ECLI:CZ:NS:2013:21.CDO.863.2012.1
sp. zn. 21 Cdo 863/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně E. J. , zastoupené JUDr. Patrikem Matyáškem, Ph.D., advokátem se sídlem v Brně, Údolní č. 567/33, proti žalovanému Jihomoravskému kraji se sídlem krajského úřadu v Brně, Žerotínovo náměstí č. 3/5, IČO 70888337, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 13 C 75/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. června 2011 č.j. 15 Co 364/2010-254, takto:
Rozsudek krajského soudu a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 8. července 2010 č.j. 13 C 75/2009-220 se zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 24. 11. 2008 sdělil žalovaný žalobkyni, že s ní rozvazuje pracovní poměr výpovědí pro nadbytečnost podle ustanovení §52 písm. c) zákoníku práce z důvodu rozhodnutí zaměstnavatele o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce na odboru školství a „dalších organizačních změn“, neboť rozhodnutím ředitele Krajského úřadu Jihomoravského kraje č. 2/03 ze dne 30. 6. 2003 bylo zrušeno mimo jiné „funkční místo č. 09450, PT 7 statistik – zpracování údajů pro statistické bilance“, které žalobkyně zastávala.
Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že rozhodnutí ředitele Krajského úřadu Jihomoravského kraje ze dne 30. 6. 2003 č. 2/03, na které je odkazováno ve výpovědi a se kterým nebyla žalovaným přes svou žádost seznámena, nebylo vydáno, a i kdyby vydáno bylo, tak po více než 5 letech po jeho účinnosti nemůže mít „věcnou, osobní a časovou příčinnou souvislost“ s nadbytečností žalobkyně. Dalším důvodem neplatnosti výpovědi je její „viktimizační povaha“, neboť žalobkyně byla vybrána ze skupiny 5 statističek zaměstnaných na odboru školství (pouze její místo bylo zrušeno) proto, že žalovaný s ní dne 6. 6. 2003 rozvázal pracovní poměr okamžitým zrušením, které bylo pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 18. 12. 2007 č.j. 15 Co 460/2006-347 určeno neplatným.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 8. 7. 2010 č.j. 13 C 75/2009-220 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 12.520,- Kč k rukám advokáta JUDr. Patrika Matyáška, Ph.D. Dospěl k závěru, že žalovaný nemohl rozhodnutí č. 2/03 ze dne 30. 6. 2003 (o jehož existenci v době podání výpovědi „má soud pochybnosti“) „využít“ v roce 2008 s odůvodněním, že pracovní místo žalobkyně již neexistuje, neboť „místa statističek u žalovaného existují stále“. Vyslovil názor, že po rozhodnutí o neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 6. 6. 2003 bylo povinností žalovaného žalobkyni dále zaměstnávat a v případě zrušení jejího pracovního místa jí nabídnout „takové místo, které by mohla zastávat“. Uzavřel, že rozhodnutí č. 2/03 ze dne 30. 6. 2003 „nemá žádnou příčinnou souvislost s pracovním zařazením žalobkyně v roce 2008“.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 21. 6. 2011 č.j. 15 Co 364/2010-254 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení 9.720,- Kč k rukám advokáta JUDr. Patrika Matyáška, Ph.D. Poté, co dovodil, že žalobkyně se při převzetí výpovědi z pracovního poměru dne 24. 11. 2008 a následně i „v rámci žaloby“ dovolala vůči žalovanému její neplatnosti, dospěl k závěru, že není příčinná souvislost mezi organizačním opatřením žalovaného ze dne 30. 6. 2003, kterým bylo s účinností od 1. 7. 2003 zrušeno mimo jiné „funkční místo“ zastávané žalobkyní do 6. 6. 2003, a nadbytečností žalobkyně, neboť v době zrušení tohoto „funkčního místa“ se již žalobkyně u žalovaného „fakticky“ nenacházela vzhledem k tomu, že žalovaný s ní dne 6. 6. 2003 okamžitě zrušil pracovní poměr. Usoudil, že žalovaný po přijetí uvedeného organizačního opatření „žádnou nadbytečnost žalobkyně nepociťoval“, neboť rušil „funkční místo“, které nebylo obsazeno, že nelze „zpětně“ dovozovat příčinnou souvislost mezi organizačním opatřením přijatým dne 30. 6. 2003 a „nově nastalou situací“ po určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru a že organizační změny ze dne 30. 6. 