ECLI:CZ:NS:2013:21.CDO.4136.2011.1
sp. zn. 21 Cdo 4136/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Romana Fialy ve věci dědictví po A. T., za účasti 1) V. H., 2) K. V., zastoupené JUDr. Romanem Jelínkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Valentinská č. 56/11, a 3) J. H., zastoupeného JUDr. Monikou Kolrosovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Mařákova č. 302/8, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 34 D 3392/2003, o dovolání Josefa Holubovského proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. března 2011 č. j. 24 Co 341/2010-282, takto:
Usnesení městského soudu a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. května 2010 č. j. 34 D 3392/2003-230 se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 12.12.2003 č.j. 34 D 3392/2003-3 zahájil řízení o dědictví po A. T., zemřelé dne 16.11.2003. Provedením úkonů v řízení o dědictví po zůstavitelce byl pověřen JUDr. Ondřej Holub, notář v Praze 4 (§38 občanského soudního řádu).
V průběhu řízení před soudem prvního stupně V. H. (jeho zástupce advokát JUDr. Jaroslav Kojda) předložil listinu sepsanou zůstavitelkou a datovanou dne 4.10.2003, jejíž stav a obsah byl zjištěn protokolem sepsaným soudním komisařem dne 16.3.2004. Zůstavitelka v této listině ustanovila svou sestru K. V. dědičkou poloviny svého majetku s tím, že "z příjmu domu Spálená bude měsíčně vyplácet 1.000,- Kč J. H.", a svého bratra V. H. dědicem druhé poloviny svého majetku s tím, že "z příjmu domu Spálená bude měsíčně vyplácet 1.000,- Kč J. H.“
Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 7.5.2010 č.j. 34 D 3392/2003-230 potvrdil, že celé dědictví po zůstavitelce nabyli "stejným dílem, tj. každý jednou polovinou", V. H. a K. V., a stanovil notáři JUDr. Ondřeji Holubovi odměnu, náhradu hotových výdajů a náhradu za daň z přidané hodnoty ve výši 40.566,- Kč s tím, že jsou povinni ji uhradit "stejným dílem" V. H. a K. V., a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Dospěl k závěru, že zůstavitelka ustanovila v závěti ze dne 4.10.2003 svými dědici V. H. a K. V. a že "ve vztahu k J. H. je obsah závěti natolik neurčitý a nesrozumitelný, že podle ní nelze vyložit, co z dědictví nebo jakou část dědictví má J. H. nabýt". Podle soudu prvního stupně "neurčitost a nesrozumitelnost této části závěti" spočívá "v tom, že v ní nejsou zůstavitelkou vyjádřeny základní podmínky výplat důchodu, jako především stanovení doby, po kterou má být důchod vyplácen, termíny, kdy má být důchod vyplácen, stanovení, zda má být důchod vyplácen po zaplacení všech ostatních plateb, které stíhají vlastníka nemovitosti (tj. z čistého příjmu) nebo ještě před zaplacením všech ostatních plateb (tj. z hrubého příjmu), eventuality pro případy, kdy dědic nedosáhne žádného příjmu z předmětné nemovitosti atd". Protože nedošlo k dohodě o vypořádání dědictví, soud prvního stupně potvrdil nabytí dědictví dědicům V. H. a K. V. podle dědických podílů stanovených závětí ze dne 4.10.2003.
K odvolání J. H. Městský soud v Praze usnesením ze dne 28.3.2011 č.j. 24 Co 341/2010-282 potvrdil usnesení soudu prvního stupně a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud nejprve dovodil, že "předmětem dědictví a předmětem závěti může být výhradně majetek, který zůstavitel vlastnil ke dni svého úmrtí, nikoliv majetek, který představuje teprve budoucí výnos z tohoto majetku (budoucí příjmy z nemovitosti)"; i když soudní praxe připouští, aby zůstavitel v závěti uvedl, že některý z dědiců má být uspokojen výplatou peněžité částky od jiného dědice, musí být z takové závěti zřejmé, že jde o výplatu dědického podílu a celková výše vyplácené částky musí být "jednoznačná", tedy že "musí být stanovena buď celková konkrétní částka, která má být vyplacena, nebo musí obsahovat jasné vodítko pro její výpočet", přičemž - jak bylo dovozeno v "rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 427/2008, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 14/2010" - ani v tomto případě nelze rozhodnutím soudu uložit povinnost k výplatě peněžitého plnění jinému dědici. Vzhledem k tomu, že zůstavitelka neustanovila J. H. "dědicem majetku, který jí náležel ke dni úmrtí, ani dědicem podílu na takovém majetku, ani dědicem konkrétní věci či práva, které by jí náleželo ke dni úmrtí", a že ustanovení o tom, že "dědici mají vyplácet J. H. měsíčně částku 1.000,- Kč z příjmu z domu Spálená", se netýká "majetku, který by zůstavitelce náležel v době pořízení závěti, resp. v době úmrtí, ale jde o výnos z majetku v době, kdy tento majetek již náleží někomu jinému (dědicům)", je závěť ze dne 4.10.2003 v tomto směru v rozporu s ustanovením §477 odst.1 občanského zákoníku; ustanovení závěti o povinnosti každého z dědiců nemovitosti vyplácet J. H. měsíčně částku 1000,- Kč navíc nelze posuzovat ani jako jejich povinnost k výplatě dědického podílu, neboť "ze závěti nelze dovodit, že má jít o výplatu konkrétně určeného dědického podílu", naopak, ze závěti je zcela zřejmé, že se má jednat o pravidelné, časově neomezené vyplácení renty z budoucích výnosů z nemovitosti, celková "výše výplaty však není určena a není určen ani způsob, jakým by bylo možno celkovou výši vypočíst". Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že J. H. "není povolán k žádnému konkrétnímu podílu na dědictví", neboť právní úprava nezná dědické podíly, jejichž výši by nebylo možné určit.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal J. H. dovolání. Namítá, že závěť zůstavitelky ze dne 4.10.2003 jako jednostranný právní úkon má všechny "atributy platného a bezvadného právního úkonu", a to včetně obsahu části závěti, kde je uvedeno, že V. H. a K. V. "z příjmu domu Spálená budou měsíčně vyplácet 1000,- Kč J. H.", neboť tím zůstavitelka určila J. H. "dědicem užitků z jedné čtvrtiny" domu Spálená, v závěti byla osoba dědice dostatečně identifikována a "sousloví příjem z domu Spálená" není nutné definovat, když tuto otázku lze "překlenout výkladem". Povolá-li zůstavitel někoho za dědice peněžní částky, která se nenachází v zanechaném majetku, je podle názoru dovolatele takové ustanovení v závěti platné a ostatní dědici jsou povinni uspokojit nárok takového dědice. Dovolatel je přesvědčen, že zůstavitelka v posuzované věci uspořádala dědické poměry v závěti způsobem, kterým "v jistém smyslu zřídila ve prospěch dovolatele věcné břemeno", jež vázne na nemovitosti, kterou zdědí zbylí závětní dědici; "příjem z domu Spálená" je potřebné kvalifikovat jako "právo způsobilé být předmětem dědictví a že rozsah dědictví umožňuje stanovit výplatu důchodu, resp. renty". Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31.12.2012 (dále jen "o.s.ř."), neboť dovoláním je napadeno usnesení odvolacího soudu, které bylo vydáno přede dnem 1.1.2013 (srov. Čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle ustanovení §236 odst.1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
J. H. dovoláním napadá usnesení odvolacího soudu ve výroku, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání J. H. proti usnesení odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 odst. 3 o.s.ř.); k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Zůstavitel může závěť buď napsat vlastní rukou, nebo ji zřídit v jiné písemné formě za účasti svědků nebo ve formě notářského zápisu (§476 odst.1 občanského zákoníku). V každé závěti musí být uveden den, měsíc a rok, kdy byla podepsána, jinak je neplatná (§476 odst.2 občanského zákoníku). V závěti zůstavitel ustanoví dědice, popřípadě určí jejich podíly nebo věci a práva, která jim mají připadnout; nejsou-li podíly více dědiců v závěti určeny, platí, že podíly jsou stejné (srov. §477 odst.1 občanského zákoníku).
Vzniknou-li o určitosti nebo srozumitelnosti závěti pochybnosti, je třeba závěť jakožto písemný právní úkon vykládat podle ustanovení §35 odst.2 občanského zákoníku. K posouzení obsahu skutečné vůle pisatele závěti, jsou-li o něm pochybnosti, je proto třeba zjišťovat kromě znění textu listiny (slovního výkladu) také všechny okolnosti, za nichž byl projev vůle obsažený v závěti učiněn a z nichž lze dovodit skutečnou vůli zůstavitele. Okolnosti případu jsou skutečnosti existující vně vlastního projevu vůle; není tedy "napravováním případné neurčitosti projevu vůle", jestliže je projev vůle vykládán se zřetelem k okolnostem případu.
Zanechal-li zůstavitel více dědiců a neuzavřou-li dědici dohodu o vypořádání dědictví, zákon nepřipouští, aby vypořádání dědictví provedl soud autoritativním rozhodnutím (srov. §483 občanského zákoníku). V usnesení o dědictví soud v tomto případě potvrdí nabytí dědictví podle dědických podílů (tj. procentem nebo zlomkem) tak, jak vyplývají z dědění ze zákona, ze závěti nebo z obou těchto důvodů [srov. §484 větu první občanského zákoníku a §175q odst. 1 písm. d) občanského soudního řádu]; je-li dědický podíl některého dědice modifikován v důsledku zápočtů (§484 věta druhá a třetí občanského zákoníku), je třeba to v usnesení vyjádřit a potvrdit nabytí dědictví podle takto upravených dědických podílů.
V případě, že zůstavitel v závěti určil konkrétní věci a práva, které mají jednotlivým dědicům připadnout, soud - jak dovodila ustálená judikatura soudů (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22.5.2009 sp. zn. 21 Cdo 427/2008, které bylo uveřejněno pod č. 14 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2010) - musí, nebyla-li uzavřena dohoda o vypořádání dědictví, potvrdit dědicům nabytí dědictví podle jejich dědických podílů [srov. §483, §484 větu první občanského zákoníku a §175q odst. 1 písm. d) občanského soudního řádu]. V usnesení o dědictví soud za takových okolností stanoví dědický podíl zlomkem (procentem) odpovídajícím ceně konkrétních věcí nebo práv, jež podle závěti dědici připadají, v poměru k ceně celého dědictví; nepotvrzuje tedy nabytí konkrétních věcí nebo práv jednotlivými dědici, neboť pro takový postup platná právní úprava nedává prostor.
V projednávané věci zůstavitelka ve své závěti ze dne 4.10.2003 ustanovila svými dědici V. H. a K. V. s tím, že "z příjmu domu Spálená" bude každý z nich vyplácet J. H. 1.000,- Kč měsíčně. Za tohoto stavu - s přihlédnutím k výše uvedené ustálené judikatuře soudů - bylo pro rozhodnutí soudů významné vyřešení právní otázky, zda jde v závěti ze dne 4.10.2003 z pohledu ustanovení §477 odst.1 občanského zákoníku o určité a srozumitelné vyjádření dědických podílů, popřípadě práv, které mají dědicům připadnout, a zda tedy určením práva na částku 1.000,- Kč měsíčně byl J. H. platně ustanoven zůstavitelčiným dědicem. Vzhledem k tomu, že tuto právní otázku soudy nevyřešily v souladu s judikaturou soudů a že její posouzení bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadené usnesení odvolacího soudu rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání J. H. proti potvrzujícímu výroku usnesení odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání J. H. je opodstatněné.
V projednávané věci vznikla v první řadě pochybnost o tom, zda zůstavitelka v závěti ze dne 4.10.2003 ustanovila svým dědicem kromě V. H. a K. V. také J. H. Soudy se proto v souladu se zákonem pokusily tuto nejasnost odstranit pomocí výkladu projevu vůle provedeného postupem podle ustanovení §35 odst.2 občanského zákoníku; kromě jazykového vyjádření tedy měly přihlédnout též k vůli zůstavitelky v té podobě, jak vyplývá zejména z okolností případu, ledaže by tato vůle byla v rozporu s jazykovým projevem.
Má-li být dědictví potvrzeno dědicům podle dědických podílů, protože nedošlo k dohodě o vypořádání dědictví (§484 věta první občanského zákoníku), slouží v závěti provedené určení věci a práv, které mají dědicům připadnout, pouze - jak uvedeno již výše - k určení výše dědických podílů jednotlivých dědiců. Určení věcí a práv, které mají dědicům připadnout, provedené v závěti (§477 odst.1 občanského zákoníku) je proto určité a srozumitelné, jestliže postačuje k určení výše dědických podílů jednotlivých dědiců. Z hlediska určitosti a srozumitelnosti závěti ze dne 4.10.2003 proto nebylo - jak se domníval soud prvního stupně - podstatné, že zůstavitelka v ní neuvedla "základní podmínky výplat důchodu, jako především stanovení doby, po kterou má být důchod vyplácen, termíny, kdy má být důchod vyplácen, stanovení, zda má být důchod vyplácen po zaplacení všech ostatních plateb, které stíhají vlastníka nemovitosti (tj. z čistého příjmu) nebo ještě před zaplacením všech ostatních plateb (tj. z hrubého příjmu), eventuality pro případy, kdy dědic nedosáhne žádného příjmu z předmětné nemovitosti atd.", neboť i bez těchto údajů bylo zřejmé (nepochybné), jaké právo mělo J. H. podle vůle zůstavitelky připadnout a že podle něj bylo možné určit výši dědického podílu J. H.
Z obsahu spisu (ze znaleckého posudku Ing. J. V. ze dne 24.5.2004 č. 040/04/2004) vyplývá, že bytový dům čp. v Praze 1, Spálená ulice, jehož spoluvlastníkem byla zůstavitelka v rozsahu jedné ideální čtvrtiny, obsahuje 12 "pronajatých bytových jednotek" a jeho 1. nadzemní podlaží je pronajato "ke komerčním účelům" a že jeho výnos na nájemném byl oceněn na 3.194.566,- Kč ročně. Protože uvedený výnos tu byl v době sepsání závěti a v době smrti zůstavitelky a protože bylo možné důvodně předpokládat výnos z pronájmu bytů a nebytových prostor domu i v budoucnu, nelze podle názoru dovolacího soudu vykládat obsah závěti ze dne 4.10.2003 tak, že by zůstavitelka odkázala J. H. majetek, který by jí v době její smrti nenáležel a který by teprve v budoucnu získali její dědici V. H. a K. V. Vůle zůstavitelky v tomto směru zřetelně směřovala k tomu, aby J. H. připadlo právo na výnosy ze spoluvlastnického podílu zůstavitelky na bytovém domě čp. v Praze 1, Spálená ulice, v rozsahu celkem 2.000,- Kč měsíčně, které tu byly v době smrti zůstavitelky a které bylo možné očekávat i v budoucnu, a vůle zůstavitelky tu není v rozporu s jazykovým projevem závěti. Platnost závěti ze dne 4.10.2003 proto ve vztahu k J. H. nelze odmítat s odůvodněním, že by mu zůstavitelka odkázala majetek, který by jí nenáležel v době její smrti, a že by tedy zůstavitelka pořizovala o majetku svých dědiců.
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není správné, neboť spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nejvyšší soud proto usnesení odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř. zrušil. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Obvodnímu soudu pro Prahu 4) k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. června 2013
JUDr. Ljubomír Drápal
předseda senátu