005, byla stanovena správně, není žaloba důvodná.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Poukázal na skutečnost, že součástí jmenovacího dekretu byla příloha ze dne 29.12.2004, a k tomuto byl vypracován výměr č. 1/2004 (2005) ze dne 29.12.2004, kde byl stanoven plánovaný obrat, plánovaný výnos řízeného útvaru a sazby pro přiznání prémií a provizí z hodnoty navýšení ukazatele plánovaného výnosu. Tento platový výměr v podstatě kopíroval platové výměry žalobce z předchozích let. Podle způsobu výpočtu provedených v těchto platových výměrech byl žalobce v minulých letech odměňován. V průběhu řízení pak byla ze strany žalované předložena vnitropodniková směrnice CNC/02/2004 ze dne 18.12.2004. Žalobce vyjádřil přesvědčení, že tato směrnice byla vytvořena dodatečně a antidatována poté, kdy ukončil svůj pracovní poměr u žalobce a nárokoval výplatu provize. V průběhu řízení se totiž žalovanému nepodařilo prokázat, že by směrnice v rozhodné době vůbec existovala, natož aby žalobce byl před podpisem platového výměru č. 1/2004 (2005) s touto interní směrnicí seznámen. Kdyby tento vnitřní předpis skutečně existoval před datem 29.12.2004, kdy byla sjednána mzda mezi účastníky, nebránilo nic žalovanému, aby jej učinil přílohou platového výměru, popřípadě v platovém výměru na něj odkázal. Dovozuje-li potom odvolací soud, že směrnice CNC/02/2004 ze dne 18.12.2004 (tento den byla sobota) jednostranně nemění podmínky odměňování, ale pouze upřesňuje veličiny, z nichž má být provize vypočtena, pak je tato argumentace „nepochopitelná“, neboť právě z veličin, z nichž má být provize vypočtena, vycházeli účastníci při výpočtu odměn za předcházející období. V případě směrnice CNC/02/2004 ze dne 18.12.2004 se nejednalo o upřesnění veličin, ale o změnu podmínek výpočtu provize pro žalobce oproti předcházejícím obdobím, které v důsledku znamenají snížení celkové provize o více než 2/3. Jedná se tedy o jednoznačnou změnu mzdových nároků zaměstnance, jež byly dohodnuty. Navíc je zřejmé, že, jestliže by se měnil způsob odměňování žalobce, musel by být o tom písemně informován podle ustanovení §32 odst. 3 zák. práce. Odkaz na vnitřní předpis ustanovení §32 odst. 5 zák. práce nepřipouští. Žalobce navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby mu vrátil věc k dalšímu řízení.
Žalovaný uvedl, že změna pohyblivé složky či složek mzdy směrnicí CNC/02/2004 ze dne 18.12.2004 je naprosto legální, neboť „musí platit, že ekonomika podniku je proměnlivá záležitost, a že proto nelze pojmout podmínky pro určení výše provize a způsob jejího určení za jednou provždy dané“. Je jen spekulací žalobce, že tato směrnice snad byla antidatována, toto tvrzení nebylo ani prokazováno a jde o tvrzení nové.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31.12.2012 (dále jen „o.s.ř“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1.1.2013 (srov. čl. II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - vzhledem k tomu, že předmětem řízení je nárok žalobce na vyplacení provize /prémie/ za rok 2005 (srov. §364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce) - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění v té době účinném - dále jen „zák. práce“, a podle zákona č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku, ve znění v té době účinném - dále jen „zák. o mzdě“.
Podle ustanovení §4 odst. 1 zákona o mzdě zaměstnanci přísluší za vykonanou práci mzda. Mzdou se rozumí podle ustanovení §4 odst. 2 zákona o mzdě peněžitá plnění nebo plnění peněžité hodnoty (naturální mzda) poskytovaná zaměstnavatelem zaměstnanci za práci, a to podle její složitosti, odpovědnosti a namáhavosti, podle obtížnosti pracovních podmínek, pracovní výkonnosti a dosahovaných pracovních výsledků. Za mzdu se nepovažují plnění poskytovaná v souvislosti se zaměstnáním, zejména náhrady mzdy, odstupné, cestovní náhrady, výnosy z kapitálových podílů (akcií) nebo dluhopisů a odměna za pracovní pohotovost.
Podle ustanovení §4 odst. 3 zákona o mzdě se mzda především sjednává v pracovní smlouvě nebo v jiné smlouvě nebo v kolektivní smlouvě. Podle ustanovení §18 odst. 1 věty první zákona o mzdě mzda musí být sjednána nebo stanovena písemně před výkonem práce, za kterou tato mzda přísluší.
Z citovaných ustanovení vyplývá, že mzda, kterou zaměstnavatel poskytuje zaměstnanci za vykonanou práci, se sjednává především v pracovní smlouvě nebo v kolektivní smlouvě. Pro sjednání mzdy právní předpisy stanoví pouze to, že mzda nesmí být nižší než mzda, která náleží za podmínek stanovených zákonem o mzdě a zákoníkem práce (srov. §4 odst. 4 zákona o mzdě); jinak zákon sjednání mzdy, ať již formou kolektivní nebo individuální, nijak neomezuje [mzdu lze sjednat například jako mzdu měsíční, hodinovou nebo podílovou, jako mzdu, jejíž poskytnutí nebo výše závisí na splnění konkrétních pracovních úkolů, hospodářských výsledků zaměstnavatele nebo jiných hledisek, jako mzdu poskytovanou ve formě příplatků, odměn apod.; uvedené způsoby samozřejmě lze i kombinovat], a neomezuje je ani stanovením nejvyšší přípustné mzdy.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno, že žalobce, který u žalovaného pracoval v pracovním poměru na základě pracovní smlouvy ze dne 13.3.2000 od 1.4.2000, byl „jmenovacím dekretem“ ze dne 29.12.2004 jmenován do funkce obchodně-technického ředitele „s platností od 1.1.2005“. Dodatkem č. 6 ze dne 29.12.2004 bylo v bodě 5) ujednáno, že „platové zařazení je dáno přílohou ke jmenovacímu dekretu“. Pod bodem 3) uvedené přílohy bylo pak ohledně „zvláštního prémiového ohodnocení“ dohodnuto, že „při splnění plánovaného obratu prodeje, přičemž rozhodující je ukazatel stanoveného výnosu dle plánu prodeje a výnosu, má pracovník při překročení těchto stanovených ukazatelů nárok na provizi z tohoto překročení ve výši stanovené dle výměru těchto ukazatelů, který je samostatnou součástí této přílohy a je platný vždy pro příslušný kalendářní rok“. Podle výměru č. 1/2004 (opraveno na „1/2005“) ze dne 29.12.2004, který žalobce převzal dne 7.1.2005, při plánovaném obratu 95,000.000,00 Kč a při plánovaném výnosu 12,500.000,00 Kč „sazby provize /prémie/ z hodnoty navýšení (překročení) ukazatele plánovaného výnosu“ činily při překročení o
0,00 –1,000.000,00 10%
1,000.000,00 – 3,000.000,00 12%
3,000.000,00 – 5,000.000,00 14%
5,000.000,00 a více 16%
Při rozhodování o důvodnosti uplatněného nároku ve sporu o zaplacení mzdy (její části) je – jak z uvedeného vyplývá - především významné, zda byly naplněny zákonem stanovené nebo smluvené předpoklady pro vznik nároku na mzdu (její část). Podstatou sporu v projednávané věci bylo proto vyřešení otázky, co se rozumí „plánovaným výnosem“ ve smyslu ujednání pod bodem 3) „Přílohy ke jmenovacímu dekretu ze dne 29. prosince 2004“, zda tedy základem pro výpočet provize má být částka 20,642.063,44 Kč (výnos obchodních případů, zisk, jak uvádí žalobce), anebo zda uvedená částka (podle „Vyhodnocení výsledků hospodaření obchodního a servisního úseku za rok 2005“ ze dne 2.5.2006 částka 20,642.000,- Kč) představuje jen „dosažený hrubý zisk“, který má být snížen o tzv. „garanční paušál“ ve výši 5,115.594,- Kč, a základem pro výpočet provize tak má být částka 15,526.406,- Kč (čistý zisk, jak uvádí žalovaný).
Odvolací soud dospěl k závěru, že „ustanovení článku 3), které hovoří o zvláštním prémiovém ohodnocení, pracuje s pojmy, které bez jejich další bližší specifikace nemohou obstát“, a že „toto ustanovení bez dalšího upřesnění pojmů v něm uvedených by bylo třeba hodnotit jako nejasné a neurčité ujednání, ze kterého by stranám nevznikla žádná práva ani povinnosti“. S názorem, že tuto „nejasnost a neurčitost“ smluvního ujednání o mzdě lze řešit na základě vnitřního předpisu CNC/002/2004 vydaného žalovaným, bez ohledu na to, zda výklad pojmu „plánovaný výnos“ v této směrnici obsažený byl nebo nebyl žalobci při sjednávání mzdy v příloze ke jmenovacímu dekretu ze dne 29. prosince 2004 znám, však nelze souhlasit. Je možné, že žalobce v pracovní smlouvě ze dne 13.3.2000 „vzal na vědomí“, že některé otázky, např. způsob odměňování, upravuje příslušný vnitřní předpis zaměstnavatele. Uvedená skutečnost však účastníkům nebránila, aby si, v souvislosti se jmenováním žalobce do funkce ředitele prodeje obráběcích strojů o čtyři roky později, dohodli mzdu třeba i bez ohledu na obsah případných vnitřních předpisů žalovaného.
