ECLI:CZ:NS:2013:21.CDO.4400.2011.1
sp. zn. 21 Cdo 4400/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Ljubomíra Drápala ve věci dědictví po K. M. , zemřelém dne 1. října 2007, za účasti 1) V. M. , zastoupené Ing. H. B., obecnou zmocněnkyní, 2) Ing. H. B. , 3) Ing. I. H. , zastoupené JUDr. Marcelou Lehnerovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Křemencova č. 1, vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 27 D 556/2007, o dovolání Ing. I. H. proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 30. května 2011, č. j. 18 Co 195/2011-221, takto:
I. Dovolání Ing. I. H. se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o.s.ř.):
Dovolání Ing. I. H. proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 30. 5. 2011, č. j. 18 Co 195/2011-221, jímž bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Chrudimi ze dne 13.1.2011, č.j. 27 D 556/2007-182, není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu [ve znění účinném do 31.12.2012, neboť dovoláním je napadeno usnesení odvolacího soudu, které bylo vydáno přede dnem 1.1.2013 (srov. Čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) - dále jen "o.s.ř."], neboť soud prvního stupně ve věci samé nerozhodl jinak než ve svém dřívějším usnesení proto, že by byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (odvolací soud usnesením ze dne 29.5.2009, č.j. 18 Co 149/2009-99, zrušil dřívější usnesení soudu prvního stupně ze dne 12.11.2008, č.j. 27 D 556/2007-81, pro vadu řízení, aniž jej zavázal právním názorem pro rozhodnutí ve věci samé). Dovolání nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť napadené usnesení odvolacího soudu nemůže mít po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř.
Z hlediska závěru odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) o nezahrnutí částky 1.000.000,- Kč do dědictví po zůstaviteli K. M., zemřelém dne 1.10.2007, je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s ustálenou judikaturou soudů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 2.3.1999, sp. zn. 21 Cdo 1982/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 57, ročník 1999; rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 3.10.2007, sp. zn. 21 Cdo 2138/2006, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 70, ročník 2008 ) a nemá tedy po právní stránce zásadní význam. Dovolatelka se mýlí, domnívá-li se, že spornost aktiv dědictví lze odstranit v nesporném řízení. Soud (soudní komisař) se v dědickém řízení omezí pouze na zjištění spornosti aktiv či pasiv dědictví a ke sporným položkám nepřihlíží; je na dědici, aby se ohledně tohoto majetku (příp. dluhu) domáhal svých práv ve sporném řízení (srov. §175y o.s.ř.).
Namítá-li Ing. I. H. opakovaně, že nebyl zjišťován stav účtů zůstavitele nebo pozůstalé manželky u ČSOB, a.s. před smrtí zůstavitele, pak tato námitka nemůže být jakkoliv významná již z toho důvodu, že pro vypořádání společného jmění zůstavitele a pozůstalého manžela (stejně jako pro určení obvyklé ceny majetku, výše dluhů a čisté hodnoty dědictví) je rozhodující stav majetku v den smrti zůstavitele.
Přípustnost dovolání nemohou založit ani případné námitky uplatňující zmatečnostní vady (namítá-li dovolatelka, že „ze spisu plyne, že manželka zůstavitele V. M. je těžce zdravotně postižený člověk s příspěvkem na bezmocnost“, že „se ve spise nepodává, zda soudní komisařka s ohledem na tuto skutečnost zjistila, zda je schopna řádně činit procesní i hmotně právní úkony, tedy i zmocnit plnou mocí další dědičku“, a že „má za to, že pozůstalá manželka není schopna takové úkony činit“), neboť zmatečnosti nejsou podle právní úpravy účinné od 1.1.2001 způsobilým dovolacím důvodem (§241a odst. 2 a 3 o.s.ř.). Dovolací soud sice smí ke zmatečnostem podle ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. přihlédnout (a to i když nebyly v dovolání uplatněny), avšak - jak vyplývá z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. - jen tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15.12.2005, sp. zn. 21 Cdo 496/2005, uveřejněném pod č. 82 v časopise Soudní judikatura, roč. 2006). Uvedený předpoklad v projednávané věci však naplněn není, neboť - jak uvedeno výše - dovolání Ing. I. H. proti usnesení odvolacího soudu není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Protože dovolání Ing. I. H. proti usnesení odvolacího soudu není přípustné, Nejvyšší soud České republiky je - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř., neboť Ing. I. H. s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a ostatním účastníkům v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. května 2013
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu