ECLI:CZ:NS:2013:21.CDO.4176.2011.1
sp. zn. 21 Cdo 4176/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce BSZ služby s. r. o. se sídlem v Šumperku, Hlavní třída č. 13/3, IČO 25891952, zastoupeného Mgr. Janou Zwyrtek Hamplovou, advokátkou se sídlem v Mohelnici, Olomoucká č. 36, proti žalovanému Ing. J. Ch. , zastoupenému Mgr. Jiřím Sedlářem, advokátem se sídlem v Jeseníku, Školní č. 29, o 82.177,40 Kč, vedené u Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. 4 C 125/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku „Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci“ (správně Krajského soudu v Ostravě) ze dne 14. června 2011, č. j. 16 Co 179/2011-170, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 5.620,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Jiřího Sedláře, advokáta se sídlem v Jeseníku, Školní č. 29.
Stručné odůvodnění (§243c odst.2 o.s.ř.):
Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 6. 2011, č. j. 16 Co 179/2011-170, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Jeseníku ze dne 17. 2. 2011, č. j. 4C 125/2007-146, (kterým byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobce domáhal, aby žalovanému bylo uloženo zaplatit žalobci 82.177,40 Kč) není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění do 31. 12. 2012 (dále jen „o. s. ř.“), když dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov. Čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony), neboť ve věci samé nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno, a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou judikaturou soudů (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 304/2003, uveřejněného pod č. 28 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2004, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3435/2009) a nemá tedy po právní stránce zásadní význam.
Namítá-li dovolatel, že „ani soud nemůže svým nálezem presumovat (a nahrazovat tak vůli žalobce) cestovní příkazy, které byly v rozporu se zákoníkem práce, když nebyla dodržena ustanovení o nepřetržitém odpočinku“, a že „vinu za takovéto porušení zákona by soud presumpcí přenesl na žalobce, který si je vědom, že takovouto cestu přikazovat není možné“, pak náležitě nerozlišuje, že jím uváděné okolnosti svědčí pro závěr, že u žalobce šlo o neprávem vyplacené částky (tento závěr učinily i oba soudy), ale v řízení před soudy žalobce neuspěl, protože soudy uzavřely, že „žalobce neprokázal tzv. nedobrou víru žalovaného“ (soud prvního stupně) a že „s přihlédnutím k praxi panující mezi účastníky je zcela na místě, že žalovaný nevěděl ani nemohl z okolností předpokládat, že jde o cestovní náhrady nesprávně určené nebo omylem vyplacené“ (odvolací soud). K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. (tedy ani k tomu, že rozhodnutí případně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování) se při posuzování přípustnosti dovolání nepřihlíží (srov. §237 odst. 3 větu za středníkem o. s. ř.).
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst.5 věty první a §218 písm.c) o.s.ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalovanému náklady, které spočívají v odměně za zastupování advokátem ve výši 5.320,- Kč [srov. §3 odst. 1 bod 4., §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §16 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb., č. 277/2006 Sb. a Čl. II vyhlášky č. 64/2012 Sb.] a v paušální částce náhrad výdajů ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb., č. 276/2006 Sb. a č. 399/2010 Sb.), celkem ve výši 5.620,- Kč; náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a paušální částky náhrady výdajů k nákladům řízení nepatří, protože advokát Mgr. Jiří Sedlář, který žalobce zastupoval, nepředložil soudu – jak je zřejmé z obsahu spisu – osvědčení o registraci plátce daně z přidané hodnoty vydané příslušným správcem daně. Protože dovolání žalobce bylo odmítnuto, dovolací soud mu podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. uložil, aby žalovanému tyto náklady nahradil. Žalobce je povinen náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek
V Brně dne 23. ledna 2013
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu