ECLI:CZ:NS:2013:22.CDO.1392.2011.1
sp. zn. 22 Cdo 1392/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce Mgr. V. V., bytem v P. 9, B. 258/69, proti žalované JUDr. P. V. , bytem v Praze 9, B. 258/69, o zúžení společného jmění manželů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 10 C 47/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. prosince 2010, č. j. 15 Co 472/2010-36 takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. prosince 2010, č. j. 15 Co 472/2010-36, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 22. června 2010, č. j. 10 C 47/2010-20, se ruší a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 9 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 9 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. června 2010, č. j. 10 C 47/2010-20, zamítl návrh žalobce na zúžení společného jmění účastníků o id. ½ domu č. p. 258 postaveného na pozemku parc. č. 565, garáže postavené na pozemku parc. č. 566/2, a pozemků parc. č. 565, 566/1 a 566/2, vše v k. ú. H. P., obci P. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Vyšel ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 22.4.2004 manželství, které dosud trvá, a že žalobce získal k 1.1.2006 oprávnění k výkonu advokacie. Dospěl k závěru, že nejsou dány podmínky pro zúžení společného jmění manželů soudem neboť žalobce „neuvedl žádné závažné důvody, zejména, jestliže by další trvání společného jmění manželů odporovalo dobrým mravům“ a dále, že ustanovení §148 odst. 1, 2 občanského zákoníku (dále „obč. zák.“) neumožňuje rozhodnout o zúžení „již existujícího společného jmění manželů k předmětným nemovitostem“, neboť „citované ustanovení má na mysli zúžení společného jmění manželů do budoucna, nikoliv do existujícího stavu“.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 14. prosince 2010, č. j. 15 Co 472/2010-36, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Nesouhlasil sice se závěrem soudu prvního stupně o tom, že „pro rozhodnutí o věci je důležité tvrdit závažné důvody směřující k tomu, že by další trvání společného jmění manželů odporovalo dobrým mravům“, neboť žalobu na zúžení společného jmění manželů nelze zamítnout pro rozpor postupu žalobce s dobrými mravy, ale ztotožnil se závěrem, že rozhodnutím podle §148 obč. zák. lze zúžit pouze majetek, který bude získán v budoucnu, a že takovým rozhodnutím nelze zúžit již existující společné jmění manželů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“) a odůvodnil je tím, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle žalobce „zákon nevylučuje možnost zúžit společné jmění manželů o konkrétní věc, která společné jmění manželů již tvoří, a to v daném případě o konkrétní nemovitost“. Domnívá se, že jestliže „zákon výslovně připouští, aby společné jmění manželů bylo zúženo jak o majetek nabytý v budoucnu, tak o majetek, který již společné jmění manželů tvoří, na základě smlouvy uzavřené mezi manželi (§143a odst. 1 občanského zákoníku), bylo by nelogické, aby takto společné jmění manželů nemohl zúžit i soud. Zúžení společného jmění manželů představuje jednu ze základních variant modifikace rozsahu společného jmění manželů, přičemž jejím smyslem je poskytnutí možnosti ochrany manželu, který není podnikatelem, před případnými riziky z podnikání. Pokud by bylo možné zúžit rozsah společného jmění manželů soudním rozhodnutím jen do budoucna, byla by tato možnost ochrany rozhodnutím soudu na rozdíl od možných smluvních modifikací společného jmění manželů značně omezena.“ Podle žalobce lze k závěru, že soud může zúžit rozsah společného jmění manželů jak o majetek nabytý v budoucnu, tak o majetek, který již společné jmění manželů tvoří, dospět i gramatickým výkladem zákona, neboť „jsou-li zákonnou mezí pro zúžení společného jmění manželů věci tvořící obvyklé vybavení domácnosti, je zřejmé, že se soudní rozhodnutí musí vztahovat i na věci, které již společné jmění manželů tvoří“. Konstatoval, že zákon požaduje, aby i v případě zúžení společného jmění manželů bylo provedeno vypořádání obdobným způsobem jako v případě jeho zániku. Jestliže by se společné jmění manželů zužovalo pouze „do budoucna“, nebylo by co vypořádávat.
K podanému dovolání se žalovaná vyjádřila tak, že je jí znám jeho obsah, a že s ním souhlasí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napadeno usnesení odvolacího soudu, které bylo vydáno před 1. 1. 2013 (srov. Čl. II bod 7 a Čl. VII. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, která má právnické vzdělání. Zásadní právní význam napadeného rozsudku, jak jej vymezil žalobce, je dán a zakládá přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. Proto dovolací soud rozsudek odvolacího soudu přezkoumal, a to podle §242 odst. 3 o. s. ř. z hlediska důvodu uplatněného v dovolání. Dospěl pak k závěru, že dovolání je důvodné, neboť rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Závěr, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012, a s přihlédnutím k tomu, že v době podání dovolání měl dovolatel právo legitimně očekávat, že splnění podmínek formulovaných ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. povede k věcnému přezkumu jím podaného dovolání (k tomu srovnej též nález Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Podle ustanovení §148 obč. zák. soud může ze závažných důvodů na návrh některého z manželů zúžit společné jmění manželů až na věci tvořící obvyklé vybavení společné domácnosti (odst. 1). Na návrh některého z manželů soud zúží společné jmění manželů až na věci tvořící obvyklé vybavení společné domácnosti v případě, že jeden z manželů získal oprávnění k podnikatelské činnosti nebo se stal neomezeně ručícím společníkem obchodní společnosti (odst. 2).
Podle ustanovení §149 obč. zák. zanikne-li společné jmění manželů, provede se vypořádání, při němž se vychází z toho, že podíly obou manželů na majetku patřícím do jejich společného jmění jsou stejné. Každý z manželů je oprávněn požadovat, aby mu bylo uhrazeno, co ze svého vynaložil na společný majetek, a je povinen nahradit, co ze společného majetku bylo vynaloženo na jeho ostatní majetek. Stejně tak se vychází z toho, že závazky obou manželů vzniklé za trvání manželství jsou povinni manželé splnit rovným dílem (odst. 2.). Při vypořádání se přihlédne především k potřebám nezletilých dětí, k tomu, jak se každý z manželů staral o rodinu, a k tomu, jak se zasloužil o nabytí a udržení společného jmění. Při určení míry přičinění je třeba vzít též zřetel k péči o děti a k obstarávání společné domácnosti (odst. 3.). V případech uvedených v §143a odst. 1 a §148 odst. 1 se použijí ustanovení odstavců 2 a 3 obdobně (odst. 4).
Citované ustanovení §148 odst. 1, 2 obč. zák. přiznává každému z manželů oprávnění podat návrh k soudu na zúžení společného jmění. V případě, že jeden z manželů získal oprávnění k podnikatelské činnosti nebo se stal neomezeně ručícím společníkem obchodní společnosti, soud k návrhu jednoho z manželů zúžit společné jmění musí. Ustanovení §148 odst. 2 obč. zák. totiž neumožňuje soudu, aby ze závažných důvodů návrh na zúžení společného jmění manželů, z nichž alespoň jeden získal oprávnění k podnikatelské činnosti nebo se stal neomezeně ručícím společníkem obchodní společnosti, zamítl (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5.2.2008, sp. zn. 22 Cdo 3515/2006, uveřejněný pod č. 18 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2009). Potud je proto závěr odvolacího soudu správný a v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu.
Zúžením společného jmění manželů rozumí zákon zánik tohoto jmění v rozsahu jeho zúžení. To plyne z §149 odst. 4 obč. zák., který stanoví, že pro případy zúžení společného jmění použijí se obdobně §149 odst. 2 a 3 obč. zák., které upravují vypořádání zaniklého společného jmění manželů. I když je v §149 odst. 4 obč. zák. odkaz na §143a obč. zák. a §148 odst. 1 obč. zák., použije se obdobně i na případy uvedené v §148 odst. 2 obč. zák. Je třeba vycházet z toho, že v §148 odst. 1 obč. zák. je upraveno zúžení společného jmění manželů rozhodnutím soudu ze závažných důvodů a v §148 odst. 2 obč. zák., který je ustanovením speciálním vůči §148 odst. l obč. zák., je podnikání jednoho manželů vymezeno jako „závažný důvod“, pro který soud společné jmění manželů zrušit musí. Jiný výklad by nedával smysl. Jestliže by zúžení společného jmění manželů, k němuž došlo proto, že jeden z manželů získal oprávnění k podnikatelské činnosti, nemělo mít za následek zánik společného jmění k majetku, který byl z původního rozsahu společného jmění vyňat, pak by takové rozhodnutí postrádalo účel, který sleduje - ochranu nepodnikajícího manžela před rizikem spojeným s podnikáním druhého manžela (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.4.2007, sp. zn. 22 Cdo 2903/2005). Ustanovení §148 odst. 2 obč. zák. tedy přímo předpokládá, že zúžení společného jmění manželů se bude (vyjma věcí tvořících obvyklé vybavení společné domácnosti) týkat majetku, který manželé nabyli před rozhodnutím soudu o zúžení společného jmění a který je součástí společného jmění manželů.
Z uvedeného vyplývá, že není správný závěr soudů obou stupňů, podle něhož lze postupem podle ustanovení §148 odst. 2 obč. zák. zúžit pouze majetek, který bude získán v budoucnu, a že takovým rozhodnutím nelze zúžit již existující společné jmění manželů. Protože rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, Nejvyšší soud ho podle ustanovení §243b odst. 2 o. s. ř. zrušil. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil i jeho rozhodnutí a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1, §243d odst. 1 část věty první za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. února 2013
Mgr. Michal K r á l í k, Ph.D.
předseda senátu