ECLI:CZ:NS:2013:21.CDO.809.2012.1
sp. zn. 21 Cdo 809/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce CDV-2, LTD., se sídlem Peterborough Court, 133 Fleet Street, London, EC4A 2BB, Spojené Království Velké Británie a Severního Irska, registrační číslo 4434554, zastoupeného JUDr. Petrem Balcarem, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční č. 15, proti žalované Z. H., zastoupené JUDr. Jaroslavem Kolářem, advokátem se sídlem v Dobříši, 28. října č. 661, o určení neúčinnosti darovací smlouvy, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 16 C 180/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. června 2011 č.j. 30 Co 175/2010-551, takto:
Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou dne 25.3.2005 u Okresního soudu v Příbrami domáhal určení, že darovací smlouva ze dne 27.12.2004, kterou J. P. (matka žalované) darovala žalované „budovu čp., která je umístěna na pozemku parc. č. st., a pozemek parc. č. st., včetně příslušenství, oplocení, prádelny, chléva, kůlny, dvora, zahrádky, to vše v obci Dobříš, katastrální území Dobříš“, je vůči žalobci právně neúčinná. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že právní předchůdkyně žalobce (INVESTIČNÍ A POŠTOVNÍ BANKA, a.s.) a J. P. uzavřely dne 20.9.1994 smlouvu o úvěru, podle které byl J. P. poskytnut úvěr ve výši 1.500.000,- Kč, který J. P. řádně podle úvěrové smlouvy nesplácela, že rozsudkem Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 2.5.2000 č.j. 5 Cm 377/99-21, který nabyl právní moci dne 21.6.2000 a stal se vykonatelným, bylo J. P. uloženo zaplatit INVESTIČNÍ A POŠTOVNÍ BANCE, a.s. 798.693,97 Kč s úrokem z prodlení ve výši 33% z částky 687.994,64 Kč od 8.2.1996 do zaplacení a náhradu nákladů řízení ve výši 40.210,- Kč, že J. P. povinnost uloženou jí tímto rozsudkem nesplnila a že darovací smlouva ze dne 27.12.2004 „znemožňuje žalobci“, aby se domáhal uspokojení své vykonatelné pohledávky vůči J. P., která byla na základě smlouvy o prodeji podniku ze dne 19.6.2000 INVESTIČNÍ A POŠTOVNÍ BANKOU, a.s. postoupena Československé obchodní bance, a.s., která tuto pohledávku smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 27.2.2004 postoupila žalobci; dlužnice J. P. a žalovaná jsou osobami blízkými ve smyslu ustanovení §116 občanského zákoníku a „nepřichází tedy v úvahu, že by žalovaná nevěděla o úmyslu J. P. zkrátit svého věřitele“.
Žalovaná namítala, že dlužnice na úhradu svého dluhu podle rozsudku Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 2.5.2000 č.j. 5 Cm 377/99-21 zaplatila žalobci 1.850.000,- Kč a že vlastní další nemovitosti („rodinný dům č.p. se st. parc.“ v Příbrami IV.) zastavené k zajištění pohledávek žalobce vůči ní.
Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 15.6.2005 č.j. 7 C 72/2005-180 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 12.168,- Kč k rukám advokáta JUDr. Jaroslava Koláře. Dospěl k závěru, že zaplacením části kupní ceny ve výši 1.850.000,- Kč podle kupní smlouvy uzavřené dne 28.7.2003 mezi dlužnicí jako prodávající a manžely J. a I. B. jako kupujícími, jejímž předmětem byly nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí pro katastrální území Dobříš jako dům č.p. a pozemky parc. č. st., parc. č. a parc. č., právnímu předchůdci žalobce (Československé obchodní bance, a.s.) dne 25.8.2003 uhradila dlužnice ze svého dluhu podle rozsudku Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 2.5.2000 č.j. 5 Cm 377/99-21 jistinu ve výši 798.693,97 Kč a část úroků z prodlení, které činily ke dni 25.8.2003 1,714.294,15 Kč, a že nezaplacený zbytek pohledávky žalobce podle uvedeného rozsudku činil 703.198,12 Kč (úroky z prodlení ve výši 662.988,12 Kč a náklady řízení ve výši 40.210,- Kč). Soud prvního stupně neshledal, že by dlužnice darovací smlouvou ze dne 27.12.2004 zkrátila žalobce (jeho právního předchůdce) jako svého věřitele ve smyslu ustanovení §42a občanského zákoníku, neboť vlastnila další nemovitosti („rodinný dům č.p. v Příbrami IV. s přilehlými pozemky“), jejichž tržní hodnota činila nejméně 1.000.000,- Kč a jež mohly být použity k uspokojení nezaplaceného zbytku vymahatelné pohledávky věřitele.