ECLI:CZ:NS:2013:21.CDO.723.2012.1
sp. zn. 21 Cdo 723/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci zástavního věřitele Frenn Trading B. V. se sídlem v Amsterdamu, Strawinskylaan č. 965 WTC, 1077XX, Nizozemí, zastoupenému JUDr. Petrem Voříškem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem v Praze 7, Přístavní č. 321/14, proti zástavním dlužníkům 1) České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových v Praze 2, Rašínovo nábřeží č. 42, IČO 69797111, Územnímu pracovišti v Hradci Králové, Horova č. 180, jako právnímu nástupci po H. C. a 2) K. C. , zastoupenému JUDr. Květoslavou Štorkánovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Pohořelec č. 110/26, o soudní prodej zástavy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 53 C 2/2004, o dovolání zástavního věřitele proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. července 2011 č.j. 18 Co 172/2011-296 takto:
I. Dovolání zástavního věřitele se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Zástavní věřitel se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 9 dne 16.4.2004 proti H. C. a zástavnímu dlužníku 2) domáhal, aby soud nařídil k uspokojení jeho pohledávky ve výši 5.318.297,12 Kč "soudní prodej těchto zastavených nemovitostí ve společném jmění manželů" H. C. a zástavního dlužníka 2), a to "budovy čp. na pozemku parc. č., pozemku parc. č., pozemku parc.č., pozemku parc. č. , pozemku parc.č., které se nachází v katastrálním území Újezd nad Lesy, obec Praha, a jsou zapsány v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro hl.m. Prahu, Katastrální pracoviště Praha, na LV číslo". Žalobu zdůvodnil zejména tím, že Česká spořitelna, a.s. poskytla R. J. podle úvěrové smlouvy k účtu č. 5311-236755-098 ze dne 28.7.1993 úvěr ve výši 7.000.000,- Kč, jehož splatnost byla dohodnuta nejpozději na 30.6.1997, a že pohledávka z úvěru byla zajištěna zástavním právem k předmětným nemovitostem ve společném jmění manželů zástavního dlužníka 2) a H. C., vzniklým na základě zástavní smlouvy ze dne 28.7.1993. Zajištěná pohledávka byla dne 30.11.1999 postoupena Konsolidační bance Praha, s.p.ú., následně přešla podle ustanovení §19 zákona č. 239/2001 Sb. na Českou konsolidační agenturu a na společnost EC Group, a.s., která ji postoupila dne 12.12.2002 zástavnímu věřiteli; protože pohledávka dosud nebyla zaplacena, domáhá se zástavní věřitel nařízení soudního prodeje zástavy.
Obvodní soud pro Prahu 9 usnesením ze dne 28.6.2005 č.j. 53 C 2/2004-118 nepřipustil změnu žaloby ze dne 28.6.2005, kterou se zástavní věřitel domáhal, aby "soud k uspokojení pohledávky zástavního věřitele ve výši 2.329.900,62 Kč nařídil soudní prodej zastavených nemovitostí v podílovém spoluvlastnictví" H. C. a zástavního dlužníka 2), a to "budovy čp. na pozemku parc. č., pozemku parc. č., pozemku parc.č., pozemku parc. č., pozemku parc.č., které se nachází v katastrálním území Újezd nad Lesy, obec Praha, a jsou zapsány v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro hl.m. Prahu, Katastrální pracoviště Praha, na LV číslo ", řízení zastavil a rozhodl, že zástavní věřitel je povinen zaplatit na náhradě nákladů řízení H. C. 5.525,- Kč k rukám advokátky JUDr. Drahomíry Hudečkové a zástavnímu dlužníku 2) 5.225,- Kč k rukám advokátky JUDr. Květoslavy Štorkánové. Dospěl k závěru, že o stejné věci (o úvěru z úvěrové smlouvy ze dne 28.7.1993, jehož splatnost nastala dne 30.6.1997) již bylo pravomocně rozhodnuto usnesením Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 24.2.2004 č.j. 19 C 133/2003-31 a že proto projednání věci brání překážka věci pravomocně rozhodnuté; řízení proto muselo být zastaveno.
