ECLI:CZ:NS:2013:22.CDO.132.2011.1
sp. zn. 22 Cdo 132/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a ve věci žalobců: a) Ing. P. O., a b) Ing. J. O. , obou bytem v P. 9, M. 2069, zastoupených JUDr. Romanem Jelínkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1, proti žalovaným 1) A. S. , bytem v J., P. P. 144, a 2) J. A. , bytem v J., P. P. 252, obou zastoupených JUDr. Jaroslavem Sýkorou, advokátem se sídlem v Příbrami III, Zahradnická 74, o uložení povinnosti zdržet se vstupu a vjezdu na pozemek žalobců, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 13 C 102/2007, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. dubna 2010, č. j. 20 Co 101/2010-207, 20 Co 102/2010-207, takto:
Rozsudek krajského soudu se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
V dané věci se žalobci domáhají ochrany vlastnického práva, do kterého žalovaní neoprávněně zasahují tím, že využívají věcné břemeno chůze a jízdy váznoucí na pozemku parc. č. 1229/8 v k. ú. J. v širším rozsahu než bylo zřízeno, a to k přístupu k dalším nemovitostem ve spoluvlastnictví žalovaných.
Okresní soud v Příbrami (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. října 2009, č. j. 13 C 102/2007-175, ve znění opravného usnesení ze dne 8. prosince 2009, č. j. 13 C 102/2007-186, pod bodem I výroku zamítl žalobu na uložení povinnosti žalovaným „zdržet se vstupu a vjezdu na pozemek žalobců parc. č. 1229/8 v katastrálním území J. za účelem přístupu k nemovitostem, nacházejícím se za hranicemi daného pozemku parc. č. 1229/8 v katastrálním území a obci J., s výjimkou výlučného účelu chůze a jízdy k truhlářské dílně ve směru tam a zpět v nezbytném rozsahu, nejkratším směrem dle zápisu v Katastru nemovitostí pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Příbram po vyznačené trase dle geometrického plánu č. 343-340/95 ze dne 1. 2. 1996 vyhotoveném Geodetickým sdružením s. r. o., Husova 188, Příbram IV“, pod bodem II. výroku zamítl žalobu na uložení povinnosti žalovaným „zdržet se vstupu a vjezdu na pozemek žalobců parc. č. 1229/8 v katastrálním území J. za účelem parkování a výjezdu motorových vozidel, zejména nákladních souprav, na/k a z/do nemovitosti – provozovnám na pozemcích parc. č. 1229/26 a 1229/33 vše v katastrálním území a obci J.“. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobci jsou vlastníky domu čp. 78 postaveného na pozemku parc. č. 1228 a pozemků parc. č. 1228, 1229/8, 1230/1 a 1230/3. Nemovitosti jsou vedeny na listu vlastnictví, kde je zapsáno i věcné břemeno, vymezené geometrickým plánem ze dne 1. února 1996, spočívající v „právu chůze a jízdy k dílně a truhlárně ve směru tam i zpět, v nezbytném rozsahu, v jakoukoliv dobu, bez časového omezení, nejkratším směrem přes pozemek parc. č. 1229/8 v k. ú.“. Spoluvlastníky dílny a truhlárny postavené na pozemku parc. č. 1229/7 jsou žalovaní společně s dalšími spoluvlastníky, kteří jsou zároveň i spoluvlastníky pozemku parc. č. 1229/7, budovy postavené na pozemku parc. č. 1229/26 a pozemků parc. č. 1229/26 a 1229/33, vše v k. ú. J. Původními vlastníky těchto nemovitostí byli F. a P. S., kteří následně část spoluvlastnických podílů převedli na ostatní spoluvlastníky. Žalovaní společně s ostatním spoluvlastníky podnikají v oblasti silniční nákladní motorové dopravy. Věcné břemeno cesty bylo zřízeno k využití stavby na pozemku parc. č. 1229/7 pro jejich podnikání v autodopravě a žalovaní s ostatními spoluvlastníky pozemek žalobců zatížený věcným břemenem k chůzi a k jízdě užívají. Autodoprava je provozována stále ve stejném rozsahu, nezměnila se četnost průchodů a průjezdů a nevzrostl ani počet aut. Na rozsah věcného břemene nemělo vliv ani zvýšení počtu osob oprávněných k využívání věcného břemene, které tak je od doby jeho zřízení využíváno stále ve stejném rozsahu. Soud prvního stupně uvedl, že právní předchůdci žalovaných, F. a P. S., užívali pozemky parc. č. 1229/7, 1229/26 a 1229/33 v k. ú. J. a stavby na nich od samého počátku stejným způsobem tak, že přejížděli nákladními automobily přes pozemek žalobců k dílně