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 12.12.2005 č.j. 30 Co 403/2005-232 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé a změnil jej ve výroku o nákladech řízení tak, že „jejich výše činí 13.685,- Kč; současně rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 12.078,50 Kč k rukám advokáta JUDr. Jaroslava Koláře a České republice „na účet“ Okresního soudu v Příbrami na náhradě nákladů řízení 142,- Kč. Na základě zjištění, že právní předchůdkyně žalobce (Československá obchodní banka, a.s.) byla nejpozději dne 20.8.2003 seznámena s prohlášením dlužnice o „úhradě částky 1.850.000,- Kč na jistinu poskytnutého (v prohlášení přesně specifikovaného) úvěru“, obsaženým v kupní smlouvě uzavřené dne 28.7.2003 mezi dlužnicí a manžely B., dovodil, že tímto prohlášením dlužnice v souladu s ustanovením §330 odst. 1 a 2 obchodního zákoníku určila závazek, „na jehož splnění měla být věřiteli splacena částka 1.850.000,- Kč“. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně o tom, že nejsou splněny podmínky pro „úspěšné uplatnění odpůrčího práva“, neboť zbytek pohledávky žalobce podle rozsudku Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 2.5.2000 č.j. 5 Cm 377/99-21 (úroky z prodlení ve výši 662.988,12 Kč a náklady řízení ve výši 40.210,- Kč) mohl být uhrazen z jiného majetku dlužnice.
K dovolání žalobce Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 15.10.2008 č.j. 30 Cdo 1184/2008-278 zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že obsah prohlášení dlužnice obsažený v kupní smlouvě ze dne 28.7.2003 o úhradě částky 1.850.000,- Kč na jistinu poskytnutého (v prohlášení přesně specifikovaného) úvěru sám o sobě nedovoluje vyslovit jednoznačný závěr o tom, zda uvedené prohlášení umožňuje ve smyslu ustanovení §330 obchodního zákoníku určit závazek, na který mělo být úhradou částky 1.850.000,- Kč plněno, a vytknul soudům, že neprovedly výklad sporného projevu vůle podle pravidel uvedených v ustanoveních §35 odst. 2 občanského zákoníku a §266 obchodního zákoníku.
Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 10.2.2010 č.j. 16 C 180/2008-445 žalobu opětovně zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 77.123,90 Kč k rukám advokáta JUDr. Jaroslava Koláře. Dospěl k závěru, že zaplacením části kupní ceny ve výši 1.850.000,- Kč podle kupní smlouvy uzavřené dne 28.7.2003 mezi dlužnicí a manžely B. právnímu předchůdci žalobce (Československé obchodní bance, a.s.) dlužnice „konkludentně projevila vůli uhradit vymahatelnou část jistiny a příslušenství podle rozsudku Krajského obchodního soudu v Praze“ a že pohledávka žalobce podle tohoto rozsudku v celkové výši 2.551.331,90 Kč byla v plném rozsahu zaplacena, neboť kromě částky 1.850.000,- Kč dlužnice na její úhradu zaplatila 698,63 Kč (dne 30.9.1994) a 10.952,91 Kč (dne 4.1.1995) a žalovaná zaplatila částku 866.700,02 Kč, jejíž část byla použita na náklady exekuce.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 15.6.2011 č.j. 30 Co 175/2010-551 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že „darovací smlouva ze dne 27.12.2004, podle které J. P. darovala žalované budovu čp. na st. p. č. a pozemek st. p. č., včetně příslušenství – oplocení, prádelny, chléva, kůlny, vše zapsáno na listu vlastnictví č. vedeném u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Příbram, pro katastrální území a obec Dobříš“, je vůči žalobci právně neúčinná; současně rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit České republice na náhradě nákladů odvolacího řízení 464,- Kč „na účet“ Krajského soudu v Praze a že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 43.767,- Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení 13.680,- Kč, obojí k rukám advokáta JUDr. Petra Balcara. Neztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že část kupní ceny ve výši 1.850.000,- Kč podle kupní smlouvy uzavřené mezi manžely B. a dlužnicí měla být určena na úhradu jejího dluhu podle rozsudku Krajského obchodního soudu v Praze, a tvrzení dlužnice v tomto směru shledal „účelovým“; dovodil, že účelem platby 1.850.000,- Kč bylo „vymazání zástavního práva“ a že dlužnice se „nemohla domnívat, že zaplacením částky 1.850.000,- Kč uhradila celý úvěr včetně jeho příslušenství“. Dospěl k závěru, že „v daném případě byly splněny podmínky pro postup podle §42a občanského zákoníku“, neboť žalobce má vůči dlužnici vymahatelnou pohledávku, žalovaná, v jejíž prospěch byl zkracovací právní úkon (darovací smlouva ze dne 27.12.2004) učiněn, je pasivně věcně legitimována, žaloba byla podána ve lhůtě 3 let od uzavření darovací smlouvy a žalovaná, která je osobou blízkou dlužnici, neprokázala, že nemohla úmysl dlužnice zkrátit věřitele při vyvinutí náležité pečlivosti poznat.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítá, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, neboť vymahatelná pohledávka žalobce vůči dlužnici J. P. byla v plném rozsahu zaplacena a „ohledně zbytku pohledávky byla vznesena důvodná námitka promlčení“. Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že „projev vůle J. P. směřoval pouze k výmazu zástavního práva“ k převáděným nemovitostem; považuje za nelogické, že by dlužnice „plnila na soudem nepřiznaný dluh banky, když zde byl dluh přiznaný pravomocným soudním rozhodnutím“. Za logický naopak žalovaná považuje závěr soudu prvního stupně, že „bylo plněno na soudem přiznanou pohledávku, a to nejprve na její jistinu a poté příslušenství“. Dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že nevzal v úvahu, že žalobce „má stále v katastru nemovitostí zapsáno zástavní právo k tíži nemovitostí žalované a jejího manžela“, a to domu č.p. se st. parc. č. v Příbrami IV, a že současně je vedena exekuce prodejem těchto nemovitostí, jejichž hodnota „přesahuje výši žalobcem tvrzeného dluhu“. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání žalované „jako neopodstatněné“ zamítl; zdůraznil, že má stále ještě vůči dlužnici vykonatelnou pohledávku v celkové výši 1.091.999,99 Kč a že se nemůže uspokojit z jiného jejího majetku, neboť dlužnice je nemajetná.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31.12.2012 (dále jen „o.s.ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1.1.2013 (srov. Čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno (správnost skutkových zjištění v tomto směru dovolatelka nenapadá), že dne 20.9.1994 uzavřela matka žalované J. P. s INVESTIČNÍ A POŠTOVNÍ BANKOU, a.s. smlouvu o úvěru, na základě níž poskytla uvedená banka J. P. úvěr ve výši 1.500.000,- Kč na dohodnutý úrok. Na pohledávku banky z úvěrové smlouvy zaplatila J. P. 698,63 Kč (dne 30.9.1994) a 10.952,91 Kč (dne 4.1.1995). Rozsudkem Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 2.5.2000 č.j. 5 Cm 377/99-21, který nabyl právní moci dne 21.6.2000 a stal se vykonatelným, bylo J. P. uloženo zaplatit INVESTIČNÍ A POŠTOVNÍ BANCE, a.s. na její pohledávku z úvěrové smlouvy 798.693,97 Kč s 33% úrokem z prodlení z částky 687.994,64 Kč od 8.2.1996 do zaplacení a náhradu nákladů řízení ve výši 40.210,- Kč. Smlouvou o prodeji podniku ze dne 19.6.2000 byla pohledávka INVESTIČNÍ A POŠTOVNÍ BANKY, a.s. za J. P. z úvěrové smlouvy postoupena Československé obchodní bance, a.s., která smlouvou ze dne 27.2.2004 tuto pohledávku postoupila žalobci. Československá obchodní banka, a.s. dopisem ze dne 26.5.2003 sdělila J. P., že se v případě zaplacení částky 1.850.000,- Kč v termínu do 30.9.2003 k uspokojení pohledávky z úvěrové smlouvy vzdá svého zástavního práva k nemovitostem zapsaným „na LV č. pro katastrální území Dobříš“, tj. k budově č.p. na pozemku p. č. st. a k pozemkům p. č. st., p. č. a p. č. v katastrálním území Dobříš, a že podá návrh katastrálnímu úřadu na výmaz zástavního práva. Kupní smlouvou ze dne 28.7.2003 prodala J. P. tyto nemovitosti manželům J. a I. B. za dohodnutou kupní cenu 2.700.000,- Kč. V kupní smlouvě, kterou Československá obchodní banka, a.s. obdržela dne 20.8.2003, bylo ohledně zaplacení části kupní ceny ve výši 1.850.000,- Kč ujednáno, že „kupující uhradí nesplacenou jistinu úvěru prodávajícího ve výši 1.850.000,- Kč na účet banky ČSOB, a.s.