K odvolání zástavního věřitele Městský soud v Praze usnesením ze dne 30.11.2005 č.j. 18 Co 561/2005-143 změnil usnesení soudu prvního stupně "ve výrocích o zastavení řízení a nákladech řízení" tak, že se řízení nezastavuje. Odvolací soud dovodil, že v projednávané věci je soudní prodej zástavy "požadován i pro úroky z prodlení narostlé až do 16.4.2004" a že "minimálně pro tyto úroky" nemůže být dána totožnost skutku s "předmětem, který byl posuzován soudem ve věci 19 C 133/2003"; nebyly proto splněny podmínky pro zastavení řízení pro překážku věci pravomocně rozhodnuté.
V průběhu řízení před soudem prvního stupně zástavní dlužnice H. C. dne 24.1.2006 zemřela. Obvodní soud pro Prahu 9 usnesením ze dne 3.8.2010 č.j. 53 C 2/2004-234 ve smyslu ustanovení §107 občanského soudního řádu rozhodl, že v řízení bude na jejím místě pokračováno s Českou republikou - Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, které na základě usnesení Okresního soudu v Pardubicích ze dne 24.2.2010 č.j. 32 D 509/2006-289 připadl majetek H. C. podle ustanovení §462 občanského zákoníku.
Obvodní soud pro Prahu 9 - poté, co zástavní věřitel podáním ze dne 27.2.2006 vzal žalobu zpět ohledně "úroků z prodlení z jistiny pohledávky za období od 16.4.2000 do 24.8.2003 ve výši 4.523.097,46 Kč" a žalobu "rozšířil o další úroky z jistiny pohledávky za období od 16.4.2004 do 24.2.2006 ve výši 2.301.435,78 Kč" (a požadoval tedy nařízení soudního prodeje zástavy ve prospěch pohledávky v celkové výši 3.096.635,44 Kč), co usnesením ze dne 30.9.2010 č.j. 53 C 2/2004-236 nepřipustil změnu žaloby navrženou zástavním věřitelem dne 5.12.2008, kterou se domáhal, aby soud uložil zástavním dlužníkům "povinnost zaplatit částku 3.096.635,44 Kč tak, že zástavní věřitel je oprávněn se domáhat uspokojení pouze z výtěžku zpeněžení zástavy", co usnesením ze dne 24.2.2011 č.j. 53 C 2/2004-254 nepřipustil změnu žaloby navrženou zástavním věřitelem dne 21.2.2011, kterou se opět domáhal, aby soud uložil zástavním dlužníkům "povinnost zaplatit částku 3.096.635,44 Kč tak, že zástavní věřitel je oprávněn se domáhat uspokojení pouze z výtěžku zpeněžení zástavy" a co usnesením vyhlášeným při jednání dne 15.3.2011 rozhodl, že se připouští "změna žaloby navržená zástavním věřitelem v podání ze dne 27.2.2006, aby soud nařídil soudní prodej nemovitostí pro pohledávku ve výši 3.096.635,49 Kč za R. J." - usnesením ze dne 15.3.2011 č.j. 53 C 2/2004-260 zamítl žalobu, kterou se zástavní věřitel domáhal k uspokojení pohledávky za R. J. ve výši 3.096.635,44 Kč "nařízení soudního prodeje zástavy následujících nemovitostí: budovy č.p. na pozemku parcelní číslo, pozemku parcelní číslo, pozemku parcelní číslo, pozemku parcelní číslo, pozemku parcelní číslo, nacházejících se v katastrálním území Újezd nad Lesy, obec Praha, zapsaných na LV číslo v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro hl.m. Prahu, Katastrální pracoviště Praha", a rozhodl, že zástavní věřitel je povinen zaplatit na náhradě nákladů řízení zástavní dlužnici 1) 9.600,- Kč a zástavnímu dlužníku 2) 9.900,- Kč k rukám advokátky JUDr. Květoslavy Štorkánové. Dospěl k závěru, že právo zástavního věřitele domáhat se uspokojení ze zástavy je třeba v projednávané věci posoudit podle ustanovení §151f občanského zákoníku ve znění účinném do 31.8.1998, neboť právo zástavního věřitele na uspokojení pohledávky spočívající v úrocích z prodlení ze zástavy vzniká dnem, kdy je zástavní věřitel podle hmotného práva oprávněn požadovat, aby zajištěná pohledávka byla uhrazena z výtěžku získaného zpeněžením zástavy, tedy ve stejný den, v němž mu vzniklo právo na uspokojení zajištěné pohledávky jakožto hlavního závazku ze zástavy, tedy dnem 30.6.1997. Protože podle této právní úpravy může být právo zástavního věřitele domáhat se uspokojení ze zástavy v řízení před soudem vyjádřeno pouze jako nárok na zaplacení zajištěné pohledávky s tím, že uspokojení této pohledávky se oprávněný zástavní věřitel může domáhat jen z výtěžku prodeje zástavy, není žaloba o nařízení soudního prodeje zástavy důvodná.
K odvolání zástavního věřitele Městský soud v Praze usnesením ze dne 27.7.2011 č.j. 18 Co 172/2011-296 potvrdil usnesení soudu prvního stupně a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně v tom, že právo zástavního věřitele na uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy vzniklo v době do 31.8.1998 a že tedy uspokojení pohledávky zajištěné zástavním právem se řídí i v době po 1.9.1998 právní úpravou účinnou do 31.8.1998. Námitku zástavního věřitele, že soud prvního stupně měl připustit jím navrhovanou změnu žaloby, neboť dosavadní průběh řízení mohl být dostatečným podkladem pro rozhodnutí v řízení o zaplacení peněžité částky, a že jejím nepřipuštěním soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, odvolací soud odmítl s odůvodněním, že se jí zástavní věřitel "ve skutečnosti (nepřípustně) domáhá přezkumu pravomocného usnesení o nepřipuštění změny žaloby".
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal zástavní věřitel dovolání. Namítá, že soud měl připustit změnu žaloby, protože v daném případě byly jak v případě žaloby o nařízení soudního prodeje zástavy, tak v případě žaloby o zaplacení s tím, že uspokojení je možné se domáhat pouze z výtěžku zpeněžení zástavy, soudem zjišťovány tytéž rozhodné skutečnosti a tudíž výsledky řízení o žalobě o nařízení soudního prodeje zástavy mohou tvořit podklad pro řízení o žalobě o zaplacení s tím, že uspokojení je možné se domáhat pouze z výtěžku zpeněžení zástavy. Dále vytýká odvolacímu soudu, že rozhodl o jím podaném odvolání bez nařízení jednání, aniž k tomu byly splněny zákonem stanovené předpoklady. Přípustnost dovolání zástavní věřitel dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, za otázku zásadního právního významu považuje, zda "charakter, podstata a smysl řízení o žalobě o nařízení soudního prodeje zástavy umožňuje provést takovou změnu žaloby, aby se zástavní věřitel po změně žaloby domáhal téhož nároku, tj. nároku zástavního věřitele na uspokojení zajištěné pohledávky vůči zástavnímu dlužníkovi, pouze jinak, neboť nárok na uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy vznikl před 1.9.1998, tudíž uplatňovat takový nárok žalobou o nařízení soudního prodeje zástavy nelze", a navrhuje, aby dovolací soud zrušil usnesení soudů obou stupňů a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů účinných do 31.12.2012 (dále jen "o.s.ř."), neboť napadené usnesení bylo vydáno v době do 31.12.2012 (srov. Čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání zástavního věřitele proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 3 o.s.ř., přezkoumal usnesení odvolacího soudu bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Zástavní věřitel dovoláním napadá usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání zástavního věřitele proti usnesení odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží (§237 odst.3 o.s.ř.).
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolatel v první řadě požaduje, aby soud v dovolacím řízení vyřešil "otázku, zda charakter, podstata a smysl řízení o žalobě o nařízení soudního prodeje zástavy umožňuje provést takovou změnu žaloby, aby se zástavní věřitel po změně žaloby domáhal téhož nároku, tj. nároku zástavního věřitele na uspokojení zajištěné pohledávky vůči zástavnímu dlužníkovi, pouze jinak, neboť nárok na uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy vznikl před 1.9.1998, tudíž uplatňovat takový nárok žalobou o nařízení soudního prodeje zástavy nelze".
Žalobce může za řízení se souhlasem soudu měnit žalobu; změněnou žalobu je třeba ostatním účastníkům doručit do vlastních rukou, pokud nebyli přítomni jednání, při němž ke změně došlo (srov. §95 odst. 1 občanského soudního řádu).
Soud nepřipustí změnu žaloby, jestliže by výsledky dosavadního řízení nemohly být podkladem pro řízení o změněné žalobě; v takovém případě pokračuje soud v řízení o původní žalobě po právní moci usnesení (srov. §95 odst. 2 občanského soudního řádu). Proti usnesení soudu prvního stupně, kterým byla nebo nebyla připuštěna změna žaloby, není odvolání přípustné [§201 odst. 1 písm. f) občanského soudního řádu]. Rozhodne-li tedy soud prvního stupně tak, že navrženou změnu žaloby nepřipouští, bylo jeho usnesením konečným a závazným způsobem stanoveno, že o změněné žalobě nebude v probíhajícím řízení jednáno a rozhodováno; věcnou správnost usnesení soudu prvního stupně, kterým nebyla připuštěna změna žaloby, není oprávněn odvolací soud přezkoumávat; to platí i tehdy, bylo-li odvoláním napadeno rozhodnutí ve věci samé, kterým bylo rozhodnuto o původní žalobě. Nepřipustí-li soud změnu žaloby, samozřejmě to nebrání tomu, aby účastník uplatnil svůj (obsahově stejný) požadavek u soudu žalobou, která bude projednána v jiném (samostatném) občanském soudním řízení (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24.6.2003 sp. zn. 21 Cdo 387/2003, který byl uveřejněn pod č. 139 v časopise Soudní judikatura, roč. 2003).
Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud v projednávané věci dovodil v souladu s ustálenou judikaturou soudů, že otázka změny žaloby, rozhodnutá usneseními soudu prvního stupně ze dne 30.9.2010 č.j. 53 C 2/2004-236 a ze dne 24.2.2011 č.j. 53 C 2/2004-254, nemohla být (znovu) zkoumána za odvolacího řízení, jehož předmětem bylo přezkoumání správnosti usnesení soudu prvního stupně ze dne 15.3.2011 č.j. 53 C 2/2004-260 vydaného ve věci samé. Vzhledem k tomu, že soud prvního stupně nepřipustil navrženou změnu žaloby, zástavní věřitel měl a mohl své požadavky - místo zpochybňování správnosti usnesení soudu prvního stupně - uplatnit v občanském soudním řízení samostatnou žalobou; jestliže to neučinil, nemůže důvodně dovozovat, že by usnesení odvolacího soudu mělo mít z důvodu jím nastíněné otázky po právní stránce zásadní význam.
Přípustnost dovolání v projednávané věci nezakládá ani námitka dovolatele, že mu byla nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před odvolacím soudem, když rozhodl o jím podaném odvolání bez nařízení jednání, aniž by k tomu byly splněny zákonem stanovené předpoklady, tedy námitka, že řízení před soudy bylo postiženo zmatečností ve smyslu ustanovení §229 odst. 3 o.s.ř. Případné vady, které by mohly představovat (kdyby byly opravdu důvodné) vady řízení ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. nebo zmatečnosti (§229 o.s.ř.), nejsou - jak vyplývá z výše uvedeného - způsobilým podkladem pro závěr o zásadním významu napadeného usnesení po právní stránce. Ostatně, zmatečnosti nejsou podle právní úpravy účinné od 1.1.2001 - jak vyplývá z ustanovení §241a odst. 2 a 3 o.s.ř. - způsobilým dovolacím důvodem; dovolací soud sice smí ke zmatečnostem podle ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. přihlédnout (a to i když nebyly v dovolání uplatněny), avšak - jak vyplývá z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. - jen tehdy, je-li dovolání přípustné, posléze uvedený předpoklad ovšem v projednávané věci nebyl naplněn.
Vzhledem k tomu, že odvolací soud při svém rozhodování vycházel z ustálené judikatury soudů, nemá usnesení odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolání zástavního věřitele proti usnesení odvolacího soudu tedy není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a Nejvyšší soud České republiky je proto - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť zástavní věřitel s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a zástavním dlužníkům v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. května 2013
JUDr. Ljubomír Drápal
předseda senátu