ECLI:CZ:NS:2013:22.CDO.1744.2013.1
sp. zn. 22 Cdo 1744/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., věci žalobkyň: a) R. B., a b) M. H. , zastoupených Mgr. Ladislavem Malečkem, advokátem se sídlem v Litoměřicích, Nerudova 22, proti žalovaným: 1) J. T., a 2) M. T. , zastoupen JUDr. Pavlem Polákem, advokátem se sídlem v Liběšicích 89, o určení vlastnictví a o vzájemné žalobě na určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 14 C 104/2001, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. října 2012, č. j. 10 Co 583/2010-249, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně jsou povinny společně a nerozdílně zaplatit žalovaným oprávněným společně a nerozdílně částku 2.180,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejich advokáta JUDr. Pavla Poláka.
Stručné odůvodnění
(§243c odst. 2 o. s. ř.):
Okresní soud v Litoměřicích (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. května 2010, č. j. 14 C 104/2001-221, zamítl žalobu, na určení, že „žalobkyně jsou každá jednou ideální polovinou vlastníky parcely č. 805/1 o výměře 11.326 m2 v k. ú. K., zapsané jako pozemek ve zjednodušené evidenci – parcela původního pozemkového katastru na listu vlastnictví č. 875 pro k. ú. K., u Katastrálního úřadu v Litoměřicích“ (výrok I.), určil, že „žalovaná 1) v podílu ideálních ¾ a žalovaný 2) v podílu ideální ¼ jsou výlučnými vlastníky pozemku parcela č. 805/1 o výměře 11.326 m2 v k. ú. K., zapsané jako pozemek ve zjednodušené evidenci – parcela původního pozemkového katastru na listu vlastnictví č. 875 pro k. ú. K., u Katastrálního úřadu v Litoměřicích“ (výrok II.), a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací k odvolání žalobkyň, v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podaly žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírají o §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu (dále „ o. s. ř.“), a uplatňují dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. (podle obsahu jde i o dovolací důvod uvedený v §241a odst. 3 o. s. ř.). Uvádějí, že „právní otázka, která má být dovoláním řešena, je zda dekrety presidenta republiky zakládaly samostatný vlastnický titul či musela přistoupit nějaká další právní skutečnost.“
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření, které k němu bylo podáno, jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal a rozhodl o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (srov. Čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony) – dále opět jen o. s. ř.
V dané věci by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží [§237 odst. 3 o. s. ř.]. Napadený rozsudek však takovým rozhodnutím není.
Žalobkyně opíraly své vlastnické právo k pozemku o dvě skutečnosti: buď je jejich předchůdci nabyli přídělem v roce 1947, nebo později vydržením. Podle skutkového zjištění, učiněného v nalézacím řízeni, však neprokázaly, že by jejich předchůdci sporný pozemek obhospodařovali, resp. užívali, a že by se tedy ujali jeho držby. Tímto skutkovým zjištěním je dovolací soud vázán; to ostatně platí i o závěru, že neunesly důkazní břemeno ohledně jeho směny. Pokud s tímto závěrem polemizují, uplatňují, v tomto řízení nepřípustně, dovolací důvod uvedený v §241a odst. 3 o. s. ř. Nebyla-li prokázána držba vykonávaná předchůdci, nelze o vydržení vůbec uvažovat.
K nabytí vlastnictví přídělem: Soudy považovaly za nesporné, že v roce 1947 byla vydána přídělová listina, kterou měli předmětný pozemek nabýt do vlastnictví rodiče žalobkyň; tato listina podle nich nemohla vyvolat právní účinky již proto, že uvedený pozemek nebyl ve vlastnictví státu, ale předchůdců žalované strany. Takový názor odpovídá judikatuře dovolacího soudu. Rozhodnutí o přídělu se nemohlo dotknout práv někoho, kdo nebyl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno (viz např. rozsudek ze dne 16. června 2003, sp. zn. 22 Cdo 1390/2002). Jak uvedeno výše, závěr o tom, že směna nebyla prokázána, nelze v tomto řízení zpochybnit.
Jen na doplnění lze uvést, že k nabytí vlastnictví přídělu bylo třeba uchopit se držby přiděleného majetku (rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. července 2004, sp. zn. 22 Cdo 1442/2004, sp. zn. 2 Cdon 1163/96, ze dne 4. prosince 2001, sp. zn. 28 Cdo 1580/2000); rozsudek odvolacího soudu však obstojí bez ohledu na správnost tohoto závěru.
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1, a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaní mají právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty sestávají z odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání ze dne 30. května 2013). Vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou byly stanoveny paušální sazby výše odměny za zastupování advokátem v občanském soudním řízení a kterou byla původně změněna vyhl. č. 177/1996 Sb., byla zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 26/12, s účinností ke dni 7. května 2013, kdy byl publikován ve Sbírce zákonů pod č. 116/2013. Odměna činí 1. 580,- Kč podle §6 odst. 1, §9 odst. 1, §7 bod 5, §11 odst. 1 písm. k) a §12 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění vyhl. č. 486/2012 Sb. Žalovaným dále náleží každému paušální náhrada hotových výdajů 300,- Kč za jeden úkon právní služby podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tj. celkem 2.180,- Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně ve stanovené lhůtě povinnost uloženou jim tímto rozhodnutím, mohou se žalovaní domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 17. prosince 2013
JUDr. Jiří S p á č i l, CSc.
předseda senátu