“; uvedenou částku manželé B. zaplatili Československé obchodní bance, a.s. dne 25.8.2003 a banka jim na základě toho vydala potvrzení o zániku zástavního práva k nemovitostem. Darovací smlouvou ze dne 27.12.2004, podle níž nastaly právní účinky vkladu práva k témuž dni, J. P. darovala dům č.p. postavený na pozemku p.č. st. a pozemek p.č. st. v katastrálním území Dobříš žalované. V době uzavření darovací smlouvy byla J. P. dále vlastníkem budovy č.p. postavené na pozemku p.č. a pozemku p.č. v katastrálním území Příbram; tyto nemovitosti převedla kupní smlouvou ze dne 30.10.2006 na žalovanou a L. H. V průběhu exekučního řízení vedeného proti J. P. za ni žalovaná zaplatila příkazem k úhradě ze dne 19.12.2006 částku 866.700,02 Kč, z níž bylo 703.198,12 Kč poukázáno žalobci a zbytek byl použit na náklady exekuce.
Podle ustanovení §42a odst. 1 občanského zákoníku se věřitel může domáhat, aby soud určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, jsou vůči němu právně neúčinné; toto právo má věřitel i tehdy, je-li nárok vůči dlužníkovi z jeho odporovatelného úkonu již vymahatelný anebo byl-li již uspokojen.
Podle ustanovení §42a odst. 2 občanského zákoníku odporovat je možné právním úkonům, které dlužník učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám, a právním úkonům, kterými byli věřitelé dlužníka zkráceni a k nimž došlo v posledních třech letech mezi dlužníkem a osobami jemu blízkými (§116 a §117 občanského zákoníku), nebo které dlužník učinil v uvedeném čase ve prospěch těchto osob, s výjimkou případu, když druhá strana tehdy dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti nemohla poznat.
Podle ustanovení §42a odst. 3 občanského zákoníku právo odporovat právním úkonům lze uplatnit vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn, nebo které vznikl z odporovatelného úkonu dlužníka prospěch.
Podle ustanovení §42a odst. 4 občanského zákoníku právní úkon, kterému věřitel s úspěchem odporoval, je vůči němu neúčinný potud, že věřitel může požadovat uspokojení své pohledávky z toho, co odporovatelným úkonem ušlo z dlužníkova majetku; není-li to dobře možné, má právo na náhradu vůči tomu, kdo měl z tohoto úkonu prospěch.
Smyslem žaloby podle ustanovení §42a občanského zákoníku (odpůrčí žaloby) je - uvažováno z pohledu žalujícího věřitele - dosáhnout rozhodnutí soudu, kterým by bylo určeno, že je vůči němu neúčinný dlužníkem učiněný právní úkon, jenž zkracuje uspokojení jeho vymahatelné pohledávky. Rozhodnutí soudu, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno, pak představuje podklad k tomu, že se věřitel může na základě titulu způsobilého k výkonu rozhodnutí nebo exekuci (exekučního titulu), vydaného proti dlužníku, domáhat nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) postižením toho, co odporovaným (právně neúčinným) právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku, a to nikoliv proti dlužníku, ale vůči osobě, s níž nebo v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn. V případě, že uspokojení věřitele z tohoto majetku není dobře možné (například proto, že osobě, v jejíž prospěch dlužník odporovaný právní úkon učinil, již takto nabyté věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty nepatří), musí se věřitel - místo určení neúčinnosti právního úkonu - domáhat, aby mu ten, komu z odporovatelného právního úkonu dlužníka vznikl prospěch, vydal takto získané plnění. Odpůrčí žaloba je tedy právním prostředkem sloužícím k uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele v řízení o výkon rozhodnutí (exekučním řízení), a to postižením věcí, práv nebo jiných majetkových hodnot, které odporovaným právním úkonem ušly z dlužníkova majetku, popřípadě vymožením peněžité náhrady ve výši odpovídající prospěchu získanému z odporovatelného právního úkonu (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27.5.1999 sp. zn. 2 Cdon 1703/96, který byl uveřejněn pod č. 26 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000).
K odpůrčí žalobě je aktivně věcně legitimován (§42a odst. 1 občanského zákoníku) věřitel, jehož pohledávka za dlužníkem je vymahatelná (srov. též rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13.11.1996 sp. zn. 15 Co 714/95, uveřejněný pod č. 12 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998), jestliže dlužníkovy právní úkony zkracují její uspokojení. Vymahatelnou se rozumí taková pohledávka, jejíž splnění lze vynutit cestou výkonu rozhodnutí (exekuce), tj. pohledávka, která byla věřiteli přiznána vykonatelným rozhodnutím nebo jiným titulem, podle kterého lze nařídit výkon rozhodnutí (exekuci); k tomu, aby žalující věřitel byl věcně legitimován, postačuje, aby jeho pohledávka za dlužníkem byla vymahatelnou alespoň v době rozhodnutí soudu o jím podané odpůrčí žalobě (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18.5.1999 sp. zn. 31 Cdo 1704/98, který byl uveřejněn pod č. 27 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000).
Pasivní věcná legitimace k odpůrčí žalobě je upravena v ustanovení §42a odst. 3 občanského zákoníku. Žaloba o určení, že dlužníkův právní úkon je vůči věřiteli neúčinný, může být úspěšná jen tehdy, byla-li podána vůči osobě, s níž nebo v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn. Žaloba o zaplacení peněžité náhrady, která je opodstatněná - jak plyne z ustanovení §42a odst. 4 občanského zákoníku - tehdy, není-li dobře možné uspokojení věřitele z toho, co odporovatelným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku (například proto, že osobě, v jejíž prospěch dlužník odporovaný právní úkon učinil, již takto nabyté věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty nepatří), musí směřovat vůči osobě, které vznikl z odporovatelného právního úkonu dlužníka prospěch.
Odporovatelným je - jak dále vyplývá z ustanovení §42a odst. 2 občanského zákoníku - takový právní úkon dlužníka, který učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám; břemeno tvrzení a důkazní břemeno v tomto směru nese věřitel. Prokázání úmyslu dlužníka cum animo fraudandi není podmínkou odporovatelnosti tehdy, jestliže „druhou stranou“ jsou osoby dlužníkovi blízké; úmysl dlužníka zkrátit jeho věřitele v takovémto případě zákon předpokládá a je na osobách dlužníkovi blízkých, aby prokázaly, že úmysl dlužníka zkrátit věřitele tehdy (tj. v době právního úkonu) nemohly i při náležité pečlivosti poznat.
O úmysl zkrátit věřitele se jedná zejména tehdy, jestliže dlužník právním úkonem chtěl zkrátit své věřitele nebo jestliže věděl, že právním úkonem může zkrátit své věřitele, a pro případ, že je skutečně zkrátí, s tím byl srozuměn. Rozhodující také je, že odporovaný úkon (objektivně) zkracuje věřitele dlužníka (a že je s tím dlužník alespoň srozuměn); případný motiv, pohnutka dlužníka pro takový úkon či to, že tímto úkonem plní nějaký jiný svůj závazek, přitom nejsou rozhodné. Rovněž v případě, že dlužník plní uzavřením smlouvy se třetí osobou svůj morální nebo právní závazek, může uzavřením smlouvy sledovat úmysl zkrátit své věřitele (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26.9.2006 sp. zn. 30 Cdo 653/2006).
Dlužníkovy právní úkony zkracují uspokojení pohledávky věřitele tehdy, jestliže vedou ke zmenšení majetku dlužníka a jestliže v důsledku nich nastalé zmenšení majetku má současně za následek, že věřitel nemůže dosáhnout uspokojení své pohledávky z majetku dlužníka, ačkoliv - nebýt těchto úkonů - by se z majetku dlužníka alespoň zčásti uspokojil (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22.1.2002 sp. zn. 21 Cdo 549/2001, který byl uveřejněn pod č. 64 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2002). Ke zkrácení uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele tedy nemůže dojít, zmenší-li se sice majetek dlužníka, avšak vlastní-li dlužník navzdory odporovanému právnímu úkonu a dalším svým dluhům takový majetek, který sám o sobě postačuje k tomu, aby se z něho věřitel uspokojil.
