ECLI:CZ:NS:2013:21.CDO.917.2012.1
sp. zn. 21 Cdo 917/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce JUDr. M. M. , zastoupeného JUDr. Pavlem Jelínkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Pardubicích – Dražkovicích, Dražkovice č. 181, proti žalovanému České republice - Katastrálnímu úřadu pro Pardubický kraj se sídlem v Pardubicích I, Bílém Předměstí, Čechovo nábřeží č. 1791, IČO 00213721, o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 8 C 270/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích ze dne 21. září 2011, č. j. 18 Co 353/2011-227, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o. s. ř.):
Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích ze dne 21. 9. 2011, č. j. 18 Co 353/2011-227, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 18. 4. 2011, č. j. 8 C 270/2010-197, kterým byla zamítnuta žaloba na určení, že výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §52 písm. g) zákoníku práce, doručená žalobci dne 28. 6. 2010, je neplatná a že pracovní poměr trvá i nadále, a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, a jímž bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanský soudní řád ve znění do 31. 12. 2012 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov. Čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony) ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno žádné rozhodnutí ve věci samé, které by odvolací soud zrušil) a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemůže mít po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. vzhledem k tomu, že v dovolání žalobce byl uplatněn (jak vyplývá z jeho obsahu - srov. §41 odst. 2 o. s. ř.) jen dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř.
Žalobce sice v dovolání mimo jiné uvádí, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (a označuje, které právní závěry považuje za nesprávné), z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) však vyplývá, že vychází z jiných skutkových závěrů než odvolací soud. Zatímco odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) vyšel z toho, že druh práce byl sjednán jen v pracovní smlouvě ze dne 26. 10. 1992 a v dodatku pracovní smlouvy ze dne 29. 4. 1994, a v souladu s judikaturou dovodil, že ostatní jednostranná vymezení pracovní náplně žalobce nebyla ujednáními o změně druhu práce, ale mohla jen v rámci dojednaného druhu práce upřesňovat, které konkrétní činnosti má žalobce vykonávat (srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2007, sp. zn. 21 Cdo 2858/2007, uveřejněného v časopise Soudní judikatura, ročník 2008, pod pořadovým číslem 64), dovolatel vychází z názoru, že druh práce byl účastníky dohodnut v pracovní smlouvě ze dne 26. 10. 1992 a naposledy upřesněn ředitelem žalované ode dne 1. 1. 2008 jako práce „uvedená v katalogu pod č. 11.1, na kterém pak buduje i vlastní (od odvolacího soudu odlišný) právní závěr, že charakteristika uvedená v katalogu pod č. 11.1 neumožňovala žalovanému přikázat žalobci konat práce uvedené v dopisech ze dne 12. 5. 2010, 14. 5. 2010 a 7. 6. 2010, jejichž nesplnění bylo důvodem výpovědi z pracovního poměru. Podstatou jeho námitek je tedy nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak provedené důkazy hodnotil. Námitky žalobce v tomto směru nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., ale dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř.
Uvedené námitky nemohou založit závěr o přípustnosti dovolání žalobce podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. K okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 a 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. totiž nemůže být - jak je zřejmé již ze znění ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. - při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto.
Protože dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné, Nejvyšší soud České republiky je - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o. s. ř. a §151 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř., neboť žalobce, který z procesního hlediska zavinil, že dovolání bylo odmítnuto, na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. ledna 2013
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu