ECLI:CZ:NS:2013:21.CDO.626.2012.1
sp. zn. 21 Cdo 626/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce Ing. P. K., Ph.D. , zastoupeného JUDr. Petrem Folprechtem, advokátem se sídlem v Praze 4 - Michli, Michelská č. 81, proti žalovanému Ing. M. P. jako správci konkurzní podstaty úpadce MAVEL – družstevní záložna BRNO se sídlem v Brně, Dvořákova č. 13, IČO 25311476, zastoupenému JUDr. Zdeňkem Bauerem, advokátem se sídlem v Brně, Kotlářská č. 34, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, o určení, že pracovní poměr trvá, a o povinnost zaměstnávat zaměstnance podle pracovní smlouvy, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 13 C 197/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. září 2011 č.j. 15 Co 327/2010-598, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 4.901,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Zdeňka Bauera, advokáta se sídlem v Brně, Kotlářská č. 34.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 25.6.2001 sdělila MAVEL – družstevní záložna BRNO (její nucený správce Mgr. B. P.) žalobci, že jej „odvolává z funkce ředitele DZ MAVEL – pobočky Brno“, do níž byl jmenován „na základě rozhodnutí představenstva ze dne 10.11.1997 a na základě jmenovacího dekretu z téhož dne“, a že mu „dává výpověď z pracovního poměru založeného pracovní smlouvou ze dne 1.11.1997, rozhodnutím představenstva ze dne 10.11.1997 a na základě jmenovacího dekretu z téhož dne na druh práce – ředitel pobočky Brno, pro nadbytečnost, jejíž fikci vytváří ust. §65 odst. 3 ZP a která byla vyvolána závažnými důsledky v organizační sféře družstevní záložny zavedením režimu nucené správy“ rozhodnutím Úřadu pro dohled nad družstevními záložnami ze dne 22.8.2000 č.j. 4600/2000/I s účinností od 22.8.2000; po dobu trvání nucené správy „je dosti podstatným způsobem omezena činnost družstevní záložny“, v důsledku zrušení jejích poboček „se staly obsolentními i činnosti spočívající v zajišťování provozu těchto poboček po stránce personální, finanční či organizační“ a rovněž došlo k „útlumu činností spočívajících v poskytování úvěrů a půjček členům, což byla zřejmě převážná část náplně práce“ žalobce jako ředitele pobočky v Brně.
Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Brně dne 7.9.2001 domáhal, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná, že jeho pracovní poměr u žalovaného „nadále trvá“ a že žalovaný je povinen „zaměstnávat žalobce dle pracovní smlouvy“. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že výpověď mu byla doručena (dne 9.7.2001) v době, kdy nebylo pravomocně rozhodnuto ve věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 49 C 256/99, v níž se žalobce domáhal určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením ze strany MAVEL – družstevní záložna BRNO ze dne 23.7.1999. Protože „okamžité zrušení pracovního poměru může zrušit pouze soud, a to pravomocným rozsudkem“, není žalobce až do nabytí právní moci rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 14.6.2001, kterým bylo jeho žalobě na určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru vyhověno, v pracovním poměru k MAVEL – družstevní záložně BRNO a uvedená družstevní záložna až do právní moci uvedeného rozsudku „není oprávněna činit jakékoliv pracovněprávní kroky vůči žalobci“.
Městský soud v Brně – poté, co usnesením vyhlášeným u jednání dne 26.10.2006 zastavil řízení o určení, že „pracovní poměr žalobce u žalovaného nadále trvá a žalovaný je povinen zaměstnávat žalobce dle pracovní smlouvy“, z důvodu zpětvzetí žaloby v této části - rozsudkem ze dne 26.10.2006 č.j. 13 C 197/2001-261 zamítl žalobu o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Dovodil, že po „uvalení“ nucené správy na MAVEL – družstevní záložnu BRNO bylo nutno omezit činnost družstevní záložny „s odkazem na ustanovení §28d odst. 1 zákona č. 87/1995 Sb. a „pozastavit výkon funkcí všech orgánů družstevní záložny s výjimkou kontrolní komise“ a nebylo možné žalobce nadále zaměstnávat; tato nemožnost „vyplývá ze samé podstaty uvalení nucené správy“, neboť všechna pracovní místa „byla nucenou správou dotčena“. Soud prvního stupně nepřisvědčil názoru žalobce, že v průběhu řízení o určení neplatnosti předchozího rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebylo možné rozvázat pracovní poměr se žalobcem výpovědí a že výpověď mu byla dána nuceným správcem, který „nebyl do funkce řádně ustanoven“, a vady neshledal ani v rozhodnutí Úřadu pro dohled nad družstevními záložnami o zavedení nucené správy družstevní záložny. K námitce žalobce, že jeho jmenování do funkce ředitele pobočky bylo v rozporu s ustanovením §27 odst. 5 zákoníku práce, neboť „neměl žádné zaměstnance“, soud prvního stupně uvedl, že žalobce „jmenovací dekret“ v řízení vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 49 C 256/99 nezpochybnil a že to byl on sám, kdo „podepsal jmenovací dekret na funkci ředitele, a tudíž sám spolu s dalšími osobami v té době oprávněnými jednat za žalovaného tento stav nastolil“. Protože „jmenování do funkce ředitele se odvíjelo od pracovní smlouvy“, byl postup družstevní záložny (jejího nuceného správce), která žalobce odvolala z funkce ředitele a rozvázala s ním pracovní poměr „na základě pracovní smlouvy“, podle názoru soudu prvního stupně v souladu se zákonem.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně usnesením ze dne 30.4.2009 č.j. 15 Co 347/2007-409 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Závěry soudu prvního stupně shledal předčasnými a pro nedostatek důvodů nepřezkoumatelnými a uložil mu, aby se v dalším řízení zabýval tím, jakým způsobem vznikl pracovní poměr žalobce u žalované, jaký druh práce vykonával žalobce „v době odvolání z funkce ředitele a dání výpovědi“ a zda „funkce ředitele pobočky Brno je funkcí jmenovanou“, jakož i otázkou odvolání žalobce z funkce ředitele pobočky a „právním úkonem směřujícím ke skončení jeho pracovního poměru“, a aby znovu posoudil námitky žalobce, že právní úkon směřující k rozvázání jeho pracovního poměru „nebyl dán osobou k tomu oprávněnou“ a že správní akty vydané v souvislosti se zavedením nucené správy (tj. rozhodnutí o zavedení nucené správy a jmenování nucených správců) jsou „paakty“.
Městský soud v Brně poté rozsudkem ze dne 22.7.2010 č.j. 13 C 197/2001-557 znovu zamítl žalobu o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 10.440,- Kč k rukám advokáta JUDr. Zdeňka Bauera. Na základě zjištění, že u žalovaného „neexistovala taková organizační hierarchie, jakou má na mysli ustanovení §27 odst. 5 zákoníku práce“, že u žalovaného „neexistoval organizační řád ani žádný jiný vnitřní předpis, který by určoval náplň práce, event. funkcí jednotlivých zaměstnanců žalovaného“, že žalobce „nebyl nikým řízen, ani sám nikoho neřídil“ a že „v době podání výpovědi nevykonával pro žalovaného žádnou činnost“, dovodil, že pracovní poměr žalobce a žalovaného vznikl na základě pracovní smlouvy ze dne 1.11.1997. Soud prvního stupně dále dospěl k závěru, že výpověď byla žalobci „dána oprávněnou osobou“, neboť rozhodnutí o zavedení nucené správy, které nabylo právní moci dnem 22.8.2000, „nebylo napadeno ve správním řízení“, bylo řádně doručeno dvěma členům statutárního orgánu žalovaného, kteří byli v době doručování zapsáni v obchodním rejstříku (M. Ch. a Ing. J. K.), bylo „zapsáno v obchodním rejstříku“ a podle tohoto rozhodnutí „bylo i fakticky postupováno“. Dovodil, že nucený správce Mgr. B. P. byl oprávněn rozhodnout o zrušení poboček MAVEL – družstevní záložny, že toto rozhodnutí nemuselo být přijato písemně a že žalobce se stal pro žalovaného nadbytečným, neboť došlo k rozhodnutí o změně úkolů žalovaného a tím i o snížení stavu zaměstnanců; pro žalobce „nebylo k dispozici ani jiné místo“. Shledal, že důvod výpovědi je vymezen dostatečně konkrétně a že jeho záměna s jiným výpovědním důvodem „nepřichází v úvahu“. Soud prvního stupně nepřisvědčil názoru žalobce, že mu nemohla být dána výpověď v době probíhajícího řízení o určení neplatnosti předchozího okamžitého zrušení pracovního poměru.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 20.9.2011 č.j. 15 Co 327/2010-598 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 9.720,- Kč k rukám advokáta JUDr. Zdeňka Bauera. Shodně se soudem prvního stupně dovodil, že pracovní poměr žalobce u MAVEL – družstevní záložna BRNO vznikl na základě pracovní smlouvy ze dne 1.11.1997 a nikoli jmenováním. Dospěl k závěru, že důvod výpovědi je „skutkově vymezen jednoznačně a není ho možno zaměnit s jiným důvodem“ a že byly splněny předpoklady výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zákoníku práce pro nadbytečnost, neboť žalobce se stal nadbytečným vzhledem k organizační změně spočívající v „útlumu činnosti družstevní záložny, a tedy i jejích poboček, kdy není třeba zajištění personální, finanční ani organizační“. Zaměstnavatel nemohl vůči žalobci splnit „nabídkovou povinnost“ podle ustanovení §46 odst. 2 zákoníku práce, neboť pro žalobce neměl žádné „volné místo“, které by mu mohl nabídnout. Odvolací soud dovodil, že účinky nucené správy, která byla zavedena u MAVEL – družstevní záložny BRNO rozhodnutím ze dne 22.8.2000 a která skončila prohlášením konkurzu na její majetek dne 10.8.2001, nastaly dnem zápisu nucené správy do obchodního rejstříku (20.11.2000) bez ohledu na to, zda rozhodnutí o jejím zavedení bylo doručeno „řádným členům představenstva družstevní záložny“; správce Mgr. B. P. pověřený výkonem nucené správy byl proto oprávněn činit za družstevní záložnu úkony v pracovněprávních vztazích. Stejně jako soud prvního stupně neshledal odvolací soud důvodnou žalobcovu námitku předčasnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 25.6.2001 vzhledem k probíhajícímu řízení o určení neplatnosti předchozího okamžitého zrušení pracovního poměru, neboť ve věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 49 C 256/99 bylo určeno, že okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 29.7.1999 je neplatné, a to s účinky ex tunc; v době doručení výpovědi (dne 9.7.2001) proto žalobce byl zaměstnancem MAVEL – družstevní záložny BRNO a bylo možné s ním tímto způsobem rozvázat pracovní poměr.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť soudy „neprovedly bezprostřední důkaz navržený žalobcem, a to výslech zaměstnance ČNB“, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, pokud odvolací soud dospěl k závěru, že bylo možné rozvázat pracovní poměr se žalobcem výpovědí v době probíhajícího řízení o určení neplatnosti předchozího okamžitého zrušení pracovního poměru, a že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, jestliže soudy shledaly, že výpověď „obsahuje organizační změnu“. Výpovědi z pracovního poměru podle žalobce nepředchází „platná organizační změna“, která by byla v příčinné souvislosti s jeho nadbytečností; pobočka zaměstnavatele v Brně nebyla ke dni 25.6.2001 zrušena a nucená správa „není výpovědním důvodem“. Dovolatel poukazuje na vadný obsah rozhodnutí o zavedení nucené správy, které podle jeho názoru neobsahuje zákonem stanovené náležitosti (jméno, příjmení a rodné číslo správce Mgr. B. P.), a na nedostatek jeho doručení oprávněné osobě ve smyslu ustanovení §28 odst. 7 zákona č. 87/1995 Sb. a namítá, že v důsledku neúčinného doručení není rozhodnutí o zavedení nucené správy pravomocné a vykonatelné a že výpověď ze dne 25.6.2001 nebyl oprávněn podepsat nucený správce Mgr. B. P., jehož jmenování správcem ani nebylo doručeno „dotčené družstevní záložně“, ale pouze její statutární orgán. Dále dovolatel namítal, že odvolací soud nezohlednil, že nucená správa nad družstevní záložnou může být zavedena nejdéle na dobu šesti měsíců, že nesprávně interpretoval ustanovení §29 odst. 1 zákona č. 21/1992 Sb., podle něhož nucená správa nabývá účinnosti dnem zápisu do obchodního rejstříku, že nesprávně posoudil nejen existenci důvodu výpovědi, ale i její určitost a nezaměnitelnost výpovědního důvodu, stejně jako otázku nemožnosti jiného zaměstnání žalobce, neboť žalovaný mohl „využít jeho zkušeností k řádnému a úspěšnému vymáhání pohledávek“. Žalobce dovozuje přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc vrátil odvolacímu soudu, případně soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl, neboť žalobcem „nastolená“ otázka, zda je možné „v době sporu o neplatnost rozvázání pracovního poměru dát zaměstnanci výpověď“, již byla v judikatuře soudů řešena a nemá proto zásadní právní význam, případně aby dovolání zamítl, protože není důvodné.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31.12.2012 (dále jen „o.s.ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1.1.2013 (srov. Čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že soud prvního stupně rozhodl oběma rozsudky, které ve věci vydal, stejně. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Protože dovolání může být podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu především z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]; z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], a z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o.s.ř.), lze - jak vyplývá ze znění ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. - rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. Dovolací důvody uvedené v ustanoveních §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o.s.ř. totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě nesprávného postupu soudu z hlediska zachování (dodržení) procesněprávních předpisů a k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že odvolací soud dospěl ke skutkovému zjištění (a na něm založil své rozhodnutí), které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Protože pouze posouzení právních otázek, které byly v rozhodnutí odvolacího soudu řešeny, může vést k závěru o zásadním významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce, nejsou dovolací důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o.s.ř. způsobilým podkladem pro úvahu dovolacího soudu, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. po právní stránce zásadní význam.