2003 se žalovaný rozhodl „využít“ k rozvázání pracovního poměru se žalobkyní až poté, co ani po devíti měsících od právní moci rozhodnutí soudu o neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru nedošlo k dohodě mezi účastníky o zaměstnávání žalobkyně na jiném „funkčním místě“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítá, že výpověď z pracovního poměru ze dne 24. 11. 2008 splňovala „veškeré zákonné náležitosti“ a podmínky pro aplikaci ustanovení §52 písm. c) zákoníku práce včetně příčinné souvislosti mezi rozhodnutím ředitele krajského úřadu č. 2/03 ze dne 30. 6. 2003 a nadbytečností žalobkyně, která byla s textem tohoto rozhodnutí seznámena přímo ve výpovědi a která se pro žalovaného stala nadbytečnou právě a jen v důsledku tohoto rozhodnutí zaměstnavatele o organizační změně. Zdůrazňuje, že na „funkční místo“, které žalobkyně zastávala do 6. 6. 2006, kdy s ní byl rozvázán pracovní poměr okamžitým zrušením, a které bylo uvedeným rozhodnutím ředitele krajského úřadu s účinností od 1. 7. 2003 zrušeno, nebyl přijat žádný nový zaměstnanec a ani na ně nebyl převeden žádný jiný stávající zaměstnanec žalovaného. Dovolatel dále namítá, že „dlouhé časové období“ mezi vydáním rozhodnutí o organizační změně a výpovědí bylo způsobeno objektivními skutečnostmi (probíhajícím sporem o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 6. 6. 2006), které žalovaný nezpůsobil, a které mu proto nemohou být přičítány k tíži. Žalovaný zdůrazňuje, že všechna pracovní místa u něj jsou evidována, „zapracována“ na jednotlivé odbory a oddělení krajského úřadu a systemizována; žalovaný proto musí provádět organizační změny i ve vztahu k uvolněným a neobsazeným pracovním místům. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání žalovaného jako nepřípustné odmítl, neboť rozhodnutí odvolacího soudu nemá zásadní právní význam vzhledem k tomu, že důvody dovolání se týkají pouze otázky příčinné souvislosti mezi „organizačním rozhodnutím“ a nadbytečností žalobkyně a nikoli závěrů o neexistenci tohoto rozhodnutí, o jehož vydání vyjádřil soud prvního stupně pochybnosti, a o porušení povinnosti žalovaného nabídnout před dáním výpovědi žalobkyni jiné vhodné místo, na kterých jsou rozsudky soudů rovněž založeny.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov. Čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o. s. ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
Žalovaný napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen. Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen. Dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Z hlediska skutkového stavu věci bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu - jak vyplývá z ustanovení §241a odst. 2 a 3 o. s. ř. - nepodléhá), že žalovaný se žalobkyní, která u něj v pracovním poměru vykonávala nejprve práci mzdové účetní a po uzavření dohody o změně pracovní smlouvy ze dne 26. 8. 2002 práci statističky, dne 6. 6. 2003 okamžitě zrušil pracovní poměr. Rozhodnutím ředitele Krajského úřadu Jihomoravského kraje č. 2/03 ze dne 30. 6. 2003 bylo s účinností od 1. 7. 2003 u žalovaného zrušeno mimo jiné „funkční místo č. 09450, PT 7 statistik – zpracování údajů pro statistické bilance“ na odboru školství, které žalobkyně zastávala do 6. 6. 2003 a které žalovaný po okamžitém zrušení pracovního poměru se žalobkyní neobsadil jiným zaměstnancem. Žalobkyně uplatnila neplatnost rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením u soudu a oznámila žalovanému, že trvá na tom, aby ji dále zaměstnával. Poté, co bylo rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 18. 12. 2007 č.j. 15 Co 460/2006-347, který nabyl právní moci dne 6. 2. 2008, určeno, že okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 6. 6. 2003 je neplatné, jednali účastníci opakovaně o dalším zaměstnávání žalobkyně u žalovaného. K dohodě mezi nimi nedošlo a dne 24. 11. 2008 žalovaný doručil žalobkyni výpověď z pracovního poměru z důvodu její nadbytečnosti vzhledem k uvedenému rozhodnutí ředitele krajského úřadu o zrušení jejího „funkčního místa“.