Proto nebylo možné na smluvní ujednání účastníků pod bodem 3) „Přílohy ke jmenovacímu dekretu ze dne 29. prosince 2004“ vztahovat obsah vnitřních předpisů žalovaného bez dalšího, nýbrž bylo třeba s ohledem na opačná tvrzení účastníků nejasnost ohledně základu nároku odstranit výkladem projevu vůle obsaženého v tomto ujednání za použití interpretačních pravidel obsažených v ustanovení §240 odst. 3 zák. práce.
Podle ustanovení §240 odst. 1 zák. práce právní úkon je projev vůle směřující ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují.
Podle ustanovení §240 odst. 2 zák. práce projev vůle může být učiněn jednáním nebo opomenutím; může se stát výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit.
Podle ustanovení §240 odst. 3 zák. práce je třeba projev vůle vykládat tak, jak to se zřetelem k okolnostem, za kterých byl učiněn, odpovídá pravidlům slušnosti a občanského soužití.
Posledně zmíněné ustanovení uvádí pro případ pochybností o obsahu pracovněprávního úkonu výkladová pravidla, pomocí kterých lze neurčitost nebo nesrozumitelnost projevu vůle odstranit. Interpretují-li proto účastníci ve svých přednesech či výpovědích v průběhu řízení projev vůle odlišným způsobem, pak taková situace neznamená, že obsah projevené vůle nelze zjistit, neboť zájmy a postoje účastníků v průběhu soudního řízení již nemusejí odpovídat původní vůli, kterou účastník projevil. Protože smyslem výkladu projevu vůle je objasnit skutečný záměr jednajícího účastníka, není dovoleno pomocí výkladu projevu vůle měnit smysl a obsah právního úkonu.
Výslovný projev vůle se vykládá především podle použitého slovního vyjádření (podle smyslu, které použité slovní vyjádření obvykle znamená). Současně je třeba přihlížet ke všem okolnostem, za kterých bylo slovní vyjádření učiněno (zejména ke skutečné vůli jednajícího účastníka, tj. k tomu, jaký význam přikládal použitému slovnímu vyjádření sám účastník); rozhodné jsou přitom jen okolnosti existující v době, v níž byl projev vůle učiněn. Celkové zhodnocení všech rozhodných okolností pak musí odpovídat pravidlům slušnosti a občanského soužití. Výklad projevu vůle (§240 odst. 3 zák. práce) může směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tedy ke zjištění toho, co bylo skutečně projeveno. Pomocí výkladu projevu vůle nelze „nahrazovat“ nebo „doplňovat“ vůli, kterou jednající účastníci v rozhodné době neměli nebo kterou sice měli, ale kterou neprojevili (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14.10.1996, sp. zn. 3 Cdon 946/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 1997, pod č. 29).
Platnost právních úkonů je třeba posuzovat k okamžiku a se zřetelem na okolnosti, kdy byl právní úkon učiněn. Při výkladu právních úkonů (projevů vůle k nim směřujícím) je proto možné přihlížet jen k těm okolnostem, které tu byly jen (právě) v té době, kdy byl projev vůle učiněn (srov. rozsudek Nejvyšší soud ČR ze dne 14. 10. 1996, sp. zn. 3 Cdon 946/96, uveřejněný ve sbírce Soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 1997, pod č. 29).
V posuzovaném případě však odvolací soud uvedeným způsobem nepostupoval. Názor, že - jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku – ustanovení článku 3) „bez dalšího upřesnění pojmů v něm uvedených by bylo třeba hodnotit jako nejasné a neurčité ujednání, ze kterého by stranám nevznikla žádná práva ani povinnosti“ je nesprávný potud, že důsledkem nejasnosti „pojmů v něm uvedených“ nemůže být bez dalšího závěr o neplatnosti tohoto právního úkonu, aniž by se soud pokusil o jeho výklad. V rámci tohoto výkladu vycházejícího z výše uvedených hledisek je tedy zapotřebí – kromě jiných okolností – zkoumat, jaký byl obsah projevené vůle účastníků, ve smyslu ujednání pod bodem 3) „Přílohy ke jmenovacímu dekretu ze dne 29. prosince 2004“, zejména, jaký obsah přičítali pojmu „plánovaný výnos“, třeba i s přihlédnutím k tomu, zda účastníkům (žalobci) byl v době sjednání mzdových podmínek znám obsah směrnice CNC/002/2004, zda brali v úvahu organizační změny v rámci obchodního a servisního úseku apod. Za tohoto stavu z hlediska dodržení výkladových pravidel vyplývajících z ustanovení §240 odst. 3 zák. práce nelze závěr odvolacího soudu považovat za odpovídající zákonu.
Protože napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu není správný, Nejvyšší soud České republiky jej podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí (v rozsahu zbývajícím po částečném zrušení a zastavení řízení odvolacím soudem) a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. ledna 2013
JUDr. Zdeněk Novotný
předseda senátu