a truhlárně, kde je dnes zřízena dílna a kancelář, a automobily pak parkovali na pozemcích parc. č. 1229/26 a 1229/33. Svědčí o tom skutečnost, že pozemky a stavby měli nejprve pronajaté a následně je získali do vlastnictví. Smlouva o zřízení věcného břemene neobsahuje žádná omezení pro vlastníky budovy na pozemku parc. č. 1229/7 v tom směru, že by jim po dosažení budovy postavené na pozemku parc. č. 1229/7 bylo zakázáno pohybovat se jinde než v této budově, a že by tedy nesměli opustit vymezený koridor zakreslený v geometrickém plánu tak, jak požadují vymezit žalobci. Rovněž k požadavku žalobců zakázat žalovaným průchod a průjezd přes jejich pozemek parc. č. 1229/8 za účelem parkování a příjezdu k provozovnám na pozemcích parc. č. 1229/26 a 1229/33 uvedl, že se zde žádné provozovny nenacházejí, je na nich pouze přístřešek pro parkování vozidel a i zde bylo zjištěno, že k rozšíření věcného břemene nedošlo, neboť právní předchůdci žalovaných na nich parkovali již v době, kdy bylo věcné břemeno zřizováno.
K odvolání žalobců Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 21. dubna 2010, č. j. 20 Co 101/2010-207, 20 Co 102/2010-207, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud vzal za prokázané, že žalovaní vjíždí na pozemek parc. č. 1229/33 za účelem příjezdu k budově postavené na pozemku parc. č. 1229/7 a uvedl, že osoby oprávněné z věcného břemene mohou nejenom přijet a odjet od panující stavby přes zatížený pozemek k veřejné komunikaci, ale jsou oprávněny i stát a parkovat na vlastním pozemku, který je přilehlý k panující stavbě, a po kterém musí k této stavbě přijet, a že jsou oprávněny vozidla zaparkovat v přístřešku postaveném na pozemku parc. č. 1229/26. Dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že věcné břemeno je spoluvlastníky panující stavby využíváno v souladu s tím, jak bylo zřízeno, v průběhu jeho užívání nedošlo k jeho rozšíření oproti stavu v době zřízení, je využíváno stále stejným způsobem, a proto nelze v průjezdu a průchodu žalovaných po pozemku parc. č. 1229/8 spatřovat porušení vlastnických práv žalobců.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Namítají, že „řízení před soudem I. stupně a odvolacím soudem bylo postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí věci a napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení“. Jako otázky, které činí rozsudek odvolacího soudu rozhodnutím zásadního právního významu, vymezili „zda může být provozovna předmětem občanskoprávních vztahů, respektive zda je možné k ní zřídit věcné břemeno“ a „zda věcné břemeno průjezdu a průchodu zřízené smlouvou opravňuje osoby z něho oprávněné využívat toto věcné břemeno i k přístupu na jiné své nemovitosti přiléhající i nepřiléhající k panující stavbě, včetně těch, které získaly po zřízení věcného břemene“. Namítají nesprávný skutkový závěr odvolacího soudu, že na pozemcích parc. č. 1229/26 a 1229/33 „se žádné provozovny nenacházejí“ s tím, že dle žalobců lze zakázat „výkon práva odpovídající věcnému břemeni ve prospěch provozovny“ a vyčítají odvolacímu soudu, že se nezabýval předmětem sporu, kdy žalovaní „využívají zřízeného věcného břemene nejen k panující stavbě, ale též ve prospěch jiných svých nemovitostí, které zakoupili až po zřízení věcného břemene, tedy s vědomím, že ve prospěch těchto nemovitostí věcné břemeno zřízeno nebylo“. Vadu řízení spatřují především v tom, že se nalézací soudy nezabývaly původním přístupem k pozemkům parc. č. 1229/26 a 1229/33 po tzv. historické cestě na pozemku parc. č. 1229/5. Navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní ve vyjádření k dovolání uvedli, že souhlasí se závěrem odvolacího soudu a navrhli, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném do 31. 12. 2012, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov. Čl. II bod 7 a Čl. VII. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupenými účastníky řízení, dále zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné pouze za splnění předpokladů stanovených v §237 odst. 1 písm. b) a c) a odst. 3 o. s. ř.
V dané věci zrušil odvolací soud rozsudkem ze dne 10. prosince 2008, č. j. 20 Co 464/2008-123, rozsudek soudu prvního stupně ze dne 11. července 2008, č. j. 13 C 102/2007-100, kterým okresní soud žalobě vyhověl, a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Důvodem pro zrušení rozsudku soudu prvního stupně byla skutečnost, že soud prvního stupně rozhodl o jiném předmětu řízení, než který byl žalován, a petit jeho rozsudku neodpovídal tomu, co bylo žalobci navrženo. Zároveň však odvolací soud zavázal soud prvního stupně právním názorem, že „smlouva o zřízení věcného břemene neobsahuje žádná omezení pro vlastníky budovy na pozemku č. 1229/7, tedy ani omezení, že by po dosažení budovy, v jejíž prospěch je věcné břemeno zřízeno, by jim bylo zakázáno se pohybovat jinde, než v této budově“. Soudu prvního stupně uložil zkoumat, v jakém rozsahu využívali věcné břemeno původní vlastníci, jak věcné břemeno využívají v současné době žalovaní a jak překračují jeho využívání oproti původnímu rozsahu. Vázán tímto právním názorem soud prvního stupně v novém rozhodnutí žalobu zamítl. Dovolání je proto přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.
Podle §151n odst. 1 obč. zák. věcná břemena omezují vlastníka nemovité věci ve prospěch někoho jiného tak, že je povinen něco trpět, něčeho se zdržet, nebo něco konat. Práva odpovídající věcným břemenům jsou spojena buď s vlastnictvím určité nemovitosti, nebo patří určité osobě.
Právo odpovídající věcnému břemeni, spočívající v právu chůze a jízdy vlastníka nemovitosti (domu) po pozemku sousedního vlastníka, je věcným břemenem spojeným s vlastnictvím nemovitosti (domu) – věcným břemenem působícím in rem. Vlastník domu jako vlastník panující nemovitosti je oprávněn užívat pozemek jiného vlastníka (zatížený nebo služebný pozemek) k chůzi a jízdě a v tomto rozsahu je vlastník zatíženého pozemku užívání svého pozemku trpět.
Pro rozhodnutí v dané věci byla určující otázka, zda dochází k rozšiřování věcného břemene tím, že je zatížený pozemek užíván jako cesta k dalším nemovitostem osob oprávněných z věcného břemene, odlišným od panující nemovitosti.
Právo odpovídající věcnému břemeni je ve smlouvě z 27. 3. 1996 vymezeno tak, že jde o právo chůze a jízdy k dílně a truhlárně na pozemku parc. č. 1229/7 ve směru tam i zpět, v nezbytném rozsahu, v jakoukoliv dobu, bez časového omezení, nejkratším směrem přes pozemek parc. č. 1229/8. Panující nemovitost je označena ve smlouvě jako dílna a truhlárna. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 25. července 2006, sp. zn. 22 Cdo 973/2005, dospěl při hodnocení obsahu práva odpovídajícímu tomuto věcnému břemeni k závěru, že takové označení panující nemovitosti znamená, že jde o nemovitost sloužící hospodářskému využití, resp. k podnikání, které definuje §2 odst. l obch. zák. jako soustavnou činnost prováděnou samostatně podnikatelem vlastním jménem a na vlastní odpovědnost za účelem dosažení zisku. Význam pojmu truhlárna lze vyložit po obsahové stránce tak, že jde stavbu sloužící zpracování dřeva, dílnu jako stavbu - místnost určenou pro řemeslnickou a tovární (výrobní) práci. Nelze ovšem přehlédnout, že smlouvou z 27. 3. 1996 bylo nejen zřizováno předmětné věcné břemeno ve prospěch dílny a truhlárny na pozemku parc. č. 1229/7, ale že současně byla uzavřena smlouva o převodu vlastnictví k panující nemovitosti. Zemědělské družstvo Jince v likvidaci, to znamená družstvo před zánikem, prodalo dílnu a truhlárnu manželům F. a P. S., truhlářské výrobě převáděná nemovitost v té době již nesloužila a manželé S. v době uzavření smlouvy již podnikali v silniční automobilové dopravě a podle zjištění soudu ve věci sp. zn. 5 C 149/2001 (o zrušení věcného břemene), měli již před uzavřením smlouvy dílnu a truhlárnu k tomuto podnikání od družstva pronajaté. S přihlédnutím k tomu je třeba vyložit pojem dílna a truhlárna použitý ve smlouvě z 27. 3. 1996 jako označení pro hospodářskou budovu, vyplývající z jejího bývalého využití. Ostatně je také jako zemědělská hospodářská budova popsána v geometrickém plánu z 1. 2. 1996, který je součástí smlouvy z 27. 3. 1996, kterým bylo vyznačeno věcné břemeno na zatíženém pozemku parc. č. 1229/8. Pak lze pod hospodářskou činnost, které může tato budova sloužit, podřadit i podnikání v silniční automobilové dopravě a její vlastník jako osoba oprávněná z věcného břemene zřízeného ve prospěch této budovy může užívat pozemek zatížený věcným břemenem k jízdě a chůzi při výkonu této podnikatelské činnosti a k chůzi a jízdě mohou zatížený pozemek užívat i zaměstnanci této oprávněné osoby.
Zásadní pro vymezení obsahu věcného břemene však zůstává ta skutečnost, že panující nemovitostí je budova na pozemku parc. č. 1229/7 a věcné břemeno spočívá v právu chůze a jízdy k této budově „ve směru tam i zpět, v nezbytném rozsahu, v jakoukoliv dobu, bez časového omezení, nejkratším směrem přes pozemek parc. č. 1229/8“. Právo chůze a jízdy tedy nebylo v rámci věcného břemene sjednáno k jiné nemovitosti než právě k „dílně a truhlárně na pozemku parc. č. 1229/7“. Navíc toto právo má být vykonáváno „v nezbytném rozsahu“ a „nejkratším směrem přes pozemek parc. č. 1229/8“. Takovémuto vymezení věcného břemene neodpovídá jízda motorovými vozidly přes pozemek parc. č. 1229/8, uskutečňovaná za účelem přepravy těchto vozidel na jiné nemovitosti (pozemky), než je panující nemovitost, tedy dílna a truhlárna na pozemku parc. č. 1229/7. Posuzovanému věcnému břemeni neodpovídá ani jízda motorovými vozidly přes pozemek parc. č. 1229/8 k dílně a truhlárně na pozemku parc. č. 1229/7, pokud by následně tato vozidla pokračovala v jízdě na jiné pozemky za účelem parkování vozidel na těchto pozemcích (odlišných od panující nemovitosti).
Není proto správný závěr odvolacího soudu, že „věcné břemeno tak, jak bylo v projednávané věci smlouvou vymezeno, opravňuje osoby z něho oprávněné nejenom přijet a odjet od panující stavby přes zatížený pozemek na veřejnou komunikaci, ale i stát a parkovat na vlastním pozemku, který je přilehlý k panující stavbě a po kterém musí k této stavbě přijet, a že jsou oprávněny vozidla zaparkovat v přístřešku, který stál původně na přilehlém pozemku k panující stavbě a teprve později byl oddělen od pozemku č. 1229/1 a byl označen jako pozemek č. 1229/26“. Rozsudek odvolacího soudu se při takovém závěru jeví jako vnitřně rozporný, pokud na jednu stranu odvolací soud uzavírá, že „ve věci bylo vedeno více sporů, ve kterých bylo prokázáno, že žalovaní a ostatní spoluvlastníci využívali věcné břemeno průjezdu po pozemku žalobců i k průjezdu k jiným nemovitostem, než k budově truhlárny a dílny“, že „v některých případech řidiči jeli přímo k přístřešku, aniž by se nejprve zastavili v kanceláři – budově na pozemku č. 1229/7“, a zároveň, že „v projednávané věci je věcné břemeno spoluvlastníky panující stavby užíváno v souladu s tím, jak bylo zřízeno“.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Nejvyšší soud jej proto zrušil podle ustanovení §243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř. a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne odvolací soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. března 2013
Mgr. Michal K r á l í k, Ph.D.
předseda senátu