Za tohoto skutkového stavu bylo pro rozhodnutí věci významné mimo jiné vyřešení právní otázky příčinné souvislosti mezi nadbytečností zaměstnance a organizační změnou u zaměstnavatele za situace, kdy zaměstnavatel dal zaměstnanci výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §52 písm. c) zákoníku práce po právní moci rozhodnutí soudu o neplatnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením, k němuž zaměstnavatel přistoupil před účinností organizační změny, vzhledem k níž se zaměstnanec měl stát nadbytečným, a kdy právní moc tohoto rozhodnutí soudu nastala až po účinnosti organizační změny. Protože odvolací soud tuto právní otázku posoudil jinak, než jak je řešena v ustálené judikatuře soudů, představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud České republiky proto dospěl k závěru, že dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba posuzovat - vzhledem k tomu, že žalobkyně se domáhá určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, která jí byla doručena dne 24. 11. 2008 - podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 585/2006 Sb., č. 181/2007 Sb., č. 261/2007 Sb., č. 296/2007 Sb. a č. 362/2007 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 116/2008 Sb., a zákonů č. 121/2008 Sb., č. 126/2008 Sb. a č. 294/2008 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 31. 12. 2008 (dále jen „zák. práce“).
Podle ustanovení §52 písm. c) zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, stane-li se zaměstnanec nadbytečným vzhledem k rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách.
K předpokladům pro podání výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení §52 písm. c) zák. práce patří to, že zaměstnavatel nebo příslušný orgán přijal rozhodnutí o změně úkolů zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách, podle kterého se konkrétní zaměstnanec stal nadbytečným, a že tu je příčinná souvislost mezi nadbytečností zaměstnance a přijatými organizačními změnami, tj. že se zaměstnanec stal právě v důsledku takového rozhodnutí (jeho realizací u zaměstnavatele) nadbytečným. Zákoník práce nebo jiné právní předpisy nestanoví, že by rozhodnutí o změně úkolů zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách muselo být přijato (vydáno) vždy jen písemně, a ani nepředpokládají, že by muselo být zaměstnavatelem „vyhlášeno“ nebo jiným způsobem zveřejněno. Takové rozhodnutí však musí být přijato před podáním výpovědi a zaměstnanec s ním musí být seznámen; postačí ovšem, jestliže se tak stane až ve výpovědi z pracovního poměru (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 8. 1998 sp. zn. 2 Cdon 1130/97, uveřejněný v časopisu Soudní rozhledy č. 11, ročník 1999, str. 374).
Pro výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §52 písm. c) zák. práce je charakteristické, že zaměstnavatel i nadále může (objektivně vzato) zaměstnanci přidělovat práci podle pracovní smlouvy (v důsledku rozhodnutí o změně úkolů zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách zaměstnavatel neztrácí možnost přidělovat zaměstnanci práci, kterou pro něj dosud konal), avšak jeho práce není (vůbec nebo v původním rozsahu) pro zaměstnavatele v dalším období potřebná, neboť se stal nadbytečným vzhledem k rozhodnutí o změně úkolů zaměstnavatele, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách. Zákon uvedeným způsobem zaměstnavateli umožňuje, aby reguloval počet svých zaměstnanců a jejich kvalifikační složení tak, aby zaměstnával jen takový počet zaměstnanců a v takovém kvalifikačním složení, jaké odpovídá jeho potřebám. O výběru zaměstnance, který je nadbytečným, rozhoduje výlučně zaměstnavatel; soud není oprávněn v tomto směru rozhodnutí zaměstnavatele přezkoumávat (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. 11. 2003 sp. zn. 21 Cdo 733/2003, uveřejněný pod č. 11 v časopisu Soudní judikatura, ročník 2004).
Zaměstnanec nemusí být vždy nadbytečným již v době podání výpovědi [srov. dikci ustanovení §52 písm. c) zák. práce „stane-li se zaměstnanec nadbytečným“]. Protože platnost právních úkonů (včetně právních úkonů směřujících k rozvázání pracovního poměru) je třeba posuzovat v okamžiku a se zřetelem na okolnosti, kdy byl právní úkon učiněn, rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o organizačních změnách, které má za následek nadbytečnost konkrétního zaměstnance, musí být přijato před podáním výpovědi. Má-li být takové rozhodnutí skutečnou příčinou nadbytečnosti zaměstnance, musí zaměstnavatel dát výpověď v takovém okamžiku, aby pracovní poměr skončil na základě této výpovědi (uplynutím výpovědní doby) nejdříve v pracovním dni předcházejícím dni, v němž nastává účinnost přijatých organizačních změn. V případě, že by pracovní poměr skončil dříve (před tím, než se u zaměstnavatele příslušné organizační změny skutečně realizovaly), totiž nelze hovořit o tom, že by se zaměstnanec stal v důsledku přijatého rozhodnutí o organizační změně nadbytečným a že by tedy opravdovým důvodem rozvázání pracovního poměru byly okolnosti uvedené v ustanovení §52 písm. c) zák. práce. Jestliže pracovní poměr skončí na základě výpovědi podané podle ustanovení §52 písm. c) zák. práce až po dni, v němž u zaměstnavatele nastaly přijaté organizační změny, nemá to samozřejmě na platnost výpovědi vliv, neboť v takovém případě bylo rozhodnutí o organizační změně příčinou nadbytečnosti zaměstnance (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 6. 1998 sp. zn. 2 Cdon 1797/97, uveřejněného pod č. 54 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999).