Žalobce ve svém dovolání mimo jiné zpochybňuje správnost skutkového zjištění soudů, že po zavedení nucené správy MAVEL – družstevní záložny BRNO došlo ke zrušení (omezení činnosti) jejích poboček včetně pobočky v Brně a že zaměstnavatel neměl v době výpovědi z pracovního poměru žádné „volné místo“, které by mohl žalobci nabídnout, a dále namítá vady řízení při zjišťování skutkového stavu věci spočívající v neprovedení důkazu výslechem „zaměstnance ČNB“; tím uplatnil dovolací důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o.s.ř. I kdyby (snad) byly jeho výhrady v tomto směru opodstatněné, nelze na základě okolností uplatněných dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o.s.ř. činit - jak vyplývá z výše uvedeného - závěr o zásadním významu napadeného rozsudku odvolacího soudu po právní stránce.
Projednávanou věc je třeba posuzovat - vzhledem k tomu, že žalobce se domáhá určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, kterou mu dal zaměstnavatel dopisem ze dne 25.6.2001, doručeným dne 9.7.2001 - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 88/1968 Sb., č. 153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb., č. 52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 3/1991 Sb., č. 297/1991 Sb., č. 231/1992 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 590/1992 Sb., č. 37/1993 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 287/1995 Sb., č. 138/1996 Sb., č. 167/1999 Sb., č. 225/1999 Sb., č. 29/2000 Sb., č. 155/2000 Sb., č. 220/2000 Sb., č. 238/2000 Sb., č. 257/2000 Sb., č. 258/2000 Sb. a č. 177/2001 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 31.3.2002 - dále jen „zák. práce“ (srov. §364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů).
Podle ustanovení §42 odst. 1 zák. práce pracovní poměr může být rozvázán:
a) dohodou,
b) výpovědí,
c) okamžitým zrušením,
d) zrušením ve zkušební době.
V zákoníku práce ani v jiném právním předpise není stanoveno, že by právní úkon směřující k rozvázání pracovního poměru byl neplatný proto, že již dříve byl za účelem rozvázání téhož pracovního poměru učiněn jiný právní úkon. Rozvázání téhož pracovního poměru více právními úkony (učiněnými současně či postupně) zákoník práce ani jiné předpisy nevylučují (nezakazují); jednotlivé právní úkony se pak posuzují samostatně a samostatně také nastávají jejich právní účinky (srov. právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11.9.1997 sp. zn. 2 Cdon 195/97, uveřejněný pod č. 31 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998). Oznámí-li zaměstnanec, se kterým zaměstnavatel neplatně rozvázal pracovní poměr, zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával (§61 odst. 1 zák. práce), jeho pracovní poměr trvá i nadále a zaměstnavatel i zaměstnanec mohou trvající pracovní poměr rozvázat některým ze způsobů uvedených v zákoně přesto, že dosud o platnosti předchozího rozvazovacího úkonu nebylo soudem rozhodnuto (srov. právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23.5.2003 sp. zn. 21 Cdo 138/2003). Závěr odvolacího soudu, že výpověď z pracovního poměru ze dne 25.6.2001 není neplatná jen proto, že zaměstnavatel před jejím doručením se žalobcem rozvázal pracovní poměr okamžitým zrušením, o jehož neplatnosti nebylo v době doručení výpovědi žalobci, který – jak vyplývá z obsahu spisu (z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 14.6.2001 č.j. 49 C 256/99-105) – oznámil zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, soudem pravomocně rozhodnuto, je tak v souladu s ustálenou judikaturou soudů.
Podle ustanovení §44 odst. 2 zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď pouze z důvodů výslovně stanovených v §46 odst. 1; výpovědní důvod musí ve výpovědi skutkově vymezit tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným důvodem, jinak je výpověď neplatná. Důvod výpovědi nelze dodatečně měnit.
Z citovaného ustanovení vyplývá, že důvod výpovědi musí být ve výpovědi z pracovního poměru uveden tak, aby bylo zřejmé, jaké jsou skutečné důvody, které vedou zaměstnavatele k tomu, že rozvazuje se zaměstnancem pracovní poměr, aby nevznikaly pochybnosti o tom, co chtěl tímto právním úkonem projevit, tj. který zákonný důvod výpovědi uvedený v ustanovení §46 zák. práce uplatňuje, a aby bylo zajištěno, že uplatněný výpovědní důvod nebude možné dodatečně měnit (k tomu srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30.11.1967 sp. zn. 6 Cz 193/67, uveřejněný pod č. 34 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1968). Ke splnění hmotněprávní podmínky platné výpovědi z pracovního poměru je tedy třeba, aby výpovědní důvod byl určitým způsobem konkretizován uvedením skutečností, v nichž zaměstnavatel spatřuje naplnění zákonného důvodu tak, aby nemohly vzniknout pochybnosti, ze kterého důvodu rozvazuje se zaměstnancem pracovní poměr.
Zůstává přitom mimo pochybnost, že důvod výpovědi z pracovního poměru musí být uveden nejen tak, aby bylo zřejmé, který z důvodů uvedených v ustanovení §46 zák. práce byl uplatněn, ale současně takovým způsobem, aby bylo nepochybné, v čem je spatřován; jen taková konkretizace použitého důvodu po skutkové stránce zajišťuje, že nevzniknou pochybnosti o tom, z jakého důvodu byl se zaměstnancem rozvázán pracovní poměr, a že výpovědní důvod nebude možné dodatečně měnit. Skutečnosti, které byly důvodem výpovědi, přitom není potřebné rozvádět do všech podrobností, neboť pro neurčitost nebo nesrozumitelnost projevu vůle je výpověď z pracovního poměru neplatná jen tehdy, kdyby se nedalo ani výkladem projevu vůle zjistit, proč byla zaměstnanci dána výpověď (srov. právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29.5.2012 sp. zn. 21 Cdo 1138/2011).
V posuzovaném případě MAVEL – družstevní záložna BRNO (její nucený správce Mgr. Bohumil Petráš) v dopise ze dne 25.6.2001 uvedla, že dává žalobci výpověď z pracovního poměru pro nadbytečnost, která byla vyvolána „závažnými důsledky v organizační sféře družstevní záložny zavedením režimu nucené správy“ rozhodnutím Úřadu pro dohled nad družstevními záložnami ze dne 22.8.2000 č.j. 4600/2000/I s účinností od 22.8.2000, a že po dobu trvání nucené správy „je dosti podstatným způsobem omezena činnost družstevní záložny“, v důsledku zrušení jejích poboček „se staly obsolentními i činnosti spočívající v zajišťování provozu těchto poboček po stránce personální, finanční či organizační“ a rovněž došlo k „útlumu činností spočívajících v poskytování úvěrů a půjček členům“. Z uvedených slovních vyjádření je jasně patrno nejen to, z jakého z důvodů uvedených v ustanovení §46 zák. práce byla výpověď z pracovního poměru dána [§46 odst. 1 písm. c) zák. práce], ale i v čem je důvod k výpovědi spatřován (v nadbytečnosti zaměstnance vzhledem k rozhodnutí zaměstnavatele o organizačních změnách); zároveň je z vymezeného důvodu výpovědi zřejmé, v čem spočívala organizační změna, v důsledku které se žalobce měl stát nadbytečným (ve zrušení poboček družstevní záložny a v omezení její činnosti po zavedení nucené správy). Závěr odvolacího soudu, že výpovědní důvod byl ve výpovědi z pracovního poměru vymezen tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným důvodem, proto odpovídá výše uvedené ustálené judikatuře soudů.
Podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, stane-li se zaměstnanec nadbytečným vzhledem k rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách.
K předpokladům pro podání výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce patří to, že o změně úkolů zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách přijal zaměstnavatel nebo příslušný orgán rozhodnutí, podle kterého se konkrétní zaměstnanec stal nadbytečným, a že tu je příčinná souvislost mezi nadbytečností zaměstnance a přijatými organizačními změnami, tj. že se zaměstnanec stal právě v důsledku takového rozhodnutí (jeho realizací u zaměstnavatele) nadbytečným. Pro výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce je současně charakteristické, že zaměstnavatel i nadále může (objektivně vzato) zaměstnanci přidělovat práci podle pracovní smlouvy (v důsledku rozhodnutí o změně úkolů zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách zaměstnavatel neztrácí možnost přidělovat zaměstnanci práci, kterou pro něj dosud konal), avšak jeho práce není (vůbec nebo v původním rozsahu) pro zaměstnavatele v dalším období potřebná, neboť se stal nadbytečným vzhledem k rozhodnutí o změně úkolů zaměstnavatele, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách. Zákon uvedeným způsobem zaměstnavateli umožňuje, aby reguloval počet svých zaměstnanců a jejich kvalifikační složení tak, aby zaměstnával jen takový počet zaměstnanců a v takovém kvalifikačním složení, jaké odpovídá jeho potřebám. O výběru zaměstnance, který je nadbytečným, rozhoduje výlučně zaměstnavatel; soud není oprávněn v tomto směru rozhodnutí zaměstnavatele přezkoumávat. Zákoník práce nebo jiné právní předpisy nestanoví, že by rozhodnutí o změně úkolů zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách muselo být přijato (vydáno) vždy jen písemně, a ani nepředpokládají, že by muselo být zaměstnavatelem „vyhlášeno“ nebo jiným způsobem zveřejněno. Zaměstnanec, kterého se rozhodnutí o organizační změně týká, s ním však musí být seznámen; postačí ovšem, jestliže se tak stane až ve výpovědi z pracovního poměru (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25.9.1998 sp. zn. 2 Cdon 1130/97, uveřejněný v č. 11 časopisu Soudní rozhledy, roč. 1999, str. 374).
V posuzovaném případě bylo soudy zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu nepodléhá - srov. §241a odst. 2 a 3 o.s.ř.), že po zavedení nucené správy MAVEL – družstevní záložny BRNO rozhodl nucený správce o omezení činnosti družstevní záložny a o tom, že nadále nebude zajišťován provoz jejích poboček po stránce personální, finanční ani organizační; s touto organizační změnou byl žalobce, který ve družstevní záložně vykonával práci ředitele její pobočky v Brně, seznámen ve výpovědi z pracovního poměru. Závěr odvolacího soudu, že žalobce, jehož práce nebylo pro družstevní záložnu nadále zapotřebí, se stal pro zaměstnavatele nadbytečným a že proto byly ve vztahu k němu splněny předpoklady výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zákoníku práce, je tak v souladu s výše uvedenou ustálenou judikaturou soudů, a rozsudek odvolacího soudu proto nemá ani v tomto směru po právní stránce zásadní význam.
V projednávané věci bylo soudy dále zjištěno, že nucená správa MAVEL – družstevní záložny BRNO byla zavedena rozhodnutím Úřadu pro dohled nad družstevními záložnami (dále jen „Úřadu“) ze dne 22.8.2000 č.j. 4600/2000/I, v němž byl jako nucený správce jmenovaný ředitelem Úřadu uveden Dr. V. Ž. a jež bylo dne 22.8.2000 doručeno M. Ch., který byl členskou schůzí MAVEL – družstevní záložny BRNO konanou dne 6.2.2000 zvolen členem představenstva družstevní záložny a který byl dne 9.5.2000 zapsán do obchodního rejstříku jako předseda představenstva, a Ing. J. K., která byla touto členskou schůzí „potvrzena“ ve funkci členky představenstva a která byla dne 23.3.2000 zapsána do obchodního rejstříku jako místopředsedkyně představenstva; zavedení nucené správy bylo zapsáno do obchodního rejstříku dne 20.11.2000. Dne 15.9.2000 byl ředitelem Úřadu jmenován nový nucený správce Mgr. B. P., neboť Dr. V. Ž. se této funkce vzdal. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 10.8.2001 č.j. 39 K 105/2001-54 byl na majetek MAVEL – družstevní záložny BRNO prohlášen konkurs. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 25.8.2003 č.j. 6 Cm 113/2000-186, který nabyl právní moci dne 14.10.2003, byla usnesení členské schůze MAVEL – družstevní záložny BRNO ze dne 6.2.2000, jimiž byla Ing. J. K. „potvrzena do funkce člena představenstva“ a M. Ch. byl zvolen členem představenstva, prohlášena za neplatná.
Za tohoto skutkového stavu věci bylo pro její rozhodnutí významné mimo jiné vyřešení právní otázky, kdy nastávají účinky nucené správy zavedené u družstevní záložny podle ustanovení §28 odst. 1 písm. e) zákona č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrních družstvech a některých opatřeních s tím souvisejících a o doplnění zákona České národní rady č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, ve znění zákona č. 100/2000 Sb., tj. ve znění účinném v době od 1.5.2000 do 30.11.2001 (dále jen „zákona o spořitelních a úvěrních družstvech“). Protože tato právní otázka dosud nebyla dovolacím soudem vyřešena, představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud České republiky proto dospěl k závěru, že dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Podle ustanovení §28 odst. 1 písm. e) zákona o spořitelních a úvěrních družstvech zjistí-li Úřad nedostatky v činnosti družstevní záložny, je oprávněn, podle povahy a závažnosti zjištěného nedostatku, zavést v družstevní záložně nucenou správu.
Podle ustanovení §28 odst. 4 zákona o spořitelních a úvěrních družstvech na řízení o změně povolení, zákazu nebo omezení povolených činností, zavedení nucené správy, skončení nucené správy, o nařízení mimořádného auditu, uložení pokuty a jiná rozhodování Úřadu se vztahují předpisy o správním řízení, pokud tento zákon nestanoví jinak.