V posuzovaném případě měl žalobce – jak vyplývá ze skutkových zjištění soudů - vůči dlužnici J. P. pohledávku vyplývající ze smlouvy o úvěru ze dne 20.9.1994, na základě níž byl dlužnici poskytnut úvěr ve výši 1.500.000,- Kč na dohodnutý úrok. Z této pohledávky se stala vymahatelnou její část ve výši 798.693,97 Kč s 33% úrokem z prodlení z částky 687.994,64 Kč od 8.2.1996 do zaplacení, která byla spolu s náhradou nákladů řízení ve výši 40.210,- Kč přiznána právní předchůdkyni žalobce (INVESTIČNÍ A POŠTOVNÍ BANCE, a.s.) proti dlužnici rozsudkem Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 2.5.2000 č.j. 5 Cm 377/99-21, který nabyl právní moci dne 21.6.2000. Otázka, jaká byla výše vymahatelné pohledávky žalobce vůči dlužnici v době, kdy byla uzavřena odporovaná darovací smlouva mezi dlužnicí a žalovanou (dne 27.12.2004), závisela na posouzení právního úkonu dlužnice obsaženého v kupní smlouvě uzavřené mezi ní a manžely J. a I. B. dne 28.7.2003, kterým dlužnice ve vztahu k právní předchůdkyni žalobce ( Československé obchodní bance, a.s.), jíž byla tato kupní smlouva předložena, určila, na jakou část jejího peněžitého závazku má být započtena platba části kupní ceny ve výši 1.850.000,- Kč provedená kupujícími manžely B. podle ujednání účastníků kupní smlouvy na účet Československé obchodní banky, a.s.
Při plnění peněžitého závazku se započte placení nejprve na úroky a potom na jistinu, neurčí-li dlužník jinak (§330 odst. 2 obchodního zákoníku). Protože dlužnice v kupní smlouvě ze dne 28.7.2003 předložené Československé obchodní bance, a.s. prohlásila, že částí kupní ceny ve výši 1.850.000,- Kč má být uhrazena „nesplacená jistina“ jejího úvěru, určila tím (jinak než je stanoveno v dispozitivním ustanovení §330 odst. 2 obchodního zákoníku), že platba uvedené části kupní ceny Československé obchodní bance, a.s. má být započtena na jistinu pohledávky banky z úvěru, která činila 1.500.000,- Kč; částka 350.000,- Kč, o kterou platba jistinu přesahovala a která proto na jistinu započtena být nemohla, měla být započtena na úroky sjednané ve smlouvě o úvěru a na úroky z prodlení. Dovolací soud nesouhlasí s názorem dovolatelky, podle něhož měla být platba ve výši 1.850.000,- Kč započtena jen na část pohledávky ze smlouvy o úvěru, která byla přiznána právní předchůdkyni žalobce rozsudkem Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 2.5.2000 č.j. 5 Cm 377/99-21. Rozhodnutím soudu, kterým bylo dlužníkovi uloženo, aby splnil část svého peněžitého závazku vůči věřiteli, nedochází k rozdělení závazku dlužníka vyplývajícího ze smlouvy uzavřené mezi ním a věřitelem na dva závazky, při jejichž plnění by dlužník mohl určovat, na který z nich plní, podle ustanovení §330 odst. 3 obchodního zákoníku. Také v tomto případě je proto dlužník oprávněn při plnění svého peněžitého závazku určit ve smyslu ustanovení §330 odst. 2 obchodního zákoníku pouze to, zda jeho platba má být započtena nejprve na jistinu a potom na úroky, a nikoli též to, zda plní na část svého závazku, jejíž splnění mu bylo uloženo rozhodnutím soudu, nebo na zbývající část závazku, o které soudem rozhodnuto nebylo.
Ke zkrácení uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele nemůže – jak bylo uvedeno výše - dojít, zmenší-li se sice majetek dlužníka, avšak vlastní-li dlužník navzdory odporovanému právnímu úkonu a dalším svým dluhům takový majetek, který sám o sobě postačuje k tomu, aby se z něho věřitel uspokojil. Odvolací soud se tím, zda dlužnice v době uzavření odporované darovací smlouvy vlastnila kromě nemovitostí darovaných žalované další majetek, který by vzhledem ke své hodnotě postačoval k uspokojení pohledávky žalobce, stejně jako tím, jaká byla v uvedené době výše žalobcovy vymahatelné pohledávky vůči dlužnici, nezabýval; jeho závěr, že „v daném případě byly splněny podmínky pro postup podle §42a občanského zákoníku“, proto nemůže být – pro svou předčasnost - správný.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci; Nejvyšší soud České republiky jej proto podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu (Krajskému soudu v Praze) k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. února 2013
JUDr. Jiří Doležílek, v. r.
předseda senátu