V posuzovaném případě žalovaný rozhodnutím ředitele svého krajského úřadu ze dne 30. 6. 2003 č. 2/03 zrušil s účinností od 1. 7. 2003 mimo jiné pracovní místo statistika na odboru školství, které žalobkyně zastávala do dne 6. 6. 2003, kdy s ní žalovaný rozvázal pracovní poměr okamžitým zrušením, a které žalovaný poté neobsadil jiným zaměstnancem. Protože rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením bylo určeno pravomocným rozhodnutím soudu neplatným a protože žalobkyně oznámila žalovanému, že trvá na tom, aby ji dále zaměstnával, její pracovní poměr trval i nadále (srov. §61 odst. 1 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31. 12. 2006), a žalobkyně proto byla zaměstnankyní žalovaného i v době, kdy žalovaný přijal uvedené rozhodnutí, kterým bylo zrušeno její pracovní místo, a kdy žalobkyni nepřiděloval práci podle pracovní smlouvy v přesvědčení, že jím učiněné rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením je platným právním úkonem. V důsledku tohoto rozhodnutí, které je rozhodnutím o organizační změně ve smyslu ustanovení §52 písm. c) zák. práce, se žalobkyně stala pro žalovaného nadbytečnou zaměstnankyní, neboť její práce nebyla pro žalovaného nadále potřebná; okolnost, že žalovaný jí v době přijetí rozhodnutí o organizační změně nepřiděloval práci podle pracovní smlouvy a že proto v té době „nadbytečnost žalobkyně nepociťoval“, na tom nic nemění. Protože žalobkyně se stala nadbytečnou právě v důsledku uvedeného rozhodnutí o organizační změně (jeho realizací u zaměstnavatele), je – jak vyplývá z výše uvedeného - mezi její nadbytečností a přijatou organizační změnou příčinná souvislost.
Na nedostatek příčinné souvislosti mezi nadbytečností žalobkyně a přijatou organizační změnou nelze usuzovat z toho, že žalovaný k výpovědi přistoupil až po právní moci rozhodnutí soudu o neplatnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením ze dne 6. 6. 2003. Protože rozhodnutí o organizační změně je – jak vyplývá z výše uvedeného - příčinou nadbytečnosti zaměstnance, jestliže na základě výpovědi podané podle ustanovení §52 písm. c) zák. práce pracovní poměr skončí nejdříve v pracovním dni předcházejícím dni, v němž nastává účinnost přijatých organizačních změn, může být výpověď zaměstnavatelem podána kdykoli po tomto dni. Žalovaný proto mohl přistoupit k rozvázání pracovního poměru se žalobkyní výpovědí nejen v době po přijetí rozhodnutí o zrušení jejího pracovního místa, kdy ještě nebylo soudem rozhodnuto o platnosti okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 6. 6. 2003 (k možnosti zaměstnavatele i zaměstnance rozvázat trvající pracovní poměr některým ze způsobů uvedených v zákoně přesto, že dosud o platnosti předchozího rozvazovacího úkonu nebylo soudem rozhodnuto, srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. 5. 2003 sp. zn. 21 Cdo 138/2003), ale i v době následující po právní moci rozsudku soudu, jímž bylo určeno, že toto okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné. Okolnost, jaká doba uplynula mezi přijetím rozhodnutí žalovaného o organizační změně a podáním výpovědi, zde není významná, neboť možnost rozvázání pracovního poměru výpovědí zaměstnavatele podle ustanovení §52 písm. c) zák. práce zákon neomezuje žádnou lhůtou; rozhodující je, zda v době doručení výpovědi existovaly (trvaly) předpoklady pro její podání stanovené v tomto ustanovení.
Z uvedeného vyplývá, že závěr odvolacího soudu, podle něhož je výpověď z pracovního poměru daná žalobkyni dopisem žalovaného ze dne 24. 11. 2008 neplatná, neboť tu není příčinná souvislost mezi organizační změnou přijatou žalovaným a nadbytečností žalobkyně, není správný; správný proto nemůže být ani rozsudek, který je na tomto závěru založen.
Protože rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, Nejvyšší soud České republiky jej podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. zrušil. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí také na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Městskému soudu v Brně) k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. února 2013
JUDr. Jiří Doležílek, v. r.
předseda senátu