Podle ustanovení §28 odst. 6 zákona o spořitelních a úvěrních družstvech řízení může být zahájeno též doručením rozhodnutí.
Podle ustanovení §28 odst. 7 zákona o spořitelních a úvěrních družstvech doručení do vlastních rukou provede Úřad předáním rozhodnutí členovi představenstva družstevní záložny nebo členovi kontrolní komise nebo osobě pověřené řízením družstevní záložny. Odmítne-li některá z těchto osob rozhodnutí převzít, je doručeno okamžikem tohoto odmítnutí.
Podle ustanovení §28b odst. 2 zákona o spořitelních a úvěrních družstvech rozhodnutí, kterým se zavádí nucená správa, obsahuje
a) důvody pro zavedení nucené správy,
b) jméno, příjmení a rodné číslo správce,
c) případné omezení nebo zákaz přijímání vkladů, poskytování úvěrů nebo jiných činností.
Podle ustanovení §28d odst. 1 zákona o spořitelních a úvěrních družstvech okamžikem doručení rozhodnutí o zavedení nucené správy se pozastavuje výkon funkce všech orgánů družstevní záložny s výjimkou kontrolní komise. Tímto okamžikem je toto rozhodnutí účinné vůči každému. Postavení představenstva a úvěrové komise má nucený správce, který svolává členskou schůzi a má právo se jí zúčastnit. Právo podávat odvolání proti rozhodnutím Úřadu za trvání nucené správy má kontrolní komise.
Podle ustanovení §28e odst. 2 zákona o spořitelních a úvěrních družstvech soud zapíše do obchodního rejstříku na návrh Úřadu zavedení nucené správy a dále odvolání správce a jmenování nového správce.
Podle ustanovení §28f odst. 1 zákona o spořitelních a úvěrních družstvech nucená správa končí
a) doručením rozhodnutí Úřadu o skončení nucené správy,
b) prohlášením konkursu, nebo
c) uplynutím 12 měsíců od zavedení nucené správy.
Z citovaných ustanovení vyplývá, že rozhodnutí o zavedení nucené správy v družstevní záložně je Úřad povinen doručit do vlastních rukou členovi představenstva družstevní záložny nebo členovi kontrolní komise nebo osobě pověřené řízením družstevní záložny; okamžikem doručení rozhodnutí o zavedení nucené správy se pozastavuje výkon funkce všech orgánů družstevní záložny s výjimkou kontrolní komise a oprávnění představenstva družstevní záložny, které je jejím statutárním orgánem (§1 odst. 2 zákona o spořitelních a úvěrních družstvech, §243 odst. 2 obchodního zákoníku), přecházejí na nuceného správce. Uvedené účinky zavedení nucené správy v družstevní záložně nastávají bez ohledu na skutečnost, kdy příslušný soud na návrh Úřadu zapsal zavedení nucené správy do obchodního rejstříku; tento zápis má pouze deklaratorní povahu [srov. ustanovení §27 odst. 3 obchodního zákoníku ve znění účinném do 31.12.2000, podle něhož ustanovení odstavce 2 (to stanoví, že skutečnosti zapsané v obchodním rejstříku jsou účinné vůči každému ode dne, ke kterému byl zápis proveden, a že proti tomu, kdo jedná v důvěře v zápis do obchodního rejstříku, nemůže ten, jehož se zápis týká, namítat, že zápis neodpovídá skutečnosti) neplatí, zavádí-li se nucená správa podle zvláštního zákona].
Z uvedeného vyplývá, že není správný názor odvolacího soudu, podle něhož účinky nucené správy, která byla zavedena u MAVEL – družstevní záložny BRNO rozhodnutím Úřadu ze dne 22.8.2000 č.j. 4600/2000/I a která skončila prohlášením konkurzu na její majetek ještě před uplynutím doby 12 měsíců od zavedení nucené správy uvedené v ustanovení §28f odst. 1 písm. c) zákona o spořitelních a úvěrních družstvech, nastaly dnem zápisu nucené správy do obchodního rejstříku bez ohledu na to, zda rozhodnutí o jejím zavedení bylo doručeno „řádným“ členům představenstva družstevní záložny.
V posuzovaném případě účinky nucené správy zavedené u MAVEL – družstevní záložny BRNO nastaly dne 22.8.2000, kdy bylo rozhodnutí Úřadu o zavedení nucené správy doručeno M. Ch. a Ing. J. K., kteří byli členskou schůzí družstevní záložny konanou dne 6.2.2000 zvoleni členy představenstva družstevní záložny a kteří byli v době doručení tohoto rozhodnutí zapsáni v obchodním rejstříku jako předseda představenstva (M. Ch.) a místopředsedkyně představenstva (Ing. J. K.) družstevní záložny. Okolnost, že usnesení členské schůze družstevní záložny ze dne 6.2.2000, jimiž byli M. Ch. a Ing. J. K. zvoleni členy představenstva, byla pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 25.8.2003 č.j. 6 Cm 113/2000-186 prohlášena za neplatná, není pro posouzení okamžiku účinnosti rozhodnutí o zavedení nucené správy v družstevní záložně významná. Platnost usnesení členské schůze družstevní záložny nebylo možné přezkoumávat v rámci jiného řízení, než řízení o provedení zápisu skutečnosti vyplývající z usnesení členské schůze do obchodního rejstříku podle ustanovení §200a až 200d o.s.ř. ve znění účinném do 31.12.2000 a řízení o neplatnosti takového usnesení podle ustanovení §242 obchodního zákoníku ve znění účinném do 31.12.2000; jakmile byla skutečnost vyplývající z usnesení členské schůze pravomocně zapsána do obchodního rejstříku, bylo možné provedený zápis přezkoumat jen na základě rozhodnutí o žalobě podle ustanovení §242 obchodního zákoníku (srov. právní názory vyjádřené např. v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13.1.1999 sp. zn. 1 Odon 101/97, uveřejněném v č. 7 časopisu Právní rozhledy, roč. 1999, str. 380, v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21.7.1999 sp. zn. 32 Cdo 2626/98 a v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4.4.2000 sp. zn. 29 Cdo 2811/99, uveřejněném pod č. 92 v časopise Soudní judikatura, roč. 2001, které se týkají přezkoumávání platnosti usnesení valných hromad společnosti s ručením omezeným a akciové společnosti, které však lze mutatis mutandis vztáhnout i na přezkoumávání platnosti usnesení členské schůze družstva). Úřad byl proto v době doručování svého rozhodnutí o zavedení nucené správy v družstevní záložně (dne 22.8.2000) povinen vycházet z pravomocného rozhodnutí rejstříkového soudu o zápisu M. Ch. a Ing. J. K. jako členů představenstva družstevní záložny do obchodního rejstříku provedeného na základě usnesení členské schůze družstevní záložny ze dne 6.2.2000 a platností těchto usnesení se ve správním řízení o zavedení nucené správy v družstevní záložně nemohl zabývat ani jako předběžnou otázkou.
Protože dne 22.8.2000 nastaly – jak vyplývá z výše uvedeného - účinky nucené správy zavedené u MAVEL – družstevní záložny BRNO a protože jedním z těchto účinků byl přechod oprávnění jejího statutárního orgánu na nuceného správce, je správný závěr odvolacího soudu, že Mgr. B. P., který byl dne 15.9.2000 jmenován nuceným správcem družstevní záložny na místo původně jmenovaného nuceného správce Dr. V. Ž., jenž se této funkce vzdal, byl osobou oprávněnou činit za družstevní záložnu úkony v pracovněprávních vztazích (srov. ustanovení §9 odst. 1 věty první zák. práce) a že byl proto oprávněn dát žalobci jménem družstevní záložny výpověď z pracovního poměru ze dne 25.6.2001. Okolnost, zda písemné jmenování Mgr. B. P. nuceným správcem bylo doručeno družstevní záložně, není pro posouzení jeho oprávnění jednat za družstevní záložnu v pracovněprávních vztazích významná, neboť zákon o spořitelních a úvěrních družstvech účinky jmenování nového nuceného správce s doručením listiny o jeho jmenování družstevní záložně (osobám uvedeným v ustanovení §28 odst. 7 zákona o spořitelních a úvěrních družstvech) nespojuje.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů vztahujících se k právní otázce, pro kterou dovolací soud shledal dovolání přípustným, správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení §229 odst. 1 o.s.ř., §229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo v §229 odst. 3 o.s.ř. anebo jinou (další) vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 3.750,- Kč [srov. §7 písm. c), §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb. a Čl. II vyhlášky č. 64/2012 Sb.] a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb., č. 276/2006 Sb. a č. 399/2010 Sb.), celkem ve výši 4.050,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalovaného, advokát JUDr. Zdeněk Bauer, osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům řízení, které žalovanému za dovolacího řízení vznikly, vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrad (srov. §137 odst. 1 a 3 a §151 odst. 2 větu druhou o.s.ř.) ve výši 851,- Kč. Protože dovolání žalobce bylo zamítnuto, dovolací soud mu podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. uložil, aby žalovanému náklady v celkové výši 4.901,- Kč nahradil. Žalobce je povinen přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o.s.ř.), do 3 dnů od právní moci rozsudku (§160 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. ledna 2013
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu